Kameny se stále valí

Rolling Stones – 1. část

„... Pro mě je těžký pomyšlení, že polovina publika si neumí představit svět bez Rolling Stones. Stali jsme se vzduchem, kterej dejcháte. Slunce vychází, hvězdy zapadají a každých pár let se objeví nový album Rolling Stones..." (Keith Richards)

Kořeny fenoménu The Rolling Stones sahají do Dartfordu, městečka za jihovýchodní hranicí Londýna, hrabství Kent. Řekněme takové „Říčany u Prahy". Tam se 26. července 1943 narodil Mick Jagger, vlastním jménem Michael Philip Jagger. Je synem učitele tělocviku a kadeřnice (imigrantky z Austrálie). S bráchou Chrisem, o 4 roky mladším, si na zahradě nejraději hraje na Tarzana. Na základní škole Wenworth Junior County Primary School, tehdy sedmiletý Mick, píše ve své školní slohové práci: „V roce 1951 přistál na zemi malý chlapec z Marsu a byl zde adoptován. Jmenoval s Michael Philip Jagger". Byl snad odjakživa vůdčí typ a navíc mu studia šla bez větších problémů. Jistou dobu se na základce kamarádí i s nějakým ušatým Keithem… I když se nejspíš znali od vidění už ze školky: „Byly nám asi čtyři roky. Měl veliké uši a byl plachý". (Jagger)

Mick jde v 11 letech na Grammar School, kde sice už nebyl nejlepším studentem, ale když nic jiného, stává se aspoň kapitánem basketbalového týmu… Přichází také muzika a holky. První pocit hvězdy zažívá, když ho tatínek angažuje do naučného televizního filmu o tělocviku. Pak chodí na London School Of Economic, čili střední ekonomickou školu v Londýně, kam před válkou chodil dokonce John F. Kennedy. Studia však nedokončí a spíš se věnuje poslechu svých oblíbených černošských zpěváků. Přesto svoji nespornou inteligenci, ctižádost a možná i špetku ekonomického vzdělání později využije. Časem si velmi oblíbí společenské styky s personami od šlechticů přes politiky, ekonomy až k různým náboženskými představitelům.

Jaggera kdosi nazval rhythm’n’bluesovým Rudolfem Nurejevem - podle slavného baletního sólisty. Pohyb celým tělem, toreadorské a sexuálně vyzývavé pózy, ruce často nad hlavou – to vše budou za pár let napodobovat tisíce mladíků na celém světě. Jako zpěvák se zřetelně inspiruje černými bluesmany, nicméně jejich spíš smutný, prostý a smířlivý projev nahrazuje dynamikou, expresivitou a rozehráváním široké škály emocí. K tomu se ale Jagger může poohlédnout po dalších vzorech – soulových hvězdách typu Jamese Browna. K tomu má onen londýnský přízvuk…

Na druhé, tentokrát osudové, setkání s Mickem v roce 1960, vzpomíná Keith Richards takto: „Vlezl jsem jednoho rána do vlaku a tam stál Jagger, pod paží čtyři nebo pět desek. Neviděl jsem ho od dob, kdy jsme měli zájem tak akorát vo zmrzlinu, v šesti, osmi letech. Ale poznali jsme se. ,Těbůch’, povídám". … „Ty desky, co měl pod křídlem byl Chuck Berry, Little Walter a Muddy Waters. ,Ty vážně jedeš v Chucku Berrym? To je náhodička’...". Stalo se na předměstské stanici Dartford a ty desky byly hlavně od společnosti Chess, které si Mick objednával přímo z katalogu. Ono totiž nebylo běžné poslouchat tuhle muziku. Hrál se spíš jazz a jen pomalu se prosazoval skiffle. BBC bylo zatím k neposlouchání a tak mladí ladili spíš Luxembourg…

