Místo tradičního resumé předchozího dílu navnadím raději čtenáře na dnešní čtení, neboť se v něm společně obrátíme za nejúspěšnější a zároveň i nejkomplikovanější érou Deep Purple...
Ano, hlavně nejúspěšnější… A může za to především skladba, která se s pracovním názvem „Durth durth duuuurth" objevila na albu Machine Head. Zná ji snad každý kytarista, nemluvě o tom, že tato píseň vydělává dodnes kapele obrovské peníze… Zkrátka, Smoke On The Water.
Vydání alba In Rock znamená pro partičku Deep Purple zisk značné reputace, kterou si v podstatě drží dodnes. Hudební kritika toto dílo považuje za jedno z hlavních rockových alb své doby, nemluvě o jeho oblibě mezi posluchači. Své „jméno" si „Párplové" udělali též svým živým vystupováním, respektive díky obrovskému koncertnímu nasazení všech tehdejších členů. Jejich koncerty se staly velmi žádanou a vyhledávanou atrakcí, která byla vždy dlouho dopředu vyprodána. Zároveň však začala (pro někoho bohužel, pro někoho bohudík) „bujet" ona legendární nevraživost mezi nejviditelnějšími představiteli Deep Purple - mezi Ianem Gillanem a Ritchiem Blackmorem…
Dalo by se říci, že vše „začalo" skladbou Child In Time. Ianův výkon v této písni se dostal i k uším Tima Rice a Andrew Lloyd Webbera. Tito pánové tehdy pracovali na ojedinělém projektu - rockovém muzikálu, který vyprávěl život Ježíše Krista očima Jidáše. Myslím, že dnes již legendární muzikál Jesus Christ Superstar není třeba zvlášť představovat. Nahrávání partů samotného Ježíše zabralo Gillanovy tři dny. Edwards pro Iana navíc vyjednal „honorář" v podobě dvou procent z tržeb v Británii a jednoho procenta z tržeb světových. Album Jesus Christ Superstar vyšlo v roce 1970 a na celém světě se ho prodalo přes osm miliónů kopií. Pro Gillana to byl nejen velmi ziskový podnik, ale také mu jeho sukces přinesl sebevědomí daleko přesahující rámec Deep Purple. Prozatím ovšem nic nenaznačovalo tomu, že by to mělo pro jeho působení ve skupině znamenat nějaký velký problém. První semínko však bylo bezpochyby zaseto...
Úspěch kapely s sebou nesl také poměrně velký tlak ze všech možných stran. Bylo nutné vydat novou nahrávku, odehrát další koncerty. Deep Purple sice strávili nějaký čas ve studiu De Lane Lea, ale jedinou písní, která zde „z jejich pera" vznikla, byla atypická a ve stylu country hraná Anyone’s Daughter. Zúčastnění tak poprvé nabývají přesvědčení, že udržet si dlouhodoběji stejnou úroveň inspirace a tvůrčí plodnosti nebude vůbec jednoduché. Přibývaly i další problémy. Cestování po Evropě nebylo vůbec snadné. Například přejezd z Francie do Skandinávie absolvovali Deep Purple v dodávce, která mělo rozbité přední sklo… Jon Lord měl potíže se zády, Roger Glover trpěl žaludečními potížemi, při kterých mnohokrát zkolaboval.
Tehdy začal pomalu klíčit i problém, který se později ukázal jako nejzásadnější. Ritchie Blackmore považoval sound alba In Rock ve velké míře za své dílo a jeho úspěch využíval k obhájení své nadvlády ve skupině. Gillan, jehož rostoucí sebedůvěru vzpružil podíl na Jesusovi, Ritchiemu svou úctu a podřízenost najevo nedával, spíše naopak.
Glover: „Ian se choval výstředně a měl problémy s pitím. On a Ritchie byli spolu úplně na kordy a je možné, že se Ian dostal do bodu, kdy si začal říkat - _Já jsem v téhle kapele zpěvák! Když se takhle může chovat Ritchie, můžu já taky. Takže se z něho stal úplně stejný kretén..."
