Helloween II.

Pekelná tykev - II.
Autor: 

Zbylí členové stojí před problémem, zda pokračovat nebo ohlásit definitivní rozpad skupiny. Naštěstí přichází včasná výpomoc v podobě zpěváka Andi Derrise (ex PINK CREAM 69) a bubeníka Ulli Kusche (ex HOLY MOSES, GAMMA RAY), kteří se ve skupině zabydlují natrvalo. Bylo již na čase, neboť domluvený termín na nahrávání nové desky již buší na dveře. Kapela má pouhých čtrnáct dnů na to, aby dala materiál dohromady a na jaře 1994 se zavírá do hamburského studia Chateu du Pape. Na milost byl vzat osvědčený producent Tommy Hansen. Po několika týdnech přichází vydavatelská firma Castle Comunications s novinkou pod názvem Master Of The Rings. Je to tak trochu návratové album. Vedle silně úderných věcí „a la Keeper“, jako je např. Sole Survivor, Where the Rain Grows, Still We Go, zde najdeme písně s patrným vlivem bývalé skupiny zpěváka Andi Derrise (Why?, Mr. Ego, Perfect Gentleman, Secret Alibi). Desce nechybí pro HELLOWEEN tak typické intro (Irritation) z pera kytaristy Michaela Weikatha, zastoupen je i romantický „ploužák“ In The Middle Of A Heartbeat. Lze zde najít některé drobné nesrovnalosti (např. příliš „unylé“ refrénové sbory v The Game Is On), ale vzhledem k tomu, jak velmi málo času měla kapela na „sžití“ a hlavně sehrání, album dopadlo nad očekávání výborně. Celkově nese podobné poznávací znaky, jaké měla alba HELLOWEEN v druhé polovině osmdesátých let. Přesto nelze říci, že by skupina sama sebe vykrádala. Určitý posun je zde patrný. Navíc album nahráli lidé, kteří měli s původním, starým HELLOWEENem společné pouhé dvě pětiny. Úspěch comebackového alba potvrzuje přes 700 tisíc celosvětově prodaných nosičů.

V polovině devadesátých let se tak HELLOWEEN dostává do další fáze svého vývoje. Po koncertním turné k Master... (mimochodem, kapela byla k vidění a k slyšení také v brněnské hale Rondo) se „zrenovované tykve“ noří do práce na novém albu. Dochází také k drobné změně v rámci vydavatelské firmy, HELLOWEEN vydávají pod hlavičkou Raw Power, což je divize Castle Comunications. V roce 1996 tak vychází z osvědčeného studia Chateau du Pape v Hamburku pod taktovkou Tommy Hansena další veledílo. Více než 60 minut nového alba s názvem The Time Of The Oath naznačuje, že to HELLOWEEN s comebackem myslí velice vážně. Hudebně to potvrzuje divoký otevírák We Burn, vydechnout nenechá Steel Tormentor. Ještě štěstí, že následuje kompozičně pestrá Wake Up The Mountain, kterou vzápětí střídá pohodově melodická singlovka Power. Evidentně nejtvrdším a nejrychlejším songem je protiválečná Before The War. Na albu kupodivu najdeme i pomalejší kompozice. Jsou to zejména baladické Forever And One (Neverland) a If I Knew. Časy bývalého působiště Andi Derrise připomene trochu netypický song Anything My Mama Don‘t Like. Naopak velmi typickým songem je „vypalovačka“ Kings Will Be Kings. Problematiku UFO nakousne nejdelší skladba alba Mission Motherland. Celý soubor skladeb uzavírá titulní The Time Of The Oath, kde se HELLOWEEN do určité míry tematicky obrací k vizionářským myšlenkám a proroctvím (Nostradameus apod.). Mimochodem, na obalu se zjevuje přísahající postava bez obličeje ne nepodobná anonymnímu „zakuklenci“ z „Keeperů“. Inu, návrat se vším všudy.

Troufám si tvrdit, že HELLOWEEN albem The Time Of The Oath výrazně přispěli k oživení již skomírající speedpowermetalové scény. Vedle nich tenkrát působilo v podobné branži už jen málo známých kapel. Byly to hlavně konkurenční smečky z Německa, jako např. GAMMA RAY, BLIND GUARDIAN, GRAVE DIGGER, RUNNING WILD, RAGE, HEAVEN‘S GATE, SCANNER, AXEL RUDI PELL nebo také finský STRATOVARIUS.

Ale vraťme se zpět k HELLOWEEN. Ti na svém evropském turné k The Time ... pořizují záznam z italského Milána a španělské Pamplony a Gerony a vydávají ho v podobě druhého regulérního živého alba v historii pod názvem High Live. V celkové délce 90 minut obsahuje 16 skladeb převážně z aktuálního alba, starší tvorba je zastoupena songy Eagle Fly Free, Future World, Dr. Stein a The Change. Skvěle si s nimi poradil i zpěvák Andi Derris. Album vychází v roce 1996 také na VHS a o šest let později i na DVD.

