Takový malý průvodce nákupem HIFI techniky, jak dobře vybrat, nakoupit a neprohloupit aneb orientace na trhu HIFI.
Nejen na sklonku roku nákupy živ je člověk, a tak přicházíme s malou poradnou jak nakupovat a neprohloupit. Vezmi to, milý spotřebiteli, jako drobnou přestávku v našich testech.
Vezmeme to postupně podle pořadí našich testíků: probereme postupně sluchátka, CD přehrávače, tape decky, minidisky, zesilovače, tunery - to znamená dosud testované kategorie a navíc si vezmeme do prádla reproduktory, mini systémy, přenosné přehrávače kazet a CD a pokud zbude místo, možná ještě něco navíc. Našemu zkoumání byla podrobena vždy pouze jedna určitá kategorie; v následující stati však volím hranice širší, zahrnující modely od základních řad až po špičkové výrobky (žádný high-end tady ovšem rozpitváván nebude) - prostě tak, aby se co nejvíce pokryla ta nejvíce prodávaná skupina.
Sluchátka
Tito „diskrétní společníci“ mají mnoho podob, a tak je zde zvlášť dobré rozvážit k jakému účelu budou používáni. Samozřejmě je důležité vybírat nejen podle obalu a oslavných recenzí, ale hlavně dle vlastní zkušenosti získané vyzkoušením v místě prodeje (přirozeně v obchodě, který to umožňuje - takové prodejny budou v následujících odstavcích jen a jen doporučovány).
Skupina „špuntů, pecek“ apod. neboli sluchátek do uší slouží jednoznačně k použití u přenosných přístrojů - to je dané jejich velikostí, ale i zatížitelností. Pomíjím v tomto hodnocení řadu nejlacinějších modelů (tj. asi do 150,-Kč) určených stěží ke kapesnímu rádiu nošenému na ryby a vypadajících spíše jako korkové zátky obalené molitanem. Nižší kategorie (200 - 400,-Kč) je nejžádanější - je to dané faktem, že většina výrobců přenosných přehrávačů čehokoli je přikládá ke svým produktům a spousta lidí je s nimi spokojeno a někdy i neví (a nechce vědět) o lepším zboží. Relativně slušný zvuk i provedení (tvar) koresponduje s cenou. Vyskytuje se zde často i náhradní molitany nebo navíjecí pouzdro zamezující tak častému přelomení kablíku silně namáhaného ohybem a ztvrdlého od potu posluchače. Tyto nectnosti zčásti eliminují špunty v kategorii cca od 500,- Kč výše: dobře ohebný kabel většinou tvaru L (jedna žíla delší), kdy váha kabelu spočívá nikoli na uších, ale na krku, zlacený konektor odolávající lépe oxidaci a následnému praskotu ve zvuku a hlavně velmi dobrý zvuk včetně silnějších basů, které jsou u „portable“ kategorie tak žádané. Vrcholem nabídky určitých firem jsou modely vzbuzující respekt svým tvarem (opravdu dosti mohutné ucpávky), ale i zvukem uspokojujícím i majitele nejdražších mašinek. U všech skupin se mohou vyskytnout i různé utlumovací členy (většinou posuvný potenciometr), který zeslabí hlasitost, ale na kvalitě rozhodně nepřidá.
