Počátkem roku 1965 se zdá, že nechávají za zády i Beatles... Podpisy Jaggera jsou už dávno vystříhány z jeho školních sešitů a někdo dokonce vyřízl jeho jméno ze školní lavice. 21. ledna jsou v australském Sydney uvítáni na letišti třemi tisícovkami fandů. Turné pak pokračuje přes Nový Zéland a Singapur až do Hong Kongu.
Druhé album vychází 30. ledna, opět bez názvu kapely na obalu, označováno pouze jako No.2. Je sestaveno podobným způsobem jako debut a zaujme navíc třeba Jaggerovým podáním pomalých skladeb Time Is On My Side a Pain In My Heart (od Otise Reddinga). Pár kousků z vlastní dílny se ale také najde. Třeba připomenout, že Jagger píše texty téměř výhradně v první osobě a bude tomu tak i do budoucna. Za klávesami se ve studiu střídal Eric Stewart a Jack Nitzsche. V únoru se dostává na špici britské albové hitparády odkud sesazuje Beatles For Sale.
Po singlu Heart Of Stone se v únoru objevuje další svěží melodický počin dvojice Richards/Jagger - The Last Time. Skladba vznikla v hollywoodském studiu RCA s pomocí zvukového mistra Davea Hassingera a asistentů Phila Spectora a Jacka Nitzsche.
Na jaře se koncertuje hlavně po Evropě. A není to jen zábava – tak třeba na koncertě v dánském Odense 26. března dostane Wyman 220 voltů a končí v bezvědomí. Vše dopadlo dobře a turné pokračuje. Kapela se vrací ke třem koncertům i do pařížské Olympie. Pár koncertů je i v USA, kde se v albové hitparádě prosazuje americké album The Rolling Stones, Now!. Nikdy neříkej nikdy platí i v případě Eda Sullivana a tak se po loňském skandálu kontroverzní Angličané v květnu v jeho show objevují znova! Zahrají 4 skladby.
V červenci vychází v USA slavný singl (I Can’t Get No) Satisfaction. Richards je zde nejen autorem hudby, ale i základního sloganu. Slavný kytarový riff ho prý napadl, když se jednou v noci probudil na hotelovém pokoji. Později ale tvrdí, že se inspiroval písní Dancing In The Street skupiny Martha & The Vandellas. Čtyři týdny se drží v čele žebříčku. Až 20. srpna vychází slavný singl Satisfaction i v Británii a na špici se tam dostane po třech týdnech.
„Nikde žádná spokojenost
nikde žádná spokojenost.
Ať se snažím jak se snažím
nikde žádná nikde žádná.
Když sedím za volantem
a v rádiu se ove ten chlap
a hustí do mě pod tlakem
informace k ničemu asi abych
vlastní fantazii pustil k vodě.
Nikde žádná, kde nic tu nic.
Dejte na mě, je to tak…” (z textu Satisfaction)
Neméně důležité než jsou hudební schopnosti stounů je i manažersko – obchodní politika. A tak se 24. 8. v londýnském hotelu Hilton scházejí s Allenem Kleinem a 4 dny na to už existuje manažerský tandem Oldham - Klein. Ihned se podepisuje nová pětiletá smlouva s Deccou.
V září začíná Jagger pracovat na své první roli pro film Performance (rež. Nicolas Roeg a Donald Cammell). Jde o postavu stárnoucího rockera žijícího s dvěma partnerkami (jednou je přítelkyně kapely - Anita Pallenberg). Hudbu napsal Jack Nitzsche. Objevuje se v něm i Jaggerova a Richardsova píseň Memo From Turner (později vyjde na singlu).
6. října vychází album Out Of Our Heads, jejich první se stereo zvukem (!) a natočené výlučně ve Spojených státech. Objevují se zde dvě povedené autorské novinky - Heart Of Stone a I’m Free. S výjimkou čtyř písní je to opět soulová a R&B klasika. Album je čtyři týdny na vrcholu žebříčku v USA. V Anglii zůstává těsně pod vrcholem.
Koncem října vychází singl Get Off Of My Cloud . V listopadu znamená pvní místo v Aglii i Americe. Je už předzvěstí atmosféry mods a psychedelie, která je příznačná pro další hudební tvář kapely. Podzim je ve znamení neustálých koncertů po Evropě i USA. Dva irské koncerty jsou k vidění v dokumentu Charlie Is My Darling. Z dalších pěti (!) naplánovaných filmů, k nimž už byla v srpnu podepsána smlouva, nakonec sešlo.
3. prosince má namále Keith Richards, když se na koncertě v americkém Sacramentu dotkne krkem své kytary stojanu od mikrofonu. Z bezvědomí se naštěstí probere. Stalo se to téměř symbolicky při skladbě The Last Time…
V anketě čtenářů New Musical Expressu se singl Satisfaction stává deskou roku. Diskografii doplnila v tomto roce Decca i jedním živým EP – Got Live If You Want It!.
