Od blues ke hvězdám

Jimmy Page & Led Zeppelin - 2. část

Posledně jsme opustili právě zformované Led Zeppelin v době natáčení jejich debutového alba, které vyšlo v roce 1969. Je krásnou ilustrací jejich prvních, společně strávených týdnů a zároveň věrně zobrazuje prvotní bluesové cítění této formace. Kapela si materiál vyzkoušela již na koncertní šňůře po Skandinávii, takže po aranžerské stránce byl repertoár připraven.

O nutné zajištění nové smlouvy se postaral Peter Grant, který se v New Yorku dohodl s firmou Atlantik na pětialbovém balíku za 200.000 liber. Smlouva, která vešla v platnost až po nahrání desky (Page již nechtěl čekat na opožděný termín jejího podepsání), zároveň umožňovala skutečnou uměleckou svobodu (aneb právem patří Peter Grant na špici všech manažerských es). A aby toho nebylo málo, dávala kapele volnou ruku při výběru motivů na obaly desek. Jedinou podmínkou, která se však stala malou legendou u všech alb Led Zeppelin, bylo logo firmy v podobě slavné červené etikety Atlantik umístěné na přední straně obalu.

Pro první album vybral Jimmy jednoduchou černobílou ilustraci přistávající vzducholodi Hindenburg, která podle Keitha Moona (viz minulý článek) šla k zemi jako Olověný Zeppelin. Kompletní cover měl na starosti George Hardie, který se podílel i na dalších obalech.

Než se podíváme blíže na samotné album se songy, dovolte mi pár statistických údajů, které opravdu stojí za to! Předně chci zmínit fakt, že na nahrání alba stačila kapele neuvěřitelně krátká doba, přesněji třicet hodin (není to vtip, skutečně třicet!!!) ve studiu Olympic v Barnes v západním Londýně. V atmosféře špičkové techniky dnešních dnů, kdy mnohé kapely, s mnohem lepším zázemím a s penězi od firem za zády, nahrávají téměř rok, se zdát být až absurdní, že Led Zeppelin víc času k produkci nepotřebovali!!!

A protože neměli v té době smlouvu na desku (viz výše), museli Page a Grant za čas strávený ve studiu dokonce platit. Údajně šlo o částku 1.782 liber. Připočteme-li k tomu neskutečný počet nahrávacích hodin, vypadá to, že snad nikdo nevyužil čas strávený ve studiu ekonomičtěji než Led Zeppelin. (Snad kromě Beatles, kteří svůj debut nahráli za dvanáct hodin. Vzpomeňme ovšem jaké aranže měli na svém prvním albu Beatles a jaké Led Zeppelin.) První velká deska přinesla skupině hrubý zisk více než 3,5 milionu liber! Vše bylo nahráno v neskutečně přátelské pohodě, která vyzařovala ze všech zúčastněných. Tehdejší technik Glyn Johns vzpomíná:

„Než přišli do studia, všechno pořádně nazkoušeli a deska byla opravdu parádní. Nikdy předtím jsem neslyšel podobné aranže a naprosto určitě jsem nikdy předtím neslyšel žádnou kapelu, která by takhle hrála. Bylo to prostě neuvěřitelné! Když jste ve studiu s něčím takhle novátorským, nemůžete si pomoci, prostě vás to pohltí. Jo, byla to vážně paráda.“

Zkušenosti Glyna Johnse byly pro Jimmyho v počátcích jeho producentské kariéry neocenitelné. V každém případě dostal Jimmy dobrý „producentský“ základ už v letech, která strávil ve studiu jako studiový hráč.

Jak vzpomíná později : „Ambientní atmosféru jsem chtěl mít už na prvním albu. Chtěl jsem aby bubny zněly jako bubny a přišel jsem na to, že když je mikrofon příliš blízko nich, znějí tak trochu jako kartónové krabice. Věřil jsem, že ve studiu „vzdálenost dělá hloubku“ a řídil jsem se touhle zásadou na spoustě našich nahrávek po celá ta léta.“

A samotné album? Čas vůbec neubral na kvalitě jednoho z nejlepších debutů historie vůbec (pro zajímavost: nejúspěšnějším debutem podle Guinessovy knihy rekordů, alespoň co se týče výdělku, je album od kapely Boston s Tomem Scholzem v čele). Na desce je naléhavost i entuziasmus, které si zachovávají půvab nadčasovosti a to vše prokládané bluesovým feelingem. Už od první skladby Good Times, Bad Times až po závěrečnou How Many More Times se jedná o spanilou jízdu mohutné ale i často křehké síly.

Kromě zmíněných skladeb se na albu ještě vyskytují Babe I'm Gonna Leave You, You Shook Me, Dazed And Confused, Your Times Is Gonna Come, Black Mountain Side, Communication Breakdown a I Can't Quit You Baby. (Mezi nimi měla být ještě jedna skladba, a to žádná jiná než Hey Joe. Ovšem vzhledem k tomu, že ji o rok dříve nahrál Jimi Hendrix, opustili Led Zeppelin myšlenku na její použití velmi záhy. Svůj podíl tu sehrála i obava aby kapela nebyla osočena z nedostatku invence).