I při této „konstelaci" se Deep Purple na čtrnáct dní zavřeli v odlehlé usedlosti v Devonu. Skládání však opravdu nešlo dobře. Většinu času strávili v hospodách. Blackmore se navíc věnoval své oblíbené kratochvíli, spiritistickým seancím. Třenice mezi členy byly čím dál tím horší... Přes to všechno se tu nakonec „urodila" skladba Prostitute, později přejmenovaná na Strange Kind Of Woman. Píseň společně s dalším songem I’m Alone vyšla na singlu, který se (i vzhledem k poměrům uvnitř skupiny) stal jakýmsi impulsem návratu k funkční spolupráci těchto muzikantů. Najednou to zase začalo jít.
Deep Purple napsali ještě další písně a v roce 1971 vydávají nové album FIREBALL. Celkově jde o album, které poněkud vybočuje z klasického katalogu Deep Purple. Kromě Gillana jej všichni členové považují za slabší dílko. Svůj podíl na tomto hodnocení však může mít i fakt, že Fireball vyšel mezi dvěmi nejúspěšnějšími deskami. Jde totiž o výborné dílo, které v kontextu dnešní doby vyznívá pro kapelu opravdu dobře a ukazuje jejich muzikálnost i smysl pro progresivitu.
Titulní píseň je „nadupanou" skladbou hranou na dva kopáky v šestnáctinovém rytmu. Gillanův zpěv tu do jisté míry evokuje styl Jima Morrisona z Doors. Ve skladbě No No No zase Glover předvádí „art rockovou" hru na basu ve stylu Chrise Squiera z Yes. Samostatnou kapitolou je již výše zmíněná píseň Anyone’s Daughter. Ritchieho prstová pizzicata ve stylu country tu stojí (či spíše běží) v kontrastu se slideovou hrou. I ragtimové klavírní vyhrávky Lorda nebo vypravěčský styl Gillana tvoří z této písně zajímavý protiklad vůči hard rockovému stylu Deep Purple. Osobním favoritem Iana Gillana (a musím říct, že mým také) je skladba Fool, kde je v mistrovské ukázce předveden smysl pro instrumentální a pěveckou gradaci a hlavně excelentní práce Blackmora s potenciometrem (tzv. houslový tón). Při jeho podání máte pocit, že nehraje na elektrickou kytaru, ale na violoncello...
Prodejnost alba a i některé negativní kritiky kupodivu na chvíli zažehnaly všechny „vnitřní" problémy. Kapelu se podařilo stmelit dokonce do té míry, že se všichni těšili na nové nahrávání, které jim domluvil producent Martin Birch.
Jako místo, kde se mělo točit, bylo zvoleno kasino ve švýcarském městě Montreaux, kde zrovna probíhal jazzový festival. Jako hlavní hvězda tu měl tehdy (1971) hrát Frank Zappa se svými Mothers of Invention… Pokračování této dnes již legendární historky již asi znáte. Deep Purple přijeli zrovna v den Zappova koncertu, na který se šli podívat. V jeho průběhu jeden rozpálený fanoušek vystřelil do stropu světlici a kasino lehlo popelem. Málokdo si asi uvědomoval, že scéna, na kterou se hoši z Deep Purple dívají, jim dodá inspiraci pro nejslavnější skladbu rockové historie. Gillan: „Foukal vítr z hor, který odnášel kouř a plameny nad jezero Geneva. Ten kouř visel nad vodou jako nějaký tajemný závěs..." Blackmore: „Viděl jsem kouř, plameny a pak si hrál se čtyřmi tóny... Jednoduchá a osobitá věc, ale funguje..." Glover vzpomíná, že se mu po požáru zdál sen, po kterém si pořád mumlal slova „smoke on the water". Ano, samozřejmě jde o skladbu Smoke On The Water, o které se říká, že její základní riff si alespoň jednou zahrál snad každý kytarista na světě…
Když tedy „Párplům" vyhořelo v Montreaux kasino, pronajali si alespoň místní Grand Hotel. Venku Martin Birch zaparkoval mobilní studio (pravidelní čtenáři tohoto seriálu jistě vědí, že si skoro všechny kapely půjčovali toto studio od Rolling Stone) a našel také chodbu vhodnou pro nahrávání, která byla ve tvaru „T". Birch: „Do samotného „téčka" jsme nainstalovali bicí; kytara a varhany byly na jednom konci a baskytara na druhém, namířená na skříň vyplněnou matracemi."