Singl December’s Chidren (And Everybody’s) vychází počátkem roku 1966 jen v USA a umísťuje se tam na čtvrté příčce. V únoru je na světě další SP, 19th Nervous Breakdown a s několikadenním odstupem i album Aftermath. To je poprvé tvořeno výhradně vlastními skladbami. Singl dosahuje „pouze" druhých příček v Anglii a následně v Americe.
Aftermath obsahuje hity jako Mother’s Little Helper, Out Of Time a Lady Jane, ale i jedenáctiminutový jam Going Home. Ten zřetelně ukazuje na inspiraci na tehdy aktuální rockové vření v Kalifornii. Poprvé se na desce objevuje sitár - v rukou Briana Jonese. Orientální motivy tehdy v rocku hodně oblíbené má ale i skvostný singl Paint It Black.
Vidím červený dveře a chci je mít černý.
Barev už bylo dost, ať je černá!
Vidím holky procházet se v letních šatech
Musím se otočit, dokud moje temnota nezmizí.
Vidím šňůru aut a všechny jsou černý.
Kytky a moje láska, obojí se nikdy nevrátí…
Pro kapelu znamená šestý vrchol britské singlové hitparády. První je i v USA. Aftermath se drží 8 týdnů první mezi alby v Británii, v USA následně doputuje jen na „dvojku".
Už v únoru je na pořadu australské turné, na jaře Evropa, v létě pak opět hraní po USA a na podzim britské turné (s Yardbirds a manželi Turnerovými). Zahajovací koncert z Royal Albert Hall vyjde v lednu na živém albu Got Live, If You Want It. Běžně přitom hrají dva koncerty za večer. Kapela je na roztrhání, obecenstvo je často nezvladatelné…
Jagger se přitom nepříliš lichotivě vyjadřuje o americkém tisku: „Nevraživý plácání je obyčejně od idiotů, kteří vtrhnou do šatny a ptají se...Kterej ste Ringo?". Údajně už na tomto turné má Jones takové drogové stavy, že není muzikantsky „použitelný"…
Další SP - Have You Seen Your Mother, Baby, Standing In The Shadow? – spatří světlo světa v září. Údajně ale doplácí na špatný mix. V listopadu vydané album Big Hits (High Tide And Green Grass) přináší výběr ze singlů. Dodnes je považováno za jednu z nejlepších rockových kompilací vůbec.
Členové Rolling Stones jsou už dost velké persony, aby dostávali nabídky k práci i mimo domovskou kapelu. A tak se třeba Richards podepisuje pod album Today’s Pop Symphony – Aranbee Pop Symphony Orchestra Directed By Keith Richard (na zn. Immediate) na němž najdeme orchestrální verze hitů 60. let. Jones je pro změnu tvůrcem hudby k filmu Mord Und Todschlag. Jako autorský tým pokračuje i dvojice Jagger/Richards. A docela se jim daří – v létě se s jejich skladbou Out Of Time dostává na špici anglické hitparády Chris Farlow.
Svůj vývoj mají i soukromé vztahy hudebníků a tak Jagger, přestože ještě chodí s Chrissie Shrimpton, už pokukuje po mladé herečce a zpěvačce Marianne Faithfull. Novou parnerkou Jonese je modelka a průměrná herečka německo-švédského původu Anita Pallenberg. Tahle (údajně) přihlouplá krasavice dokonce přiměje Briana k tomu, aby se nechal vyfotit v nacistické uniformě v póze, kdy zašlapuje dětskou panenku. Prý to měl být antifašistický protest… Že toho byly plné noviny netřeba rozpitvávat… Zato Richards se věnuje hlavně drogovým dýchánkům. Peněz má dost – kupuje si nepřehlédnutelné přibližovadlo značky Bentley a venkovské stavení Redlands v hrabství Sussex. Na jaře příštího roku (na tripu v Maroku) ale přebere Anitu Brianovi a pořádně ho tím zlomí.
V polovině ledna 1967 se objevuje další klasický singl – Ruby Tuesday / Let’s Spend The Night Together. A-strana je přitom ozdobena Jonesovým violoncellem a zobcovou flétnou. Dostane se až na špici americké hitparády. B-stranu zase spousta rozhlasových stanic nechce hrát kvůli textu... Když tuto píseň hrají v Ed Sullivan Show, musejí slova pozměnit. Snad i tyto okolnosti způsobí, že se tato píseň v americké hitparádě dostane jen na 55. příčku (v Anglii je třetí).
Týden po singlu vychází „stonesovský Revolver", album Between The Buttons. Nacházíme se totiž právě ve zvláštním období, kdy se skoro všechny rockové kapely snaží poměřovat s novými, kritikou velmi vynášenými, alby Beatles. Stouni sice nepřišli s albem velkých hitů, ale jako celek je to dílo velmi kompaktní a povedené. Mnozí „stonelogové" jsou k němu přesto hodně kritičtí. Když nic jiného, tak folková Back Street Girl, s flétnami a tahací harmonikou, je určitě pěkná. V Anglii dosahuje třetí příčky v hitparádě, v USA je album druhé.
