Javorové trio

Rush - profil (1. část)

Příběh Rush začíná docela obyčejně v září 1968. Místem děje je střední škola na torontském předměstí Sarnia a jeho protagonisty trojice patnáctiletých studentíků.

Kytarista Alex Lifeson a bubeník John Rutsey (jejich první kapely se jmenovaly Hadrian a The Projection) se spojují s Geddym Lee (měl mezitím vlastní partu Ogilvie).

Přesto k tomu úplně prvnímu setkání Geddyho a Alexe došlo údajně už v 8. třídě, když Alex ne a ne vrátit Geddymu zesilovač...

Nejprve zkoušejí ještě pod pod názvem Hadrian a v kapele se střídá řada dalších hudebníků. Třeba talentovaný kytarista, zpěvák a klávesista Lindy Young.

Hraje se kde jinde než po barech a klubech a za zmínku stojí už první vystoupení, které se odehrálo v jedné kavárně patřící anglikánské církvi. Právě tady totiž potkali dalšího stejně starého mladíka Raye Dannielse, právě vyhozeného z jedné high school. Stává se jejich manažerem. Po prvních vzorech typu Beatles a Rolling Stones se inspirují právě letícími Cream a Iron Butterfly, hvězdným Jimem Hendrixem, startujícími Grand Funk Railroad, ale především Led Zeppelin. Tímhle hudebním posunem se ale začínají stávat stále méně zajímaví pro taneční párty a podobné radovánky. Přitom v té době mají 150 – 200 (!) vystoupení v roce.

Kytarista Alex Lifeson (nar. 27. 8. 1953 v kanadském Fernie, provincie Britská Kolumbie) je synem jugoslávských emigrantů a jeho občanské jméno je Alexa Živojinovič. Aby se to nepletlo, tak otec Geddyho Lee (nar. 29.7. 1953 na torontském předměstí Willowdale, vlastním jménem Gary Lee Weinrib, je pro změnu synem polské Židovky, mající za sebou 5 let v Osvětimi. Křestní jméno mu dala matka úředně změnit, neboť to původní se jí prý špatně vyslovovalo. Zatímco Alex měl v dětství průpravu spíš z balkánského folklóru a učil se na violu, Geddy chodil do klavíru. Jako baskytarista měl své vzory v takových osobnostech jako Jack Bruce, John Entwistle a Chris Squire.

Kluci doma rozhodně nedostávali nějaké vysoké kapesné a tak si pomáhali jak se dalo. Geddy pomáhal u matky v železářství, Alex u benzínky.

Až v r. 1971 se definitivně ustaluje trio Lee – Lifeson – Rutsey. Encyklopedie s oblibou uvádějí i tehdejší změnu zákona ve státě Ontario, kdy se povolilo nalévání alkoholu už od 18 let. Tímhle totiž přibyla spousta dalších hraní po barech. Kapela si dokonce může dovolit přejít od částečně přebíraného repertoáru výlučně k vlastním skladbám.

Další často citovanou událostí je vystoupení z r. 1973, kdy se trojice objevuje jako předkapela amerických New York Dolls při jejich koncertě v Torontu. A nezůstává jen při tom. Na vlastní značce Moon to zkoušejí to i s prvním singlem - coververzí skladby Buddy Hollyho – Not Fade Away (na „béčku" mají vlastní kousek You Can’t Fight It). S tím co tehdy Rush běžně hráli to příliš nekorespondovalo, ale i tak z toho nic moc nebylo. Snad bude lepší hned celé album... Ray Danniels za tím účelem sehnal dokonce zkušeného producenta Terryho Browna. Stále však chybí pořádný vydavatel a tak nezbývá, než znovu použít značku Moon (distribuce se ujímá firma London). Nebylo to až tak jednoduché, neboť jejich hudební parketu tehdy zabíraly spíš anglické, popř. kalifornské kapely a od Kanaďanů se s čestnou výjimkou BTO čekal spíš folk rock. Přesto udělali dobře. Jeden výlisek, který poslali do clevelandské rozhlasové stanice W-MMS zaujal tamější diskžokejku Donnu Halper a ta na kapelu upozornila společnost Mercury. Následuje finančně zajímavá smlouva na dvě alba.

