Od Blues ke hvězdám - Eric Clapton III.

Profil - 3. část

Tak jak jsem slíbil, plním. Tentokrát si pana Claptona nenecháme „vychladnout" a pokusíme se jeho příběh dovyprávět až do dnešních dnů. Opět vás budou čekat nějaké historické údaje, rozbory uznávaných alb, na závěr si uvedeme na jaké aparáty a jaké kytary Clapton hrál a pochopitelně tabulaturové zápisy známých skladeb.

Posledně jsme skončili v období tzv. Rainbow koncertu což byl rok 1973. Tento rok byl pro Erica zlomový, protože se pomalu dostával ze své drogové a alkoholové závislosti. Nicméně trvalo ještě dva roky než se opět dostal do povědomí veřejnosti. A opět mu nepřímo pomohl Pete Townshend z The Who. Známý filmový režisér Ken Russel zrovna natáčel filmovou verzi rockové opery od The Who Tommy a požádal Claptona o kytarový part role „Kazatele" (The Preacher), jmenovitě skladba Eyesight To The Blind. Napadá mě srovnání s Jimmym Pagem od Led Zeppelin, který byl po smrti Bonhama, také hodně na dně a dostal se z toho pomocí hudby k filmu. Že by nějaký léčivý účinek...?

Relativně čistý se Clapton také vrátil na pódium. Společně s bývalým souputníkem Derek and the Dominoes, basákem Carlem Radlem, kytaristou z Miami Georgem Terrym a bubeníkem Jamiem Oldakerem vyjeli na turné, které bylo zdokumentováno a samozřejmě nahráváno. Z těchto nahrávek vyšlo roku 1975 album E.C. Was Here. Malá zajímavost; Clapton měl vždy výborný čich na doprovodné vokalistky, které provázejí od poloviny sedmdesátých let každé jeho turné. V tomto případě mu se zpěvy vypomáhaly vokalistky Yvonne Elliman a Marcy Levy. Posledně jmenovaná se později proslavila jako Marcella Detroit z pop/rockového dua Shakespeare’s Sister (ta s těmi krátkými vlasy).

Ale vraťme se o rok dříve, do roku 1974. V tomto období totiž vyšlo Claptonovi další sólové album, které dostalo název 461 Ocean Boulevard. Celkový sound tohoto alba se nese, v porovnání se staršími alby, v jiném duchu. Jde o jakési zklidnění ve tvorbě a nemá takový důraz na blues, jako v dřívějších počinech. Toto album také znovu zvedlo obrovskou vlnu zájmu o reggae, protože zde vyšel cover od Boba Marleyho I Shot The Sherrif. Pravda, z původního aranžmá nezůstal kámen na kameni, ale paradoxně tato verze se stala její nejznámější. Což je rys pro Claptona velmi typický. Jeho covery, a že jich není málo, se téměř všechny staly mnohem známějšími než originál. Za všechny můžeme jmenovat tvorbu J.J.Calea. Ruku na srdce, říká vám toto jméno něco nebo máte nějaké jeho alba? Asi ne, ale nepohybuji o tom, že neznáte skladby jako After Midnight či Cocaine, což jsou právě jeho písně. Každopádně toto album odstartovalo novou vlnu zájmu také o tvorbu samotného Claptona. 461... se prodalo jenom ve Spojených Státech přes půl milionu kopií. A jak sami uvidíte, ten trend se bude ještě zvyšovat.

Ale pojďme dále. Před zmíněným „živákem" ještě vyšlo jedno album, které dostalo prapodivný název There’s One In Every Crowd; původně měl být název ještě podivnější – The World’s Greatest Guitar Player (There’s One In Every Crowd). Protože však managment nevěřil v pochopení ironie, byl název zkrácen. Co se týče samotného alba, je takřka přímým následovníkem 461...

