Od blues ke hvězdám

Jimmy Page & Led Zeppelin - 1. část

Po malinké odmlce se opět vracíme s naším seriálem. Již posledně jsem naznačil, že tentokráte pojmeme toto téma trošku jinak, protože následující kytarista (a nejen on) je osudem natolik provázán s osudem kapely, která je sama o sobě schopná vydat celé romány, a tudíž ji jako takovou nelze pominout, natož zapomenout.

Samozřejmě tím vzroste (a věřte, že materiálu je skutečně hodně) obsahová část článku natolik, že nemám jinou možnost než psát o jednom tématu na více částí. Na druhou stranu bude více materiálu ať už se to bude týkat tabulaturového zápisu, technických dokumentací, studiové práce či podrobnějšího rozboru samotných alb.

Stalo se to někdy na podzim roku 1968, kdy jeden z nejžádanějších studiových hráčů té doby přehrál v jedné londýnské zkušebně svým novým spoluhráčům pár akordů a za několik sekund se poprvé rozezněl základ mohutné síly, jedné z nejvýraznějších v historii rockové hudby vůbec. Jejich jména byla Jimmy Page, Robert Plant, John Paul Jones a John Bonham a jméno kapely bylo Led Zeppelin. Ale od začátku...

9. ledna 1944 se v Hestonu, hranice hrabství Middlesex narodil James Patrick Page (povšimněte si opět místa narození. Stejná lokalita jako v případě Erica Claptona a Jeffa Becka. Sice ne přímo hrabství Surrey, jsou to ale sousedící hrabství a Jimmy bydlel asi tři bloky od Jeffa. V každém případě je ta náhoda skutečně neuvěřitelná!)

Už od útlého mládí měl Jimmy velmi kladný vztah k hudbě obzvláště poté, co zhlédl koncert Buddy Holyho a vlastnil spousty jeho nahrávek společně s nahrávkami Chucka Berryho. Velmi výrazný vliv na jeho styl měli taktéž další rock‘n‘rollové osobnosti typu Scotty Moore či James Burton; bluesové legendy Robert Johnson a B.B.King (existuje snad kytarista, kterého neovlivnil?!) a nedílnou součástí, tak typickou pro pozdější alba Led Zeppelin, jsou i vlivy folkových guru jako byl například Bert Jensch, John Renbourne, Davy Graham či mistr klasické kytary Segovia jehož Rodrigův kytarový koncert měl na mladého Jimmyho obrovský vliv (ani se nedivím, mohu jenom doporučit. Je to skutečně síla!).

Jimmyho bavila (a také je ovládal) spousta nástrojů, byl to vlastně jeden z prvních rockových multiinstrumentalistů, nakonec ale převážila kytara. Málokterý muzikant má takové štěstí na tak tolerantní rodiče jako měl Jimmy. Ti, vidouc jeho nesmírný zájem o hudbu, ho zavedli do hudebnin, kde si 14letý Jimmy mohl koupit svou první kytaru. Omezen finančním limitem jeho volbou byla kytara české výroby Grazzioso. Na ní se začal učit své oblíbence a to metodou, která tehdy nebyla zase tak obvyklá. Jimmy si poslechl skladbu a zkusil si ji rozebrat do nejmenších detailů tj. jaká je struktura skladby (kdy je sloka, refrén atd.), na čem se staví zpěv a sóla, prostě jak skladba funguje. A protože se učil od mistrů, velmi brzy pochopil jak na to. V té době se také potkává s Jeffem Beckem (viz minulý díl). První vážnější angažmá má u kapely Neil Christian and the Crusaders. Rodiče prý nebyli příliš nadšení, a tak Christian dokonce musel požádat rodiče o dovolení! Crusaders neustále někde hráli, že Jimmy pomalu dospíval k totálnímu vyčerpání s neutuchajícím chronickým kašlem. Každopádně si Jimmy začal dělat jméno jako jeden z nejtalentovanějších kytaristů Velké Británie a to dávno předtím než ho napadla myšlenka sestavit svoji kapelu.