Kapela je stále oblíbeným terčem tisku a tak se třeba v únoru dočtou čtenáři týdeníku News Of The World, že Jagger šířil LSD v domě skupiny Moody Blues. Ten je rozzuřen a okamžitě v televizi oznámí, že bude list žalovat kvůli urážce na cti. Nejde ale jen o tisk. „Pracuje" i policie: 12. února vtrhne speciální jednotka do Keithova statku a hledá drogy. Tam už dva dny probíhá mejdan a je jen krátce poté, co odešel beatle George Harrison. Nějaké prášky policajti zabavují. Jedinou ženou v domě je Marianne Faithfull, kterou Mick právě laská pomocí čokoládové tyčinky Mars. Dívka má na sobě jen kožich...
Podobnému zájmu se Rolling Stones těší i na jarním evropském turné. V rámci této divoké koncertní šňůry vystupují dokonce ve varšavském Paláci kultury (!), v sále o 2500 místech. Když Keith vidí, že prvních pět řad je obsazeno dětmi komunistických prominentů, popojde dopředu a křičí: „Vy zkurvenci, můžete zvednout prdele a pustit sem dopředu ty bastardy zezadu?". Pokračovalo se až poté. Venku zatím vodní dělo a slzný plyn „uklidňovalo" desetitisícový dav. Nesměnitelný zlotý je ale kapele k ničemu. Jako kompenzaci tedy dostávají dva vagóny vodky (!!).
10. května jsou Mick a Keith obžalováni na základě únorového zátahu. Po složení kauce zůstávají na svobodě. Stejného dne je zatčen a následně na kauci propuštěn i Brian Jones. Samozřejmě také kvůli držení drog. 27. června pak začíná v Chichestru soud. Obžalovaní jsou Mick, Keith a jejich přítel Robert Fraser. Za dva dny je hotov rozsudek: Richards 1 rok (za to, že dovolil, aby se v jeho domě kouřil hašiš), Fraser půl roku (za držení drog) a Jagger 3 měsíce. Ten za to, že měl u sebe jakési 4 tabletky koupené v Itálii a fungující coby český Kinedryl. K tomu platí i pokuty. Hned druhý den jsou ale oba Stouni propuštěni na kauci. Jen Fraser není slavný bohatý rocker a tak si trest odsedí…(Tenhle smolař se později stane jedním z prvních Britů nakažených AIDS. Zemře v r. 1986.) Na obhajobu hudebníků prý vystoupili i Pete Townshend a John Lennon a ve svém úvodníku i šéfredaktor časopisu Times, William Rees-Moog. Nakonec bude Richardsova obžaloba zrušena a Jaggerův trest změněn na podmínku.
Mezi soudními stáními vznikl filmový záznam písně We Love You, kde Stones vystupují se svými přáteli, včetně dvojice Lennon/McCartney. Mick Jagger zde hraje Oscara Wildea a Marianne Faithfull Doriana Graye. Jde vlastně o poděkování všem, kteří jim v době procesů pomohli nebo alespoň drželi palce. Televizní film s touto písní je zakázán, singl s ní vyjde v říjnu společně se skladbou Dandelion.
Jako přes kopírák dopadl i soud s Brianem na konci října: 9 měsíců, jedna noc v lochu, a propuštění na kauci. Záležitost se na něm ale psychicky velmi podepíše. Za 14 dní se podruhé zhroutí a končí v nemocnici. Nepomůže mu ani to, že v červnu svým saxofonem vypomohl Beatles v nahrávce You Know My Name (Look Up The Number). V té době také vzniká i proslulá živá nahrávka All You Need Is Love, k níž si Beatles pozvali řadu hostů, včetně Jaggera a Richardse.
Nacházíme se v období, kdy to opravdu vře a mezigenerační konflikt graduje v celé západní společnosti. A vlastně v určité míře i na východ od berlínské zdi. Hippies, drogy, Vietnam, studentské bouře, sexuální revoluce... Rolling Stones se stávají jedním ze symbolů této revolty a na své straně ji touží mít kdekdo. Tak třeba už v r. 1966 vydala skupina mladých amerických radikálů prohlášení, v němž stojí: „Vítejte Rolling Stones, naši spolubojovníci v zoufalé bitvě proti šílencům, kteří jsou u moci!… Revoluční mládež celého světa naslouchá vaší hudbě, která ji podněcuje k ještě většímu boji …. Naše oddíly budou pochodovat podle vašeho rock’n’rollu a budou bořit věznice, státní školy, vojenské základny…. Budete hrát svou nádhernou hudbu v továrnách … pod milióny rudých vlajek…"…atd. V hledáčku je měli i maoisté a další pomatenci. Mnoho mladých se pro změnu duchovně přiklání k východním filosofiím a třeba Beatles se v srpnu vydávají za Maharišim Mahešem Jogim a spolu s nimi i Mick Jagger a Marianne Faithfull.