Soubor sluchátek přes hlavu zahrnuje do sebe typy „přenosné“ a k domácímu poslechu. První skupina se dá rozdělit na ty levnější (100 - 300 Kč) určené k méně náročnému poslechu, ovšem často menší tvarově, takže při chůzi po ulici nebudí takovou pozornost. Opět je nutno poznamenat, že uspokojí většinu zákazníků. Silnějších basů se od nich ale nedočkáme, a tak zkušenější zvukoví zálesáci sáhnou po dražších (od 400,-Kč), kde dočkají nejen lepšího zvuku, ale i komfortu (často pouze jeden přívodní kabel). Jsou až na výjimky rozměrově větší - to je daň za větší membránu. Ve skupině okolo tisíce korun a výš se pohybují modely, které dokáží nejednou rozehrát laciný stroj do neuvěřitelných kvalit. To se týká hlavně horní cenové hranice (tzn. okolo dvou tisíc korun) kde operuje již méně firem. Je třeba ale dát pozor na odchylky od pravidla - někteří výrobci to zkoušejí i touto cestou a tak je třeba opět zkoušet - za tu cenu to stojí. Trochu opomíjeným typem lehčích sluchátek jsou tzv. vertikální, které mají tenký (i skládací) hlavový most a končí jakoby sluchátky do uší a tak spojují výhody špuntů (jsou malá) a větších „kolegů“ (dobře drží na hlavě a hodí se i pro sport). Jsou ovšem o něco dražší, ale dobré kousky najdete už od sedmi set korun.
K domácímu poslechu se používají typy spíše větších rozměrů - je zde možno využít lepšího zvuku větší membrány a samozřejmě menšího ovlivnění vnějším hlukem. Otevřenými sluchátky se nazývají ty, které dokonce mohou mít náušník obklopený okolo ucha, ale kryt mají propustný pro zvuk a to jak dovnitř, tak i ven (někomu to vadí více, někomu méně). Na tomto principu je založen sortiment mnoha renomovaných firem (např. Sennheiser) a vyznačuje se zpravidla vysoce hodnoceným zvukem (čistým jak na basech, tak na výškách). Uzavřené modely mají jednoznačnou výhodu ve větší zvukové izolaci v obou směrech (a tak opět manželka zůstane ochuzena o ty nádherné tóny a manžel od nepříjemných poznámek na jeho adresu...). Málokdo z nakupujících ale věnuje dostatečnou pozornost komfortu nošení - někdy i po hodinovém poslechu je to k nevydržení (náušníky tlačí, člověk se potí) a tak někdy končí toto zařízení odhozeno v koutě. Nezanedbatelná je i možnost prudšího pohybu, aniž by se sluchátka ocitla mimo hlavu posluchače. Opět je tedy dobré před koupí vyzkoušet vytipované typy na lebce.
U sluchátek na doma do tisíce korun je často možné, že platíte za použitý materiál a ne za zvuk. Základem by měla být skupina do dvou tisíc, kde se dají najít i perly, které předčí i daleko dražší modely. Od vyšších řad je neodlišují ani tak rozdíly v konstrukci, jako spíše ve zvuku. Nákladnější kousky poskytují lepší reprodukci nejen na basech, ale i na ostatních složkách frekvenčního rozsahu a to beze ztrát na čitelnosti jednotlivých složek. To je ovšem přístup náročného konzumenta různých druhů hudby - posluchačům méně náročných stylů (většina popu a rocku) často stačí zvuk spíše určitým způsobem zabarvený (do basů) a vyhovuje jim to víc, než sluchátka dražší, která nemají pak takovou „šťávu“.
Protože sluchátka, stejně jako reproduktory, patří ke koncovým stupňům v audio řetězci, mají relativně největší vliv na zvukový charakter a tak zde platí - co člověk to jiný názor. Těžko tedy lze na tomto místě doporučit nebo nějak blíže charakterizovat určitou skupinu výrobků - vyskytují se zde někdy až propastné rozdíly, ale k základní orientaci může sloužit cena (viz Music Store č.1/98). Parametry bývají nezřídka silně zavádějící a je třeba si jich příliš nevšímat.
CD přehrávače
V této části následuje pojednání krátce o stolních přehrávačích kompaktních disků.
Tyto komponenty jsou jedním ze základních kamenů domácí sestavy. Cenově se nižší (a nejoblíbenější) třída pohybuje v rozmezí od pěti do cca osmi tisíc. Rozdíly mezi značkami a typy spočívají pouze ve výbavě - přítomnost vlastního dálkového ovladače, digitálního výstupu (ten optický mají dnes téměř všichni), editačních funkcí při nahráváni na kazetu, číselné klávesnice k lepšímu přístupu k jednotlivým trackům, sluchátkového výstupu, možnosti zobrazení CD textu a dalších drobností.
