Na koncertu pořádaném v rámci turné „Koncerty pro dětské domovy“ sponzorovaným Algidou jsme si povídali s jedním z našich předních muzikantů Ivanem Králem. Toto turné má dobročinný charakter a veškerý výtěžek této akce, který činí 387 000,-Kč, je věnován dětským domovům ve městech, ve kterých se koncertuje. Tato myšlenka je určitě chvályhodná a rozhodně by neměla zůstat bez povšimnutí.
Kdo přišel s nápadem dělat koncerty pro dětské domovy a proč zrovna s Algidou?
Začnu asi úplně od začátku. Tohle není naše první dobročinná akce. Nejdřív jsme dělali koncerty pro slepý a to nám vyšlo. Potom jsme dělali do-bročinný koncert pro Stránčice, kde potřebovali zavést plyn a neměli na to peníze. Povedlo se nám pro ně vydělat půl milionu, a tak jsme si řekli: proč ne tohle. Celý to je o pocitech. Podle mě je to lepší než jenom hrabat, jak se to dneska dělá. Lepší je dávat, jak je to v bibli. Fakt mi běhá mráz po zádech, když o tom mluvím. Na tomhle turné jsme pracovali s Ivem Pospíšilem od listopadu minulého roku. A proč s Algidou? My jsme hledali sponzora a na poslední chvíli se nám podařilo sehnat Algidu. Ta do toho šla a postarala se o pořadatele. Jsem rád, víš, že to není alkohol ani cigarety.
Těch koncertů je celkem dvacet tři?
Přesně tak, ale my děláme pro ty děcáky ještě koncert odpoledne, takže je to vlastně čtyřicet šest koncertů.
Takže to už jste dnes odpoledne hráli?
Jo, hráli jsme tady v dětským domově. Jsou to spíš akustický hraní, abychom nedělali moc velkej randál.
Jak to ty děti berou? Chápou, o co jde?
No, víš co, ty malý, ty se nezastavěj a pořád něco dělaj. Nějak se bavěj nebo se škleběj. Ty, co jsou v pubertě, se culej a šeptaj si navzájem, ale pro mě je to obrovskej zážitek. Člověk o tom, jak to tam vypadá, vůbec neví. Dneska to bylo příjemný. Byly tam děsně veselý děti. Hráli jsme v zahradě a ty děti nám potom taky hrály a tancovaly. Některý domovy jsou ale dost drsný. Ty, kde už ty děti nepustěj ven, protože něco provedly. Většinou jsou v tom drogy nebo kriminál nebo něco takovýho. Pro mě je nepochopitelný, jak někdo může dát svý dítě do děcáku, jednoduše se ho zbavit. Já jsem se v každým děcáku zamiloval do jednoročního nebo dvouročního dítěte. Dneska taky. To je neuvěřitelný. Víš, je to šíleně dobrej pocit, vědomí, že jim pomáháš. Člověka to změní, myslím v dobrým, a je dobrý to vidět. Nebo když tam vidíš děti, co se narodily s nějakou vadou, jak tam jsou na vozíčkách, rozumíš, malý děti, tak si říkáš, co já budu nadávat na život, je to úplně o něčem jiným. Je to dobrá škola. Je potřeba takovýhle věci vidět a snažit se nějakým způsobem pomoct. Dneska by se toho mělo dělat mnohem víc. Nejenom Kosovo, který je samozřejmý, ne jenom drogy, Drop In, nebo jak se to jmenuje, víš, ale je potřeba začít od základů. Tahle generace tady bude a my tady už nebudem, a tak bychom se teď o ně měli postarat. To jsem ti toho zase nakecal, co? Pro mě je to ještě tím těžší, že já nemám děti, a když to tam vidím, tak to vůbec nechápu.
Mimo tyto akce u nás děláš něco ve Státech. Máš tam nějaký projekt?
Ne, nemám, já tam mám jako projekt mámu. Potřebuje pomoc, a tak se o ni starám. A tady většinou děláme to, co děláme. Budou se dělat nějaký remixy. Dali jsme diskžokejům tady v Čechách asi pět našich věcí a uvidíme, co z toho vypadne. Pak, asi příští rok bude nová deska.
