V dnešním čísle bych vám rád přiblížil v rozhovoru jednu z nejznámějších osob tuzemské hudební scény, basistu Vladimíra 'Gumu' Kulhánka. Jeho muzikální a citlivou hru můžeme slyšet na několika desítkách alb včetně skvělého Kuřete v hodinkách se skupinou Flamengo (mnohými považovaného za nejvýznamnější desku českého bigbítu), desek Vladimíra Mišíka a ETC... nebo třeba na nahrávkách Petra Hapky.
V současné době působí v kapelách Krausberry, Anna K. a v bluesovém duu s Čechoameričanem Bobby Houdou, taktéž učí ve škole Come To Jam v rockovém klubu Mlejn.
Jak jste se na basu učil hrát?
No, hodně dlouho jsem se učil blbě a zbytečně zdlouhavě, protože v tý době nebyly žádný materiály a my jsme se ty skladby učili z šílenejch nahrávek odněkud z rádia, většinou z Luxemburgu. Nevěděli jsme, jak se ty nástroje drží, jak se vlastně hraje. Když jsem začal hrát prstama místo trsátka, vůbec jsem netušil, jak by to bylo správně. On sice každej hraje jinak, ale nějaké zásady jak to dělat existují a na ty jsem přišel až po létech. V současné době je obrovskou školou možnost vidět špičkový hráče v akci. Právě teď v březnu začíná jazzový festival, který probíhá přímo tady v Lucerna Music Baru. Tenkrát jsem neznal noty, nevěděl jsem nic, dnes učím ve škole Come To Jam a po pár lekcích svoje žáky naučím bluesovou a country-bluesovou stupnici, různý takový fóry, proč tam můžou hrát ten kterej tón. To si pamatuju jako dneska, jak mně vrtalo hlavou, proč v tý figuře v jedný skladbě od Free hrajeme malou tercii do durovýho septakordu. Samozřejmě jazzmani to věděli, jenže my jsme byli nová, jiná kategorie muziky a nechtěli jsme s nima, ale ani oni s náma mít nic společnýho (smích). A kdo ti mohl tím pádem poradit?
A není někdy lepší, když si na tyhle věci muzikant přijde sám?
To ale trvá strašně dlouho... Tam je to riziko, jako se vším ostatním. Když se to člověk naučí špatně, tak se to těžko odstraňuje. To jsou samozřejmě technický věci, srovnat si to v hlavě je jiná věc... Ale i u toho je nejlepší, když ti někdo pomůže. Je trapný, když se až ve čtyřiceti začnu pořádně zajímat o harmonii. Další problém byl, že dřív se ani na konzervatoři neučily věci jako bluesový stupnice, apod. Teď se s tím snad začíná. Já třeba, když učím ty kluky, tak je rovnou učím i harmonii, aby věděli, co hrajou a proč to hrajou.
Jaký byl přechod na bezpražcovou basu?
I když jsem byl vlastně úplnej samouk, tak možná i tím, že jsem zkraje hrál na konrabas, tak jsem měl při hraní na baskytaru zvyk klást prsty k pražcům. Takže ten přechod mi nedělal víceméně žádný problém. Po prvním týdnu hraní bez pražců jsme hráli na Jazzovým festivalu v Lucerně...
Když člověk je samouk, tak ho občas něco napadne. Mě napadla tenkrát taková metoda, že budu cvičit za tmy. Takže jsem všude zhasnul a hrál jsem, občas jsem se vrátil k prázdný struně, abych zjistil, kam se pohybuju s laděním. Ucho si přitom zvyká poslouchat intonaci a o to právě jde.
Všiml jsem si, že pohyb vaší pravé ruky při hře je minimální, jako by ani nebyl vidět. Má tato technika nějaký větší význam?
