Posledně jsme skončili u vydání alba Saucerful Of Secrets, začátku konce Syda Barretta a „objevení" nové kytarové hvězdy v podobě osoby Davida Gilmoura. Od této doby se také datuje neuvěřitelný význam kapely Pink Floyd v hudebním světě srovnatelný s kapelami jako Beatles, Rolling Stones či Cream.
Od těchto dob se také datuje jejich legendární pódiová show. Pink Floyd vždy trvali na originálním konceptu, který by se stal neoddělitelnou součástí jejich hudby. Rok 1969 se tak stal poslem novátorství koncertních a poněkud teatrálních kreací, které však na druhou stranu nenarušovali to nejdůležitější – hudbu samotnou. V tom samém roce natočili nové album, které bylo původně plánováno jako soundtrack k filmu Barbeta Schroedera MORE. Pro spojení s koncertní koncepcí byly některé skladby přejmenovány na strašidelnější verze... Toto vystoupení vešlo do dějin rockové hudby jako jeden z prvních koncertních klipů.
Během představení postavili na pódiu stůl, uvařili čaj a během servírování pustili tranzistorové rádio, na kterém naladili nějakou holandskou stanici a zatímco kapela popíjela v duchu anglických tradic čaj, diváci mohli poslouchat rádio přes mikrofon...
Samotné album MORE bylo sice vypracováno pro film, ale ve filmu nakonec zazněla pouze jedna skladba z pera Waterse – Seabirds, která však paradoxně na albu zařazena nebyla.
Protože v počátcích kariéry byli Pink Floyd velmi plodní, opět v tom samém roce vydávají další album (přesněji řečeno – dvojalbum) pod názvem UMMAGUMMA. Kritici i posluchači se vzácně shodují v tom, že se jedná o jedno ze dvou nejšílenějších alb rockové historie (to druhé je Tales From The Topographic Ocean od Yes). Album je rozdělené na dvě části, z nichž jedna obsahuje live verzi čtyř skladeb z prvních dvou alb a druhá je nový studiový materiál. Už samotný název (Ummagumma – hovorový výraz pro soulož) „slibuje" něco jiného než se v oněch dobách hrálo. Live verze byla nahrána Mother‘s Clubu v Birminghamu na konci roku 1969. Nový materiál byl pojat vskutku experimentálně. Každý člen kapely musel přispět na albu svou skladbou a „nesměl" použít žádnou pomoc zvenčí. To obnášelo i zajímavé situace, protože každý ovládal většinou svůj nástroj a se skládáním také moc zkušeností moc neměli. Pochopitelně kromě Gilmoura – ten byl však „nový" a moc prostoru nedostal. Jeho skladba The Narrow Way je však řazena k těm vydařenějším.
Má se za to, že Nick Mason „podváděl", protože ho nikdo nikdy neviděl hrát na flétnu a part flétny nahrála jeho tehdejší manželka Linda. Za zmínku také stojí skladba z pera Waterse Several Species Of Small Furry Animals Gathered Together In A Cave And Grooving With A Pict, která bezesporu aspiruje na nejdelší název písně v dějinách rockové muziky nemluvě o jejím obsahu. Waters zde použil různé generované zvuky zvířat, které pouštěl v různých směrech a různou rychlostí. Do toho všeho slyšíme jeho recitaci nespecifikovaného textu se skotským přízvukem... Watersova záliba ve „zvířátkách" vyústila na albu Animals, ale o tom až později.
Pravidelní čtenáři tohoto časopisu se už s dalším jménem určitě setkali – slavný nezávislý filmový režisér Michelangelo Antonioni (byla o něm řeč v souvislosti s J.Beckem a J.Pagem) si totiž Pink Floyd vybral jako tvůrce hudby ke svému novému filmu ZABRISKIE POINT. Ve filmu se objevilo spousty známých jmen hudební scény – Jerry García a Grateful Dead, The Kaleidoscope, Patti Page či Roscoe Holcumb a pochopitelně Pink Floyd. Ať se však PF snažili sebevíc do filmu se nakonec dostali skladby dvě: Crumbling Land a Come In Nr.51, Your Time Is Up. Poslední jmenovaná skladba obsahuje údajně nejlepší vřískot Waterse a byla použita v závěrečné scéně kde exploduje rezidence v zpomaleném záběru. Mimochodem; zpomalený záběr jakékoliv exploze je vynález Antonioniho. Tento soundtrack vyšel opět v roce 1969(!).