V roce 1976 na turné k albu No Reason To Cry se stal Clapton centrem kontroverse a byl nařčen z rasismu, když mluvil proti vzrůstu imigraci do Velké Británie. Clapton řekl, že Anglie se stává „přecpanou" a podporoval volbu Enocha Powella, který chtěl dát stopku Británii, aby se nestala černou kolonií. Tento výrok podnítil založení strany Rock proti rasismu. Sám Clapton se od toho distancuje a říká: „Nemíchejme hudbu s politikou! Já jsem tím nechtěl v žádným případě říct, že podporuju rasismus nebo dokonce říct, že nemám rád obyvatele černé pleti! Vždyť nebýt starých bluesmanů, kde bych asi tak byl! Já jsem tím chtěl říct, že obyvatelé Anglie nemají dostatek pracovních příležitostí, lidé jsou na pokraji chudoby, máme přes miliony nezaměstnaných a náš imigrační zákon umožňuje cizincům pracovat bez pracovního povolení což velmi kvitují velké korporace a odírají nás o peníze! Nehledě na to, že sem jezdí všelijaké živly, které špiní dobré jméno naší vlasti!" Nutno dodat, že Clapton nebyl v žádném případě s tímto názorem sám. Za všechny jmenujme např. Joe Cockera, Iana Gillana či Paula McCartneyho. „Železná Lady" Margaret Thatcher nakonec „slavný" imigrační zákon schválila.

Dosti politiky, vraťme se k muzice. V roce 1977 vychází dle kritiků další perla v Claptonově kariéře a to album Slowhand. Tohoto alba se prodalo přes tři miliony kopií a v žebříčcích na obou stranách Atlantiku se umístilo na předních místech. Obsahuje takové skladby jako zmíněná Cocaine, Lay Down Sally nebo Wonderful Tonight. Celkový sound tohoto alba se opět posunul někam jinam než je u Claptona zvyklé. V Lay Down Sally si Eric například vyzkoušel styl country s důrazem na slideovou kytaru; hodně začíná využívat hru prsty ve stylu Cheta Atkinse což je pán, který spoluvytvářel tzv. Nashville Sound.

Jde vlastně o kytarovou techniku, která využívá prstů k vybrnkávání a palec vytváří basové synkopy. Z dnešního pohledu už jde o klasickou záležitost, ale v počátečních letech minulého století byla tato technika v plenkách a právě Chet Atkins se stal jejím velkým propagátorem.

V roce 1978 natáčí Clapton další album pod názvem Bacless, kterého se sice prodalo přes milion kopií, ale fanoušci začínají postrádat „starého" Claptona ovlivněného blues či inovátorskou kytaru jakou hrál v dobách Cream. A protože i sám mistr se chtěl vrátit ke kořenům vydal o dva roky později, v pořadí již třetí živou nahrávku (mluvíme o sólové kariéře), album Just One Night, kde si zahrál nemálo věcí od Cream. Úspěch byl sice více méně očekáván, ale bomba vybuchla až v roce 1982, kdy vyšla kompilace Time Pieces: Best Of Eric Clapton (1969-1979), a kde byly zastoupeny pravé skvosty Claptonovy hudební kariéry. Od Mayalla přes Cream a nejvydařenější kousky ze sólové jízdy jako Layla, Cocaine, dokonale dokumentují tuto dobu. Toto album se díky sedmi milionům!!! prodaných kousků stalo jeho třetím nejvýdělečnějším počinem.

Tím jsme se pomalu dostali do let osmdesátých. Vyšla alba Money and Cigarettes (1983), Too Much Monkey Business (1984), Backtrackin’ (1984), Behind the Sun(1985), August (1986) což jsou alba se střídavými úspěchy (skvělý ohlas měla poslední dvě zmíněná alba) či neúspěchy, až přišel rok 1988, kdy vyšel slavný bilanční box set Crossroads. Toho se prodalo dva miliony a je to vskutku reprezentativní výběr, který obsahuje všechny zásadní skladby, které bez nadsázky utvářely rockové, potažmo bluesové dějiny.

Konec let osmdesátých se také nese v Claptonově účasti na nejrozmanitějších projektech z nichž můžeme jmenovat spolupráce k filmovým soundtrackům např. série Lethal Weapon (Smrtonosné zbraně s Melem Gibsonem a Dannym Gloverem) či účast v projektech svých bluesových vzorů jako John Lee Hooker, Muddy Watters atd.

