Láhve
Původ: Jako hudební nástroj se láhve začaly používat zejména ve varietní hudbě v Evropě v minulém století.
Popis: Jakékoliv znějící láhve různých velikostí (zejména kruhového průřezu), naplněné vodou kvůli možnosti ladění na určitý tón a dosažení delšího dozvuku, zavěšené za provázky, nebo řemínky (uvázané okolo hrdla) na stojan. Také je lze vodorovně položit na silný molitan.
Sada může být naladěna chromaticky, diatonicky a (což mi připadá nejzajímavější) také v jakémkoliv netemperovaném systému. Rozsah sady závisí vlastně jen na rozměrech a množství dostupných lahví. (Větší láhev neznamená automaticky hlubší tón - záleží totiž na síle stěny. Čím je stěna tenčí, tím je tón hlubší a naopak.) Většina lahví má tón spíše vyšší a doplňováním vody se jeho výška snižuje a tón prodlužuje. K rozeznívání se používají lehké dřevěné nebo umělohmotné xylofonové paličky.
Použití: Intonace lahví není ani při dobrém ladění díky kratšímu zvuku a vyšší poloze příliš čitelná. Proto se nástroj hodí buď ke hře jednodušších rychlejších melodií, nebo doprovodných figur, nebo je nutno prodloužit tón pomocí rychlého tremola (víru). Nakláněním láhev při současné hře druhou rukou vytváří krátké glissando, které je výrazné zejména při použití měkčích (např. gumových) paliček.
Zvuk lahví působí velmi bizarně a hodí se jak k tvorbě výrazově neobvyklých ploch, tak ke hře rytmicky pregnantních, javansky působících melodií. (zejména při odpovídajícím ladění).
Skleničky
Původ: Stejně jako láhve a ostatní skleněné nástroje se skleničky používaly hlavně v Evropě v minulém století. V rámci vážné hudby je poprvé využil Eric Satie.
Popis: Libovolné dobře znějící skleničky se stopkou i bez, položené na měkčím povrchu (ale ne tak měkkém , aby se po úhozu převrátily), laděné doléváním vody - opět čím více vody, tím hlubší zvuk. Rozezníváme je buď velmi lehkými dřevěnými paličkami, nebo krouživým třením okrajů mokrými prsty.
Použití: Při hře paličkami poskytuje nástroj možnost hry étericky působících pomalejších melodií. Při poměrně obtížném rozeznívání třením produkují ničím nenapodobitelný zvuk (samozřejmě kromě elektroakustických nástrojů).
Skleněná harmonika
Původ: Evropa a USA v 18.století (jejím údajným vynálezcem je Benjamin Franklin).
Popis: Je to vlastně k dokonalosti přivedená sada skleniček - řada chromaticky naladěných rozměrných mís a misek je upevněna vedle sebe za střed na společné vodorovné ose, která se otáčí pomocí šlapacího pohonu, stejně jako u šicího stroje. Dolní okraj mís je stále namáčen do vody s octem, protože osa je uložena na velké nádobě. Hráč díky tomu jen přikládá prsty k stále mokrým okrajům otáčejících se mís a může tak hrát i více zvuky, jejichž rozsah je omezen pouze rozpětím prstů.
Použití: Nástroj má větší rozsah, hlubší a silnější zvuk a větší melodickou pohyblivost než skleničky.
Ale i tak umožňuje hrát hlavně pomalejší melodie, protože i zručnému hráči trvá určitý okamžik, než se mísa při doteku rozezní. Dnes lze bohužel vidět skleněnou harmoniku pouze v muzeu - z dnešního hudebního života po svém dosti významném rozšíření v 18. a 19. století zcela zmizela. Její výroba přitom není mechanicky nijak zvlášť náročná. Hlavním problémem je výroba dobře naladěných skleněných mís, což lze při bližší spolupráci se sklárnou a brusírnou určitě realizovat.
Výrazový rejstřík nástroje není však velký, a proto se zřejmě malosériová výroba v době levných elektronických nástrojů, umožňujících tvorbu podobných zvuků, bohužel nevyplatí.
Baňky v mlhové komoře
Původ: Nástroj amerického skladatele a tvůrce experimentálních hudebních nástrojů Harryho Patche, který jej také pojmenoval výše uvedeným poetickým názvem.
Popis: Ve skutečnosti se jedná o velké skleněné polokoule, zavěšené za střed na provazech, na které se hraje velkými měkkými paličkami.
Použití: Nádoby produkují dlouhý a ušlechtilý (i když nepříliš silný) zvonovitý zvuk, srovnatelný s velkými tibetskými mísami. Není to ale bohužel nástroj příliš praktický - oproti svému průměru vlastní tenkostěnné mísy snadno praskají.