První deska (pouze pod názvem kapely) se na trhu objevuje v červenci 1974. S odstupem času se jeví jako celkem tuctový hardrock s citelným vlivem Led Zeppelin a Free, nicméně poctivý a syrový, s minimem studiových vylepšení. Poněkud proletářské texty byly dílem Geddyho Lee.

Rush jsou ale najednou bez bubeníka. Řešení je zdánlivě prosté – konkurs. Trojice se definitivně stabilizuje, když si vybírá Neila Pearta (nar. 12.9. 1952 v kanadském Hamiltonu, provincie Ontario), do té doby člena skupiny Hush. V nové sestavě se objevují na pódiu už v polovině srpna v americkém Pittsburgu. Také o Peartovi některé zdroje uvádějí, že měl blízko k tamější jugoslávské komunitě a jeho skutečné občanské jméno je Nikola Petrovič. Jestli je to náhodou pravda, tak je jisté, že se s tím Neil nikde nechlubí. Ale to je jeho věc. Bubnoval od svých 13 let a bubenické lekce tehdy dostal jako dárek k narozeninám. V té době horoval hlavně pro blues a jazz a kvůli muzice byl vlastně vyloučen i z high school. Jeho vzory byli třeba Keith Moon nebo Michael Giles. Počátkem 70. let zkoušel dokonce bubenické štěstí v Londýně. Tam si vydělával jako prodavač v jednom obchodě na Carnaby Street a znechucen se vrátil do Kanady. Rush v něm vedle skvělého instrumentalisty získali i zajímavého textaře, který byl schopen čerpat témata od historie přes mytologii až ke sci-fi. (Jeho oblíbenci se v průběhu let stali třeba John Barth, Ayn Rand, Gabriel Garcia Marquez, John Steinbeck a John Dos Passos.) S příchodem Pearta se v tvorbě Rush začínají objevovat rozsáhlé, rytmicky bohatě strukturované instrumentální pasáže. I díky němu byli později Rush označováni nálepkou „rock pro posluchače s IQ nad 120". Z pohledu bubenického to dokresluje jeden jeho pozdější výrok: „Jsem blázen do bicích, fascinuje mě jejich využití jako rovnocenného komponentu ke kytaře, jako samostatného, stylotvorného prvku, jako nositele sdělení". O jeho přístupu k bubnování se dozvíte víc, jestliže si seženete některou z jeho instruktážních videokazet.

Kanadský trh je pro kapelu zajímavý, ale jen do jisté míry. Peníze se vydělávají hlavně v sousedních Spojených státech a tak nepřekvapí, že tam už v srpnu Rush vyrážejí na turné. Albový debut tam dosahuje 105. místo v žebříčku, což není vůbec špatné.

V torontském studiu Sound vzniká už počátkem roku 1975 i druhé album. V únoru dostává trojice Cenu Juno (kanadská obdoba Grammy) jako Nejslibnější kapela roku a záhy svoji pozici potvrzuje, když se účastní amerického turné skupin Aerosmith a Kiss. Titulní singl druhého alba -Fly By Night - se v USA dostává na 113. příčku. Ale nenechte se mýlit, Rush nikdy nebyli „singlovou" kapelou, hitová rádia je téměř nehrála a popularitu si odpracovali i později hlavně svými živými vystoupeními. Na tomto albu najdeme třeba 4-dílnou kompozici By-Tor And The Snow Dog s mytologickým tématem. Podle druhé nejznámější skladby – Anthem – trio později pojmenovalo vlastní firmu, která začala vydávat jejich desky na domácím, kanadském trhu. Akustická balada Rivendell (inspirace z Tolkienova Pána prstenů) je někdy přirovnávána k ranným Genesis... Pokračuje i spolupráce s producentem a aranžérem Terrym Brownem.

Třetí album Caress Of Steel, které Rush stihli ještě v r. 1975, posunuje hudební směřování ještě kousek k art rocku. Dokumentuje to 12-minutová skladba The Necromancer a šestidílné pásmo The Fountain Of Lamneth, které zabírá celou druhou stranu. Po pravdě řečeno byl tento pokus vypořádat se s větší rockovou formou na posluchače asi trochu moc a tak bylo elpíčko spíš propadákem a firma na vážkách zda se s kapelou nerozloučit. Přesto si pamatujme, že právě tady začíná získávat Geddyho vysoký, trochu ječivý a zároveň naléhavý hlas na osobitosti.