Těžko nějakou píseň vyzdvihovat nad ostatní. Minimálně pět skladeb hráli při každé koncertní šňůře až do ukončení své kariéry v roce 1980. Skladba Dazed And Confused byla prakticky zlatým hřebem každého koncertu Led Zeppelin. Obzvláště střední pasáž tvořila základní kámen pro rozmáchlé improvizace, které mnohdy protáhly celý kus až na 30 minut (studiová verze má něco přes šest minut). Dazed And Confused je zároveň ona skladba, kde Jimmy hraje smyčcem způsobem vyrážejícím dech i po letech.

My se podíváme blíž na tři z nich. Jak jsem předeslal, první skladbou na tomto albu je Good Times, Bad Times. Snad v žádné jiné skladbě jsem neslyšel takovou prýštící energii jako zde. Její síla vás doslova posadí na zadek a s úžasem posloucháte od neuvěřitelně nadupaného intra (které můžete vidět na obr.1) až do konce.

Další skladbou, které se podíváme na zoubek, je You Shook Me (na obr.2 můžete vidět opět intro). Původní song Willie Dixona je typicky Zeppelinovskou interpretací bluesové klasiky, což značí bluesový feeling postavený na hřmotné, ale propracované rytmice a s vygradovaným závěrem. Je požitek poslouchat Plantovo bluesové nakřáplé pianissimo volně přecházející do onoho pověstného křiku, který v závěru skladby svádí souboj s excelentní Pageovou sólovou kytarovou hrou. Plant také zúročil své harmonikářské zkušenosti z Band Of Joy. Sólo na foukací harmoniku evokuje staré bluesové nahrávky, které jakoby vypadly z oka Sonny „Boy“ Williamsovi. Svůj nemalý díl má i Jones, který zde hraje jedno z prvních rockových klávesových sól a samozřejmě Bonhamovy bicí, které jsou kapitolou samou pro sebe. Stručně řečeno jsou skvělé a nenapodobitelné.

Třetí skladbou je ranná Zeppelinovská hymna provázející kapelu celou jejich koncertní kariéru. Její název je Communication Breakdown a představuje brilantní ukázku Pageovy schopnosti vystavět celý song na jednom kytarovém riffu, který můžete vidět na obr.3.

Téměř ve stejném roce, kdy bylo děláno promotion k prvnímu albu, byly ve studiu Mystic v Hollywoodu nahrány základy na album druhé. Led Zeppelin toužili po změně a jelikož Jimmy už dávno obdivoval práci Eddieho Kramera na deskách Jimiho Hendrixe (viz článek M.S. 2/2003), nemohlo to dopadnout jinak než ho povolat na nahrávání Zeppelinovské dvojky. Protože Kramer byl na rozdíl od Glyna Johnse ostřílený studiový harcovník, hledalo se jiné místo pro vytvoření základní nahrávky. Jimmy vzpomíná na všemožná studia, kde nebyla k dispozici ani slušná sluchátka. Nakonec zakotvili v samotném Hollywoodu. Page vzpomíná: „Stěny toho studia byly dřevěné a měly skvělý dozvuk. Byla to taková těsná místnost, takže z něho doslova sršela energie. Míchačky se pak dělaly v New Yorku. To nám trvalo asi týden, ale měli jsme pocit, že to bude znít skvěle.“ Kramer k tomu poznamenal: „Když jsme spolu něco dělali, například mix slavné Whole Lotta Love, kde to všechno cvokatí, je to výsledek toho, jak jsme s Jimmym poletovali po studiu kolem malýho mixu a mačkali každý knoflík, který nám přišel pod ruku.“ (Zde je odpověď na otázku typu: co je to v té skladbě za zvuky a jak se dělaly? Aneb zlatá éra šedesátých a sedmdesátých let minulého století. (pozn. autor)

Album Led Zeppelin II vyšlo 31.října 1969. Jenom v Americe před jeho vydáním zaregistrovali na půl milionu objednávek. Už do dubna 1970 se prodalo na 3 miliony exemplářů. Koncem tohoto roku vytlačila deska z prvního místa žebříčku Billboard beatlesovskou Abbey Road a udržela se na něm sedm týdnů. Podobný úspěch měl nový počin i doma v Británii. 8. listopadu 1969 začal jeho 138týdenní pobyt v albovém žebříčku. Samozřejmě na pozici č.1.

Na albu jsou tyto písně: Whole Lotta Love, What Is And What Should Never Be, The Lemon Song, Thank You, Heartbreaker, Livin‘ Lovin‘ Maid (She‘s Just A Woman), Ramble On, Moby Dick a Bring It On Home.