U nákladnějších přístrojů se již dá mluvit o lepším zvuku. Do patnácti tisíc seženete jistě to lepší z produkce známých firem. Budou to modely vybavené maximem možných funkcí a budou se lišit v typu převodníků a digitálních filtrů (například Sony nabízí možnost si filtry přepínat podle vkusu), bytelnosti konstrukce (čelní hliníkový panel, toroidní transformátor apod.), způsobem snímání disků (viz článek v Music Store 2/98) atd. Velký počet firem používá různé obvody pro vylepšení digitálního zvuku, jehož charakteristika je „zubatá“ a tyto obvody pak vyhlazují průběh křivky a snaží se tak přiblížit zvuk analogovému záznamu. Každý výrobce si tyto obvody pojmenovává svým názvem (Alfa processing, Pro-Bit, Legato Link apod.) a ve své podstatě se na zvuku projeví lidskému uchu příjemnějším projevem rozpoznatelným zejména na klasické hudbě (housle). Přesto ale například firma Denon přišla na trh s vyšším modelem, který tento obvod nepoužívá a podle vyjádření firmy se jedná o návrat k původnímu, neupravenému zvuku. Tak si vyberte....
Určité rozdíly existují také v schopnosti číst mazatelné CD-RW disky - ne každý přehrávač je umí pozřít a tak záleží na zkušenostech prodávajícího resp. jeho ochotě zmíněnou funkci vyzkoušet - pro mnoho uživatelů je tato dovednost důležitá... Pro uživatele z řad diskžokejů budou potřebné funkce jako automatické zastavení do pauzy po právě přehrané skladbě (Auto Cue nebo Auto Pause), možnost korigovat rychlost disku (Pitch Control) a v neposlední řadě odolnost proti otřesům a drsnějšímu zacházení, což se dá nejlépe zjistit od zkušenějších kolegů a majitelů podobných přístrojů. K tomu je třeba poznamenat, že pro toto užití nejsou takovéto CD přehrávače konstruovány a jejich životnost se počítá na měsíce a proto se vyplatí spíše model co nejlevnější.
Zvláštní kategorií jsou CD rekordéry, důvěrně přezdívané vypalovačky, a to tedy v komponentové podobě, do které ji před několika lety přivedla firma Pioneer a nedávno v přijatelnějších cenách následoval Philips se svou odnoží Marantz. Nevýhodou oproti CD-R mechanikám do počítačů je určitě cena. A to jak média, tak i přístroje. Ovšem pro ty, kteří mají před počítačem panickou hrůzu je stolní model řešením - jednoduchá obsluha a hlavně takřka stoprocentní bezchybnost (tzn. bez lupanců, přebytečných mezer apod.). Kromě toho mohou fungovat samozřejmě jako normální CD player a navíc například model CDR 765 od Philipse navíc jako dvě nezávislé mechaniky s vlastním výstupem v jedné škatuli.
Kazetové magnetofony
Ať si kdo chce co chce říká, kazet je pořád dost a tak přicházejí na řadu stále prodávané kazetofony. Pokud pomineme ty nejlacinější druhy s ručně ovládanou mechanikou (tlačítka s vysokým zdvihem), začneme od šesti tisíc s dvouhlavými modely a jestli chceme o hlavu více (nikoli o kolečko více), přidáme alespoň další tři tisícové bankovky.