V USA se objevuje kompilace Flowers, s výběrem stonesovského psychedelického období. Nicméně máme před sebou jinou desku. Tím co byl pro Beatles seržant Pepper, má být pro Rolling Stones deska Their Satanic Majesties Request. Vychází v listopadu a je výrazným odklonem od rhythm’n’bluesových kořenů kamsi do tajemných artrockově psychedelických výšin. Poprvé se zde s vlastním autorským vkladem objevuje i Bill Wyman, konkrétně s barrettovskou In Another Land. („Mám ji tam jen proto, že nikdo nedorazil do studia na frekvenci a tak jsem si jí sám natočil. Když už byla hotová, dali ji na desku. Dodnes to nechápu.") Skladby jsou doaranžovány řadou přidaných nástrojů, ale jako celek znamená album spíš rozčarování. Snad je to tím, že kapela se snaží až příliš zvládnout hudební pole, které ji zkrátka není vlastní. V lednu se deska přesto posouvá na 3. místo britské a 2. místo americké hitparády. V singlu She’s A Rainbow vypomohl smyčcovou aranží John Paul Jones z Led Zeppelin.
V březnu 1968 se k Oldhamovi přidává druhý šéf, producent Jimmy Miller. Přírůstek jiného druhu zaznamenává jeden ze stounů - 18. března se Wattsovým narodí dcera Serafine
Květnový singl Jumping Jack Flash je návratem k rockové syrovosti a po několika týdnech se vyšplhá až na nejvyšší příčku v USA i v Anglii. To se povedlo naposledy před dvěma roky. Zásluhu na tom má i nový producent Miller. V květnu se také skupina po roční pauze opět objevuje na pódiu. Konkrétně ve Wembley, na koncertě vítězů ankety New Musical Expressu. Pár dní na to je ale Jones znovu před soudem kvůli marihuaně.
Zářiový singl Street Fighting Man je inspirován horkým létem, plným demonstrací a studentskými nepokoji (Paříž, Londýn, Chicago…). Vychází jen v USA, ale je na mnoha místech bojkotován s údajnou obavou z dalších bouří.
Nové album Beggar’s Banquet vychází počátkem prosince a je do značné míry návratem ke kořenům. A to nejen k těm bluesovým ale i ke country music. Přesto je to album plné rockového rebelantství reagující na společenská pnutí éry hippies. Témata odporu proti povrchní spotřební společnosti lze nalézt i ve dvou stěžejních písní této kolekce - Street Fighting Man a Sympathy For The Devil. V té druhé se Jagger nechal inspirovat četbou Bulgakovova románu Mistr a Markétka, jehož četbu mu vnutila Marianne Fathfull. Zdá se však, že toto dílo příliš nepochopil… Na desce ale najdeme i řadu lehčích kousků, jakým je třeba parodie countryových odrhovaček Dear Doctor.
Původní obal alba Beggars Banquet neprošel kvůli fotce záchodové mísy a počmárané stěny. Dostalo se tomu pochopitelně náležité publicity, čehož využil majitel tohoto WC a za prohlídku začal vybírat vstupné… Událost kolem obalu však vydání desky pozdržela. Nakonec je LP třetí v britské páté v americké hitparádě. Jones se ve studiu vyskytuje spíš jen sporadicky…
Krátce po vydání nového alba, přesně 11. prosince, dochází k zajímavé akci v jednom nahrávacím studiu na severu Londýna. Prostor byl zaranžován jako cirkusová manéž a za asistence kamer a nahrávací techniky sem byly vpuštěny šelmy zvané Rollig Stones a spolu s nimi spousta dalších rockových prominentů. Film BBC vzniká pod názvem The Rolling Stones Rock And Roll Circus. Postupně se v manéži představují nadějní Jethro Tull, už hvězdní The Who, známý bluesman Taj Mahal a krásná Marianne Faithfull. Poté je na programu příležitostná superskupina Dirty Mac, ve složení John Lennon, Keith Richards na basu, Eric Clapton a bubeník Mitch Mitchell od Jima Hendrixe. Před závěrečnými Stones si nepočetné obecenstvo stihne ještě „vychutnat", řekněme „avantgardní", Yoko Ono s houslistou Ivry Gitlisem a doprovodnou kapelou. Bohužel film a album z této akce se na trhu objeví až za 28 (!) let. Prý s ním nebyl spokojen Jagger. V publiku se se svými přáteli objevil i slavný spisovatel Ken Kesey. Brzy ale odchází – je to prý příliš chladné…
Před vánocemi se Jagger a Richards se svými milenkami letí ohřát do Brazílie. Právě tam vzniká jejich pseudonym Glimmer Twins, později užívaný hlavně jako producentská značka.
Vzniká také Godardův snímek One Plus One, mimo jiné s proslulou scénou z natáčení Sympathy For The Devil (film má premiéru v září 1969). Mimochodem, kytarové party této skladby už nahrával sám Richards.
„Řídil jsem tank s hodností generála,
Když zuřil blitzkrieg a mrtvoly smrděly.