Skládání písní pro nové album bylo tentokrát velmi příjemnou záležitostí. Jako příklad si můžeme uvést skladbu Higway Star, byť její základy vznikly již o něco dříve. Jistý novinář jel s Deep Purple na vystoupení a v autobuse se zeptal Ritchieho, jak vlastně kapela skládá. Ritchie popadl kytaru a řekl: „No, asi takhle..." a začal jen tak něco hrát do rytmu. Ian se k němu hned přidal improvizovaným textem. Na konci večera už byl hrubý základ na světě. V tomto duchu se neslo i celé skládání v Montreaux. Nahrávání pak trvalo necelých čtrnáct dní.
V roce 1972 vychází album MACHINE HEAD pojmenované po ladícím kolíku, jehož obrázek najdeme i na obalu desky. Možná si vzpomenete na to, že jsem se v článku o Led Zeppelin zmínil o jejich neomezeném kralování rockové scéně v celé jejich kariéře, tedy až na rok 1972. Ano, právě v tomto roce jim navíc pomyslnou korunu převzalo nejen album Machine Head, ale i první živé album Deep Purple - MADE IN JAPAN…
Studiové album obsahuje kromě hitu Smoke on the Water rovněž další skvostné perly, zejména pak zmiňovanou Highway Star, která se na dlouhou dobu stala úvodní skladbou koncertů Deep Purple. Highway Star obsahuje kytarové sólo s jedněmi z prvních hraných sextolových vyhrávek. Toto sólo je vůbec bráno jako studnice základů, ze kterých čerpalo mnoho dalších kytaristů a kromě sextol jsou v něm použity i akordové postupy z Hm na C a pak na G (což je postup varhanních sól J. S. Bacha). Kytaristé si často lámali hlavu nad tím, jak Ritchie na hlavní melodickou linku tohoto sóla přišel. Ten teprve později prozradil, že prý jednoduše nejdříve vymyslel sólo a až potom k němu dodělal harmonický podklad. Sextoly lze považovat za pravý „majstrštyk" vůbec. No, jen se pořádně zaposlouchejte do těch vyhrávek! Blackmore nevynechá ani jeden úder trsátkem a my můžeme nad přesností a lehkostí jeho pravé ruky uznale žasnout (a to ani nemluvím o koordinaci levé a pravé ruky). Další skladbou, která na albu Machine Head vyčnívá, je Never Before. Kapela sama ji považovala za nejvíce komerční píseň, jakou kdy složila. Gillan: „Všichni jsme v tom byli zajedno. A když jsme ji dali na singl, byl z toho největší propadák všech dob!"