Úspěšné turné potvrdilo, jak silná je sestava nových HELLOWEEN. Po jeho skončení tradičně směřují (stejně jako jiné skupiny) opět do studia. Další „dýňový“ výtvor je vskutku „bonbónek“ v pravém slova smyslu. Vychází počátkem roku 1998 a jmenuje se Better Than Raw. Hned na úvod to HELLOWEEN rozbalili pěkně od podlahy. Po nádherném symfonickém intru (tentokrát s předlouze složitým názvem Deliberately Limited Preliminary Prelude Period In Z), které zkomponoval (světe, div se!) bubeník Uli Kusch, následuje téměř thrashmetalová nářezovka Push. Je z ní tak trochu cítit vliv Weikathových oblíbenců SLAYER. Do starých kolejí nás vrátí klasická skladba Falling Higher s velmi chytlavou nosnou melodií a nádherně vyzpívaným sborovým refrénem. Navíc pánové Weikath a Grapow přejíždějí v sólové části po strunách a pražcích svých nástrojů opravdu neskutečně. Následující Hey Lord přinese určité zklidnění. V refrénu sice trochu připomíná píseň Perfect Gentleman z alba Master Of The Rings, ale oproti svému staršímu „bratranci“ má masivnější zvukovou kulisu. Přes jednoduše a tvrdě rockovou Don‘t Spit On My Mind se kytarovým úvodem ohlásí jedinečná a kompozičně pestrá Revelation, která si však na rychlosti a tvrdosti nezadá s o desítku let starší tvorbou. Lehce baladická Time textově připomíná známé songy z období slavných „Keeperů“. Je však nekompromisně převálcována absolutní (až komerčně laděnou) hitovkou I Can, ke které byl natočen i videoklip. Pojednává o jednoduchém tvrzení: „Když se chce, všechno jde“. Nemohu se však ubránit poznámce: „To je Future World – part II.“. Dále za zmínku rozhodně stojí latinsky zpívaná „pohodovka“ Laudate Dominum, kvůli které její stvořitel Weikath kontaktoval svého bývalého učitele latiny! Album uzavírá gradovaná Midnight Sun, která kompozičně trochu připomíná Ride The Sky.

Každopádně si HELLOWEEN tímto albem nasadili velmi vysokou laťku. Vypadá to na nejsilnější počin od příchodu zpěváka Andi Derrise k HELLOWEEN. No, a obal desky je snad ten nejlepší, co kdy skupina od svého počátku měla. Ta sexy čarodějnice v ocvočkovaných podvazkách je opravdu super! Trochu mě mrzí to, co ta mrcha provádí té hromádce dýní, které ji obklopují. Naštěstí ji jedna opovážlivá tykev zapaluje její smuteční roucho. HELLOWEEN už nevědí, kam až s recesí zajít!

Následující dny nejsou vyplněny jinak než koncertováním. U nás hrají na počátku června 1998 ve Zlíně a v Praze jako předkapela znovuobživlých BLACK SABBATH.

Rok 1999 si dali HELLOWEEN ve vlastním komponování pauzu a soustředili se na nahrání velmi zajímavého tributního alba s názvem Metal Jukebox. Na něm vzdávají hold interpretům, kteří je do určité míry ovlivnili. Najdeme zde coververze takových světoběžníků, jakými bezesporu jsou BEATLES (All My Loving), ABBA (Lay All Your Love On Me), SCORPIONS (He‘s A Woman, She‘s A Man), CREAM (White Room), JETHRO TULL (Locomotive Breath), DAVID BOWIE (Space Oddity) nebo FAITH NO MORE (From Out Of Nowhere). Vskutku upřímný hold hard rocku!

Pesimisticky očekávaný letopočet se podepsal i na tvorbě doposud takového pohodového seskupení, jakým HELLOWEEN doposud byl. Na albu The Dark Ride kytaristé podladili na nejnižší možné tóny. Stále je to ten nový, průrazný HELLOWEEN, ale nacházející se přeci jenom trochu jinde. Ne, HELLOWEEN rozhodně nezpomalili, materiál na „ temné jízdě“ je kombinací starého stylu s moderními elementy. Najdeme zde líbivé nosné kytarové melodie, tradiční sbory, místy až thrashově skřípavý riffing, ale i odvážné progresivní postupy. Svým způsobem z toho všeho vyzařuje doslova zvláštní temnota. A přitom bylo album stvořeno téměř v ráji, v exotických podmínkách atlantického souostroví Kanárské ostrovy, konkrétně na ostrově Tenerife. Zde si totiž zřídil studio zpěvák kapely Andi Derris. Album začíná nezbytným atmosférickým intrem, po kterém následuje melodické powermetalové sousto Mr. Torture s typickým chórem a poněkud překvapivými riffy. Mezi klasickou „dýňovou“ tvorbu patří All Over The Nations, Salvation nebo We Damn The Night. Hitový potenciál určitě nezapře Derrisova singlová If I Could Fly, ke které byl natočen i videoklip. Přibližně ve stejných kolejích jede lehce baladická Immortal. Naprosto negermánsky vyznívá temná a sekaná Escalation 666 a také brutálně progresivní The Departed (The Sun Is Going Down). Závěr zpříjemní titulní devítiminutový powermetalový opus The Dark Ride, jenž je prošpikovaný nejen kvantem melodií, ale i netypických změn. Prostě bezva jízda!