V dnešní jepičí atmosféře rocku se může zdát až neuvěřitelné, že by muzikant měl nejprve strávit přes tři roky jako nájemný studiový hráč, ještě než začne zkoušet štěstí sám nebo s kapelou! Ale přesně takto postupoval Jimmy Page. Je fakt, že určitým způsobem za to mohly jeho zdravotní problémy, ale zároveň si rychle uvědomil, že žádanému studiovému multiinstrumentalistovi platí mnohdy lépe než většině členů „hitových" skupin.

Díky tomu se Jimmy postupně obohatil o velmi širokou škálu rozličných kytarových technik, které jako studiový hráč mohl potřebovat. Je to pochopitelné, protože každý interpret či kapela vyžaduje určitý styl a ten nemusí být stejný (i když jsou známy výjimky, ale nebudu jmenovat). Od The Who po Toma Jonese, přes Joe Cockera až po The Kinks a všelijaké filmové soundtracky. To je jen základní výčet těch nejznámějších. Jimmyho kytaru můžeme slyšet v hitech číslo jedna jako například: Out Of Time – Chris Farlow; With A Little Help From My Friends – Joe Cocker (ano, to slavné sólo na začátku je od Page); Once In A While – The Brooks (rok vydání je 1964, což samo o sobě nemusí být tak zajímavé jako fakt, že brilantní a velmi vyzrálé sólo v této písni zní podobně jako sólo ve skladbě Good Times Bad Times už s Led Zeppelin a Jimmymu bylo pouhých 19 let!!!) nebo She Just Satisfies. Tato ojedinělá a velmi vzácná nahrávka (říká se, že anonymní sběratel nabídl firmě Fontana,u které tento singl vyšel, až 100 000 liber!) svými krátkými, úsečnými riffy připomíná první singly skupiny Kinks. Což není náhoda, protože Jimmy účinkoval při natáčení jejich první velké desky a jedna z jejich skladeb (konkrétně Revenge) je de facto demoverzí tohoto singlu. Jimmy zde nahrál všechny nástrojové party kromě bicích, což je krásná ilustrace Jimmyho všestrannosti. Každopádně pro ty z vás, kteří se o jeho hru zajímají blížeji, mohu doporučit album James Patrick Page – Sesion Man I,II, které opravdu výborně dokumentuje, co všechno musí studiový hráč ovládat. Ale to už se pomalu dostáváme k období s The Yardbirds.

Jimmy nastoupil u Yardbirds až na jejich třetí výzvu, a na doporučení jeho kamaráda, který u nich už působil. Jeho jméno bylo Jeff Beck. Jimmy zde nejdříve nahradil odcházejícího baskytaristu Paula Samwell - Smithe, ale tento post brzy vzal doprovodný kytarista Chris Dreja (podrobnější informace o The Yardbirds a této historce jsem psal v minulých dílech). A tak mohlo začít slavné přetahování mezi dvěma výbornými kytaristy. Skvěle je tato spolupráce zdokumentována ve filmu Blow Up (1967, režie Antonioni) ve skladbě Stroll On a nebo například ve skladbě Happenings 10 Years Ago. U této písně se na chvíli zastavíme.

Je totiž jedna z mála, kde excelentně vyzní jejich šílená genialita a rivalita. Jimmy později vzpomíná, že kvůli pozdnímu příchodu Jeffa do studia je aranžmá nahrávky kompletně jeho dílo a připisuje si zásluhy za ostré sekané riffy a za šílené, hrůzu nahánějící efekty připomínající policejní sirény. Ovšem pak přišel Jeff a na tento podklad zahrál natolik šílené, ale přesto úchvatné sólo, které naprosto vyjadřovalo klasickou psychedelickou náladu té doby. Tady jsou vlastně základy Pageovy producentské a vizionářské práce, se kterou tak proslavil Led Zeppelin.

Krátce po nahrání této skladby z Yardbirds odchází Jeff Beck a Jimmy se tak může volně pustit do svých skladatelských představ o hudbě. Při jam-sessionech, z kterých vznikla Happenigs..., působil na postu baskytaristy jistý John Baldwin – alias John Paul Jones. Týž Jones výrazně přispěl k aranži při skladbě Little Games. Jonesovým úkolem bylo aranžovat voiloncellové party pomocí ozvěn (klasická otázka – odpověď, někdy zkusíme rozebrat v Hudební Mateřince) k Pageovým vrstveným kytarám. Podobné aranžmá spolu pak využili při slavné skladbě Kashmir už s Led Zeppelin. Tato píseň vznikla už s novým producentským týmem jež vedl Mickie Most a ten doporučil nového manažera jímž se stal Peter Grant.