Další kapitolou roku 1972 je pro Deep Purple „živák" Made In Japan. Co napsat k albu, které je všeobecně považováno za nejlepší rockové live album? Neuvěřitelné nasazení všech muzikantů je tu s prominutím „kurevsky" slyšet. Dodejme snad jen malou perličku. I když je výkon Iana Gillana považován za fenomenální, vězte, že měl prý problémy s průduškami a není na svoji práci vůbec hrdý. Být zdráv, prý by to zazpíval mnohem lépe…
Obrovský úspěch ovšem znovu přinesl do kapely stín mračné atmosféry, za kterou stála opět sílící řevnivost mezi Gillanem a Blackmorem. Chlapci mezi sebou téměř přestali komunikovat. Oba hlavní protagonisté se díky výše popsaným sukcesům dostávají mezi „nejvyšší ligu" a i v Deep Purple platí totéž, co u nás na dvorku. Dva kohouti se na jednom smetišti zkrátka nesnesou. Své si v tomto „konfliktu" zajisté užil hlavní „vyjednavač" Roger Glover, který musel často polykat hořké pilulky, pocházející hlavně od páně Blackmora. Ten de facto zavrhoval všechny jeho nápady. A i když mu přehrával nějaké své, vždy u toho dodával, že jsou určené pro jeho sólové album, nikoliv pro Deep Purple.
Největším paradoxem celé této situace bylo možná to, že Gillan s Blackmorem viděli, byť každý jinak, že se Deep Purple nikam neposouvají. Gillan chtěl jít progresivnější cestou, Blackmorovi byl bližší hard rockový projev s klenutým nebo bluesovým vokálem. To také Ianovi neopomněl neustále připomínat. Každý tomu druhému na pódiu i ve studiu dokazovali, že jen jejich cesta je ta pravá. Na druhé straně mělo toto jiskření i svou kladnou stránku. Oba konkurenti odváděli ty nejlepší výkony a strhávali tím i ostatní. Nevraživost ovšem došla tak daleko, že Ian Gillan napsal a podal managementu kapely výpověď (s platností po ukončení nahrávání nového počinu). Aby toho nebylo málo, nějaký šílenec dokonce chtěl při koncertě v Miami zastřelit Iana Paice. Policie byla jako vždy „pohotová" a zadržela podezřelého až po výstřelu. Otvor po kulce byl nalezen v těsné blízkosti nad místem, kde předtím byla Paiceho hlava.
V roce 1973 vychází album WHO DO WE THINK WE ARE, které se jako dobrý „zářez" do katalogu všech protagonistů Deep Purple nezapíše. I když Ian jako správný profesionál dostál všem slíbeným závazkům, jeho nezájem „o výsledek" a absence nadšení jsou tu cítit. Skladbám vůbec chybí typický entuziasmus všech zúčastněných a působí, jako kdyby Deep Purple ztratili dech. Vyčnívají snad jen Woman From Tokyo a Rat Bat Blue.
Po natočení a vydání (album bylo i tak poměrně komerčně úspěšné; možná díky úspěchům roku 1972) odehraje Gillan s kapelou ještě několik koncertů a definitivně odchází. Jenže není sám. S Ianem opouští Deep Purple překvapivě i Roger Glover (po Blackmorovi vlastně největší „dodavatel" skladeb/nápadů), kterému se po Ianově odchodu dostalo chladného chování. Od managementu se mu dostalo vysvětlení, že Blackmore si dal jako podmínku svého setrvání v kapele to, že musí s Gillanem odejít i Glover. Ten podává výpověď.
„Hodně mě to zranilo...", říká Glover ještě po letech. „Ritchie mi za celé turné nic neřekl. Až úplně poslední den, a sice - ‘není to osobní, je to business’. Zkusme nechat promluvit i někoho jiného, Lord: „Ritchie mi řekl – když už jde Ian, proč se nezbavit i Roge? Budeme přece hledat zpěváka, jehož projev se blíží k blues, ne? Tak proč nesehnat i nového baskytaristu, který umí taky zpívat? Mohli bychom mít vícehlasý zpěv".
Nakonec tedy původní trio zůstalo nedotknuto a Deep Purple začínali v podstatě znovu od začátku. Tento nový start však začal v podstatě již dříve – při návštěvě Lorda a Paice na koncertě kapely Trapeze, ve které dominoval mladý baskytarista a zpěvák v jedné osobě. Styl jeho hry a zpěvu oba uchvátil. Mladíček svou hrou a zpěvem jasně odrážel svou hlubokou lásku k soulové hudbě a kombinoval ji s heavyrockovou instrumentací, čímž byl velmi osobitý.
