Black Sabbath

Od blues ke hvězdám

Po uvedení Never Say Die vyrazila kapela na turné po USA a jako předkapelu přibrala „jistý" (tehdy začínající) band z Los Angeles. Iommi byl z jejich kytaristy naprosto nadšen a všude, kam přišel, říkal, že našel nového Hendrixe. Byl jeho hrou natolik uchvácen, že si prý chtěl u něho objednat lekce! Možná už někomu z vás začíná svítat. Ano, jde o Eddieho Van Halena a jeho kapelu.

Ale zpět k Sabbathům. Po ukončení turné se otázka „co dál?" stávala mnohem aktuálnější, neboť do sporů mezi členy se vložila i vydavatelská firma. Ta samozřejmě začínala předvídat problém s prodejem a chtěla ho co nejrychleji vyřešit. V té době proběhla dlouhá řada vážných hovorů o velice reálné možnosti kapelu rozpustit. Bill i Geezer si uvědomovali, že podobným stylem pokračovat nemohou a vyjádřili společný názor, že jestli se projekt nějakým způsobem nerozpohybuje, odejdou. Nakonec se ukázalo, že vše záleží na Ozzym. Přál si vůbec zůstat součástí skupiny?

Na tuto otázku bychom mohli nechat odpovědět Tonyho Iommiho: „Všichni jsme za ním přišli a řekli mu: Jestli se nám s tebou nepodaří nic složit, najdeme si jiného zpěváka". Ozzy se k tomu nevyjádřil a tak jsme najali na doporučení Sharon Ardenové (paradoxně budoucí Ozzyho ženy) Ronnieho Jamese Dia..."

Příchodem Dia (vlastním jménem Ronald Padavona) začala nová kapitola Black Sabbath. Svým předchozím působením v kapele Rainbow byl Ronnie vycepován k naprostému profesionalismu a svým příkladem strhl i ostatní „sabbathy". Nezanedbatelný díl na Diově „morálce" měl samozřejmě Ritchie Blackmore - vyhlášený perfekcionalista a občas až despota. Diův přístup znamenal samozřejmě oproti spolupráci s Ozzym obrovský rozdíl.

Iommi: „Každý z nich byl úplně jiný, nejen zpěvem, ale také přístupem. Ozzy je vynikající showman a navíc jsme spolu vyrůstali. Brali jsme ho takového, jaký byl a totéž platilo i naopak. Když přišel Dio, poznali jsme úplně jiný způsob práce. Museli jsme být o hodně profesionálnější, protože přinesl jiný hlas a jiný přístup k hudbě. Zpíval přes riffy na místech, kde by Ozzy nejspíš zpíval s nimi, zvlášť ve skladbě Iron Man... Předvedl nám nové možnosti a to bylo velmi osvěžující. Ukázal nám nový pohled na skládání... Některé písně jsme skládali neobvykle odvážným způsobem a šlo nám to výborně..."

Nový pohled na skládání se projevil také angažováním stálého klávesisty, kterým se stal dávný přítel skupiny - Geoff Nicholls (původně baskytarista). Iommi měl najednou spoustu prostoru a mohl využívat svou vrozenou zálibu pro lyričnost a smysl pro kompozici. Výsledek celé této nové konstelace spatřil světlo světa roku 1980. Tehdy vychází první „after Ozzy" album - HEAVEN AND HELL. Předchozím slovům dává za pravdu zejména titulní skladba. Hard-rockový „majstrštyk" par excellence otevírá intro, které svou naléhavostí plynule přechází v těžkotonážní rytmus s hypnotickou basou na jednom tónu. První sloka je bez kytar a Dio si veškerou melodii obstarává svým hlasem. Postupně se přidává kytara, aby eskalovala v zabijácký hard-rockový riff (opravdu neskutečný motiv, který definitivně pasuje Iommiho na Pána Riffů). Celá píseň je tušením výboje elektřiny plné kulových blesků, které dorazí po skvostné mezihře, v níž si Tony pohrává se sólem (dokonalé „hrátky" s flažolety, pákou a modulačními efekty). Skladba graduje do šestnáctinového rytmu, kde se spojí všechny předešlé použité motivy a končí motivem klasických kytaristů osmnáctého století, který je stahován do fade out....