Sám jsem si kdysi nechal nástroj vyrábět, ale dnes mám z celé sady už jen dva kusy, což je vzhledem k jejich ceně a pracnosti výroby zcela nerentabilní.
Skleněné Chimes
Původ: Poprvé je (pokud vím) použil Olivier Messiaen ve své skladbě „Od kaňonů ke hvězdám“. Nyní je vyrábí německá firma Kolberg.
Popis: Vypadají stejně jako kovové chimes - t.j. řada skleněných různě dlouhých tyček, upevněných provázky na dřevěnou lištu do řady.
Použití: Zvuk je jemnější a éteričtější než u kovových chimes. Životnost je ale také srovnatelně nižší, takže pokud nebydlíte vedle sklárny s levnou zakázkovou výrobou, hra se vám asi poněkud prodraží.
Samozvučné nástroje kamenné - lithofony
Kamínky
Původ: Vedle dvou kusů dřev nebo kostí, jimiž se rytmicky klape o sebe, je to nejstarší hudební nástroj lidské kultury.
Popis: Dva tvrdé (nedrolivé) kameny jsou vlastně předchůdci dnešních claves, kastanět atd.
Kameny lze udeřit zároveň oběma o sebe, nebo používat jeden jako „nástroj“ a druhý jako „paličku“. Potom mohou být různě velké a lze také částečně měnit výšku a sílu zvuku „nástroje“ pomocí různého tvarování ruky, která jej drží, a různou silou stisku.
Použití: Svým zvukovým charakterem se kameny hodí hlavně do komornější hudby, jako méně obvyklá a díky různým rozměrům kamenů a možnosti měnit při hře výšku zvuku i variabilnější podoba u nás většinou dosti rozšířených nekvalitních verzí claves.
Lithofon
Původ: Starověká Čína a Indie
Popis: Původní nástroje měly nejrůznější tvary od kulatých po přibližně trojúhelníkové, nejrůznějších rozměrů. Materiál byl zelený nefrit a sady byly laděny v čínské pentatonické stupnici.
Dnes jsou lithofony průmyslově vyráběny firmou Kolberg z umělého kamene, mají kruhový tvar a jsou uloženy na stojanu v chromatické sadě.
Ke hře se používají lehké dřevěné paličky (kvůli možnosti poškození nástroje).
Použití: Cenově nám nedostupné Kolbergovy lithofony lze nahradit keramickými kachličkami - při výběru z velkého množství se dá najít poměrně dost tónů. Pro kvalitní zvuk je třeba kachličky položit na měkký podklad. Nástroj, ale není příliš silný a snadno se poškodí.
Květináče
Původ: Různě velké keramické misky se v indické lidové hudbě používají dodnes.
Popis: Řada různě velkých keramických květináčů, na jejichž okraj se hraje tenkými dřevěnými nebo umělohmotnými paličkami.
Použití: Jejich zvláštní, „intimně“ působící zvuk je dosti slabý a vynikne bez dobrého nazvučení zejména v sólových pasážích.
Kamenné tykve (Ilongo, Abang-mbre)
Původ: Afrika, Indie
Popis: Velká keramická nádoba ve tvaru tykve o průměru 40 - 50 cm, se dvěma úzkými a na krajích zploštělými hrdly.
Použití: Na tykev se hraje buď oběma rukama na korpus, kde zní (pokud se jedná o dobrý nástroj) až kovově, nebo hráč jednou rukou provádí úhozy na jedno hrdlo a druhou rukou přikrývá a odkrývá hrdlo druhé, takže vznikající hluboký dutý zvuk mění glissandovitě výšku.
Kombinace vysokých a hlubokých tónů a možnost poměrně virtuózní techniky připomíná zvuk indických bubínků tablaů, africký způsob hry se obvykle soustřeďuje na rytmicky jednodušší doprovod pomocí hlubokých zvuků.
Je to jeden z nejzajímavějších „kamenných“ nástrojů, u nás ale prakticky nesehnatelných. Lze je sice nahradit různými vázami, ale jejich hrdla mají poměrně ostré hrany, takže na ně nelze hrát dlouho, tvar je většinou spíše válcovitý než kulatý, takže zvuk není dosti hluboký a silný a stěny nádoby nemají zajímavý zvuk. Nejlepší by bylo nechat si nástroj vyrobit u hrnčíře podle svých požadavků v několika různých rozměrech a vybrat ten nejlépe znějící.
V souborech latinskoamerické a experimentální hudby by kamenná tykev mohla úspěšně nahradit např. bonga a dnes už běžné (pro mne osobně až nadužívané) djembe.
příště: Elastofony