Franta Hönig

Rozhovor
Autor: 

Večer 11. 6. 1998 proběhl v pražském Lucerna Music Baru křest našeho časopisu. Se svou kapelou WORKSHOP zde vystoupil i jeden z předních českých bubeníků František Hönig. Den předem jsme se domluvili na krátkém rozhovoru a dvě hodiny před začátkem jsme se tedy sešli.

Když jsem mezi lidmi pozvolna zaplňujícími sál zaslechl: "Ahoj Franto!". Zaměřil jsem tímto směrem svůj pohled a spatřil člověka, který byl podobný tomu, jehož mám doma na obálce školy Bubeníkem za tři hodiny (denně). Jestli tuto školu znáte, víte, že fotografie na jejím obalu zvěčňuje Frantu v pohybu. A tak přesto, že mne mátlo poněkud vlasatější a mladistvější vzezření onoho Franty, oslovil jsem jej s odvoláním na včera domluvený rozhovor. Franta bez okolků souhlasil, a tak jsme se odklidili stranou všeho ruchu a pustili se do rozhovoru. Diktafon běží, já se ptám, vše je v naprosté pohodě až do chvíle, kdy pokládám otázku Jaké používáš paličky? Tu se Franta zarazí a prohlásí: "Člověče, tak paličkama jsem na basu ještě nehrál." Teď teprve zjišťuji, že příjmení onoho Franty je Rába (baskytarista skupiny Workshop) a ne Hönig. To už mi na rameno klepal Franta Hönig se slovy: "Já bych o bubnech věděl asi trochu víc."

A nejsi náhodou kytarista nebo tak něco?

(Smích) Ne, už jsem všechno slyšel, jsi na správné adrese.

Já se omlouvám, ale ta podoba...

To je dobrý. Lidi si nás někdy pletou.

Bar, ve kterém jsme seděli byl prázdný a dole v sále se všechno chystalo k zahájení večera. Přede mnou seděl člověk, který o sobě netvrdí, že je profesionál, neřekne vám, že patří mezi nejlepší, ba ani, že je při nejmenším dobrý. Podle jeho slov je jeden z mnoha, přesto, že u nás patří mezi nejobsazovanější a nejvytíženější bubeníky.

Kdy a kde si začínal?

V pěti letech jsem začínal na piano jako takový normální klučina z Ústí nad Labem a věnoval se tomuto nástroji až do patnácti, dokonce s několika dílčími úspěchy. Ve čtrnácti jsem se dostal až do celostátního kola klavírní soutěže. Bylo nás tam deset, devět holek a já. Zdálo se mi, že všechny hrají nějak moc dobře, jenom já ne a do dneška si myslím, že mi to třetí místo dali jen proto, že jsem tam byl jediný kluk.

V patnácti na střední vojenské škole mi nabídli studovat na harfu, ke které jsem podle nich měl vynikající předpoklady. No, a tak jsem odmaturoval na harfu a vedle ní ještě dělal baryton. Na bicí jsem hrál, jen když byl čas, ale bavily mě tak moc, že jsem v žákovských orchestrech na ně hrál místo kluků, kteří je studovali. Po odchodu do Prahy jsem si musel odsloužit závazek vůči škole, a to s barytonem. Většinou šlo o pohřby, pokládání věnců a jednou přiletěl na letiště Brežněv a já tam stál a hrál ... .To bylo období, kdy jsem se začal stále víc věnovat bicím. Harfa šla stranou, baryton taky a já vymetal jazzové i rockové kapely, chodil po barech a hrál a cvičil. Takže jsem vlastně opožděný bubeník . Opravdu poctivě cvičit jsem začal až ve dvaceti.

Která kapela pro tebe znamenala nástup tvé bubenické kariéry?

