Jméno tohoto kytaristy je už od počátku 90. letech skloňováno ve všech pádech, zvláště pak v kruzích fajnšmekrů, kteří mají rádi hudbu ne úplně jednoduchou a přímočarou.
Johna Petrucciho (1967) zná většina hudebního světa především jako kytaristu progresivně metalové (což je poněkud zavádějící a nepřesné označení) kapely Dream Theater. Skupinu založili ještě pod názvem Majesty spolu s basistou Johnem Myungem a bubeníkem Mikem Portnoyem už v období společných studií na prestižní Berklee. Nesmíme zapomenout, že k této trojici uvedené trojici dále patřil klávesista Kevin Moore a zpěvák Chris Collins. Za největší vliv lze jednoznačně označit Rush, což ostatně potvrzují sami muzikanti. Sám John Petrucci pak uvádí, že těchto dobách ho dále ovlivnili např. Iron Maiden, Yngwie Malmsteen, Al DiMeola, Dixie Dregs a Metallica (albem Master Of Puppets). Zde se tedy zřejmě zrodil styl pro Petrucciho hru charakteristický, což jsou docela tvrdé riffy, ale i melodičnost. Můžeme říci, že pro tohoto kytaristu je typická značná systematičnost, proto jeho "výrazový slovníček" obsahuje takřka jakoukoliv techniku na niž si vzpomenete, i když dnes už např. příliš nepoužívá tapping. Ostatně už ani cvičení se nevěnuje tak často, spíše si "brnkne" jen tak po večerech a přes den věnuje maximum času rodině -- to ale neznamená, že by to mělo způsobit nějaké zhoršení, už to má zkrátka v ruce. Při nahrávání desek nebo koncertování je to samozřejmě trochu jinak.
Vraťme ale se opět k jeho domovské kapele. Zpěváka Chrise posléze nahradil Charlie Dominici, neboť hlasový rozsah prvně jmenovaného se ostatním nezdál být dostačující. Původní název Majesty museli změnit právě na Dream Theater z jednoduchého důvodu - kapela tohoto jména již existovala. První album kapely se jmenuje When Dream And Day Unite (1989) a i přes nesporné hráčské kvality dosti trpí omezenými rozpočty na studio a produkci. Přesto kapela už v té době dokázala zaujmout a lze říci, že dál to šlo poměrně rychle. Především však došlo k výměně na postu zpěváka - Charlie byl přece jenom o něco starší než ostatní členové kapely, takže jeho nadšení pro styl, kterým se kapela vydala nebylo až tak velké jako u nich. Následující hledání nového zpěváka už tak jednoduché nebylo, ale dobrá věc se podařila a bez hlasu patřícímu muži jménem James LaBrie už si dnes tuto kapelu zřejmě nikdo nedokáže představit.
A hned na následující desce Images And Words (1992) už znamenala pro kapelu ten zásadní průlom. Na první poslech je jasné, že nejen jako muzikanti, ale i po stránce kompoziční postoupili o velký krok vpřed, mnohem lepší je i zvuk a celková produkce. Následující Awake (1994) pak znamená nejen další rozvinutí vlastního stylu, ale dá se říci, že i přitvrzení soundu. Právě na něm začal Petrucci experimentovat se sedmistrunnými kytarami a to je samozřejmě slyšet. Po tomto albu odchází Kevin Moore, což je tak trochu smůla - Awake bylo vlastně první nahrávkou, která vznikala v kompletní sestavě včetně zpěváka. Můžeme si prozradit, že na postu klávesisty poté došlo ještě k jednomu střídání. Nejdříve ale Derek Sherinian nahrál s kapelou desku Falling Into Infinity, která vyšla v roce 1997 a znamenala menší odklon od dosavadního směru vývoje, a to ke zjednodušení kompozic. Kapela chtěla vyzkoušet něco nového a většina fanoušků z toho příliš nadšená nebyla, ale přesto nelze albu upřít jeho kvality. Zatím poslední studiová nahrávka se jmenuje Scenes From A Memory a pochází z minulého roku. Zde se kapela tak trochu vrátila k původnímu stylu, navíc se však jedná o první desku, která vznikla jako koncepční dílo (textově). Onou poslední změnou na pozici klávesisty je člověk Jordan Rudess. Ještě vzpomeňme, že kapela v roce 1995 vydala EP obsahující 26minutovou nahrávku A Change Of Seasons z dob Images... a několik coverů pořízených při živém vystoupení (Led Zeppelin, Elton John, Deep Purple...). Do výčtu pak patří živé dvojalbum Once In A LIVEtime pořízené z jediného koncertu a bez dodatečných úprav.