Lord si na něj vzpomněl právě ve chvíli, kdy Deep Purple hledali nové spoluhráče. „On" však na jejich nabídky nereagoval. Nové album Trapeze You Are The Music... We’re Just The Band navíc sklízelo u kritiků i u fanoušků velmi pozitivní reakce. Později si ovšem nemohl nevšimnout obrovského úspěchu skladby Smoke on the Water, kterou dokonce fanoušci chtěli po Trapeze zahrát na koncertech. Vážnější zájem v něm vzbudily řeči o tom, že k Purple má nastoupit jako hlavní zpěvák Paul Rogers z kapely Free. Ten ovšem odmítl, protože se Simonem Kirkem (bicí u Free) právě založili neméně úspěšný band Bad Company. A o koho tedy celou dobu jde? Přeci o Glenna Hughese…
O Hughesovi, jehož kvality jsou již od počátků nezpochybnitelné, se nijak zvlášť neuvažovalo, jako o hlavním zpěvákovi. Jeho hlas byl opravdu posazen „někam jinam" a také Blackmore chtěl čistě jen zpěváka, nikoliv zároveň hráče na nějaký nástroj. Podle toho, co Hughes dokáže zároveň zahrát i zazpívat, mohu napsat, že Blackmore vůbec nemusel být tak nedůvěřivý. Nicméně, rozhodnutí padlo a post hlavního zpěváka zel prázdnotou. Situaci nakonec vyřešila poštovní zásilka s demo nahrávkou a zašlým obrázkem jakéhosi člověka ve skautské uniformě a s nohama do X.
V hard-rockových kruzích se tato demo nahrávka stala díky poznámkám členů Deep Purple vyhledávaným artiklem. Ian Paice například prohlásil, že tento zpěvák zní jako parodie na Scotta Walkera (velký hit The Walkers Brothers - The Sun Ain’t Gonna Shine Anymore; podobný hlas jako u nás V. Hála). Nicméně, v nahrávce byl slyšet jeden skok o jednu oktávu nahoru, který naznačil, že v tomto zpěvákovi dřímá velký talent. Byl tedy pozván do Londýna na konkurz. První dojem však moc dobrý neudělal. Vzal si sebou napůl vypitou láhev alkoholu. Jeho oblečení, vlasy, knírek, brýle a určitý problém s nadváhou - nic z toho neukazovalo na dobrého nástupce Iana Gillana. Tedy jen do chvíle, než otevřel ústa... Jeho jméno? David Coverdale. Ještě je třeba doplnit, že poslal demosnímek na inzerát uvedený v Melody Makeru. Nebylo v něm ovšem uvedeno jméno kapely. Coverdale sice tušil, že by mohlo jít o Deep Purple, ale jistě to určitě nevěděl…
Coverdalův sytý hlas s nakřáplým bluesovým témbrem okamžitě Ritchieho upoutal. Konkurz se nahrával a když Lord přišel ze studia a hlásil, že je vše OK, bylo místo hlavního zpěváka obsazeno. Podotýkám, že Deep Purple stačilo udělat konkurz s jediným zpěvákem! Pro Coverdala to byl splněný sen. Z klubového pěvce se v podstatě přes noc stal frontmanem jedné z nejznámějších hudebních skupin. Málem si tu šanci ale vzal stejně rychle, jako ji dostal. Při podpisu smlouvy se prý „cukal". Nějaký kamarád mu prý poradil, aby si ji napřed vzal domů. Manažer John Colleta málem vyletěl ze židle a nechybělo málo a příběh Deep Purple (a vlastně i Whitesnake) se mohl odvíjet jinak.
Nová sestava, nyní již Mark III, byla světu představena 23. září 1973. Zejména „nábor" Hughese vyvolal malou senzaci. Ve venkovské usedlosti Clearwell začínají všichni velmi pilně pracovat na materiálu pro nové album.
