Marshall Wembley

Z oslav padesátiletého výročí firmy
Kategorie: 
Autor: 
Marshall Wembley stacks

Jim Marshall se narodil v roce 1923 v západním Londýně, kde prvních téměř 40 let svého života působil jako nájemný bubeník, hudební učitel a později majitel obchodu s bicími a kytarami. Tam také vyslyšel volání svých věrných zákazníků, mezi které patřili například Pete Townsend či Ritchie Blackmore, po hlasitějším a výkonnějším zesilovači a s využitím zkušeností nabytých v době, kdy si přivydělával jako elektrikář a kdy začal experimentovat s novým typem aparátu. V roce 1962 založil Marshall Amplification a po pár prototypech se dopracoval k produktu, kterým navždy změnil zvuk populární hudby. „And the rest is history...“

Takovouto podobnou stručnou lekcí z Marshallovské historie začal v Londýnské Wembley Aréně koncert k padesátému výročí založení této bezpochyby legendární firmy. Útroby haly ve Wembley byly vyplněny exponáty zesilovačů, tvořícími průřez historie produktů této společnosti a zároveň i (převážně) rockové hudby. Logo Marshall se tu dalo najít úplně na všem. Od Signature zesilovače Zakka Wyldea, přes trička, až po ledničky ve tvaru kytarového zesilovače s bednou. Marshall se zároveň pochlubil novým produktem, a to aktivním reproduktorem Hanwell (pojmenovaným po části Londýna, ve které Jim Marshall otevřel onen obchod s nástroji a kde později začal pracovat na prvních prototypech), který má sloužit k domácí produkci hudby za MP3 a CD přehrávačů. Tento konkrétní produkt byl představen s ambicí vzdělat generaci MP3 teenagerů, zvyklých poslouchat hudbu z telefonů a laptopů a poučit je o tom, jak má jejich hudba vlastně znít. Vzhledem k tomu, že se bude jednat o limitovanou sérii s pouhými 10 000 kusy (tomu bude, předpokládám, odpovídat i cena), nejsem si úplně jistý, jestli tohoto poněkud zvláštně definovaného cíle Marshall dosáhne.

Paul Gilbert & Joe Satriani Wembley
Paul Gilbert a Joe Satriani při výročních oslavách firmy Marshall

Ty opravdu zajímavé věci se ovšem neodehrávaly na chodbách u exponátů, ale v aréně samotné. Na pódiu, zaskládaném ikonickými stacky, se promenádoval uvaděč večera, nepříliš vtipný komik Al Murray, promítaly se útržky hudebních dokumentů a převážně se hrálo. A hrálo se hodně. Jednalo se v podstatě o 4 hodiny nepřetržitého jamování a názorného předvádění onoho Marshallovského zvuku.

První skladbou se instrumentálně představila doprovodná kapela, jejíž členové byli  v průběhu večera průběžné nahrazováni slavnějšími kolegy a hned od druhé písničky nastoupil zpěvák Slipknot, Corey Taylor. Ten byl jedním z největších překvapení večera a svojí energií a skvělým vokálem dokázal bavit déle, než například toho dne poněkud nezáživný Zakk Wylde nebo (pravděpodobně díky volbě materiálu) nevýrazný Doug Aldrich. Trojici tradičních coverů od Jimiho Hendrixe a ZZ Top zahrál také Paul Gilbert se svojí ženou za klávesami a Mikem Portnoyem na bicí, do vod tvrdší muziky zavítal kytarista Slayer Kerry King a Black Sabbath se pokusil vzkřísit už zmíněný Zakk Wylde. Za bicími stejně tak jako za mikrofonem se jednou za čas objevil také Nicko McBrian z Iron Maiden.

Když už po přestávce hrozilo, že spolu s několika tisíci lidmi budeme trávit večer ve společnosti nejdražšího covers bandu na světě, přiřítil se na pódium pupkatý ďábel v kožených kalhotách Yngwie Malmsteen a vzkřísil celou halu k životu. Vždycky jsem Yngwie Malmsteena přijímal relativně nevzrušeně (z toho hudebního hlediska), ale uznával jej jako fenomenálního instrumentalistu. Tentokrát mě ovšem jeho projev pobavil natolik, že jsem ještě toho dne po návratu domů strávil hodinu sledováním jeho videí. Kombinace šílené image, kterou Yngwie nezměnil od roku 1984, neotřesitelného sebevědomí a absolutní virtuozity (hrál naprosto fantasticky), probudila celou Wembley. Yngwie si navíc nechal nafoukat na podium tolik kouře, že jeho kapela nebyla vůbec vidět a tak jsme se všichni mohli nerušeně kochat jeho dramatickými výkopy a žonglování s kytarou. Není se čemu divit, že „fenomén Malmsteen“ měl takový dopad na kytaristy a kytarovou hru obecně. Vidět takovouto show v první polovině 80. let, pravděpodobně by mě odnášeli na nosítkách.

Po tomto výstupu přikráčel na pódium v klidu v teniskách nový dezertér z řad Peavey Amplification Joe Satriani a na dvojici klasik (Satch Boogie, Aways with me Always with you) a jamu přes Going Down od Freddieho Kinga předvedl svůj nový signovaný model JVM410HJS. Po Satrianiho setu už zahrál pouze Glenn Hughes a celou show uzavřeli všichni zúčastnění masivním jamem na Smoke on the Water.

Je jistě dobře, že i přes nedávnou smrt zakladatele této společnosti nebyl program tohoto večera zaplaven přemírou zbytečných proslovů. Jim Marshall byl bezpochyby výjimečný člověk a myslím si, že i on sám by ocenil fakt, že padesáté výročí založení jeho firmy Londýn oslavil bez přemíry patetických řečí a nucené piety. Místo toho organizátoři volbou naplnit celý čtyřhodinový program hudbou dokázali, že logo Marshall není jen kytarovou obdobou červeno-bílého nápisu Coca-Cola bez obsahu nebo nějaký nehmatatelný kulturní symbol. Dokázali, že za tímto logem stojí konkrétní zvuk, který je stále aktuální a který bude nadále obohacovat a ovlivňovat způsob, jímž se dělá velká část populární hudby, a to ještě hodně dlouhou dobu.

Phil Cambel (Motörhead), Wembley
Phil Cambel (Motörhead)
50. výročí Marhsall, Wembely