Když hraješ jemně, tak můžeš líp pracovat s dynamikou. Proto tak hraju, a když potřebuju, tak za to zaberu a ten skok je větší. To je spíš jazzový způsob hraní, všichni jazzmani hrajou spíš mikrotechnikou, že vlastně nevidíš, jak to dělají. A je to i pohodlnější. Taky jsem do toho dřív víc mlátil. Samozřejmě, že musím mít víc puštěný zesilovač, ale to přece není problém, má tam na to knoflík.
Kolik času věnujete cvičení?
To jsou takový periody, někdy člověk cvičí hodně, někdy míň, když je unavenej, tak to ani nejde. Já teď necvičím nijak moc, ale musím hodně pracovat na přípravě výuky do školy. Výhoda je v tom, že si musím pro kluky připravovat noty. Neučím z žádný školy, tady je vlastně jenom Hora (učebnice hry na basovou kytaru z 80. let), z toho odmítám učit. Takže si musím připravovat materiál pro ty lepší i slabší, jak stupnice, tak i k nim figury, atd. Tím pádem teď sedávám dost dlouho u tohodle. Zároveň jim to musím zahrát, a tak se to musím taky naučit (smích).
Ze začátku jsem to taky nebral moc jako hraní na basu, ale spíš tak, že hraju písničky v kapele Donald. Bavilo mě to jako celek a nebral jsem to tak, že hraju na basu a jsem 'úžasnej' baskytarista (smích). Teprve postupem času přišel jazz-rock a tam začala basa vystupovat hodně do popředí a člověk musel chce-nechce ve cvičení přidat.
Kteří hráči vás nějak ovlivnili nebo vyjímečně zaujali?
Opravdová bomba pro mě byla, když jsem poprvé slyšel Jaco Pastoria. Poslouchal jsem ho pořád dokola a snažil jsem se stáhnout a naučit všechny ty rify. Fantastickej basista je Pino Palladino, nahrával a nahrává úžasný figury (nejznámější je jeho působení ve skupině anglického zpěváka Paula Younga). Kdysi s ním vyšla deska anglickýho zpěváka Garryho Newmana, no ne že by mě nějak moc bavila ta vlastní hudba, ale celý je to postavený na base. Je to jak nahrávka školy na basu - když si tohle stáhneš, tak se hodně naučíš. Kdysi ze začátku byl pro mě hodně důležitej Stanley Clark. Když jsem slyšel figury, který hrál, hned jsem se je zkoušel naučit. Taky jsem si vzpoměl třeba na Jimiho Husleye z The Yellow Jackets. To je výjimečně melodickej basista, což mi dost vyhovuje. To mi připomíná, že jsem zrovna včera poslouchal Pastoria na desce Joni Mitchell Shadows and Lights - skvělý melodický hraní, obrovská inspirace. Pak třeba Collin Hutchkinson s kapelou Alexe Kornera, to je z úplně jinýho světa, ten člověk hrál už na začátku sedmdesátejch let věci, který se nedaj pochopit. To byl taky nějakej mimozemšťan nebo co... Už tenkrát hrál palcem a všelijak to toho mlátil vším možným... Teď mě třeba hodně zaujal Flea z Red Hot Chili Peppers. Vyhovuje mi prostě figurový hraní, protože já jsem pocitově stejně někde na pomezí rocku a jazzu, někde...
A co třeba lidi jako Marcus Miller nebo John Pattituci?
Marcus Miller je skvělej, moc se mi líbí. Pattituci mě moc neoslovuje, jeho hraní je takový studený, hodně akademický. Zato s ním mám jednu příhodu. Když on jednou hrál v Praze na jazzovým festivalu, tak jsem tam hrál na jiný scéně a došly mu v base s aktivní elektrikou baterky. Sehnat tenkrát za bolševismu narychlo a v nedělní Praze devítivoltový baterky bylo vážně nemožný. Tak jsem půjčoval Pattitucimu baterku. No, dal jsem mu jí, samozřejmě...
Co byste poradil začínajícím basistům?