Tato skladba (a vůbec celé album) měla také velmi zásadní vliv na podobu hudební produkce skupin, které byly tvorbou Black Sabbath ovlivněny. Zatímco starší alba jsou pravzorem pro tvrdé metalisty (black metal, trash, death, hard-core atd.), album Heaven And Hell de facto definovalo žánr heavy metalu či NWOBHM (Nová vlna britského heavy metalu). Jako člověk, který v tomto žánru jako pubescent vyrůstal, mohu zodpovědně říci, že snad KAŽDÁ kapela razící tento hudební směr používala/využívala/zneužívala zde použité muzikantské a skladatelské postupy a dokonce měla i velmi podobný zvuk! V tomto kontextu můžeme mluvit i o kapelách, které se rovněž staly legendami - Iron Maiden, Judas Priest, Accept, Saxon...

Těžko vyzdvihovat nebo naopak zatracovat další skladby. Album je vyrovnané a dává jasný signál, že Black Sabbath jsou zase zpět a opět silní. U jedné skladby bych se však stejně rád ještě zastavil, respektive na ni upozornil. Lonely Is the World je totiž nejen výbornou ukázkou Tonyho kytarového umění (tj. ne jenom riffů, ale i sólové techniky), ale také obsahuje výbornou perličku. Kdo si dá pozor, určitě rozezná motivy jedné legendární skladby z pera Jimmyho Page - dokonce vůbec té nejslavnější - Stairway To Heaven!

Dobrá, jedna věc je natočit album a dát do něj veškerou invenci a svůj um, ale ten pravý prubířský kámen jsou koncerty. Každý, kdo měl staré Sabbathy rád, byl sakra zvědavý na to, jak se s odkazem Ozzyho Dio popere... Ronnie o svých kvalitách hudební svět přesvědčil už dávno a na turné s Black Sabbath, které proběhlo po celém světě, jeho kouzlo zafungovalo také. Pro spoustu fanoušků bylo příjemným zpestřením jeho vokální provedení skladeb Iron Man nebo Paranoid, ale... Objevily se také hlasy, které namítaly, že Black Sabbath zní jako tvrdší Rainbow. Něco podobného se ovšem objevovalo i v souvislosti s angažmá Iana Gillana nebo Glenna Hughese. Tehdy se zase mluvilo o kapele Deep Sabbath nebo Black Purple.

Nicméně, všeobecně bylo album (i Dio) přijato pozitivně. A protože se má železo kout dokud je žhavé, Black Sabbath jdou opět do studia. Ovšem už bez dalšího původního člena. Ano, problémy Billa Warda s pitím přesáhly únosnou mez a Bill byl v tichosti odklizen a nahrazen. Sám Ward to prý nezjistil, dokud neuviděl na svém místě někoho jiného. Jeho následovníkem se stala bubenická persona s nevyslovitelným příjmením - excelentní studiový a nájemný hráč Vinnie Appice.

V sestavě Iommi, Buttler, Dio a Appice vydávají v roce 1981 Black Sabbath další dílo s názvem MOB RULES. Výborné dílo, výborné skladby, výborné muzikantské výkony, avšak... V podstatě už jde o jinou kapelu. Začínají se množit hlasy, že si Iommi v tichosti pracuje na sólovém projektu pod názvem Black Sabbath. Nicméně, album je opravdu dobré! Skladby jako Voodoo, Turn Up The Night, Country Girl, Over And Over a hlavně monumentální The Sign Of The Southern Cross jsou pravými poklady temného hard-rocku. Hlavně Dio a Iommi zde předvádějí excelentní výkony na hranici geniality.