K prvním třem albům hudebníci později vzhlížejí se značným despektem a živě jen občas připomenou kompozici In The Mood z debutového otisku. Prý spíše ze srandy...

Významný krok udělali Rush v roce 1976 s alby 2112 a koncertním double All The World Stages (61. resp. 40. místo v americkém žebříčku). Souvisí s tím i koncertní šňůry po Kanadě a USA, kde toho odehrají nejvíce v dubnu a květnu 1977. V červnu následuje i první turné po Velké Británii. A co to, že si fanoušci konečně zabrali? Titulní skladba 2112 zabírající celou první stranu asi nebyla rozhodující (mimochodem vyprávěla příběh mladičkého kytaristy, který se ocitá mimo zákon kvůli své hudbě, zpracovaný na základě díla spisovatele Ayna Randa). Spíš zabrala jiná - budoucí „rushovská klasika" – Something For Nothing. Deska představuje i určitý zlom mezi stylem vycházejícím stále ještě trochu z Led Zeppelin a soundem už typicky „rushovským".

V Británii se kapela nějaký čas zdrží a ve známém waleském studiu Rockfield začíná v létě 1977 pracovat na svém snad neklasičtějším, a oproti předchozí tvorbě poněkud písničkovějším albu A Farewell To Kings. Nejspíš sehrála svou roli i kulminace britského punku, který se vracel k jednoduchým formám. Chytlavé zvonivé hitovky jako Cinderella Man a Closer To The Heart jsou ale přece jen maličko jiné než rozmáchlá kompozice Cygnus X-1. Přes to všechno nemají Rush s nějakým punkem vlastně nic společného a momentální inspiraci bychom mohli hledat spíš u britských kapel typu Genesis, Yes, King Crimson či ELP. Své sehrálo i mnohem větší použití klávesových nástrojů (oba kytaristé začali používat nožní basové syntezátory) a tak byli Rush v té době stejně řazeni spíš k „dinosaurům", popř. nově do škatulky Space Rock. Kapela se stává v Evropě úspěšná jakoby době navzdory, do punku měla vždycky hodně daleko... Tehdy Alex dokonce tvrdí: „Naše hudební kořeny byly vždycky spíš britské než americké". Ale úplná pohoda to zase nebyla. Po jedné živější výměně názorů se žurnalistou z tehdy hodně levicového New Musical Expresu byli dokonce označeni jako ultrapravicoví fašisté. Zápletka souvisela s textem skladby Anthem inspirovaným povídkou Ayn Randové. Od tohoto bodu se odvíjí i dlouholetá Peartova nechuť hovořit s novináři.

Deska se v Americe vyšplhala na 33. příčku a v Anglii to byl první komerční úspěch dokumentovaný 22. pozicí v hitparádě. I singl Closer To The Heart je v Anglii úspěšnější - č. 36, v USA jen č. 77.

Ani doma v Kanadě kapelu neztrácejí ze zřetele a tak si v únoru 1978 opět jedou přebrat cenu Juno, tentokrát jako Nejlepší skupina roku. Záhy vyrážejí opět za britskými diváky, nicméně světové koncertní turné nazvané podle další řadovky – Hemispheres - začíná až v říjnu a končí v červnu následujícího roku. Zahrnuje 113 koncertů. Nové album dobývá v Anglii 14. pozici, v USA je to „pouze" 47. příčka. Titulní kompozice, volně navazující na Cygnus X-1 z předchozího alba, zabírá celou první stranu a textařsky je inspirována Adamam Smithem. Hovoří o konfliktu rozumu a citu, čili principu bohů Dionýza a Apolóna. Muzikanti sami si s odstupem času cení především skladeb La Villa Strangiato a prosté Trees (ta pojednává pro změnu o podobenství javorů a dubů v lese!). Zatímco Peartovy texty jsou stále temnější, hráčská virtuozita se zvyšuje. Snad nejvíce to platí u Lifesonovy kytary.

Aby se nějakou rockovou kapelou zabývala vláda se stává jen výjimečně, a dnes nad tím asi budeme kroutit hlavou, ale ta kanadská měla v lednu 1979 Rush opravdu na programu. Jmenovala je oficiálními velvyslanci kanadské hudby(!). Že o pár týdnů později dostali opět cenu jako nejlepší kanadská kapela už vůbec nepřekvapuje.