Vykřik jsem:
„Kdo zabil Kennedyovy?"
a zatím jste to byli vy a já…”
Asi nejradikálnější text má skladba Street Fighting Man (v některých amerických stanicích zakázaná:
„Poslyšte řekl jsem
Že mé jméno je výtržnost
Budu řvát a křičet
Zavraždím krále
Vrhnu se
Na všechny jeho poddané
Ale co jiného
Může dělat chudý kluk
Než zpívat rock’n’roll
V ospalém Londýně
Vůbec není místo
Pro pouličního bojovníka”
Přesto Jagger prohlašuje: „Rock’n’roll se v naší spotřební kultuře bere strašně vážně, zejména mi jde na nervy šťourání ve filozofických záměrech".
Koncem roku se prohlubují psychické potíže Briana Jonese, a to tak, že je často hudebně nepoužitelný. Jeho izolace se prohlubuje když kupuje venkovský dům v Cotchfordu, hrabství Sussex (A.A. Milne v něm ve dvacátých letech napsal knížku Medvídek Pú).
Jaro 1969 je ve znamení problémů s Brianem. Manažeři by chtěli aby kapela po delší pauze znova koncertovala. S Jonesem ale ostatní hrát nechtějí. 8. června je oficiálně ohlášen jeho (dočasný…) odchod z kapely pro hudební (!) neshody. Dochází i k finanční kompenzaci do budoucna. „Původně to Brian organizoval a míval u sebe prachy po vystoupeních. Ale když kapela začala být populární, Mick převzal vedení, což mělo za následek Brianovu porážku, přes kterou se vlastně nikdy nepřenesl…" (Richards)
Problémy má ale i Mick, který je v květnu v Londýně spolu s Marianne zatčen a oba jsou obviněni z držení hašiše. Následuje propuštění na kauci.
Definitivní zlom v historii kapely nastává 3. července. Dvaadvacetiletá Brianova přítelkyně, Švédka Anna Vohlins, po jedné hašišové párty nachází Briana Jonese utopeného v zahradním bazénku. Spekuluje se mimo jiné o astmatickém záchvatu (astma Briana trápilo od čtyř let, kdy prodělal záškrt). „Tu noc se v Cotchfordu udály divný věci", komentuje později Richards.
Dva dny po jeho smrti hrají Rolling Stones koncert v Hyde Parku před 250 tisíci diváků. Je vypuštěno 3000 motýlů (akci natočila společnost ITV pod názvem The Stones In The Park). Už další den ale odlétají Mick s Marianne do Austrálie natáčet film Ned Kelly. Když jí krátce po příjezdu oznámí konec vztahu, pokusí se Marianne o sebevraždu a osm dní stráví v komatu.
Jonesovým nástupcem v Rolling Stones je Mick Taylor. Tenhle nadějný kytarista se narodil 17. ledna 1948 v Hatfieldu, ale hlavně už v necelých sedmnácti letech exceluje v Bluesbreakers Johna Mayalla. Zatím je abstinentem přes alkohol i drogy (po pěti letech u Stones s tím bude mít naopak velké problémy).
Prvním singlem s Taylorem jsou červencové Honky Tonk Women. Opět budoucí stonesovská klasika. Pět týdnů v čele britské a čtyři týdny v čele americké hitparády.
Tatínkem se 10. srpna stává i Keith, když se jeho partnerce Anitě narodí syn Marlon. Partneři se následně objeví ve filmu Michael Kohlhaas, který je ale brzy stažen z kin…. (17. dubna 1972 přibude rodičům další potomek, dcera Dandelion.)
V září vychází úspěšná kompilace stonesovských lahůdek Big Hits (Through The Past, Darkly) obsahující i tři nedávné singly - Jumping Jack Flash, Street Fighting Man a Honky Tonk Women. Devatenáct koncertů listopadového amerického turné je zcela vyprodáno. Se Stouny vystupují Chuck Berry, B.B. King a britský zpěvák Terry Reid. Publicita je velká a objevují se i takové úlety jako článek v New York Times, kde spisovatel Albert Goldman přirovnává Jaggera k Hitlerovi. Padají také rekordy: Stones překonávají stotisícový rekord Beatles z r. 1966, když si za jeden večer vydělají za jedno vystoupení 108 000 dolarů. Ceny lístků jsou přitom cca od 8 do 15 dolarů. Část turné zachycuje i film Gimmie Shelter, mj. s tragickými scénami z Altamontu .