Všechno by bylo v pořádku, kdyby Ozzy nenatáčel sólová alba (o sólových projektech a kapelách více v samostatném článku). Ta nebyla tolik úspěšná, díky čemuž se objevovaly apely o jeho znovuspojení s bývalými kolegy. O tom však nemohla být řeč. Obě tělesa si začínají konkurovat. Dio si chtěl navíc vydobýt větší slovo v kapele (říká se o něm, že je kříženec Pattona, McArthura a Leeho). A výsledek? Dio odchází vstříc sólové kariéře a bere s sebou i Appiceho. Zústanuvšímu duu (Nichols byl vždy brán tak nějak „navíc") nezbývá, než hledat bubeníka a hlavně zpěváka. Zpěváka, který bude oplývat skvělou pěveckou technikou, zároveň bude frontmanem a bude mít i jisté renomé. Po několika pokusech nakonec proběhla světem neuvěřitelná zpráva. Novým zpěvákem Black Sabbath se stala hard-rocková pěvecká ikona - Ian Gillan z Deep Purple! Jeho fenomenální pěvecký rozsah, barva hlasu a vůbec renomé – to vše bylo zárukou minimálně hodně zajímavého projektu.

Proč Gillan? Ian už byl skoro deset let od „Párplů" pryč a budoval svoji sólovou kariéru. Iommi chtěl zase Sabbath posunout někam jinam a chtěl přitvrdit. K agresivnímu zvuku je potřeba hodně expresivní vokál s velkým rozsahem. A kdo měl v historii rocku ten nejexpresivnější vokál a zároveň rozsah činící skoro sedm oktáv? V podstatě jediná volba – Gillan. Už jen angažování tohoto zpěváka slibovalo jedinečný zážitek a navíc se do kapely vrátil Bill Ward! Hudební svět začínal být řádně natěšen.

V roce 1983 ono dílo vyšlo pod názvem BORN AGAIN. První skladba Thrashes ještě nic moc neukazuje. Máte naopak chuť album zmačkat, zahodit nebo spálit. Co to je? Jsou to Black Sabbath nebo Deep Purple? Ovšem hned druhá miniskladbička a instrumentálka Stonehenge naznačuje temný sound a mystiku, která tak chyběla deskám s Diem. Instrumentálka plynule přechází v píseň Disturbing The Priest a tento song je něco neskutečného! (Máte-li pocit, že přeháním, poslechněte si ji.) To, co tam Gillan předvádí, není lidský zpěv, ale intonovaný řev tygra v agónii skákající v tóninách nahoru (kurevsky nahoru!!!) a dolů... To vše - včetně opravdu ďábelského smíchu, ze kterého mrazí v zádech! Iommi zní jako pekelný kníže kytary. Buttlerova lehce nakreslená basa společně s Wardovými bicími topí pod kotlem, kde se smaží úplně všichni... Fantastický zážitek, kdo neslyšel, velmi doporučuji! Kvůli této písni byl dokonce Ianu Gillanovi zapovězen vstup do Vatikánu, což je nádherný paradox, neboť on byl první/původní představitel role Ježíše v Jesus Christ Superstar. A co je vůbec ta největší perlička ze zákulisí? Ještě před nahráváním alba dostal Gillan zákaz zpívání, protože měl podle doktorů prý tak zlikvidované hlasivky, že pokud by dál zpíval, mohlo by se s velkou pravděpodobností stát, že by brzy dozpíval. Hmm, odpověděl po svém, že...? :o)

Další skvostnou písní je titulní Born Again, která má primát první temné balady. Skvělá gradace, opět fantastický vokál, nádherné táhlé kytarové sólo - to jsou atributy, jež mohou rozechvívat i temná srdce... A u skladby Zero The Hero vytane na mysl otázka: „Opravdu jste Mr. Slash neslyšel tento riff, když jste vymýšlel Paradise City?". Výborný riff, který se táhne písní jako had v zahradách ráje. Po vydání alba se plánovalo koncertní turné, kde by na několika místech mělo vyrůst Stonehenge, avšak došlo k událostem, které tyto plány překazily. Za prvé – nebylo získáno povolení na stavbu této koncertní dekorace. Za druhé – ve stejné době se obnovovala kapela Deep Purple. Samozřejmě v původní sestavě včetně Gillana, který poslechl volání svého srdce. Několik koncertů se však přeci jenom stihlo. Mezi ně patřilo i vystoupení na festivalu v Readingu, což je jediná možnost, jak slyšet toto unikátní spojení. Slyšet skladby jako Iron Man nebo Paranoid v podání Gillana, slyšet Smoke On The Water v podání Black Sabbath... zkrátka zážitek na celý život.