S novým albem Permanent Waves souvisí tradiční, tentokrát pětiměsíční, americké turné začínající v lednu 1980. Deska patří mezi jejich nejlepší a nejúspěšnější, což dokládá 4. místo v americkém a 3. v britském žebříčku. Snad zvolili i správnou míru stylových příměsí: špetka new wave, trochu reggae a ska a k tomu mírné dochucení elektropopem. Tyto věci tehdy frčely a Rush se podobného přístupu přidrželi i na následujících albech 1. poloviny 80.let. Zároveň se mění i texty a od mnohoznačných příběhů směřují ke konkrétnějším tématům.

Singl Spirit Of The Radio, opěvující „staré dobré rockové časy", je v Americe jedenapadesátý a v Anglii třináctý.

Téměř jako přes kopírák probíhá rok 1981. Nejprve nové album – s názvem Moving Pictures – hned v únoru i start amerického turné. Po kompoziční a aranžérské stránce bývá 7 písní alba považováno za jistý vrchol a například Geddy Lee je považuje za ty, které vůbec nejlépe obstály ve zkoušce času. Za pár týdnů se kolekce šplhá shodně na 3. místo britského a amerického žebříčku. Slušně si vedou singly Limelight, Vital Signs / A Passage To Bangkok a Tom Sawyer. A víc než slušně se prodává další „živák" Exit... Stage Left (10. v USA, 6. v Anglii).

Geddy Lee se v březnu 1982 podílí na singlu Take Off, který nahrávají Dave Thomas a Rick Moranis (známí jako Bob a Doug McKenzie z kanadské TV show „SCTV"). Byl z něj americký hit.

Album Signals se v říjnu dostává na 10. příčku v USA, zatímco v Anglii je do třetice třetí. S touto deskou se zároveň dostavuje i jistý stylový posun. Písničky se stávají zase o vlas jednodušší, ruku v ruce se zvýrazněným postavením kláves, které jsou teď rovnocenné dalším třem nástrojům.

Po vydání singlu New World Man si dokonce mnozí myslí, že by tu mohli mít druhé Police (!). Kapela pochopitelně dobře registrovala nejen Police, ale třeba i Talking Heads a U-2. Skladba Countdown je věnována astronautům Youngovi a Crippenovi, jejichž hlasy jsou zde použity. Na desce sice najdeme velice zajímavou kompozici Subdivisions, nicméně s odstupem času považuje Geddy Lee celkové posílení kláves spíš za omyl. Sám měl na pódiu dost problémů aby se tam do toho všeho nezamotal...

Album Grace Under Pressure (první natočené bez producenta Terryho Browna) se hudebně trochu vrací před album Signals a potvrzuje, že Rush mají stále dostatek posluchačů. Browna nahradil Peter Henderson, který byl sice výborným zvukařem ale jako producent si s kapelou už tolik neporozuměl. V květnu 1984 se v USA se deska dostává na 10. a v Anglii na 5. místo hitparády. Na následujícím turné může obecenstvo poprvé vidět Lifesona ostříhaného, tak trochu ve stylu Duran Duran. Koncertní image stává celkově civilnější.

Na albu Power Windows z podzimu 1985, poněkud impresionistickém, ale v diskografii Rush jednom z nejlepších, se producentsky podílí Peter Collins. Třeba aranžování smyčců se zde ujala Anne Dudley od Art Of Noise. V USA je z něj desítka a v Anglii devítka. Předznamenal ho singl The Big Money.

Zajímavý, i když ne příliš úspěšný singl, přineslo album Hold Your Fire (říjen 1987). Šlo o skladbu Time Stand Still a hostuje na něm americká zpěvačka Aimee Mann, v té době ještě členka bostonské skupiny Til Tuesday. Za 6 let na sebe upozorní sólovým debutem... Určitě stojí za zmínku i další lahůdka z této desky – dynamická Foce Ten. Album opět produkoval Collins a nahrávalo se v Anglii, Torontu, Paříži a na Montserratu. Standard prodejnosti si Rush drží – 13.místem v USA a 10. v Británii.

Obě alba byla určitým kompromisem mezi „klasickými" Rush a modernějším elektronickým zvukem. Alex si později stěžoval na situaci, kdy měl málo prostoru pro kytaru po tom, co se musel přizpůsobit předem natočeným klávesovým partům. Týká se to obou alb a to přesto, že některé skladby musel Geddy z tohoto důvodu zkomponovat znovu!