Kapela Lenky Filipové. S ní jsem absolvoval dlouholeté angažmá, skoro čtyřleté. Tam jsem vlastně začal získávat první muzikantské zkušenosti. Tenkrát se hrálo dvacetkrát měsíčně za 240 korun hrubého. Objížděli jsme v jednom roce asi sedmnáctkrát Plzeň, stokrát Košice, Žilinu a Moravu, prostě do toho devadesátého se to takhle šíleně honilo.

S Lenkou Filipovou si točil i její, zatím poslední desku.

Třiadvacátého jedeme do studia točit další desku. Z Lenky mám strašně dobrý pocit. Co se jí narodilo to miminko, je v pohodě a myslím, že se dostala celkově nad věc. Nebere tu muziku s takovou křečí, jako jsem to u ní dříve pociťoval.

Co bylo dál?

V osmdesátým osmým přišel podle mne zlom. Bylo mi už třicet a já se teprve narodil jako bubeník. Dostal jsem nabídku od Otty Balage a Viléma Čoka do Nové růže. Následoval půlrok dlouhého zkoušení a příprav. Tam to začalo poprvé jiskřit a já jsem se, aspoň to tak cítím, opravdu narodil. Pak přišel Výběr, Trio s Vilémem Čokem a teď jsem u Kamila Střihavky a čtvrtým rokem v muzikálu Jesus Christ Superstar (pozn. redakce, již je po derniéře), což jsou takové ty kmenové kapely, které tě živí, samozřejmě se spoustou záskoků a studiové práce. Ta mě hodně baví. V průměru jsem za rok natočil těch sedm až osm desek.

S kým jsi v poslední době spolupracoval?

S Ivanem Králem na jeho sólové desce. Někdy se ale stane, že ani nevíš, co natáčíš. Například Polygram má natočit desku pro Suchého a Molavcovou, ty přijdeš, natočíš základ a celou písničku nakonec slyšíš až v rádiu. Se samotným zpěvákem nebo ostatními muzikanty se někdy ani nesetkáš.

Všiml jsem si, že na pódiu nestojí tvé Sonor Designer, ale nové DW. Opustil jsi starou značku, nebo jen laškuješ s novým nástrojem?

V tomhle nejsem takový, který drží prapor. Nejsem ani slávista ani sparťan. Ten nástroj je prostě krásný, ať je to Sonor, Yamaha nebo DW. DW mě lákají svým zvukovým zabarvením, jsou to dost hlučné bicí a zní velmi sebevědomě. Neodolal jsem trochu přiškrtit rodinu a za přispění rodičů si tenhle nástroj koupil. Přitom jsem ale nic neopustil. Mám krásné SONOR Designer, do nedávna YAMAHA Maple Custom, ale ty jsem z finanční tísně musel prodat. Z DW jsem ale nadšený.

Jakou používáš mechaniku?

Kombinaci SONOR a DW.

A činely?

Taky kombinuji. když je dobrý kus, tak je mi jedno, jestli je to SABIAN, ZILDJAN nebo PAISTE. Mezi mé favority ale jednoznačně patří ZILDJAN A Custom. To jsou úžasné činely, jemné, taková sluníčka.

Teď teda k těm paličkám.

Vic Firth 2B. Dnes mi tu zástupci jedné slovenské firmy nabízeli jejich levnější kopie. Pokud vybojují konkurenci s firmou Vic Firth, budou mne zásobovat, ale je to docela těžký úkol.

Jak zvučíš soupravu? Máš nějaké speciální nádobíčko?

Ne. V tomhle jsem úplně v rukou zvukaře. Dneska je většina klubů poměrně slušně vybavena. Kluci, kteří to dělají, jsou většinou šikovní. Hodně z nich to umí dobře nazvučit. Já se starám jen o hraní.

Pracuješ se samply nebo automatickým bubeníkem?

Hraji zatím jen živě. Bude-li čas, rád bych určitě něco vyzkoušel. Láká mne to, ale zatím mám spoustu živého hraní.

Cvičíš s metronomem?