Pro Tonyho odchod Gillana znamenal jediné – měl toho dost a chtěl si konečně udělat svůj sólový projekt – pravý projekt, který nebude ztotožňován s Black Sabbath. No, dopadlo to „zajímavě". Oslovil totiž svého kamaráda, mimochodem dalšího muzikanta z Deep Purple, Glenna Hughese (u Deep Purple basa a zpěv). Dotaz zněl v tom smyslu, zda by mu Hughes nenazpíval pár vokálů ve skladbách, které měl Iommi připravené. Glenn na to kývnul a společně zkusili nahrát pár demoverzí. Když ovšem tyto demoverze slyšela vydavatelská firma, řekla: „To bude další album Black Sabbath!" A jak řekli, tak se i stalo. V roce 1986 vychází SEVENTH STAR. Aby však uklidnili Iommiho a hlavně Hughese, který se bránil spojování svého jména s touto kapelou, album vyšlo s podtitulem Black Sabbath Featuring Tony Iommi. Toto album už však postrádá účast dalšího člena klasické „čtyřky" - Geezera Buttlera. Z původní sestavy tak zbývá už jen Iommi – tedy další argument podporující tvrzení, že další alba jsou již v podstatě sólové projekty Tonyho.

Zastavme se na chvíli u Glenna Hughese. Tento fenomenální zpěvák a baskytarista má fantastické soulové cítění s rockovým drivem a má přezdívku, která mluví za vše: Voice of Rock. Zkuste to však říct před ním; před člověkem, který miluje soul a kterému Stevie Wonder řekl, že má nejfantastičtější soulový hlas, jaký kdy slyšel! Z toho už určitě můžeme usuzovat, o čem je album Seventh Star. Hard-rocková deska se soul-rockovým hlasem a s jinými aranžemi, než je u Sabbath zvykem, byla ozdobena výbornými muzikantskými výkony. Skladby jako No Stranger To Love, titulní Seventh Star, Danger Zone nebo Heart Like A Wheel jsou velmi podařenými kousky, které muzikanty a trochu soudné fanoušky nemohou nechat chladnými!

Management vydavatelské firmy bohužel začal tlačit Black Sabbath a Hughese tam, kam nikdo nechtěl - na koncertní turné. Nejen Iommi, ale i sám Hughes, moc dobře věděl, proč nechtěl. I když má hlas jako hrom, do skladeb jako Sabbath Bloody Sabbath, Paranoid či Iron Man se prostě nehodí. Do toho se mezi sebou začali členové hádat a po incidentu, kdy dal Hughesovi nějaký „anonymní idiot" (půl hodiny před koncertem!) do „úst", míra únosnosti přetekla. Po jednom jediném koncertě, kdy Glenn nemohl kvůli zranění zpívat obvyklým způsobem, byl bez vysvětlení vyhozen (šel by prý stejně sám) a nahrazen Rayem Gillanem. Tento člověk, ač se Sabbathy odezpíval pouze pár koncertů, se uvedl ve výborném světle a udělal si ještě větší jméno v kapele Badlands, kde účinkoval „odpadlík z druhé strany" - také vyhozený (pro změnu od Ozzyho) excelentní kytarista Jake E. Lee. Spousta lidí dodnes nechápe, proč na nahrávání nového alba nebyl pozván on, ale v podstatě neznámý zpěvák Tony Martin. Celé toto období bylo dosti zmatené a ani sami Black Sabbath některé otázky té doby neumí zodpovědět.

Každopádně v roce 1987 vychází nové album THE ETERNAL IDOL. Sestava byla tentokrát kompletně jiná a v některých ohledech slušně pikantní: Iommi, zpěv Tony Martin, basa Bob Daisley (ex Ozzy), bicí Cozy Powell (ex Rainbow). U Powella bychom se trochu zastavit mohli... Tento bubeník měl přezdívku „Bubeník sta skupin". Své umění předváděl i s takovými personami jako jsou Jeff Beck, Jan Hammer nebo Brian May. Tento nadaný bubeník bohužel před nedávnem zemřel při autonehodě a my můžeme jen litovat, že už nic nenatočí. Kdekoliv hrál, skvěle podpořil svou hrou celek, nikdy nenarušil skladbu jako takovou a zároveň používal dechberoucí techniku (jeho legendární jazzový gard levé ruky), která měla a má spousty napodobovatelů.