Nejlepší je, aby hráli s někým, pokud možno hned, protože to člověku hodně pomůže. Pak i když hraje blbě, tak aspoň nemá strach hrát. Znám takový případy, že někdo doma furt cvičí a cvičí, a pak se bojí hrát. Začne se stydět a potom mu to najednou nejde, protože není otřískávanej od úplnejch začátků. Já bych řek, že nejlepší metoda je tahle - kdysi jsem začal chodit na angličtinu a tam byl takovej bláznivej učitel a ten říkal: "Pravopis, to je zbytečný se učit. Když budete číst a učit se slovíčka, tak na to přijdete sami od sebe. To samý se snažím naučit ty kluky ve škole. Hlavně hodně hrajeme, ale jak jim píšu noty, tak to nakonec stejně viděj a seznamujou se z těžšíma a těžšíma věcma. Hraní z not jako takový je stejně věcí praxe. Musíš hrát v kapele z not tak, aby ti přinesli noty, strana 25, bum a hraješ. A už to nikdy neuvidíš. Pak ti přinesou další noty, zahraješ je a už je taky neuvidíš. Takhle se naučíš hrát z not. Já neuměl noty skoro vůbec, a až když jsem přišel do Semaforu, kde jsem hrál rok u Havlíka, dali mi tam takovej stoh not, který jsem musel louskal, ale za tu dobu jsem se něco naučil.
Učit se jako když se dítě učí číst. Brát to pozvolna a nenásilně. Zároveň se seznamovat se stupnicemi, s technikou, pozvolna s notami a harmonií. A přitom hrát s lidma. Jak se něco naučíš, tak si to v tý kapele můžeš vyzkoušet. Dokud je to tak, že se to doma naučíš a nikdy to neuplatníš, je to jako bys to neuměl.
Jak zpracováváte materiál pro své žáky?
Spíš z poslechu. Když se mi dostane do ruky nějaká zajímává nová deska, tak to z toho stahuju a pak to posloucháme a hrajem. Samotný noty moc nepoužívám, protože dokud k nim neslyšíš skladbu, tak ti samotný noty nikdy neudělaj ten feeling, kterej tam je. Když tu skladbu neznáš, koukáš na ty noty a hraješ je blbě, ale když víš, z který skladby to je a proč to tak je, tak je to hned snazší. Je to jenom pracný to stáhnout, samozřejmě, protože basa se stahuje špatně - nemůžeš si jí zpomalit, když je tam něco rychlejšího, je to kolikrát i hůř čitelný. Kombinuju cvičení třeba z Bass Playeru s vlastníma lickama, tak půl na půl, beru hodně z nahrávek. Školy na basu jsem nikdy neviděl moc dobrý, bohužel.
Jak je důležité poslouchat muziku určující stylové žánry?
Myslím tím např., když chce člověk hrát blues, musí mít v uších základy stylu?
To je nejlepší, samozřejmě. Podle mě, když to ten člověk neposlouchá a snaží se to naučit z not, od učitele nebo sám, tak to není ono. Musí se tím prostě proposlouchat, dostat to do ucha, do hlavy. Pak se ti stane, že něco hraješ a přijde to samo, protože to máš zasunutý někde uvnitř a zrovna to vyjde na povrch. Čím je člověk starší, tím se víc vrací ke svejm prazákladům, protože jsou v něm zašitý nejvíc. Proto já mám pořád nejraději styl, kterej swinguje, protože jsem začínal na rock'n'rollu, a takový to rovný osminový hraní moc nemiluju.
Jaký je váš názor na improvizaci z pozice basisty?