Za zlomovou událost a tečku za idylickými 60. léty bývá velmi často označováno datum 6.12. 1969. Organizátoři velkého koncertu v Altamontu, v čele s Gerry Garciou z Grateful Dead, se chtějí minimálně vyrovnat úspěšnému Woodstocku. Všechno ale bude jinak… Nejenže jsou v prodeji nekvalitní drogy, ale hlavně pořadatelská služba zastávaná členy motocyklového gangu Hell’s Angels řeší svoji práci až příliš „po svém". Jeden z nich zastřelí černocha Mereditha Huntera, právě při třetí písni Rolling Stones. Údajně namířil revolverem na Micka. Ten následně volá doktora, ale spíš než cokoliv jiného, pokračují rvačky v publiku. Kapela s přestávkami dohraje svůj blok a mizí poslední, zcela přetíženou helikoptérou. Pravdou zůstává, že Jagger se pak několik let bude Spojeným státům ze strachu o život vyhýbat jak to jen půjde. Jeden z členů gangu je obžalován, ale v r. 1972 zproštěn obžaloby. Na Rolling Stones pak bude okamžitě žádat odškodnění…
Ještě než začnou práce na novém albu Stones, Nahrává Jagger improvizovanou elektronickou hudbu k experimentálnímu filmu režiséra Kennetha Angera – Invocation Of My Demon Brother.
Album Let It Bleed vydané pár dní před vánocemi obsahuje třeba typické jaggerovské blues Love In Vain, westernovou odrhovačku Country Honk, „dylanovskou" You Got The Silver a bohatě zaranžovanou You Can’t Always Get What You Want. Je poslední řadovou deskou na níž se ještě objevuje Brian Jones – ale už jen jako hráč na autoharfu a percussion. Nejen jeho smrt, ale i celkový beznadějný pocit doby, kdy je semleta nadějná revolta mládeže, je cítit z tohoto alba. A to včetně nejlepších skladeb - Gimmie Shelter, You Can’t Always Get What You Want a Midnight Rambler. Je zde i původní verze Honky Tonk Women – pod názvem Country Honk. Taylor hraje zatím jen ve dvou skladbách, najdeme tu však řadu jiných hostů: například Ry Coodera na mandolínu, černou zpěvačku Mary Clayton, varhaníka Al Koopera (měl dokonce nabídku stát se členem Rolling Stones), pianistu Leona Russela (v písni Live With Me) a ve skladbě You Can’t dokonce londýnský Bachův sbor. Rozhodně patří k nejlepším rockovým albům všech dob a v tehdejším britském žebříčku se o první místo přetahuje s beatlesovským Abbey Road.V USA postupuje „pouze" na třetí příčku.
V červnu 1970 vrcholí snahy o odstranění Allena Kleina, díky jehož finančním metodám jsou Rolling Stones na pokraji bankrotu (!). Kromě nemovitostí už nemají nic. Naštěstí jim pomůže kníže Rupert Lowenstein, jinak ředitel jedné londýnské obchodní banky. V prvním momentě je stavem věcí otřesen. Kromě jiného doporučí hudebníkům odstěhovat se z Anglie, vyrovnat se s Kleinem a ukončit spolupráci s Deccou. Obé i za cenu finanční ztráty. Místo dlužených minimálně 17 miliónu dolarů nakonec Rolling Stones přistupují na pouhé dva (!!). Podstatná je nabytá svoboda. Přestože Kleinovi zůstávají práva na staré nahrávky firmy Decca.
Teprve 28. července má premiéru film Performance. Je to 3 dny po uvedení druhého filmu s Jaggerem - pseudowesternu Nad Kelly. Jagger je v roli devatenáctiletého rebela výborný a výborná možná mohla být i Marianne Faithfull, kdyby to tehdy v Austrálii nedopadlo tak dramaticky. Na trh se dostane i jeho sólový singl s filmovou písní z Performance, Memo From Turner.
Deska Get Yer Ya Ya’s Out je záznamem z koncertního turné, které končí tragickým Altamontem. Nahrávky byly ale pořízeny o pár dní dříve, v newyorské Madison Square Garden. Jeho název znamená magický výkřik z obřadů haitského kouzla voodoo. Touto vynikající deskou kapela končí u vydavatelství Decca. Posledním dodaným singlem firmě byla skladba Cocksucker Blues, avšak jak už napovídá název, firma si ho vydat netroufla…
Album dosahuje vrcholku britské hitparády. Ze stejného turné pak pochází i filmový dokument bratrů Mayslesových Gimmie Shelter.
Na podzimním evropského turné se Mick, seznamuje s novou životní partnerkou, nikaragujskou modelkou Biancou Rose Perez Moreno de Macias. Svatba bude 12.5. následujícího roku na radnici v Sain Tropez. (Asi chudák „musel" – dcera Jade se narodí 21. října…) Mickovi Taylorovi a jeho ženě Rose se pro změnu narodí dcerka (6.1.1971).
Postavení kapely utvrzují i slova Charliho Wattse: „Jedinej rozdíl mezi námi a Westminster Abbey je v tom, že my neděláme svatby a korunovace…"
Další britské turné je zorganizováno v březnu 1971, v dubnu pak vychází singl Wild Horses inspirovaný pokusem o sebevraždu Marianne Faithfull.
„Dětství je bezstarostný.
Koupil jsem ti cos chtěla.
Nepůvabná paní,
máš mě a víš, že si tě nenechám proklouznout
mezi prsty.
Ani divoký koně mě neodtáhnou…
Viděl jsem jak snášíš
tupou zlou bolest.