Ale zpět k albu. Eternal Idol je tady první album s Tonym Martinem a patří do smutného období úpadku Black Sabbath. Člověk snad ani nemá pocit, že by Martin zpíval špatně – to určitě ne! Ale mít na nahrávkách použity spousty efektů na zpěv, zdvojených, ztrojených vokálů?!? Jako by chtěl Martin skrýt určitou nedokonalost svého projevu. Bohužel ani Iommi mu moc nepomohl a jeho vyhlášený zvuk kytar není častokrát ani poznat. Prostě „načančaná líbivá popina", která s Black Sabbath opravdu nemá nic společného. Všechna alba s Martinem jsou si bohužel podobná jako vejce vejci a prolétnou jedním uchem tam a druhým ven. Ať už se to týká Eternal Idol, HEADLESS CROSS (1989), TYR (1990), CROSS PURPOSESS (1994) nebo FORBIDDEN (1995). A zamrzí to tím více, uvědomíme-li si to, jaké sestavy tato alba nahrávaly! Vystřídali se na nich třeba Geezer Buttler, Neil Murray, Bobby Rondinelli, znovu Vinnie Appice nebo Laurence Cottle.

Propastný rozdíl oproti staršímu období jsou koncerty. Zde Martin hrubě nestíhá a bez „podpůrných" efektů je z „pohledu zrcadla dob minulých" karikaturou svých předchůdců, hlavně Dia. Jaký rozdíl oproti Seventh Star?! Klasičtí fanoušci ji sice nikdy moc nebrali, ale také říkají, že to je poslední kvalitní album. Po něm šla kvalita rapidně dolů a na koncerty se chodilo hlavně kvůli minulosti. Zde se ukazuje, že u Black Sabbath strašně moc záleží na pěvecké osobnosti, ať už to byl Ozzy, Dio, Gillan nebo Hughes...

Tato domněnka se přesně potvrdila na albu DEHUMANIZER (1992), kde opět zpívá Dio a na basu hraje Buttler. Vrátil se s nimi o poznání syrovější a temnější zvuk, těžké rytmy, střídání temp a dlouho nepřítomná (promiňte mi ten výraz) nasranost. Ano, to jsou Black Sabbath! Co dál? Přeskočme... Píše se rok 1998. Hudební svět si začíná více vážit kvalitní muziky a volá po starých dobrých a léty prověřených kapelách. Světem létají comebacky, nikdy nevydané nahrávky, spousta legend se vrací na pódia v původních sestavách. Co Black Sabbath? I na ně došlo a ten samý rok vyráží Ozzy Osbourne, Tony Iommi, Geezer Buttler a Bill Ward na miniturné, které nazvali REUNION, a ze kterého také vyšel záznam. Ten ukazuje kapelu v tom nejlepším světle a vrací fanoušky o hezkých pár let zpátky. Takto občas stará garda vyrazí. V rámci těchto „občasných výletů" zavítali Black Sabbath i k nám a byl to nářez! Co dodat – sice starší pánové, ale jejich muzika je pořád svěží a nadčasová - prostě Black Sabbath. Nu, a to je vše přátelé.

Tabulaturové ukázky tentokrát nabízejí intro a riff z Heaven And Hell, fragment Disturbing the Priest a riffy Zero the Hero. Jsem si samozřejmě velmi dobře vědom toho, že nemohu opomenout sólové kariéry všech čtyř protagonistů a hlavně Ozzyho a jeho alba, která také značnou měrou ovlivňovala rockovou hudbu. Nehledě na to, že světu ukázal vynikající kytaristy jako byli Randy Rhoads, Jake E. Lee a Zakk Wylde. Jestli dovolíte, rád bych vás pozval na speciální díl o sólových kariérách těchto kluků z Birminghamu, kde se podíváme, jak to zvládali Ozzy i ostatní bez své mateřské kapely. Bude nás čekat také nástrojová sekce všech protagonistů a také mnoho jiných (budu doufat, že zajímavých) informací. Jako závěrečná řeč nejsou asi žádná slova vhodnější než: „Kluci, vydržte to co nejdýl a dávejte nám svou hudbu po tunách – my to unesem, my to chcem!!! LET’S GO FUCKING CRAZY!!!"