Menší změnu občas potřebujeme každý, proto se nelze divit, že v roce 1998 vychází stejnojmenné album partičky Liquid Tension Experiment. Nás teď nejvíc zajímá asi to, že se jedná o projekt, na němž se Petrucci podílí. Spolu s ním zde působí Portnoy z D.T., Tony Levin a Jordan Rudess - právě odsud posléze přichází do D.T. Nicméně i přesto, že v Liquid Tension nyní takto působí ze 3/4 členové D.T., je jeho existence opodstatněná, což dokázalo i album s označením 2 (1999). Jedná se zde především o zcela jiný přístup k hudbě. Na rozdíl od Dream Theater zde totiž největší roli hraje improvizace. Jedná se vesměs o delší instrumentální skladby, které už zaujmou víceméně jenom muzikanta. Naproti tomu alba Dream Theater jsou silná v tom, že kromě fenomenálních instrumentálních výkonů obsahují velmi výrazné melodické nápady, které chytnou i nemuzikanta. To už se ale dostáváme do nějakého začarovaného kruhu, nebo co, protože alba LTE jsou také výrazně melodická, ale náročnější na poslech... už toho raději nechejme.
Je načase se vrhnout na hardware - podívejme se tedy, jaké vybavení J. P. používá. Pokud jde o kytary, až donedávna to bylo dosti jednoznačné, hrál totiž prakticky výhradně na své vlastní modely, které pro něj stavěla firma Ibanez. V podstatě se jedná o upravené typy RG, které už dlouho patří k nejoblíbenějším kytarám tohoto výrobce. Pravda je, že jsou to nástroje vhodné a využívané spíše pro rockové hraní, což ostatně v případě Johna Petrucciho platí bezezbytku. Konkrétně se jedná o modely JMP100 v různých modifikacích. Kytaru poznáte na první pohled díky charakteristickému designu, který lehce evokuje Picassa. Dále je důležité především to, že na rozdíl od většiny ostatních RGček používá pouze 2 humbuckery - tedy bez středního singlu, a to od firmy DiMarzio. Nedávno se však na jeho oficiálním webu objevila zpráva o tom, že u Ibanez končí a signature model pro něj staví Ernie Ball. Na kytary této firmy (Music Man) hrají např. Steve Morse (Dixie Dregs, nyní Deep Purple, mimochodem jeden z Johnových nejoblíbenějších kytaristů vůbec) nebo Steve Lukather a Albert Lee. Model JP by měl spatřit světlo světa během léta, dokonce se uvažuje o 7strunných kytarách, které Ernie Ball nikdy nevyráběla. Jak známo JP je tyto kytary od Ibanezu používal (především na Awake) docela často.
Co se zesilovačů týká, tam je to do začátku jeho kariéry až dodnes také jednoduché: Petrucci hraje výhradně na aparáty Mesa/Boogie. Dříve to byla především kombinace preampu a koncáku Triaxis/2:90, dnes dává před rackem přednost spíše hlavám Dual Rectifier a Heartbreaker. Fakt ale je, že bychom v jeho vybavení našli např. i preamp Formula a hlavy Mark IIC a Mark IV. Podle jeho vlastních slov ve studiu žádné efekty (snad kromě kvákadla) nepoužívá a zapojuje kytaru přímo do zesilovače. Reverby a delaye se pak dodělávají při mixu - je to zajímavý pokus, jak dostat "na pásek" zvuk kytary v co nejpřirozenější podobě. Jinak se ale efektům nevyhýbá, jejich kompletní výčet najdete třeba na Internetu, ale zmiňme ty nejdůležitější - T.C. Electronic (2290) a Lexicon (70, 80, MPX 1), které se na poli reverbů a delayů řadí k těm nejkvalitnějším. Podobně jako je tomu u mnoha jiných slavných kytaristů (zvláště ze stáje Mesa/Boogie) i Johnovi se o sestavení a zapojení racku stará muž více než povolaný - Mark Snyder.
Když jsme zmínili Internet, nebude alespoň pro některé z vás (doufejme, že pro většinu) neužitečné si doporučit další zdroje informací. To je v tomto případě poměrně zajímavé, neboť Dream Theater se o své oficiální stránky www.dreamtheater.net pečlivě starají a mají opravdu co nabídnout. Kromě základních věcí, jako jsou biografie, diskografie a data koncertů, tu překvapivě najdete i dosti rozsáhlou sekci obsahující tabulatury téměř všech skladeb Dream Theater - samozřejmě lze očekávat určitou neúplnost, ale nutno přiznat, že dost je jich zpracováno poměrně kvalitně a jako vodítko pro případné zájemce o nastudování některého songu jsou postačující. Dream Theater v tomto směru pirátství evidentně nepálí, přestože noty k jejich albům se prodávají i za peníze. Dále existuje i oficiální stránka Johna Petrucciho www.johnpetrucci.com, kde mimo jiné najdete kompletní výčet jeho vybavení a nakonec lze doporučit on-line verzi časopisu Guitar World, tedy www.guitarworld.com, v jehož archivech si můžete získat některé z lekcí, jež pro tento časopis psal.