Další neméně důležitou skladbou pro pozdější vývoj Jimmyho i Led Zeppelin byla skladba Tinker Tailor Soldier Sailor, kde Jimmy poprvé používá jednu ze svých poznávacích značek, a to houslový smyčec. Sám Jimmy už ani neví, kdy začal používat tuto techniku, ale tvrdí, že mu ji doporučil jeden studiový houslista, otec herce Davida McCalluma. Kytara má totiž podobný prstoklad jako violoncello a díky tomu se dají na kytaru vyluzovat velmi zajímavé tóny (obzvláště ve spojení se zkreslením). Koneckonců, stačí si poslechnout skladbu Dazed And Confused, která se stala zlatým hřebem prakticky každého koncertu Led Zeppelin.

Další výjimečnou kompozicí, která v menších úpravách byla nedílnou součástí koncertů s Led Zeppelin a která byla prvním flirtem s vybrnkáváním na akustickou kytaru je skladba White Summer. Ta se svými indickým a marockým laděním jakoby předznamenávala pozdější období L.Z. Jimmyho velmi lákal sitár, ale měl strach aby ho nikdo nenařkl, že zneužívá popularity popových kapel, které v té době právě těží z indické hudby, tak nikdy na žádné nahrávce sitár nepoužil. Namísto toho vytěžil maximum z indických bubnů a kytar s tímto, pro evropskou kulturu neobvyklým, laděním.

Jimmy ale začal mít dojem, že by konečně mohl mít vlastní kapelu a tak se začal poohlížet po muzikantech, kteří by lépe vyhovovali jeho záměrům. Na doporučení zpěváka (který asi bude navždy litovat, že odmítl Jimmyho nabídku) Terryho Reida se jel Jimmy podívat společně s Peterem Grantem do Birminghamu na koncert kapely Hobbstweedle, ve které zpíval jakýsi Robert Plant. Page a Grant nemohli uvěřit svému štěstí; Plant by byl pro ně ideální volbou.

Protože si Jimmy, díky svým studiovým zkušenostem, velmi dobře uvědomoval, že kapela potřebuje pro svůj úspěch někoho; kdo bude zosobňovat její tvář, někoho koho si publikum doslova zamiluje, jakéhosi mluvčího, jehož prostřednictvím bude kapela mluvit; potřeboval někoho velmi výrazného a zároveň dobrého muzikanta, se kterým by si mohl rozumět jak po stránce lidské, tak i hudební. Tohle všechno našel u Planta.

Přesto, že se náš seriál zaměřuje hlavně na kytaristy dovolte mi přátelé, abych vám tuto velkou osobnost rocku představil trochu podrobněji, protože ten obrovský úspěch a vliv Led Zeppelin by možná bez Roberta Planta nebyl takový, jaký byl. On a Jimmy byli doslova jako jedna duše a tělo, a dávno potom, co Led Zeppelin ukončili kariéru, společně nahrávají a vystupují dál.

Robert Anthony Plant se narodil 20.srpna 1948 ve West Bromwichi, Staffordshire. Školák ze Stourbridge v sobě už v patnácti letech objevil vášeň pro blues a toužil je zpívat na pódiu. Po ukončení školy si mladý Plant velmi rychle uvědomil, že jeho život začínajícího účetního se neslučuje s jeho představami o bluesovém zpěvu, jako to například dělal Robert Johnson či Otis Clay. I přes velkou nevoli rodičů prošel množstvím kapel s „pravověrnými bluesovými" názvy jako Delta Blues Band, New Memphis Bluesbreakers nebo Crawling King Snakes; v té poslední hrál na bicí jistý John Henry Bonham přezdívaný „Bonzo". To byl mladý bubeník, který si přivydělával na stavbách pod vedením svého otce. Bonham měl takovou sílu, že si jak kapely, tak i obecenstvo stěžovaly, že buší do bubnů moc nahlas. Tedy devíza, která mu později pomohla k angažmá do Led Zeppelin.