Živé dvojalbum A Show Of Hands (21. v Anglii, 12. v Británii) vychází na konci r. 1988. Samozřejmě z něj (ani ze stejnojmenného veleúspěšného videodokumentu) nepoznáte, že toho hudebníci měli kolikrát už plné zuby a vážně uvažovali o tom věnovat se více rodinám a vůbec mít více osobní svobody. Na pódiu sice pracovaly sekvencery a počítače, přesto obstarávali jen to, co končetiny hráčů už opravdu nemohly...

Rok po předchozím „živáku" se objevuje nová řadovka – Presto (16. v USA, 27. v Anglii), tentokrát za dohledu producenta Ruperta Hinea. Po dlouhé době to je první počin, na němž je omezen zvuk klávesových nástrojů ve prospěch kytary. Tak trochu návrat „ke kořenům". Typickým příkladem je úvodní skladba Show Don’t Tell se šťavnatým kytarovým riffem.

Logickým počinem je půlroční turné po USA ale kapela, která jinak vždycky milovala koncertování si začíná lézt na nervy. To pochopitelně přiznali až později... Na sklonku 80. let se přece jen zdá, že hvězda Rush začíná trochu blednout.

V září 1991 vychází novinka Roll The Bones. A jak ho viděl recenzent britského New Musical Express? „Tohle sousto už v 70. letech chutnalo jak psí chcanky a nic se na něm za tu dobu nezměnilo. Nekupujte si jejich desku, ať ti bastardi zchudnou. Nic jiného si nezaslouží." Snad typický pohled z jednoho pólu. A pohled z druhého pólu? V Billboardu se pro změnu píše: „Minulá deska byla fenomenální – tahle je ještě lepší". Pravda je, že právě tohle album bylo prvním, které propadlo. A nepomohla ani krátká rapová (!!) pasáž v titulní skladbě. Hudebníci si této jemnější, uhlazenější desky cení s odstupem času dost vysoko, určitě výš než předchozího Presta. Bohužel pro kapelu se nepodařilo proměnit následnou nominaci na Grammy za instrumentálku Where’s My Thing, když dopadli úplně stejně jako 10 let předtím za YYZ z alba Moving Pictures.

Asi 40 mil od domovského Torontu, v Chalet Studiu v Claremontu, vzniklo do té doby asi nejtvrdší album – Counterparts. V některých skladbách je dokonce cítit ozvěna tehdy populární seattleské scény. (Geddy tehdy přímo řekl: „Líbí se mi co dělají rockové kapely 90. let – třeba Soundgarden. Ta je podle mě fantastické. Hardrock má dnes v sobě víc života než v mnoha posledních letech".) Muzikanti si libovali, že na víkendy mohli jezdit domů a pozitivní roli sehrál i návrat producenta Petera Collinse. Deska vychází před vánocemi 1993 (pilotním singlem je skladba Stick It Out) a hned v lednu začíná půlroční americké turné.

V roce 1995 se objevil první sólový počin Neila Pearta, v podobě alba Burnin’ For Buddy.

V období dolaďování dalšího novinkového alba si Geddy Lee bere na pár měsíců rodinné volno a právě tohoto mezičasu využívá Alex Lifeson k vlastní seberealizaci v podobě projektu Victor. Pod tímto názvem vychází v lednu 1996 i velice solidní album, nahrané ve spolupráci s Alexovými přáteli, vesměs studiovými hudebníky z Toronta a okolí. Se svojí troškou přispěli i poněkud známější persony nacházející se zrovna poblíž – např. baskytarista Les Claypool z Primus a kanadská zpěvačka Lisa Dalbello. Přestože tato kolekce zní o chloupek moderněji než plnokrevní Rush (třeba v použití samplů), žádný úlet nečekejte.

Konečně na podzim 1996 vychází další novinkové album, nazvané Test For Echo. Titulní singl byl nadmíru úspěšný a výborně se prodávalo také samotné album. Přestože pokračuje v syrovém duchu předchozích nahrávek, jde v diskografii Rush spíš o jeden ze slabších počinů.

Trojalbum Different Stages přináší záznamy z posledních turné Counterparts a Test For Echo a navíc starší ale výborný koncert z roku 1978 v londýnském Hammersmith Odeonu.