Rok po vydání Crossroads vydal Clapton další perlu pod názvem Journeyman. Toto album společně s Behind the Sun a August patří do tzv. zlaté trilogie, kterou ještě později podtrhl fenomenální úspěch alba Unplugged. Ale zpět k Journeymanu. Opět prodáno přes dva miliony kusů, na obou březích Atlantiku okupuje první příčky a samotné skladby? Já osobně jsem úplně „udělanej" do skladeb Bad Love a Running On Faith. První jmenovaná doslova srší energií a to skvělé intro hrané přes kvákadlo. Na bicí zde hraje Phil Collins, který této skladbě dává pověstný šmrnc a své oblíbené předsazené doby, a navíc ji obohatil o signifikantní vokál; fakt síla!

Z úplně opačného ranku je skladba Running on Faith. Nádherná balada s typickým claptonovským rukopisem (po dlouhé době předvádí svou přezdívku Slowhand v slide sólu) obohacená navíc gospelovým sborem Washington Temple Concert Choir pod vedením reverenda Timothy Wrighta. Obě skladby jsou téměř nedílnou součástí každého koncertu Erica Claptona. Těch písní je na tomto albu dvanáct a celkově je Journeyman zvukově velmi pestrý. Najdeme v něm prvky blues, Late Night jazzu, folku, country a pochopitelně rocku. Na albu jsou také další covery od velmistrů hudby jako například song Hard Times (Ray Charles) nebo Elvisovskou Hound Dog a skladba Old Love je společnou prací Claptona a další bluesové legendy Roberta Craye (také výborné dílko). Po dlouhé době se také setkali dva sokové v lásce Clapton/Harrison; konkrétně jde o Run So Far.

Mimochodem, Eric se s Pattie rozvedl v roce 1988, protože tři roky předtím potkal Yvonne Khan Kelly se kterou měl po roční známosti dceru Ruth, což Pattie velmi nelibě nesla. Prostě Ericovi šlo všechno pěkně od ruky, a zdálo se, že nic nemůže narušit jeho klid. Ale osud si opět s jeho životem krutě zahrál.

V srpnu 1990 měl leteckou havárii jeho blízký přítel a také fenomenální kytarista Stevie Ray Vaughan, se kterým jel šňůru po Spojených Státech. Turné bylo z pochopitelných důvodů okamžitě zrušeno, protože Stevie havárii nepřežil. O tomto pánovi určitě ještě v tomto seriálu uslyšíte!

Mnohem větší a tragický dopad měla ovšem smrtelná nehoda jeho čtyřletého syna Connora. Ten vypadl z okna hotelového apartmá. Na popud této události složil Eric snad nejlepší baladu všech dob, řadící se mezi takové poklady jako jsou Imagine, Stairway to Heaven, Soldier Of Fortune, Love of My Life nebo Wish You Were Here. A název této skladby? Tears In Heaven.

Nejdříve Tears... vyšel jako součást soundtracku k filmu Rush a poté jako součást dalšího regulérního alba Erica Claptona, které dostalo název Unplugged (1992). Co ještě napsat o tomto albu; to jsou samá superlativa: v Americe no.1, v Británii no.1, několik cen Grammy, prodaných neuvěřitelných deset milionů desek!!! Pro některé to bylo úplně první setkání s Claptonovou tvorbou, a pak se vraceli do historie, pro některé to bylo potvrzení jeho kvalit (ať už kytarových nebo pěveckých), asi se těžko najde někdo, kdo Unplugged nikdy neslyšel či neviděl. Toto album bylo také první vlaštovkou „slavných" sérií MTV unplugged, avšak už nikdy nikdo takový sukces neměl. Pravda, existují velmi kvalitní koncerty tohoto typu jako Kiss nebo Nirvana, ale Claptonův Unplugged jednoznačně vede. Samozřejmě zde není pouze skladba Tears In Heaven, ale i akustická verze Layly, Running On Faith, Alberta, San Francisko Bay, Nobody Knows You When You’re Down And Out a dalších sedm písní. Pokud nevlastníte, vřele doporučuji!