Pokud skladbu nezná, je pro basistu jeho role při improvizaci těžká hlavně kvůli nutnosti být se správným tónem včas na první době po změně harmonie. S tím mám jednu takovou divokou zkušenost. Jednou jsem hrál ve Frankfurtu s Tony Sheridanem (což je člověk, kterému kdysi začínající Beatles při svém působení v Hamburku dělali doprovodnou kapelu a natočili s ním i jedno album). Když přišel, tak hrozně kouřil, byl potom úplně mimo, vlastně mi pak napsal asi dvě nebo tři skladby. Pak jsme hráli tři hodiny, vždycky něco začal a my jsme museli chytat harmonie toho, co bude hrát. To byl prostě večer hrůzy. V životě jsem nebyl zpocenější než tam. To je právě to, že on změní akord a ty to musíš lovit. Naštěstí hrál většinou dvanáctky, to je v pohodě, ale pak je najednou změna. Jazzmani to mají "jednodušší" v tom, že improvizujou do předem daných standardů.
Špatnej tón zahraje každej, to je úplně normální. V podstatě i ten tón se dá použít, když z něj dokážeš vybruslit. Ale to už uměj jen mistři. Pro basistu je velmi špatná věc, když se ztratí, protože basa plní funkci základu k akordům. Takže když se mění harmonie, basa musí být první na době a zahrát ten fundament, protože od něj je ten akord postavenej. Když se ztratí kytarista, tak může přestat nebo si počkat. Když se ztratí basista, tak je celá kapela v prdeli.
Jaká je historie vašeho hraní z hlediska používaných nástrojů a aparatur?
Začínal jsem na kontrabas, který jsem ale brzy vyměnil za svou první elektrickou basu, Jolanu Pedro, což je jeden z prvních sériově vyráběných elektrofonních nástrojů u nás. Kapelník mi ji přinesl na kšeft a hned jsem na ní bez průpravy hrál, ale tenkrát se taky hrála basa jinak než dneska. Původně měla dokonce šest strun, tak jsem si dvě sundal a upravil si kobylku. Aparaturu jsem měl taky. Hrál jsem na i promítačku, ta hrála výtečně. Bohužel jsem na ní hrál ještě s kytaristou dohromady. Okamžitě jsem osvojil trik - při poměrové zkoušce jsem si zeslabil poťák a v průběhu hraní jsem ho zase zesílil.
Když jsem začal hrát s Flamengem, tak mi půjčil svoji basu Pavel Fořt, kterej přešel na kytaru. Šlo o švédskou kopii Fender Jazz Bass, která se jmenovala Hextreme a byla už docela slušná. Pak jsem si koupil kopii Hoyer EB3a ještě potom jsem měl originál EB3. Ten jsem vyměnil za Fender Jazz Bass, což jsem dobře udělal, protože ho mám do dneška, jen bez těch pražců. Pak už jsem měl víceméně jen japonskou basu, kterou jsem získal na návštěvě v Anglii. Tolja Kohout tam pracoval u nějaký firmy, kde mi jí dali v podstatě zadarmo. Pak jsem měl ještě dvě dělaný basy, jednu bezpražcovou bezhlavou pětistrunku od pana Kostky z Lubů a pražcovou pětistrunnou kopii Music Man Stingray od Ondry Lišky. Nakonec jsem si pořídil originál čtyřstrunný Music Man Sterling.
Z aparatur jsem měl po těch promítačkách jednoho Marshalla. Potom placky samozřejmě. Placka byl takovej placatej univerzální československej zesilovač s přepínačem na mikrofon, magnetofon, apod. a magický oko (indikace přebuzení), výkon asi dvacet wattů. Pak jsem měl něco dělanýho, věčně to hořelo. Pak jsem měl Marshalla a ten hořel taky. V něm mi odešlo snad dvacet EL34 a tak jsme tam dali keramický patice z ruskejch televizí a bylo to v pohodě. Pak jsem si koupil dvěstěwattovej zesilovač Peavey Mark Mk.III, kterej mám doteďka, což je víc než dvacet let. Krátce mám ještě kombo Eden Nemesis 200W 2x12", který jsem si koupil po vyhoření toho Peavey. Teď se mi hodí při hraní ve víc kapelách (a tím i víc zkušebnách).
