Od blues ke hvězdám

Jimmy Page & Led Zeppelin - 3. část

Čtenářům, kteří četli minulý článek je již víceméně jasné, co bude v úvodu této části následovat. Sliby se mají plnit, a proto nelze začít jinak, než čtvrtým albem Led Zeppelin. Místem kde měli stvořit další ze svých úžasných skladeb bylo opět mystické místo Bron-Y-Aur. Co tu způsobí nemohl tušit nikdo a možná ani oni sami.

Po nacvičení songů zamířili opět do Headley Grange a půjčili si od Rolling Stones jejich mobilní nahrávací studio. Výsledkem bylo album, které přineslo asi nejznámější skladbu rockové historie Stairway To Heaven. Deska byla označována jako Led Zepelin IV nebo Four Symbols (čtyři symboly), které byly na předním obalu desky a měly reprezentovat každého člena Led Zeppelin.

John Bonham si vybral z Knihy run tři spojené kruhy, které měly charakterizovat trojici muž – žena – dítě. Plant však později poznamenal, k velké nelibosti Bonhama, že mu to připomíná logo piva Ballantine! John Paul Jones si vybral ze stejné knihy symbol, který má být vyjádřením sebedůvěry a schopností (Nejsem bohužel schopen popsat slovy, jak vypadá. Něco jako kruh a v něm tři elipsovité „patvary”.) Robert Plant svůj symbol pera vytvořil sám a má zosobňovat mýty starých civilizací. Pageův symbol je také originální, ale nikdy přesně neřekl, co by měl znamenat. Je pravdou, že obrazec vypadající jako slovo ZOSO evokoval u mnohých Jimmyho následovníků obrovský zájem o okultismus a čarodějnictví (aneb ať žije navěky Alistair Crowley a číslo 666!).

Tak či tak, bezejmennost a záhadnost alba ještě zvyšovaly zájem o už beztak beznadějně vyprodané album, které muselo být několikrát vydáváno v reedicích. Zmiňovat se o tom, že okupovalo první místa v britských a amerických žebříčcích, by bylo vysloveným nošením dříví do lesa.

Na albu jsou tyto skladby: Black Dog, Rock And Roll, The Battle Of Evermore, Stairway To Heaven, Misty Mountain Hop, Four Sticks, Going To California a When The Levee Breaks.

Zde nemohu, a dokonce nesmím jinak, než jako tabulaturový zápis uvést skladbu Stairway To Heaven! Co ještě říci o skladbě, která obsahuje jedno ze dvou nejlepších kytarových sól všech dob?! To druhé, jak jistě pravidelní čtenáři vědí, je All Along The Watchtower od Jimiho Hendrixe. Vždyť například v britských obchodech s hudebními nástroji bylo pod pokutou 5 liber zakázáno hrát notoricky známý úvod. Samotní členové kapely (kromě právem hrdého Page, který mohl hrát své nesmrtelné dílo kdekoli a kdykoli) byli až znechuceni, vždy když ji museli hrát!

Legendární úvod můžete vidět na obr. 1 a ono sólo na obr. 2.

Pomalu se dostáváme k albu číslo pět, které oproti předchozí „tradici” nemá číselné označení či symboly, ale má již klasický název, který zní Houses Of The Holy. Album vyšlo 26. března 1973 a v době jeho vydání byli Led Zeppelin bez diskuse nejpopulárnější live kapelou nejen v USA, ale patrně na celém světě. Ve stejném týdnu, kdy album vpadlo na hudební scénu, Page a spol vyrazili na mamutí turné po Americe. V Atlantě na ně přišlo 49 000 lidí a o den později 5. května 1973 ve floridské Tampě dokonce 56 800 platících diváků! Překonali tak rekord v počtu návštěvníků koncertu jediného umělce či skupiny, který až dosud drželi Beatles svým vystoupením na Shea Stadium. Ale k samotnému albu.

Jsou tu tyto skladby: The Song Remains The Same, The Rain Song, Over The Hills And Far Away, The Crunge, Dancing Days, D'yer Mak'er, No Quarter a The Ocean. Zde je znát patrný odklon od předchozí tvorby zejména prvních dvou alb. Kritika si smlsla hlavně na ironickém podtextu skladeb The Crunge a D'yer Mak'er. K tomu se vyjádřil zajímavým způsobem Page: „Blues je výborná hudba ze které bude naše tvorba asi vždy vycházet, ale chtěli jsme se zase podívat jiným směrem. Ostatně teď tu máte přeci Deep Purple...”