Povíš nám něco o technických věcech a nástrojích, které používáš?
Já vůbec nejsem člověk na pedály. Nemám prostě žádný krabičky. Když je používáš doma, tak je to v pořádku, když s tím točíš demáč, tak je to taky v pořádku, ale když to vytáhneš na pódium, tak je to na prd. Já to vždycky odpojím, hodím to někam do tašky a už to nepoužívám. Co se týče zesilovačů, v minulosti jsem používal Fender a Music Man. Dneska to už asi nikdo nezná. Víš, když se rozpadl Fender, tak začali dělat Music Many a asi čtyři roky dělali kytary. Teď hraju přes Fender Twin. Já mu říkám „krb“, protože je hrozně těžkej. Je to novej model, ale jako vintage - 60. léta. Z kytar jsem v Americe nejvíc používal klasický typy, jako byly Les Pauly, ty původní. Dneska už je to všechno v tahu, protože mi to všechno jednoho dne ukradli. Měl jsem Broadcaster, to ještě než Fender udělal Telecaster , tak byl Broadcaster, na něj hraje třeba Springsteen, byl to 61. ročník, to zpívalo. Měl jsem i Les Paula ročník ‘58, ten taky zpíval. Hrál jsem na basu Thunderbird, ta byla z roku ‘62 . SG, to se nedalo naladit, to byla taková kytara v rohu. Po tom mi to všechno zmizelo, protože nám jednoho dne v Chicagu ukradli náklaďák. Prostě odpojili návěs a ujeli. Našli jsme jenom bedny. Od tý doby jsem hrál na Fendry Stratocastery, a zase žádný krabičky. Jen přes Fender Twin, jako hraju dneska, žádný extra finty. Já si říkám, že všechno je v rukách. Vždycky jsem spíš ten rytmickej kytarista než sólovej. No, když mě někdo kopne, tak zahraju nějakou vyhrávku nebo něco takovýho, ale žádný sóla, já na to nejsem. Dneska hraju na starýho Music Mana, kterýho jsem našel v Seatlu. Nevypadá moc hezky, je ošahanej, použitej, ale je to fantastická kytara. Má fakt krásnej krk. Jinak z akustickejch kytar těď hraju na Taylora. Toho jsem dostal jako dárek od Johna Hyata, kterej jich měl moc a potřeboval je prodat. Tak jsem si ho koupil a je to fantastická kytara. Nejlepší akustická kytara, kterou jsem kdy měl. Kam se hrabaly Gibsony, i ty obrovský Gibsony, který jsem měl tak rád. Tohle prostě hraje a zpívá. Krásná kytara.
Na tu akustickou kytaru používáš předzesilovač, nebo nějakou škatulku?
Ne, tam je, prosím tě, jen baterie.
Takže hraješ přímo do linky?
Přímo do linky. Je to ta akustická kytara, kterou dáš přímo do pultu a je to tam, nepotřebuješ žádný extra mikrofony. Prostě to prdneš do pultu a hraješ.
Jsi náročný na mikrofony na zpěv?
Ne, vždycky je to SHURE. Víš 78, nebo 76, já nevím, jak je to číslování.
Padesát osmička?
To bude ono. Prostě ty základní věci.
Co struny, používáš nějakou oblíbenou značku?
Ernie Ball. Ty Heavy Light víš, 59, ne počkej, je to 56 a 10 nebo 11.
10-56. Niklový, nebo ocelový?
Ocelový. Já na to nejsem tak háklivej. Po letech jsem přišel na to, že na živý hraní to nemá moc velkej vliv.
Ve studiu je to asi něco jinýho.
Zde jsme museli náš rozhovor přerušit, protože Ivan byl donucen odejít na večeři, nicméně nám ještě stihl napsat věnování. Koncert dopadl výborně, hrálo se před vyprodaným Žlutým psem, vládla skvělá atmosféra. Zkrátka není co dodat, snad jen aby těchto dobročinných akcí bylo stále víc.