Co efekty?
Nějaký mám, ale používám je minimálně. Poučilo mě, že když si kytarista koupil kvákadlo a prokvákal normálně takovejch třicet koncertů, tak sám zjistil, že to může používat jen sem a tam. Vždycky jsem měl nějakej ten chorus, kterej jsem pokaždý prodal, poněvadž se mi to nelíbilo. Nedávno jsem si koupil Whammy pedal od Digitechu, kterej má chorus fakt pěknej. Má i oktávovej dělič, ale ten moc nepoužívám, protože se mi zdá pomalej. Na to byl snad nejlepší starej analogovej Boss Octaver, kterej zase basu bere dobře, jen když hraješ nahoře. Jak jdeš do hloubek, tak odmítá pracovat.
Máte nějaké oblíbené struny?
Momentálně hraju na struny Ernie Ball 0.045 - 0.100, protože jsou celkem slušný a sehnal jsem je lacino.
Jaké postupy používáte při nahrávání ve studiu?
Když jdu nahrávat s bezpražcovou basou do playbacku, tak to nahrávám přes DI (Direct injection - přímý vstup) box přímo do mixu. Mám dobrej DI box od francouzský firmy BST. Když nahrávám s kapelou, tak tam mívám aparát. Někdy se nahrává jak linkou, tak i mikrofonem, a to se třeba zkombinuje nebo vybere. Ta basa většinou nepotřebuje zkreslení, takže se to dá nahrávat i přímo do pultu.
Jak jste na tom s životosprávou?
Normálně jím všechno, piju pivo, protože je dobrý na žízeň a nekouřím, s tím jsem přestal asi před pětadvaceti lety. Dost sportuju - v létě jezdím hodně na kole, to teď v zimě moc nejde, takže si třeba desetkrát vyběhnu schody u nás v baráku, a pak mám doma takový veslovadlo, co mi dal jeden kamarád, na tom mi stačí tak čtvrt hodiny, protože to je docela práce.
Říkalo se o vás, že zatímco jiní na turné chodí po koncertě do baru, Vy odcházíte na pokoj a tam cvičíte...
Do baru často nechodím, protože to je nuda. Tam se lidi vožíraj a kecaj nesmysly. Toho už jsem za život zažil moc. Takže jdu na hotel a tam jsi čtu knížku. V žádným případě v noci po koncertě necvičím. Na bar jdu jen málokdy. Občas se taky namažu, ale to je jinak.
Pak jsem slyšel ještě jednu příhodu o tom, že jste někde stál frontu na maso a na nějaké dřevěné laťce jste tam celou dobu cvičil prstoklady.
No, když chceš slyšet kuriózní příhodu, tak prosím. To jsem nestál na maso, ale před Tuzexem na džíny. Tenkrát jsem si udělal takovou malou dřevěnou vaničku, v ní jsem měl napnutý tři struny a cvičil na ní hraní pravou rukou. Ono to dělalo takový krchhh krchhh, tak ty lidi pořád koukali, co se děje. Ale to byla jen taková epizoda. Každej musí někdy nějak blbnout...
Možná jsou ještě někteří, kdo neví jak jste přišel k přezdívce Guma...
To už jsem taky říkal asi milionkrát, takže to vezmu zkrátka. Když jsme měli kapelu Donald, vždycky jsme si řekli: "Zejtra budeme hrát tu a tu skladbu, každej se to doma naučí, přijdeme na zkoušku a zahrajeme si to." Samozřejmě Juračka, to byl flink, brácha to neuměl a tamten to neuměl. Místo toho, aby cvičili, třeba někde popíjeli. Tak jsem jim začal nadávat: "Ty gumo blbá! Gumo pitomá!." A to bylo tak často, no znáš to - když něco často říkáš, tak to přejde na tebe.
S mým pohybem to nemělo nic společnýho (smích)...
Díky za rozhovor.