Mimochodem, není to náhoda, že Jimmy zmínil právě tuto kapelu. Led Zeppelin vládli nepřetržitě po celou svou kariéru rockové muzice kromě roku 1972, kdy vyšla její alba Machine Head a Made In Japan. Speciálně Made In Japan je v historii rockové hudby bráno jako jedno z nejlepších live alb všech dob (podrobnosti uvedu u článku o Ritchiem Blackmorovi s Deep Purple a s Rainbow).

Slovo zvláštní je po prvním poslechu tohoto alba velmi trefné. Akustické prvky jsou ještě v mezích zeppelinovské tvorby, ale později se přeneseme do jedovatých ironických narážek na jistou stagnaci rockové hudby, typickou pro tehdejší období. Ovšem to nic nemění na tom, že si deska udržela svoji výjimečnost a nadčasovost pro doby budoucí, zejména potom pro samotný hudební vývoj Led Zeppelin.

Ze skladeb nejvíce vyčnívají Over The Hills And Far Away a The Rain Song. Zde se na tabulaturový zápis nepodíváme, neboť si ho necháme na další album. U příležitosti inaugarace vlastní vydavatelské značky Swan Song Led Zeppelin neodolali a vydali dvojalbum pod názvem Physical Graffiti, které vyšlo v roce 1975. Jeho obsah zkombinovali z nového materiálu natočeného v Headley Grange a těch nejlepších přebytků z natáčení předchozích desek. Výsledkem byl hit. A ne malý. Napsat, že album bylo po uvedení do distribuce zlaté po obou stranách Atlantiku by bylo výslovným nošením dříví do lesa. Pro Led Zeppelin je toto už pravidlem, a to až do konce jejich kariéry. Díky albu se zároveň vrátily všechny předchozí desky skupiny na první místa žebříčků. Album bylo svým způsobem zásadní. Mezi fanoušky Led Zeppelin totiž existuje několik nesmiřitelných táborů, které uznávají pouze tvorbu do čtvrtého alba nebo naopak od něj. Ostatní jsou nekritickým obdivovatelem celé tvorby. Nicméně, všechny tábory se shodnou na živých koncertech a na tomto dvojalbu. To vlastně zrcadlí všechny prvky zeppelinovského repertoáru. Konečný výsledek, pokud použiji výrok kritiky, je vyváženou přehlídkou kontrastů a najdeme zde vše, od světla po stíny, od šepotu po výkřiky.

Na albu jsou tyto skladby: Custard Pie, The Rover, In My Time Of Dying, Houses Of The Holy, Trampled Underfoot, Kashmir, In The Light, Bron–Y-Aur, Down By The Seaside, Ten Years Gone, Night Flight, The Wanton Song, Boogie With Stu, Black Country Woman a Sick Again.

Už jsem předeslal, že až budu přemýšlet, které skladby by měly mít tabulaturový zápis, Kashmir je jasná volba. Na obrázku 3 můžete vidět legendární riffy, které si spousty muzikantů v pozdějších dobách „vypůjčilo” a s velkým úspěchem vydávalo za vlastní. Samozřejmě, že k velké nelibosti členů Led Zeppelin (i když až taková pravda to není. Vzpomeňme na soundtrack k filmu Godzilla, kde se velký Jimmy společně s rapperem P.Daddym „kření” do kamer v trailerech a klipech, které zviditelňovali zmíněný film). Každopádně tato skladba je klasická ukázka majestátního soundu Led Zeppelin. Text i instrumentální forma vycházela z dojmů dovolené v Maroku. Jones stvořil smyčcové aranžmá ve stylu hudby z Východu. Na nahrávku si Led Zeppelin pozvali externisty na smyčcové party, tedy jev nebývalý (alespoň pro Led Zeppelin). Pravé kouzlo však tkví v Pageově maurském akordovém riffu. Mírně disharmonický akord (pro znalejší kytaristy se zde jedná o modální ladění Dsus, které je známo spíše pod zkratkou DADGAD) je na tu dobu velmi neobvyklý vzhledem ke klasické notové, potažmo bluesové stupnice a stal se skutečně nesmrtelným.

Další tabulaturovou ukázkou je In My Time Of Dying (obr. 4). Výborně dokumentuje Pageův vztah ke klasickému blues, ale i k folku. Tradicionál, který můžeme slyšet na prvním albu Boba Dylana má působivou část, kde Jimmy hraje na kytaru pomocí bottlenecku, a to fantastickým způsobem.

Led Zeppelin byli nachystáni na další mamutí turné, když do hry zasáhl osud v podobě Plantovy autonehody. Kapela se tedy rozhodla využít čas v období jeho rekonvalescence k přípravě dalšího alba. Paradoxně (vzhledem k Plantovu zranění) se další deska stala druhým nejrychleji natáčeným albem v historii Led Zeppelin. Na sedm skladeb jim stačily pouhé tři týdny.