Teď ses rozhodla předvést mi totéž…”
Jde o první počin nové značky Rolling Stones Records (jinak distribuované přes katalog Atlanticu a přes firmu Kinney patřící Warnerům). Její logo se slavným jazykem je dílem Andyho Warhola. Nová firma je pouze jedním z atributů přeměny původně rebelantské kapely v rockovou továrnu na peníze. Aspoň tak to mnozí vidí. Sami členové začínají být nezřídka označováni za snoby - to v lepším případě. Jarní přestěhování muzikantů do Francie, vesměs i s jejich partnerkami či dětmi, je však jednou z daňových nutností.
Decca se snaží zúročit své někdejší koně jak to jen jde a tak z archívu sestaví kompilaci Stone Age. V Anglii je z toho čtvrtá příčka – přes protesty Rolling Stones.
Album Sticky Fingers s obalem od Warhola a skutečným zipem u jeansů (po rozepnutí najdete spodní prádlo s vizitkou výtvarníka) vychází počátkem května a je znovu první v USA i Anglii. Dubnový pilotní singl, úvodní Brown Sugar, je na špici v USA a druhý v Anglii. Jagger se blýskne v tajemně sugestivní Sister Morphine a v náročné Moonlight Mile s indickými vlivy (s playbackovým dvojhlasem). LP Sticky Fingers, s již zabydleným Taylorem, je přesto ještě poměrně odvázané. To určitě platí plnou měrou o dodnes hrané Brown Sugar. Vysokou laťku drží i zmíněná Wild Horses a lidová You Gotta Move. Na albu se podílejí i pianista Nicky Hopkins, trumpetista Jime Price, kytarista Ry Cooder a saxofonista Bobby Keyes. Většina z nich se objeví i na následném turné.
Na značce Rolling Stones Records také vychází, dnes již kultovní album Brian Jones Presents The Pipes Of Pan At Joujouka). Jsou na něm přepracované marocké lidovky.
V červenci se členové kapely (Jonese zastupuje otec) obracejí k soudu se žalobou na bývalého manažera Kleina se žalobou za finanční machinace. Hned v srpnu žalují i Oldhama za nevyplácení tantiém…
V září vydává Decca (opět přes výhrůžky Stones) velmi úspěšné album Gimmie Shelter, které má na jedné straně koncert z Royal Albert Hall. Využívá přitom publicity spojené s premiérou stejnojmenného filmu.
Kleinova kompilace ze snímků u Deccy, Hot Rocks 1964 – 1971, vychází v únoru 1972. Prodává se pochopitelně velmi dobře. Přesně po roce vyjde i druhý díl, More Hot Rocks.
V mobilním nahrávacím studiu v Francii a pak v kalifornském Malibu vzniká další slavná studiová deska, dvojalbum Exile On Main Street. Nezřídka je dokonce označovaná za jejich vůbec nejlepší a v historických anketách se objevuje mezi nejlepšími rockovými alby všech dob. Podobně jako Between The Buttons, jde o kolekci písní velmi silně sevřenou v jeden celek. S předchozím Sticky Fingers má zase stejného producenta a zastánce syrového soundu, Jimmy Millera. Je tu ještě více dechů než na předešlé kolekci, a to hlavně Keyseho saxofonu. Dvojalbum přineslo úspěšné singly Tumbling Dice a Happy, ale za zmínku stojí řada dalších kousků, už jen třeba chytlavá countryovka Sweet Virginia. Album je první v anglickém i americkém žebříčku.
Na zn. Rolling Stones Records se objevuje také album nazvané Jamming With Edward a zachycující studiové jam session z doby nahrávání desky Let It Bleed. Účastni jsou Jagger, Wyman, Watts, N. Hopkins a Ry Cooder.
Po delší odmlce koncertují Stones v létě opět ve Státech. Po Altamontu je ale atmosféra napjatá a bezpečnosti je věnována zvýšená pozornost. Přesto Mick šňupe kokainu co to jde a Richards je po heroinu na pódiu jako mátoha. Podobně ostatní. Paradoxně však na konci turné hrají ve skvělé formě. Na turné natočil Robert Frank dokument, který byl natolik pravdivý, že byl vlastně nezveřejnitelný. Sex’n’drugs’n’rock’n’roll v nejsyrovější podobě.
Francouzská policie to na hudebníky zase zkouší a v Nice je čeká soud za držení heroinu a hašiše. Tentokrát to dopadá dobře. Podobně se v září urovnává většina soudních sporů mezi stonesovskými vydavateli a manažery.
V lednu 1973 je v losangelské hale Forum uspořádán charitativní koncert na pomoc obětem zemětřesení v Nikaragui. Iniciátorem je Jagger, který tuto zemi na konci roku navštívil se svojí ženou, když pátrali po jejich příbuzných.
Album Goat’s Head Soup, natočené v jamajském Kingstonu, je posledním albem produkovaným Millerem. Téměř všechny následná alba si produkují sami Richards a Jagger pod společným pseudonymem The Glimmer Twins. Průměrné album přineslo především hitovou baladu Angie (údajně podle manželky Davida Bowieho). Ať tak či tak, album je opět první v britské i americké hitparádě. Angie si vede lépe v USA, kde je také první.