V době onoho setkání studuje Keith Richards na Sidcup Art School a kromě toho zpívá i ve sboru (zazpíval si dokonce v přítomnosti královny na půdě Westminster Abbey). Je také rodákem z Dartfordu (nar. 18. 12. 1944) a pokud jde o „s" na konci příjmení, tak to si v 60. letech vymázne – prý z rodinných důvodů. Jeho tatínek býval elektroinženýrem u General Electric, ale za mlada vedl i taneční kapelu. Keith je jedináčkem, trochu rozmazleným. Není ale natolik studijní typ jako Mick a tak na něj v 11 letech (po tehdejší britské zkoušce označované „11+") zbyde jen technické učiliště. To už se Richardsovi přestěhovali na druhý konec Dartfordu. V 15 letech dostane první kytaru (za 10 liber) a poflakuje se s dartforskými partami. Za rok je z učiliště vyhozen ale povede se mu upíchnout na výtvarné Sidcup Art School. Tam už se mu líbí. Možná i proto, že se tam pravidelně kouří a muzicíruje na WC. Kamarádí se tam i s dalším podobně postiženým - Dickem Taylorem, který tam přešel z Grammar School, odkud se dobře zná s Mickem Jaggerem. Keith poslouchá Little Richarda, Broonzyho, Roberta Johnsona, ale jeho idolem č.1 je Chuck Berry (později od něj přebírá riffový styl s výrazným rytmem).

Richard pozve Jaggera na čaj a desky a kluci se skamarádí (Jagger o 20 let později prohlásí: „Keith je mým bratrem, omylem narozeným jiným rodičům"). Nebrání tomu ani Keithovi rodiče, kteří v mladém Jaggerovi vidí perspektivního slušňáka z lepších vrstev.

Jagger, Dick Taylor (coby baskytarista) a nějací Bob Beckwith a Allen Etherington zakládají v roce 1961 rhythm’n’bluesovou skupinu Little Blue Boy And The Blue Boys. K nim se následně přidává kytarista Keith Richards.

Jagger, a občas i Richards, v roce 1962 vystupuje i s podobně orientovanou londýnskou kapelou Blues Incorporated Alexise Kornera. Tato, nejspíš vůbec první bílá bluesová skupina, existuje teprve od března, a od počátku v ní bubnuje jakýsi Charlie Watts. Na jednom jamu Kornerovy kapely v Ealing Jazz klubu v dubnu 1962 se Jagger a Richards seznamují s blonďatým Brianem Jonesem. Zaujal je hlavně schopností hrát na více nástrojů.

Jones, vlastním jménem Lewis Brian Hopkin-Jones, se narodil 28. února 1942 v lázeňském městečku Cheltenham, hrabství Glouchester. Rodiče pocházejí z anglicko – waleského pomezí. Otec je leteckým inženýrem a oba rodiče především velmi dobří pianisté, podobně jako Brianova sestra. A tak je logické, že na řadě je nejprve piano k němuž si od dvanácti let přibírá ještě klarinet. Už v patnácti hraje v místní skifflové skupině na valchu. K sedmnáctým narozeninám dostává první španělku za tři libry. Ve škole je výborný angličtinář, studuje Grammar School. Po vyloučení pokračuje v obdobné Art School jako Richards. Posudky má sice špatné ale výsledky jsou jinak na další univerzitní studia. Tam ale nechce… Brian je inteligentní mladík s IQ 135 a talentovaný hudebník, ale na druhou stranu zcela nezodpovědný egocentrik. Brzy přivede do jiného stavu čtrnáctiletou přítelkyni Valerii, ale pak se o ní, ani o následně adoptovaného syna nezajímá. Další dítě, syna Juliana, si pořídí s 16-letou Pat Andrews v roce 1961. S ní se přitom seznámil přes jinou třiadvacetiletou ženu, s níž má rovněž dceru… Ano, v Brianově životě hraje sex přední roli…