Plantův neobyčejný rozsah a barva hlasu se stali celkem záhy vysoce žádanými. První kapelou, se kterou měl i první singl byla Listen. Skladba You Better Run měla i konkurenční verzi od kapely N’Betweens. V ní zpíval příležitostný bedňák Listen, Noddy Holder (pro ty méně zasvěcené, pozdější zpěvák skupiny s obrovským úspěchem – Slade).

Díky kontraktu firmy CBS měla Listen natočit ještě dva singly, ale Plant se rozhodl točit už bez Listen, tedy sólově. Další singl se natočil v březnu 1967 a zde je už dobře slyšet klasické, řezavé blues okořeněné Plantovým rozsahem. Závěrečný singl následoval na podzim stejného roku.

Další zastávkou na cestě za úspěchem byla kapela Band Of Joy (mimochodem; Robert si slíbil, že pokud se do dvaceti let nikam nedostane, tak to zabalí a bude dělat účetního!). Band Of Joy hrála v obsazení Kevyn Grammond – kytara, Chris Brown – klávesy, Paul Locky – basa a John Bonham – bicí. V tomto období začal Plant poslouchat kapely Západního pobřeží, jako Buffalo Springfield nebo Moby Grape, které ho ovlivnili svými filozofickými texty. Band Of Joy nahrála vynikající song Adriatic Sea View - členité, pomalé blues s filozofickou tématikou a je dokonalou ukázkou demonstrující Plantův zpěv, který začal vykvétat do onoho pověstného křiku, později tak napodobovanému už s Led Zeppelin.

Přes slibné demosnímky se Band Of Joy nepodařilo získat nahrávací smlouvu, a na jaře 1968 se cesty muzikantů rozešly. Přesto si demonahrávka svou cestu našla díky Tonnymu Secundovi a ten ji přednesl vydavatelské firmě Move, Regal Zonophone. Ta měla ale spoustu práce s kariérou Joe Cockera a proto odmítla s Plantem smlouvu podepsat. Robert se tedy spojil s legendou britského blues Alexisem Kornerem. Společně vydali singl Operator, kde Plant nejenom zpívá, ale i hraje na foukací harmoniku s nebývalou virtuozitou, obzvláště na samouka. Zároveň působí v kapele Hobbstweedle.

A tím se vracím k výše uvedené historii o setkání s Jimmym Pagem. Když ten večer v Birminghamu Jimmy uviděl koncert Hobbstwedle a poslechl si demo Band Of Joy, pozval Planta k sobě domů do Pangbourne, aby si společně prodebatovali projekt New Yardbirds. Robert přijal jeho nabídku a na post bicích doporučil svého kolegu v Band Of Joy, Johna Bonhama. Ten jejich nabídku dlouho odmítal (museli mu z Grantovy kanceláře poslat tři telegramy), protože zároveň dostal nabídku od Joe Cockera. Nakonec se dal přesvědčit, protože mu Plant nabídl turné po USA. Chyběl jim tedy už jen baskytarista a klávesista. Jimmy doporučoval Johna Paula Jonese, se kterým už pracoval na studiových jam-sesionech a na skladbě Little Games. Jones byl vyhledávaným studiovým hráčem podobně jako Jimmy, a na jeho nabídku hrát společně ve vlastní skupině okamžitě kývl. A tak se zrodila legendární sestava, která měla brzy dobýt svět.

První zkoušku měli v září 1968 v londýnské čtvrti Gerard Street. Jako repertoár si vybrali skladby I‘m Confused (později přejmenované na Dazed And Confused), Yardbirdskou The Train Kept A Rollin‘, vyzkoušené „šlágry" Band Of Joy – As Long As I Have You nebo I Can‘t Quit You Babe.

Účinek byl takřka okamžitý. Ještě pod názvem New Yardbirds vyrazili na turné po Skandinávii. A v říjnu 1968 začali už pod názvem Led Zeppelin natáčet albový debut. Název Led Zeppelin pronesl jako první Keith Moon z The Who poté, co se ho zeptali na název pro kapelu. Keith na to řekl, že on by si určitě dal název Lead Zeppelin. Pro snazší výslovnost (z angl. lead čti led – olovo) se změnil na Led Zeppelin a vzducholoď se chystala vzlétnout...

... pokračování příště