Zase kombinuji. Není dobré být závislý na metronomu a není dobré hrát bez něj. Metronom by měl srovnávat.

Největší problém u začátečníků je jak začít a co dělat a nestrávit spoustu času něčím, co je k ničemu. Co bys poradil?

Myslím, že hodně důležitý je dozor. Pokud je dobrý, odstraní chyby a urychluje růst mladého bubeníka. Jsou samouci, výjimečné osobnosti, které na to přijdou nějakým svým selským rozumem, ale to jsou výjimky potvrzující pravidlo. Pokud jdeš náhodou špatným směrem, měl by tě někdo klepnout přes prsty a usměrnit, aby sis neosvojil nějaké špatné návyky. Z Ostravy třeba jezdí kluci k panu Veselému. Je to neuvěřitelná dálka, ale oni vědí, proč to dělají. Jedou sice pět hodin tam a pět hodin zpět, ale ví, že se jim těch deset hodin vyplatí.

Ty taky vyučuješ?

Ne, nemám čas a ani si nemyslím, že by to byla moje parketa.

Přesto si vydal Školu hry na bicí nástroje. Jak ses k tomu dostal, co tě inspirovalo?

Ta motivace byla od některých bubeníků, kteří neměli ke komu chodit, byli strašně šikovní muzikanti a řekli mi, že po hodině cvičení už nemají co cvičit. Bylo to tak často, že jsem se rozhodl jim pomoci. Více méně jsem se je snažil navést, ukázat cestu k základům techniky, abecedě, která dá nejdůležitější. Ty tři hodiny můžeš brát jako začátek a pak se věnovat těm propracovanějším školám, jako jsou školy od pana Veselého. To jsou samozřejmě proti té mé brožuře mnohem dokonalejší věci. Tohle je opravdu jen návod, jak s tím začít.

Jak často ty sám cvičíš?

V takovém extrémním vytížení zbývá čas akorát na tu hodinku rozhýbání. Přijde ale období, kdy máš měsíc nebo dva čas, pak si uděláš několik systémových cvičení a oprášíš něco z toho, co víš, že si nedodělal. To je potom příjemné.

Před několika lety jsi se v jednom rozhovoru vyjádřil, že se tvá hra paradoxně zlepšila až ve chvíli, kdy ses na všechno vykašlal.

Vykašlal není to správné slovo. Od té doby uběhly minimálně tři roky. Bylo to nějak v začátku, kdy jsem začal zkoušet s Ježíšem. Byl jsem hodně přetížený a vytížený a on jak člověk přestává mít z toho tu radost a přestává být nadržený, začíná hrát trochu chladnokrevněji. Dělá minimum chyb a .... prostě na mne to tak působí. Nevím jak ostatní, ale z mého pohledu, když mě to už tak nebere, hraji lépe. To, co hrajeme s WORKSHOP, je tak dobrá muzika, že to z chladnokrevnosti pořád graduje, i když už jsem přehraný a denně musím hrát. On je to tak trošku podvod. Když už tě to nebaví, tak to začíná být k světu. Ve chvíli, kdy tě to baví a myslíš si, jak to není dobré, natočíš si to a zjistíš, že je tam díky emocím plno chyb a nepřesností. Tohle právě ta přetíženost a vyhranost odplaví a je to pak perfektní.

Myslíš, že má pro začátečníka smysl učit se z těch drahých videoškol. Naučí se něco?

Asi ne. Z toho se nenaučí. Je to chytře udělané a každá škola, kterou jsem viděl, je spíš takové nakopnutí a dodání chuti do práce, ale že by si člověk z toho něco vzal.... Ti mistři, kteří to dělají, jako jsou Denis Chambers nebo Dave Weckl, tihle superhráči na videu zas tolik neprozrazují. Oni se vyhnou těm finesům. To, co se neprozrazuje, tam není. Osm hodin denně cvičení ti nenahradí ani stohy video nebo audioškol. Dobré je podle mne koukat na na bubeníky živě. To je dobrá škola.