V 16 letech začíná poslouchat rhythm’n’bluesové desky. Hraje ale i tradiční jazz (vesměs jako kytarista nebo saxofonista). Třeba ve skupině The Ramrods. Jazz je prostě mnohem lépe placený… Jako pouliční muzikant se zkouší uživit i několik měsíců ve Skandinávii. Brzy se ale jeho domovem stává 100 mil vzdálený Londýn, kde střídavě pracuje a shání nový džob (to častěji). V roce 1962 se za ním přistěhuje i Pat se synem, dlouho tam však nevydrží. Hlavně se ale seznamuje s Kornerem a pod pseudonymem Elmo Lewis zkouší přes inzerát v časopise Jazz News dát dohromady R&B kapelu. Ohlásí se mu klavírista a milovník boogie Ian Stewart. Přes něho se seznámí se zpěvákem Andy Wrenem a kytaristou Geoffem Bradfordem. V následných sestavách se objevuje třeba i zpěvák P.P. Bond (později se proslaví u Manfreda Manna jako Paul Jones). Wrena později vystrnadí Jagger…

Po seznámení Dartfordské trojky Jagger-Richards-Taylor a Jonesem vzniká nová kapela ve složení Jagger, Richards, Jones, Stewart, Taylor, Bradford, přičemž bubeníci se hodně střídají. Na tomto postu začínal Tony Chapman z jiholondýnské skupiny Cliftons (uspěl v konkursu), ale kvůli pracovnímu vytížení si často sháněl záskoky. V květnu se rozhodují pro název Rollin’ Stones, odvozený z jednoho blues Muddy Waterse.

V létě se snaží prosadit v Londýně a trojčlenné jádro stounů okupuje a vybydluje společný malý byt. Občas na koncert nikdo nepřijde a tak nejsou ani peníze. Přesto kluci vážně uvažují o muzikantské kariéře a chtějí skoncovat se studiem. Mick se pak přece jen vrátí, podobně jako Dick Taylor, který má možnost studovat na Royal College Of Art a přestává hrát (nakonec jen na čas…).

V červenci se Blues Incorporated, ještě s Jaggerem v sestavě, začínají pravidelně objevovat v rozhlasovém pořadu BBC „Jazz Club".

Lidem od BBC se ale právě Jagger moc nepozdává a tak bude muset definitivně změnit dres. S Kornerem pak zpívá Long John Baldry. Vzhledem k tomu, že se v BBC nahrává naživo, Rollin’ Stones rádi přebírají za Kornerovu kapelu pravidelné čtvrtky v Marquee klubu. Poprvé je tomu 14.7. 1962 a u bicích je budoucí člen Kinks, Mick Avory (!).

27. října se kapela (ještě s bubeníkem Chapmanem a klávesistou Stewartem) poprvé objevuje v nahrávacím studiu Curly Clayton ve čtvrti Highbury. Vznikají nahrávky Soon Forgotten (od M. Waterse), Close Together (od Jimmiho Reeda) a You Can’t Judge A Book, dalšího klasika – Bo Diddleyho. Nahrávky pak bez úspěchu nabízejí gramofirmám…

Koncem října vypisují Rollin’ Stones přes inzerát v Melody Makeru konkurs na baskytaristu. Zaregistruje to i Bill Wyman (vl. jménem William Perks). Tento budoucí „stoun" se narodil v chudých poměrech už 24. října 1936 v londýnské čtvrti Lewisham (možná právě proto mu později manažer Oldham přikazuje 5 let si ubrat). Otec hrával po hospodách na akordeon a malý Bill se od 4 let učí na piano. Časem si přibírá klarinet a navíc zpívá v kostelním sboru. Baví ho fotbal i rybaření a i jemu se povede absolvovat Grammar School. Jako letecký mechanik a člen Royal Air Force stráví dva roky vojenské služby v Německu. Tam poslouchá americká rádia – country a rock’n’roll. Výslovným fandou blues ale není. Po návratu z armády pracuje jako statistik a v roce 1959 ožení s první ženou – Dianou a má s ní i syna. Jako rock’n’rollový fanda hraje na kytaru a za 23 liber si na splátky kupuje první zesilovač – Watkins Westminster. Působí v řadě kapel, třeba v The Cliftons, kterou založili s Chapmanem. Tam přechází na baskytaru - první, bazarová stála 8 liber. Nejprve odstraňuje všechny pražce, s tím, že dá nové. Bez nich to ale zní tak pěkně, že to nechává tak. Možná se tak právě stal vůbec prvním majitelem „bezpražcovky" v Británii. Poté kupuje basový reproduktor Goodman, pro nějž vyrobí bednu velikou jako dveře. Její dno kluci zalijí betonem, neboť někde slyšeli, že to lépe zní. Sestavu doplňuje zabudovatelný třicetiwattový zesilovač Linear-Concorde. S hraním to myslí vážně a tak si nakonec za 84 liber pořizuje nový nástroj Vox Phantom a zesilovač VOX AC-30.