Pink Floyd se pomalu stávali specialisty na experimentální hudbu, která obsahovala prvky rockové hudby s vlivy blues, klasiky, lehkého jazzu, všelijaké zvukové vložky a rozsáhlé kompozice. Časem se tomuto stylu začne říkat Art Rock. Jejich experimenty došli tak daleko, že se podíleli na komponování hudby k baletu... Z této inspirace vzniklo další album, které dostalo název ATOM HEART MOTHER. To vyšlo v roce 1970 a k tomu podivnému názvu se váže legendární historka. Když šli totiž PF do rádia představit svou novinku, uvědomili si, že pro ni nemají název. Nakonec je napadlo vybrat první příhodný titulek z novin. Zaujal je tam článek o teoretické možnosti pohánět lidské kardiostimulátory atomovou energií... Než se dostaneme k samotným písním, tak bychom si také měli uvést ještě jedno jméno. Storm Thorgerson a jeho umělecká skupina Hipgnosis měli totiž na starosti obaly desek Pink Floyd. V souvislosti s albem ATOM HEART MOTHER dostala tato skupinka za úkol vytvořit obal, který nebude mít žádnou souvislost s obsahem, bude vypadat obyčejně, ale na druhou stranu nesmí v obchodech mezi ostatními deskami zaniknout. Nutno uznat, že se tohoto úkolu zhostili více než dobře. Když už Thorgerson nevěděl kudy kam, jednoduše sedl do auta, že vyfotí první obyčejnou věc, kterou potká. Nu, a náhodou jel kolem pastviště, kde se pásly krávy a slavný obal byl na světě.
Bezmála hodinové album obsahuje pět skladeb z nichž titulní skladba má kolem 24 minut a je skvělou ukázkou kompoziční a instrumentální dovednosti. Další „lahůdkou" je skladba Alan‘s Psychedelic Breakfast, která je inspirována ranními rituály jednoho z roadies Alana Stilese. Skladba navozuje pocit čerstvě probuzeného člověka, jeho ranní návyky (včetně toalet) a v té době velmi populární cvičení jógy...
O rok později Pink Floyd lehce bilancují a vydávají desku RELICS, kde jsou uvedeny singly jak z éry s Barrettem, tak i z pozdějších alb. Na albu je také předtím nikdy neuvedená skladba Biding My Time.
To ovšem neznamená, že by PF usnuli a neměli připravený nový materiál. Takže v tom samém roce vydávají první z takzvaných superalb své hudební kariéry. Obal desky a samozřejmě celé album, na němž je ucho zachycující zvukové vlny stylizované do kruhů na vodě, dostal název MEDDLE. Album obsahuje šest skladeb z nichž dvě jsou velmi proslulé a to i přesto, že jde o instrumentální kompozice. One Of These Days je skladbou, kterou PF hrají dodnes na koncertech. Původní název je One Of These Days I‘m Going To Cut Into Little Pieces (Jednoho z těch dnů Tě rozsekám na malé kousíčky...) a přesně o tom je i tato skladba ve které jsou zakomponovány různé úryvky hlasů. Mnozí v tom viděli reminiscenci na Barrettovu schizofrenii. Onou druhou skladbou na tomto albu je Echoes a která patří k tomu nejlepšímu, co kdy Pink Floyd vytvořili. Opět bezmála pětadvacetiminutová skladba vyniká excelentní kompozicí. Cílem skupiny bylo nahrát několik hudebních motivů a z nich později vybrat ten nejdůležitější jako základ pro novou píseň. Nakonec se do skladby dostaly motivy všechny (celkem jich bylo 24) a které volně přecházejí jeden v druhý. Píseň obsahuje intro či chcete-li úvod; hlavní motivy, které se ve skladbě několikrát opakují; vedlejší motivy, které připravují „půdu" pro hlavní a závěrečnou gradaci, která končí codou (coda – samostatná pasáž díla, která nastupuje po ukončení hlavní části). To je typický příklad kompoziční práce. Tento princip je vlastně slyšet u naprosté většiny skladeb známých klasiků jako byli například W.A.Mozart, L.van Beethoveen, A.Vivaldi atd.