Právě v počtu hlav se cena projeví nejvíce - dvouhlavé zařízení spojuje jednu mazací a další kombinovanou hlavu, která je používána buď pro snímání nebo pro záznam. U těch lepších je ta kombinovaná rozdělena zvlášť na snímací a záznamovou a zde je pak možno využít lepších parametrů nahrávky (a to i při navazování) a také přímo okamžitě monitorovat právě pořízenou nahrávku. V počtu motorů jsou také odlišnosti - jednomotorové kazeťáky se používají v levnějších zařízeních a mají za následek často hlučnější chod a hrozí u nich i pravděpodobnost nestabilních otáček tónových hřídelek za několik let používání. Dva motory si spolu rozdělují pohon kazety, zdvih hlav k pásku a převíjení a vyznačují se menším hlukem při spínání. Tři motory zajišťují samozřejmě výše uvedené operace nejspolehlivěji, přičemž úlohy motorů se mohou dělit jiným způsobem a většinou také obstarají motorické zakládání kazet.
Co však bývá častěji předmětem rozhodování při pořizování takového přístroje, je otázka, zda zvolit dvojitý nebo s jednou mechanikou. Ten dvojitý nabízí lepší výbavu (kopírování kazet, autorevers), přesto právě autorevers nebývá tak oblíbenou funkcí vzhledem k otáčení hlav a tedy možnému opotřebení dorazů. Dvojité provedení však nabízí kromě autoreversu a možnosti kopírování kazet také v některých případech reprodukci skladeb v zadaném pořadí (u Sony to je funkce RMS) a nebo schopnost nahrávání na obě mechaniky (a to i současně).
Z dalších důležitých funkcí vybírám: možnost kalibrace pásku (u dvouhlavých nejlépe poslouží automatika, u tříhlavých pak ruční nastavení s možností okamžité kontroly), vyhledávání skladeb (jedné nebo více) podle mezer (TPS, AMS, Search apod.), počítadlo reálného času (otáčky nebo jinou veličinu odvozenou od otáček vám dokáže spočítat snad každý přístroj v kategorii komponentů).
Další kapitolou je otázka kompandérů šumu - zde je míněn především Dolby systém.
Ostatní systémy bohužel a někdy i bohudík již vymizely. Dolby B je přítomno snad všude, jelikož se jedná o nejjednodušší systém fungující téměř stejně, jako když se mírně korekcemi stáhnou výšky. „Céčko“ je již velmi účinným omezovačem šumu a patří mezi nejfrekventovanější systémy. Dolby S pracuje i na nižších kmitočtech a při použití kvalitního média lze dosáhnout výborných hodnot odstupu od šumu. Obvod HX Pro pomáhá menšímu zkreslení výšek pomocí úpravy předmagnetizace a je určitě nezbytnou součástí slušně vybaveného kazeťáku. MPX filtr pomůže omezovačům šumu při nahrávání z FM pásma rozhlasového vysílání. Všechny tyto pomůcky k odstranění šumu jsou sice do jisté míry užitečné, ale přesto odstraňují i složky na vyšších kmitočtech, které leckomu mohou chybět a tak je na posluchači, čemu dá přednost.
Lahůdkou bývá pak systém Dual Capstan používající dvě přítlačné kladky, které napínají pásek a zajišťují přesnou rychlost posuvu danou otáčkami zpravidla krystalem řízeného motoru. Vlastní pásek je ovšem napínán poněkud větší silou a to je určitou daní za přesnost reprodukce.
Nemohu se nezmínit i o údržbě kazetových magnetofonů: parafrázovaný citát „čistit, čistit, čistit“ je jednoznačně na místě: k dispozici bývají nejlépe čistící kazety na mokrý způsob (tím není míněno čištění pod tekoucí vodou či saponátem, nýbrž speciální čistící kapalinou - isopropylalkoholem) a nebo samotná tato kapalina aplikovaná na špejli s kouskem vaty. Dalším krokem v údržbě je demagnetizace hlav. Zpravidla nemáme po ruce speciální kleště pomáhající odstranit zbytkovou magnetizaci hlav (a tím i mírný šum v nahrávce) a tak použijeme dostupnou demagnetizační kazetu bratru za tři sta. Tuto operaci ovšem není radno užívati na amorfní hlavy (např. Technics řada AZ), protože by mohlo dojít k jejich poškození.
... pokračování příště.
Tento článek vznikl ve spolupráci s firmou Interaudio Pardubice.