Počátkem prosince mu bubeník Chapman řekl, že Rollin’Stones hledají basáka. Když se ptá co hrají, Chapman odpovídá: „Bluesovou hudbu, hodně pomalou a lehkou na hraní".

7. prosince jede Bill do čtvrti Chelsea na konkurs a za týden už s Rollin’ Stones vystupuje v klubu Church Hall. A proč si ho Stones vybrali? Měl největší zesilovač.

Koncem ledna 1963 se stává definitivně členem kapely i Charlie Watts. Ten se narodil. 2.6. 1942 na jiholondýnském předměstí Neasden. Tenhle poněkud flegmatický bubeník a fanda do historických zbraní, vlastním jménem Charles Robert Watts, je od mládí fanda do jazzu (v r. 1964 mu dokonce vyjde dětská kniha o Charlie Parkerovi – Ode To A High Flying Bird). Ve 14 letech dostane první bicí (za 12 liber). Absolvuje Harrow Art College a pak se živí jako návrhář v reklamní agentuře sídlící na Regent Street. Také on prochází nejprve „školou" Alexise Kornera, kde ho poznávají Mick a Keith. Jaggerovi přitom velmi imponuje jeho „nerocková image"…(až do 17 let mu veškeré oblečení kupuje otec, vyhlášený elegán). Watts později upřesňuje: „Asi jsem byl jediná rocková hvězda, která nikdy nenosila na krku pár korálků. Rád bych je byl nosil, ale na mně to nikdy nevypadalo dobře…" Zpočátku se na hraní s divokou kapelou díval velmi opatrně. Když se ale zeptal paní Kornerové a ta řekla: „A co můžeš ztratit?", tak to vzal… Poprvé s Rollin’ Stones bubnuje v klubu Flamingo v londýnské čtvrti Soho. Definitivní podoba kapely se krystalizuje. Hraje se hlavně syrová směs Chucka Berryho a Muddyho Waterse.

Události začínají nabírat rychlý spád. S novým bubeníkem se hned 28. ledna znova stěhují do studia a pod dohledem zvukového technika Glyna Johnse vzniká 5 skladeb. Od března získávají pravidelný kšeft v londýnském klubu Ken Colyer. 23. dubna se kapela (bez Wymana a Wattse) účastní konkursu na vystupování v už zmiňovaném rozhlasovém pořadu „Jazz Club".

Je tady další důležitý moment: 28. dubna se na jejich koncert v Richmondu přijíždí podívat i devatenáctiletý Andrew Loog Oldham. Ten už něco okoukal v týmu Briana Epsteina u Beatles a na Rollin’ Stones dostal doporučení od redaktora Record Mirroru Petra Jonese. Jeho, i přítomného obchodního partnera Erica Eastona, hned zaujmou. Už na Svátek práce s nimi podepisují manažerskou smlouvu pro svou společnost Impact Sound. Oldham nejen že ukecá kapelu k úpravě názvu na Rolling Stones, ale hlavně zařizuje nahrávání pro firmu Decca. Tak 10. května vznikají ve studiu Olympic Sound nahrávky písní Come On (od Chucka Berryho) a I Want To Be Loved pro první singl. Stává se tak hned druhý den poté, co kapela podepisuje i nahrávací smlouvu s Oldhamovou firmou, která uzavírá dohodu s Deccou o pronájmu nahrávek. Pikantní je z dnešního pohledu i to, že právě Decca krátce předtím odmítla Beatles a možná odpovědní pracovníci nechtějí udělat stejnou chybu. Beatles totiž právě před měsícem vydali debutové album a vládnou albové i singlové hitparádě… Nicméně Decca označuje horkou novinku Rolling Stones jako strašnou…