Nutno také připomenout menší změnu. Fošna The Dark Ride totiž vyšla u firmy Nuclear Blast. Dosavadní label Castle Comunications se skupina rozhodla po několikaleté spolupráci opustit.

Další změny se týkají samotných členů skupiny. Po dlouholetém působení v kapele odchází vynikající kytarový kouzelník Roland Grapow. Příčinou jsou osobní neshody s frontmanem skupiny Michaelem Weikathem. Oficiálně je jako konkrétní důvod uváděno zanedbávání kapely. Multiinstrumentalista Grapow si totiž vedle HELLOWEEN vybudoval vlastní projekt, jenž se stal trnem v oku právě Weikathovi. Fakt, že si svůj sólový debut odbyl i zpěvák Andi Derris (album Come In From The Rain), zřejmě ale nikomu nevadí. Grapowa ale bohužel také napodobuje skvělý „tlučmistr“ Uli Kusch, v němž skupina kromě dokonalého bubeníka ztrácí i významného skladatele písní. Trhlinu v sestavě „vydlabané tykve“ na postu bicmena zalepuje Mark Cross (ex- METALIUM, KINGDOM COME), ale místo druhého „šestistruníka“ na nějaký čas zeje prázdnotou.

Firma Nuclear Blast toto období nejistoty řeší po svém. Roku 2002 vydává v pořadí teprve třetí oficiální best of v historii skupiny. Ale tentokráte to stojí za to. Výběrovky jsou v podstatě dvě. Základní verzi Treasure Chest tvoří dva kotoučky na maximum napěchované těmi nejznámějšími hitovkami z období let 1985 až 2000. Bonusový disk Buried Treasure skrývá ve svých útrobách velké množství raritek, převážně z vydaných singlů. Jsou zde věci jako např. Shit And Lobster, Oriental Journey, I Don‘t Care, You Don‘t Care, Ain‘t Got Nothing Better, Can‘t Fight Your Desire, Star Invasion, předělávka jidášovské Electric Eye nebo A Game We Shouldn‘t Play. Celý výběrový balíček je vybaven dokonale zpracovaným bookletem obsahujícím historii skupiny, oficiální diskografii, mnoho fotek a dokonce jakýsi genealogický „strom života“ skupiny popisující všechny (i bývalé) členy, odkud přišli, kam odešli, ... apod.

Před nahráváním posledního a v současnosti aktuálního alba konečně řady HELLOWEEN rozšiřuje dlouho žádaný druhý kytarista. Stává se jím Sascha Gerstner, jenž si své první ostruhy vysloužil ve speedmetalové formaci FREEDOM CALL. A může se nahrávat. Jenže ono to tak jednoduché není. Bubeník Mark Cross onemocněl mononukleózou, proto musel být ve studiu nahrazen ostříleným matadorem slyšícím na jméno Mikkey Dee. Ten je však stálým členem MOTÖRHEAD a pro HELLOWEEN zafungoval pouze jako záskok. Kapela je tedy oficiálně bez bicmena, protože s návratem Marka Crosse se již nepočítá. Naštěstí přichází posila jménem Stefan Schwarzmann, kterého můžeme znát z jeho dřívějšího působení u ACCEPT / U.D.O. nebo X-WILD. Ten se nakonec stává regulérním členem HELLOWEEN. Takže „dýně“ jedou vesele dál! Jak dlouho, to ukáže budoucnost.

Tento článek byl inspirován vydáním novinkového alba Rabbit Don‘t Come Easy, a proto by bylo vhodné se o něm také zmínit. Vyšlo 12. května 2003 a je to opravdová pecka. Kdo čekal experimenty ve smyslu vývoje tak jako na The Dark Ride, byl zklamán. Jedná se totiž o velice chutnou porci čerstvého nefalšovaného speedmetalu. Už poslech prvních tónů úvodní singlovky Just A Little Sign naznačuje, jakým směrem se bude ubírat celé album. Většina skladeb pádí rychlostí závodního spřežení a disponuje osvědčenými nakažlivými refrény. To jsou poznávací znamení zejména pro Open Your Life, The Tune, Liar, Sun For The World nebo Hell Was Made In Heaven. Typicky Derrisovou tvorbou jsou Never Be A Star a Don‘t Stop Being Crazy. Trochu infantilně působí téměř popová hymna Do You Feel Good. Za celkem nudnou lze považovat další „derrisovku“ Back Against The Wall. Ze skladatelského pera kytarového novice Gerstnera pochází zbytečně rozháraná Listen To The Flies. Místy má švih, je z ní trochu cítit, kde autor působil předtím. Zcela netypické prvky hard rocku sedmdesátých let a reagge se objevují ve Weikathově závěrečné Nothing To Say. Zajímavě vyvedený digipack se skládacím králíčkem jako překvapením navíc obsahuje bonusovou „vypalovačku“ Far Away.

Co říci na závěr? PUMPKIN RULES!