„Staří" členové si pochvalují „novou krev", která nemá „roupy" a je pyšná na to, že hraje s Deep Purple… Malý problémek měl jen David, který byl tak nervózní, že nemohl zpívat dokud nepřijel Lord a nedal ho dohromady. Lord: „V Clearwellu všechno fungovalo perfektně. Mezi Glennem a Davem podle všeho hned vzniklo pouto a dokonce i Ritchie říkal, že to není špatné, což podle měřítek kohokoliv jiného znamenalo, že je to skvělé! Jestli bylo vidět, že je z nás David nervózní, dával to najevo jen u piva – nikdy při vlastním nahrávání. Měl zcela jiný přístup než Ian – mnohem svobodnější a volnější."
Ještě než vyšlo nové album, kapela se vrátila ke svým počátkům i jinak. Nejdříve si novou sestavu vyzkoušela na pódiu. Playlist musel být kompletně překopán a logicky vystavěn na nových písních (zajímavé je, že o totéž v podstatě celou dobu před svým odchodem usiloval Ian Gillan, stěžující si na stejné programy koncertů Deep Purple).
Album pod názvem BURN vyšlo v roce 1974. Nový háv slušel Deep Purple moc a moc. Celkově zemitější sound s blues-soulovým nádechem, Hughesovo frázování ve výškách, do toho níže posazený Coverdalův hlas – to vše dodalo skupině nový a značně charakteristický zvuk. Album nemá, jak často rád říkám, slabé místo. Skladby Burn, Might Just Take Your Life, Sail Away a hlavně Mistreated jsou již dnes klasikou, kterou dodnes hrají protagonisté Mark III ve svých současných kapelách nebo projektech. Píseň Burn například evokuje svým riffem píseň G. Gershwina Fascinating Rhythm (to jsou věci, že?) a její text je o upalování čarodějnic a lidech, kteří vypalují města. Nádhera. :o) Ve skladbě Sail Away Ritchie experimentoval s kytarovým syntezátorem a píseň navíc vyniká skvěle sezpívanými vokály Hughese a Coverdela. A Mistreated...?! To je zkrátka kouzlo. To, co zde předvádí Blackmore i Coverdale je smršť emocí na bázi blues a typického napětí Deep Purple (vygradovaného do něčeho snad až absurdního). Na této skladbě spolupracoval skladatelsky i Hughes, který však pro špatně napsanou smlouvu (ještě s Trapeze) nemohl být uveden jako autor.
Studiovou práci na Burn podtrhuje i skvělé koncertní podání. Za všechny můžeme zmínit nám již dobře známý California Jam, kde vystoupily i kapely jako Earth, Wind and Fire; Emmerson, Lake and Palmer; Black Sabbath či Eagles. Bylo dohodnuto, že akci zakončí E., L. & P. a Deep Purple vystoupí jako první po západu slunce. Festival však běžel jako na drátkách a když mělo přijít vystoupení Deep Purple, bylo ještě světlo. V ten moment začaly problémy. Koncert natáčela společnost ABC a požadovala, aby Deep Purple okamžitě začali hrát. Ritchie začal schválně všechno zdržovat, neboť on přeci za světla hrát nebude, že? Nástup se jim povedlo zdržet o celých 45 minut (!) a to například také tím, že jakoby neustále ladili. Nakonec začali své vystoupení přesně ve chvíli, kdy se začalo stmívat. To, co na koncertě předvedli, je (promiňte mi to nadšení) dodnes famózní. Absolutní připravenost, entuziasmus a samozřejmě muzikálnost všechny přítomné přesvědčila o tom, čí byl večer na California Jam a že nová sestava funguje tak, jak má. Někteří z vás možná vlastní filmový záznam z této akce. Ritchie si ještě „vychutnal" štáb z ABC, když požádal člena týmu Deep Purple, aby polil benzínem kabinu moderátora. To vedlo k mohutné explozi, která Blackmora málem zapálila (Burn, burn, burn…). Jemu to však nestačilo, takže se rozhodl zničit svou kytaru tak, že ji narval jednomu kameramanovi přímo do kamery. Rozpoutalo se peklo, kterého se účastnila dokonce i FBI. Vedení kapely stačilo Ritchieho „uklidit" do helikoptéry, čímž v podstatě unikl zatčení.