Přesto se o kapele velmi dobře rozepíše znalec R&B Norman Jopling na stránkách New Record Mirroru.

Singl vychází 7. června a počátkem září se dostane až na 21. místo britské hitparády. Je to především díky účasti kapely v televizním programu Thank You Lucky Stars 7. července. Nejde ale všechno úplně hladce a tak třeba kvůli vysílání v rozhlase musel být upraven slogan v textu „nějakej hloupej kretén" na „nějakej hloupej chlápek"…. Od 20. června mají pravidelné úterky v klubu Scene, 11. srpna mají velký úspěch na Jazz And Blues Festivalu v Richmondu a 28. srpna vystupují poprvé ve sledovaném televizním pořadu Ready Steady Go!

K dnes už legendárnímu setkání dochází 10. září. To se Oldham na zkoušku v klubu Studio 51 přihasí se známými z předchozího zaměstnání, totiž nějakým Johnem Lennonem a Paulem McCartneym. Ti tam Stounům předvedou kus z jedné rozpracované nové písně a na místě ji i dotáhnou. Oldham je okamžitě ukecá, aby ji mohla nahrát i jeho současná kapela. Hlavně ale Jaggerovi a Richardsovi ukazují, že složit písničku není nic těžkého - když se to umí... Singl s trochu rhythm’n’bluesovou verzí beatlesovské písní I Wanna Be Your Man vychází 1. listopadu. V žebříčku je třináctý. Přesto si Rolling Stones budou i nadále „vypomáhat" především rhythm’n’bluesovými standardy...

V září se objevuje v prodeji druhý singl – Poison Ivy – je ale stažen z prodeje. Ještě tentýž měsíc vyrážejí na první turné, coby předkapela Everly Brothers a Bo Diddleyho. Hrají 60 (!) koncertů za měsíc. V říjnu dochází k prestižní záležitosti, když se v pořadu BBC „Saturday Club" objevuje Bo Diddley, doprovázený Jonesem, Wymanem a Wattsem. V listopadu se Jagger a Richards seznamují s vycházející soulovou hvězdou Gene Pitneym a darují mu skladbu z vlastní dílny – That Girl Belongs To Yesterdy. Na jaře z ní bude hit, ale psát pro vlastní kapelu si chlapci zatím stále moc netroufají…

Oldhamovi do vizuální podoba kapely nepasuje Stewartova vystouplá brada a tak se tento pianista již nadále objevuje spíš jen ve studiu, popřípadě tahá bedny. Často se pak o něm mluví jako o „šestém Stounovi" a s kapelou spolupracuje coby cestovní manažer a pianista až do své smrti 12.12. 1985. Zato Dick Taylor po odchodu z kapely zakládá úspěšné The Pretty Things.

Hned 2. ledna 1964 se objevují v prvním vydání nového televizního pořadu BBC „Top Of The Pops", a to s nedávnou beatlesovskou singlovkou. Čtyři dny na to vyrážejí na další turné, tentokrát už v pozici hlavních hvězd. Čtrnáct koncertů je pořádáno pod názvem Group Scene 1964 a účastní se ho třeba Ronettes, Swinging Blue Jeans nebo zpěvák Marty Wilde (v té době otec dvouleté Kim…). A nechybějí ani ječící děvčátka v publiku, známý to obraz koncertů rockových hvězd první poloviny 60. let. „V Anglii jsme zažili půlroční období, kdy jsme už nemohli hrát v tančírnách, protože jsme nezahráli víc jak tři nebo čtyři písničky každý večer. Chaos. Policie a příliš moc lidí, kteří omdlívali. Když jsme do některých těch míst vešli, vypadalo to tam, jako by tam zuřila bitva na Krymu, lidi lapali po dechu, vystrčený prsa, kočky se dusili, zdravotní sestry pobíhaly a sanitky…" (Richards)