Když jsem přemýšlel jaké skladby Led Zeppelin vám nabídnu prostřednictvím tabulatur, měl jsem na mysli stoprocentně tři skladby - Stairway To Heaven, Kashmir a Whole Lotta Love. Právě poslední zmíněná je rockovou hymnou v pravém slova smyslu. Mistrovská produkce, neuvěřitelná našlapanost, apokalyptická prostřední pasáž, ale i jednoduchost či neodolatelnost třítónového riffu (obr.4) kolem kterého se skladba točí, to vše je opravdovou lahůdkou pro hudební nadšence bez rozdílů „vyznání“ nebo nástrojů.

Firma Atlantik chtěla tento song vydat jako singl, ale Grant prohlásil, že strategií kapely je nevydávat singly z alb, což vysvětluje proč vlastně neexistuje žádný singl od Led Zeppelin. Kdo vám bude tvrdit, že nějaký vlastní, tak s prominutím „kecá jak Palacký“! Každopádně, Whole... se stal podobně jako pozdější Stairway... mlýnským kamenem na krku Led Zeppelin. Intro se stalo poznávací znělkou pořadu „otce bílého Blues“ Alexise Kornera Top Of The Pops, čímž se skladba dostala rychle do podvědomí každého fanouška populární hudby, ať už byl příznivcem Led Zeppelin nebo ne.

Song je také považován za první vlaštovku stylu Heavy Metal a Led Zeppelin byli považováni za jeho první propagátory a to i přesto, že se tomu bránili po celou svoji kariéru. Ani se snad nedá odhadnout, kolik kapel v budoucnu „vykradlo“ koncept Whole. Mám na mysli tu přímočarost opakovaného riffu omývaného echem, kterou nazvaly Heavy Metalem! (Nic proti Heavy Metalu)

Abychom pořád nemluvili o Whole. Další výbornou ukázkou Pageovy hry je skladba Heartbreaker. Opět výrazné intro (obr.5) a hlavně výborný feeling v sólu uprostřed skladby, kde ostatní muzikanti mají „pauzu“. Moment kdy z ticha náhle „vystřelí“ Pageova kytara je velmi působivý. Ten feeling je opravdu výbušný a může zároveň sloužit jako ideální cvičení pro adepty na elektrickou kytaru. Při živé produkci Page tuto pasáž obohacoval o úryvek z Bachovy Svity pro loutnu č.1. Sólo můžete vidět na obr.6.

Pomalu se dostáváme k albu s označením Led Zeppelin III. Je zajímavé, že první tři alba vlastně nemají žádný název a jsou označena pouze římskými číslicemi. V každém případě Page chtěl opět změnu nahrávacího studia a zároveň hledal ideální místo pro komponování. Domáckou až intimní atmosféru, kterou hodlal přenést i na samotné album, se mu podařilo nalézt ve vyhlášeném stavení Bron - Y -Aur na svahu Snowdonie. Tam komponovali do pozdní noci při svitu svíček a záblescích ohně z krbu. Je proto celkem přirozené, že toto prostředí se projevilo v příklonu k akustickým aranžím. Zbývalo ještě najít místo, kde nachystaný materiál nahrát. Začít zkoušet v jednom opuštěném domě v Hampshire se ukázalo být dobrou volbou, neboť Headly Grange byl svoji uvolněnou atmosférou a venkovským prostředím vhodnou alternativou pro určitou intimitu připraveného materiálu.

Led Zeppelin III vyšlo roku 1970. S více než milionem objednávek bylo album po svém vydání okamžitě zlaté na obou březích Atlantiku. Po hudební stránce se „Trojka“ úplně lišila od předchozích dvou alb. Kritikové i hudební fanoušci se v pohledu na tuto desku vzácně shodují, a to i přesto, že byli z počátku velmi překvapeni různorodostí skladeb s důrazem na akustické pojetí. Pozitivní reakce obou stran lze přičíst na vrub poutavosti a intimnosti tohoto díla.

Ta různorodost byla dána také tím, že na rozdíl od prvních dvou alb zde není jako autor uveden pouze Page, ale i ostatní členové kapely.

Na albu jsou tyto skladby: Immigrant Song, Friends, Celebration Day, Since I‘ve Been Loving You, Out On The Tiles, Gallows Pole, Tangerine, That‘s The Way, Bron – Y – Aur Stomp a Hats Off To Roy Harper. Osobně se přiznám, že se mi na Led Zeppelin vždy líbila jejich spojení či přechody z akustického pojetí skladby do našlapaného elektrifikovanému soundu a naopak. Z toho důvodu mám toto album velmi rád a kdybych nebyl omezen počtem stran, vybral bych tabulaturovou ukázku z každé skladby. Skutečně to stojí za to! Proto jsem po velkém váhání „šáhnul“ pouze po jediné skladbě, která je malinko odlišná od těch akustických:Immigrant Song. Klasický otevírák alba s nadupaným intrem (jak jinak! Obrázek 7) a legendárním Plantovým válečnickým pokřikem. Z těch akustických jsem nevybral žádnou, protože v příštím článku se dočkáte té nejslavnější ze slavných.

Pokračování příště