Bulvární tisk se opět probere, když se v červnu se u soudu objeví jakási Marsha Hunt, jinak někdejší hvězda muzikálu Hair, s tím, že je matkou již dvouleté Jaggerovy dcery. Ani „Richardsovi" to nemají jednoduché. Jsou opět zatčeni za držení hašiše a k tomu neoprávněně drží revolver značky Smith&Wesson. V říjnu dostanou pokutu a dvouletý zákaz vstupu (!) na francouzskou půdu.
Bill Wyman sice stále touží po návratu do rodné Anglie, ale nakonec si jižní Francii oblíbí také. Hezká epizodka se odehrála, když jednou navštívil poblíž usazeného slavného staříka Marka Chagalla. Legendární malíř Billovi navrhuje ostříhat si vlasy, protože to podle něho už není moderní. Ten ale oponuje: „Ale my byli první v Anglii i na celém světě, kdo si nechal narůst dlouhé vlasy". To na něj udělalo dojem: „No tak to se tedy nestříhej"…
Na podzim je kapela opět na britském turné.
V roce 1974 Stones nekoncertují. Wyman vydává v červnu první sólové album Monkey Grip, Watts bubnuje na Jamajce, Richards v létě hostuje na koncertech Ronnieho Wooda, v té době kytaristy skupiny Faces.
Stounům vychází v srpnu singl It’s Only Rock’n’roll a v říjnu stejně pojmenované album, produkované opět dvojkou The Glimmer Twins. Vznikalo v mnichovských studiích Musiclandu a vyznačuje se především výbornou titulní písní s neméně povedeným sloganem. Hostují zde třeba pianista Nicky Hopkins a bubeník Ray Cooper. Album je v USA druhé, titulní singl na špici.
Ale i jiné věci jsou důležité. Když si Richards konečně nechal vyměnit zcela zčernalý chrup, prohlašuje: „Změnil jsem image!"… Jagger zase přichází s prohlášením: „Budu v tom pokračovat, dokud se moje tělo nezačne rozpadávat, a to bude ještě dlouho trvat. Stones možná nevydrží věčně, ale pojedeme dál, až kam to půjde."
12. prosince nečekaně kapelu opouští Taylor. Po pěti 5 letech toho má dost a k tomu nabídku mnohem více se realizovat ve skupině Free… Zásluhu na instrumentálním vzestupu kapely mu ale nikdo nevezme. Po odchodu z Rolling Stones nastupuje do skupiny Jack Bruce Band a později natáčí sólová alba Mick Taylor (1979, CBS), Stranger In This Town (1990, SPV - Maze America) a Mick Taylor And Carla Olson Live (1990, Demon).
Jako o nástupci se mluví o Jeffu Beckovi, Rory Gallagharovi, Peteru Framptonovi, Ericu Claptonovi, ale hlavně o Ronu Woodovi. Ten však spekulace odmítá… Dohady trvají půl roku.
V červnu 1975 se přesto Wood objevuje jako výpomoc na americkém turné. A je prý šokován (spíš příjemně) stonesovským zájezdovým životem. Předchází tomu tiskovka v newyorském hotelu Fifth Avenue 31. května kam kapela přijede na nákladním autě a zahraje z něj několik skladeb.
Turné je podpořeno kompilací Made In The Shade (výběrem z prvního období na vlastní značce). Stejného dne vychází i album Deccy - Metamorphosis (vyšlo bez svolení kapely a obsahuje nevydané snímky z období nahrávání alb Beggars Banquet a Let It Bleed).
Decca uvádí na trh i další, poměrně úspěšnou kompilaci Rolled Gold – The Very Best Of.
Až 19. prosince je novým členem Rolling Stones jmenován – hádejte kdo - Ron Wood… Srandista, mezi spoluhráči zvaný „Woody", se narodil 1.6.1947 v Hillingdonu. Známějším se nejprve stal jeho bratr, který zpíval v 60. letech v londýnských rhythm’n’bluesových souborech. Dříve než se Ron začne učit na kytaru se ale věnuje malování. Ale třeba už v r. 1968 hraje na basu s takovým kytaristou jako je Jeff Beck. V devětašedesátém přichází s Rodem Stewartem do Faces - to už jako kytarista. U Rolling Stones se stává se výborným parťákem, především Keithovi. „S Mickem Taylorem byla role kytaristy pevně stanovená, protože Mick hraje sóla a já rytmus… S Ronniem si to mezi sebou prohazujeme."
V r. 1974 mu vychází první sólové album I’ve Got My Own Album To Do (na zn. Warner Brothers). Později budou následovat další, mj. Now Look (1975, WEA), Mahoney’s Last Stand (1976, Atlantic, film. soundtrack, s Ronnie Lanem), Gimme Some Neck (1979, CBS), 1234 (1981, CBS), Slide On This (1992, Continuum), Slide On Live (1997, BMG, live z let 1992 – 93).