Z jara 1964 traduje výrok prezidenta Národní federace kadeřníků, pana Scowcrafta z deníku Daily Mirror: „Nejhorší jsou Rolling Stones. Jeden z nich vypadá, jako by měl na hlavě prachovku z pavích per". A kapele, která se jako první dostane na vrchol hitparády, nabízí ostříhání zdarma. No nesnažte se kvůli tomu, že… Oldham to ale vidí opačně: „Čím víc vás budou nenávidět rodiče, tím víc vás budou milovat jejich děti". Částečně se tak stávají protiklady uhlazenějších Beatles. V březnu vychází další singl, píseň Not Fade Away Buddy Hollyho, upravená do stylu Bo Diddleyho (mj. s hostujícím Philem Spectorem). Spector na oplátku napsal s Jaggerem píseň pro B-stranu – Little By Little. Výsledkem je hezké třetí místo v britské Top Ten. 26. dubna vychází první LP Rolling Stones. Jedinou autorskou skladbou dvojice Jagger/Richards je příjemný popěvek Tell Me, zbytek tvoří rhythm’n’bluesové a rock’n’rollové evergreeny. Přesto se jejich podání Carol či Route 66 časem stává klasikou. Koncerty v Anglii jsou stále divočejší. „Za těch starých časů jediný lidi, který dělali něco takovýho, jsme byli my a tak trochu The Who a MC5. Všichni ostatní tam stáli jako banda idiotů – byli příšerný v těch oblekách a kravatách…" (Jagger).

Stejného dne, kdy vychází album se Rolling Stones, mimo jiné společně s Beatles, účastní každoročního koncertu vítězů ankety New Musical Expresu v londýnské Empire Pool.

2. května se debutové album dostává na vrchol americké hitparády a odsunuje z této pozice kolekci With The Beatles. LP nemá na přední straně obalu název kapely, což je něco nevídaného a je to považováno za mistrný obchodní tah Oldhama. První písní v americké singlové hitparádě je Not Fade Away. Zatím jen na symbolickém 98. místě, ale za měsíc si o 50 příček polepší.

V květnu koncertují v Anglii a tisk se rád pozastavuje nad takovými věcmi, jako že třeba v Grand Hotelu v Bristolu jim nechtějí dát oběd, dokud si neobléknou saka a kravaty…

1. června přistávají na Kennedyho letišti v N.Y.C. Nejprve je čeká natáčení pro televizní pořad „The Les Crane Show" a pak startují v kalifornském San Bernardinu turné čítající 9 koncertů. Poslední z této série je 20. června v newyorské Carnegie Hall. Třeba připomenout, že to byly úplně první koncerty Rolling Stones mimo Velkou Británii. Cestou se zastavují v Chicagu, kde se ve studiích společnosti Chess osobně seznamují s Chuckem Berrym, Muddy Watersem a Willie Dixonem. Jedna z nahrávek pořízená ve studiích Chess, skladba It’s All Over Now od The Valentinos se v červenci dostává do čela britské hitparády (26. 6. 1964).

Koncerty ve Spojeném království jsou opět bouřlivé. Například při vystoupení v Blackpoolu je zraněno 30 fanoušků a dva policajti.

V srpnu se Rolling Stones poprvé prosazují singlem s vlastní autorskou skladbou. Tell Me (You’re Coming Back) se v Americe dostává na 24. příčku. Britská verze prvního alba (doplněná o singl Not Fade Away) se koncem srpna dostává na 11. příčku hitparády. V září jsou opět na britském turné.