Skupina byla v té době na vrcholu svých tvůrčích schopností a nejvíce to bylo vidět i na samotných hráčích. Kapela si přísně zachovávala anonymitu svých členů, takže málokdo věděl jak se jen jmenují natož jak vypadají (podobný princip později s úspěchem použila kapela Kiss). Pravdou je, že se pomalu, ale jistě do popředí dostává Roger Waters, který začíná vystupovat jako hlavní leader a skladatel kapely. Ale zatím nic nenasvědčuje nějaké kolizi či krizi, takže v roce 1972 mohlo vyjít další album pod názvem OBSCURED BY CLOUDS. To byl další počin, který patřil do světa stříbrného plátna a ke kterému Pink Floyd složili hudbu. Snímek je francouzskou záležitostí, takže se můžete setkat i s názvem La Vallée nebo The Valley Obscured By Clouds. Je to také poprvé, kdy PF nenahrávali na anglické půdě, v Abbey Road, ale v pařížském studiu Chateau d‘Herouville.
Toto album je také prvním albem, které není ovlivněno stylem Syda Barretta. Jeho stín byl v PF tvorbě vždy nějakým způsobem slyšet. Sám Barrett se snažil vzkřísit svou hudební kariéru díky sólovým projektům, ale jeho nemoc mu čím dál tím více bránila v nějakém větším úspěchu. Jeho kapela The Stars vydržela pouhých pár týdnů. Jeho velký kamarád Dave Gilmour mu sice velmi vydatně pomáhal v produkční i skladatelské práci, ale kvalita desek šla rapidně dolů. Za zmínku stojí alba The Madcap Laughs a Barret (obě 1970), které vynikali velmi originální koncepcí skladeb, ale to byli pomyslné vlaštovky a vlající kapesníček na rozloučenou s hudebním světem. Stal se z něho obtloustlý, holohlavý pán, který se věnuje spíše než hudbě abstraktním obrazům, které věrně zosobňují jeho schizofrenní nálady. Žije usedlým životem na okraji Cambridge a doufá, že mu bude lépe, aby mohl pracovat v nějaké klidné kanceláři v centru města. Pro hudební svět to však znamená totéž jako by zemřel...
Nekončeme však tak smutně; album Obscured... je vlastně jakýmsi odrazovým můstkem pro nadcházející fenomén jakým je další hudební počin Pink Floyd, který vyšel pod názvem THE DARK SIDE OF THE MOON. O tom si však řekneme až příště.
Na závěr si dáme malou porcičku tabulatur, co říkáte? Vybral jsem pro vás tyto skladby: nemohu jinak, takže fragment skladby Echoes; zejména si všimněte Gilmourova majstrštyku přetahovaných tónů (pre bend), dejte pozor na čistotu hraného tónu – jde o bluesový feeling (jak jinak, že...) a Fat Old Sun z alba Atom Heart Mother. Zde jde o výbornou ukázku Gilmourovy práce prolínání čistého a zkresleného zvuku. Ten timing je nutné odposlouchat!
Nu, prozatím končíme; dovolím si však pozvat na další díl o Pink Floyd na který vás, milí čtenáři zvlášť upozorňuji, protože bude řeč o nejslavnějších, nejlegendárnějších a nejpropracovanějších albech, která se nesmazatelně zapsala zlatým písmem do rockové historie. Bude řeč nejenom o Dark Side..., ale i o Wish You Were Here, Animals a The Wall což je neuvěřitelná, chronologická série pro jednu kapelu!!!