Počátkem roku 1976 vyšlo už v pořadí sedmé album pod názvem Presence. O této desce se v hudebních kruzích mluví jako o nejvyzrálejším či nejinstrumentálnějším díle Led Zeppelin. Například skladba Achilles Last Stand, která pojednává o klasické řecké báji je desetiminutovu rockovou operou, kde ze sebe všichni členové vydávají naprosto vše. Přesto, že se moc neprodávala (alespoň nějaké minus), patří k zlatému fondu rockové muziky. Zde se Page ukazuje, z hlediska producentské práce, v tom nejlepším světle. Ať promluví ten nejpovolanější, Page: „Presence, to jsou Led Zeppelin v nesnázích. Při zkouškách jsme začali křičet a už jsme nepřestali.”

Na albu jsou kromě zmíněné Achilles... také For Your Life, Royal Orleans, Nobody 's Fault But Mine, Candy Store Rock, Hot On For Nowhere a Tea For One.

My se podíváme na zoubek skladbě Nobody 's Fault But Mine, která byla prakticky nedílnou součástí koncertů po vydání této desky. Už úvodní intro (obr. 5) dává najevo, že se bude jednat o skladbu, která by mohla být vydána na prvním albu. Bluesový základ s hřmotnou rytmikou v podání Jonese a Bonhama plus Plantova harmonika; to vše z ní činí zeppelinovskou klasiku.

Ve stejném roce jako Presence vyšlo Led Zeppelin album pod názvem The Song Remains The Same, které je asi nejkontroverznějším dílem v jejich historii. Bylo vlastně vydáno jako soundtrack ke stejnojmennému filmu. Ten zachycoval koncertní verze jejich skladeb a pohled do zákulisí či soukromí na turné po Americe.

Tento nápad měl manažer Peter Grant už v roce 1970, kapela však nechtěla projekt realizovat dříve než bude dostatek materiálu (?!). Ten „pravý” čas nadešel v roce 1973 při zmíněném americkém turné.

Čili jedná se o starší hudební materiál, který předcházel Presence. Jednoduše čekali na finální filmový sestřih.

Vše tedy bylo připraveno, takže se mohlo jít na věc. Zavolali prověřenému Eddiemu Kramerovi, který pořídil záznam z koncertů v Baltimore a Pittsburghu a po té natočil tři po sobě jdoucí koncerty v Madison Square Garden, z nichž vytvořil základ k příštímu albu. Všechny nahrávky smíchali ve studiu Electric Lady v New Yorku a v londýnských Trident Studios. Vyčerpávající turné se už chýlilo ke konci a tak to sotva byly nějak zvlášť úchvatné výkony. Ale šlo o hudbu k natočenému filmovému materiálu a tak ji museli použít. A to je celý kámen úrazu. Film ani album nezachycuje kapelu v jejich optimální pohodě a samotní členové prohlašovali, že film i soundtrack The Song Remains The Same byl z jejich pohledu vzácným výrazem kompromisu.

Přesto, že jsou na obou dílech rozdílné skladby, uvedeme si je najednou, protože společně dávají alespoň nějaký smysl. Proto také byly prodávány v pozdějších reedicích společně. Nuže, zde jsou ty skladby: Rock And Roll, Celebration Day, The Song Remains The Same, The Rain Song, Dazed And Confused, No Quarter, Stairway To Heaven, Moby Dick, Whola Lotta Love, Black Dog, Since I 've Been Loving You a Heartbreaker.

Je skutečně s podivem, že Led Zeppelin vydali to, co vydali. Už v té době existovaly neskonale lepší filmové nebo zvukové záznamy jejich koncertních čísel, které navíc skutečně zachycovaly Led Zeppelin v té nejlepší formě a výborně dokumentovaly jejich monumentální sílu. Na pořádnou dávku zeppelinovských živáků si však fanoušci museli počkat bezmála třicet let. Asi před půlrokem totiž vyšlo DVD s těmito záznamy a zcela soukromě mohu říci, že to je neskutečný nářez!!! To co zde Led Zeppelin předvádí, a to všichni členové, je nadčasová, poctivá muzika bez příkras a ukazuje všem kritikům „staré” hudby o co šlo a proč po celou dobu jejich hudební kariéry téměř neomezeně vládly rockové muzice ve všech koutech světa...

Mohl bych takto pokračovat dlouho a Led Zeppelin by možná ještě hráli, jenže do hry vstoupil ten známý a často proklínaný starý pán - osud. Ten zasáhl tou ranou nejkrutější.

Nejdříve v soukromém životě Roberta Planta a posléze i u samotných Led Zeppelin. Ale o tom zase příště…