O tom, že z Rolling Stones jsou už opravdu britské persony, svědčí i třeba taková maličkost, jako je soutěž na greenwichské radnici v napodobování Micka Jaggera. Vítězí nějaký Laurie Yarham. Až následně se přiznává, že je mladším Jaggerovým bráchou Chrisem…

V září se v britské hitparádě prosazuje i Jaggerova přítelkyně Marianne Faithfull s písní As Tears Go By. Autory jsou Jaggger a Richards (Richards se přitom někdy podepisuje pseudonymem Nanker Phelge). Plánované zimní turné v Jižní Africe se ale ruší neboť Stones chtějí vyhovět organizaci Musicians Union, která se staví proti apartheidu.

Druhým ženáčem v kapele se stává Charlie Watts - 14. října si v Bradfordu bere Shirley Ann Shepherdovou.

Mašina Rolling Stones je už rozjetá naplno. 20. října mají veliký úspěch v pařížské Olympii (!). A k tomu 150 zatčených. Už za 4 dny se znovu vydávají na americká pódia. Ale ještě než se po ní rozjedou, mají hned 25. října první vystoupení ve velmi populárním programu televize CBS „Ed Sullivan Show". Přítomní fanoušci se ale nechovají jak by měli a samotný Ed Sullivan reaguje prohlášením: „Slibuji vám, že se v naší show už tato skupina nikdy neobjeví. Trvalo mi 17 let, než jsem tento program postavil na nohy a nemám v úmyslu si ho nechat za pár týdnů zničit".

Jeden z amerických koncertů je zachycen na filmovém pásu. Jde o pět písní na filmovém dokumentu TAMI Show z vystoupení v Santa Monice. Na téhle akci se objevili vedle dlouhé řady amerických hvězd, včetně Chucka Berryho, Jamese Browna, Marvina Gaye, Beach Boys či The Supremes. Poslední čtyři koncerty musejí Stones odehrát bez Jonese, neboť ten je hospitalizovaný v jedné chicagské nemocnici s vysokou horečkou.

Vesele zní historka o Jaggerových problémech s řidičským průkazem: Po opakovaných přestupcích mu v listopadu 1965 vážně hrozí jeho odebrání. Jaggerův advokát Dale Parkinson ho u soudu obhajuje mimo jiné tím, že by se neměl posuzovat podle dlouhých vlasů, neboť třeba vévoda z Marlborough měl mnohem delší vlasy a vyhrál několik slavných bitev a kvůli vším si je navíc pudroval. A že Jagger žádné vši nemá, a že dlouhé vlasy měli i císař Augustus a že paruky s dlouhými vlasy nosí i obhájci, a že odnětí řidičáku vážně ohrozí mobilitu skupiny, která pro Velkou Británii přináší na daních víc peněz než kdejaký úspěšný exportér. A taky že Rolling Stones nejsou žádní dlouhovlasí hlupáci ale vysoce inteligentní, vysokoškolsky vzdělaní muži… Jagger nakonec dostane pokutu 16 (!) liber…

13. listopadu vychází singl Little Red Rooster (původně blues Willie Dixona) a počátkem prosince se stává dalším číslem jedna v Anglii.

V Americe se pro změnu právě velmi daří singlu Time Is On My Side (z repertoáru Irmy Thomas). Je z něj č. 6.

Už z listopadu 1965 pochází i první vydaný oficiální životopis kapely – Our Own Story. Pár dní před vánocemi je zveřejněna výroční anketa čtenářů New Musical Expressu a Stouni opět bodují (nejlepší R&B kapela, nejlepší nová kapela a Jagger nejlepším novým zpěvákem).

Ještě před koncem roku se v Americe vydané album 12/5 dostává na 3. místo tamější hitparády. Decca v tomto roce vydala i dvě EP. První pouze s názvem kapely, druhé s titulem Five By Five.

Pokračování příště…