Po albu Burn a dobré koncertní odezvě byl každý zvědav, co současní Deep Purple nabídnou dalšího. Tradiční tvůrčí postup vypadal tak, že Ritchie přinesl písně ve formě základních riffů a struktur a zbytek dotvářel pozadí a texty. Oprávněné sebevědomí nové dvojice však „vyžadovalo" větší prostor i pro vlastní tvorbu. Vznikající nové album se začalo zabarvovat Hughesovou tendencí jít ve stylu soulu a funky. Opus vyšel ještě ten samý rok, jako Burn (1974) a dostal název STORMBRINGER.
Album je oproti Burn opravdu odlišné, Hughesovo soul-rockové cítění je citelné a trochu smývá dřívejší dravý zvuk Deep Purple. Celkový dojem zní poněkud roztříštěně – je dobře slyšet, kterou skladbu kdo přinesl. To však ani náhodou neznamená, že jde o slabé album, to opravdu ne! Muzikálnost všech je famózní a skladby, jako titulní Stormbringer, Gypsy, Lady Double Dealer, Holy Man a album uzavírající Soldier Of Fortune, jsou opravdu velmi podařenými kousky. Ano, jde vlastně typově o jiné songy, které spojuje „jen" jméno Deep Purple a typické vokály či nástrojové postupy. Náš národ velmi dobře zná skvostnou baladu Soldier Of Fortune, kterou nazpíval Jiří Schelinger pod názvem Šípková Růženka (familiérně se této skladbě říká „šípkáč"). Zde si Blackmore splnil malý sen v podobě „středověkých" akordů (také sledujete to pre echo budoucna Ritchieho kariéry?) a Coverdale svým klenutým a chraplavým vokálem mu dodal přímo magickou atmosféru. Ostatní členové ji však upřímně nenáviděli a nechali se o ní přesvědčit až po tom, co Ritchie vzal do ruky nejen kytaru, ale i basu. Dalším songem, který má „punc zvláštnosti", je Holy Man. Ritchie prý přímo nenáviděl styl, který propagoval Hughes a slide sólo se „vzteklým výrazem dobrmana" odehrál na šroubovák. Při nahrávání skladby You Can’t Do It Right se stala ještě jedna příhoda. Při nahrávání Hughesova zpěvu vešel do studia Stevie Wonder. Hughes: „Přišel ke mně a nemohl uvěřit, že jsem běloch. Dotknul se mého obličeje a řekl, ‘Nemůžu uvěřit, že nejste bratr’. Vzal mě pod svá křídla, strávili jsme spolu dva dny a stali se z nás dobří přátelé. Říkal mi, že jsem jeho nejoblíbenější bílý zpěvák – to bylo a je pro mě nádherné..."
Již je asi zřejmé, že nový hudební směr, který Deep Purple na albu Stormbringer ukázali, nebyl opět po chuti Ritchiemu Blackmoreovi. Konečným důsledkem bylo, že se Blackmore vzdal kontroly nad skupinou a to v podstatě znamenalo i jeho odchod. O tom však zase příště...
Na závěr ještě komentář k porci tabulaturových ukázek. Tentokrát to bude obzvlášť těžké, protože výběr vzhledem k množství kvalitních songů není právě snadný. Mám „uveřejnit" riff Smoke On The Water, sextoly v Highway Star a riff Burn? Asi ano, i když k mé lítosti „vypadnou" věci jako Sail Away, Mistreated, Strange Kind Of Woman nebo Soldier Of Fortune...