Mohl bys začínajícím bubeníkům poradit při výběru a koupi nástroje, kde se dá ušetřit a kde se naopak šetřit nemá?

Na cenu se hledět musí, protože nejsme milionáři. Ta naše branže je hodně skromná, neřku-li chudá. Kdybys to viděl, když přijde kluk a má patnáct tisíc od babičky a osm tisíc našetřených a teď žmoulá v ruce těch třiadvacet tisíc a rozmýšlí se, musí hledět na cenu. Když ale pominu, že slušný obnos na tuhle levnější nebo střední třídu by měl být kolem čtyřiceti až padesáti tisíc a ta možnost tam je, pak by se mělo vybírat podle muziky, kterou hraji, což reguluje srdíčko. Jestli je někdo zvyklý hrát agresivní, hlasitou muziku, neměl by si kupovat malé průměry a naopak. Dobré je si v tom udělat jasno,a pak záleží už jen na tom, kdo ti dá větší slevu (smích). Doporučuji vyzkoušet co nejvíc nástrojů. Kvalitní jsou dnes téměř všechny zahraniční nástroje. Záleží opravdu na tom, co ti poradí tvoje srdíčko.

Budeš zase pořádat zájezd do továrny SONOR?

Ze strany Německa už o tyto zájezdy není zájem. Přesouvají v současné době celou výrobu do Číny. Aby si uchovali konkurenceschopnost, museli propustit sto dvacet lidí. Nepříjemné věci.

Vystupuješ ještě na seminářích?

Byl jsem asi třikrát ve Velkém Meziříčí, naposledy v lednu s Workshop. To už ani nebyl tak seminář jako koncert.

Tvé plány do budoucna, budeš vydávat novou školu?

Na psaní nové školy není čas. Strašně rád, když mám chvíli čas, píšu u piana vlastní věci. Šuplíček se mi plní, ale prostě mě baví si dělat vlastní věci, třeba psát pro WORKSHOP. Zatím to jsou jen takové vlaštovky.

Co dovolená?

Špatné. Zkoušení v Evitě, hraní v programu Mise - zrušená dovolená. Kupodivu by si člověk mohl myslet, že by při takovém vytížení mohl mít i peníze. Přesto jsem dnes i ve finanční tísni. Prostě jsem si koupil dévéčka a nemám na dovolenou. Ne, že bych si stěžoval, ale dovolená nebude.

Vidím, že je po tobě sháňka a tak poslední otázka. Máš nějaký recept na to, jak se stát úspěšným a tak vytíženým a často obsazovaným bubeníkem?

Já prostě nevím, jestli jsem úspěšný a vyhledávaný. Je tady minimálně takových patnáct, dvacet bubeníků, které obdivuji a kteří jsou určitě lepší než já. Mám ale pocit, že hodně záleží na povaze. Když pomineš, že bys měl mít rád to co děláš, což je strašně důležité, dát do toho to srdíčko a lásku, tak je důležité asi mít ten charakter. Spoustu času trávíš nejen na pódiu, ale v autě, mikrobuse, hospodě, v hotelu a to předpokládá, že to musí být dobrý člověk a všestranný společník. Super je, když dokáže udělat dobrou náladu, není nějaký pavouk nebo křivák. Takové to klubko povahových vlastností, které se sejdou jsou hrozně důležité. Myslím, že hraješ i za svou povahu i na tom se dá pracovat. To by lidi taky měli vědět.

Náš rozhovor skončil a Frantové odešli na zvukovou zkoušku. WORKSHOP ten večer předvedli opravdu skvělou ukázku fusion music, ve které bylo skutečně cítit v každém taktu srdíčko, o kterém František hovořil. Budete-li mít možnost tuto kapelu navštívit, vřele doporučuji.