Ani ne rok nato se Ericovi povedl ještě jeden „majstrštyk", kdy vyšlo album From The Craddle. To je obrat o sto osmdesát stupňů jinam. Kam? Zpátky ke kořenům, k blues. Je to vlastně pocta všem starým mistrům, které Clapton v mládí obdivoval. John Lee Hooker, Muddy Waters, Robert Johnson, B.B.King... Je to vlastně album, které je složeno ze samých cover verzí, ale toho nejlepšího z blues v podání jednoho z nejlepších jeho propagátorů! Opět první (US,UK), prodáno přes tři miliony – co více dodat...

Ale to už pomalu opouštíme léta devadesátá a dostáváme se k dnešním dnům. V roce 1998 vydává na stejné vlně jako je From The Craddle, Eric Clapton další počin pod názvem Pilgrim. Ten my ovšem taktně necháme být a raději se vrhneme na spanilou jízdu králů.

Ano, počátkem nového tisíciletí, přesně rok 2000, totiž vyšlo na společné přání pana Erica Claptona a Jeho Veličenstva B.B.Kinga album pod názvem Riding With The King.

Už titulní skladba nám ukazuje s jakou neskutečnou pohodou oba nahrávali, jak si to prostě užívali, jak se navzájem hecují (v dobrém), ať už v kytarách či ve zpěvu. A v takové pohodě se nesou všechny skladby až do konce. Po skončení CD máte zpravidla chuť pustit si to ještě jednou.

O rok později vychází další zajímavý počin, který má název Reptile. Zde se Clapton pouští do své tajné lásky, jazzu. Speciálně v titulní skladbě.

Nu, dostáváme se do finále. Ericovým největším kytarovým vzorem je, dle jeho slov, Robert Johnson. Jako poctu nahrává roku 2004 album Me and Mr. Johnson. Syrový, ale procítěný projev; expresívní texty s lehkým erotickým podtónem; to je Robert Johnson. A to je také zatím poslední počin Erica Claptona. Co nabídnout ze skladeb v tabulaturovém zápisu? Zde je má volba asi nasnadě. Intro ke skladbě Bad Love. Je třeba pro lepší zážitek hrát toto intro s kvákadlem. A druhá volba? Nevím jak jinak než Tears in Heaven - verzi z Unplugged. Je to rozpis pro dvě kytary, ale klidně stačí hrát verzi hlavní, kterou hraje Clapton.

Než si definitivně uzavřeme causu Clapton, podíváme se trochu na jeho „vybavení".

BLIND FAITH

Kytary: Fender Telecaster Custom, Fender Stratocaster (rok výroby neznámý), Gibson ES 335 a Gibson Firebird.

Aparáty: Kombinace Music Man a Fender Twin. Střídal je podle nálady.

DEREK AND THE DOMINOES

Kytary: Fender Stratocaster sunburst tzv. Brownie (1956). Tato kytara byla v aukci prodána za neuvěřitelných 450,000,- dolarů!!!

Aparáty: dtto; v podstatě používal a používá stejné aparáty dodnes. Občas vytáhne starého Marshalla Plexi, ale to je skutečně velká výjimka.

SÓLOVÁ KARIÉRA

Elektrické kytary: má dlouhodobé „favority". Mezi léty 1969-1970 si sestavil se tří Fendrů Stratocasterů jeden nástroj, který pojmenoval „Blackie". Používal ji do roku 1985 pak ji „pověsil na hřebík" a velmi sporadicky ji používá na nahrávání. Dále hojně používá Fender Eric Clapton signature strat (jsou v několika barvách včetně „Blackie" a „Brownie". Dále používá Gibson ES 335 a občas vytáhne starého Gibsona L-5 (rok výroby neznámý)

Akustické kytary: Dobro model 45, Martin 12 str. s drážkovanou hlavou, Martin D-28 a několik klasických kytar s nylonovými strunami. Používá také signature model Martin Eric Clapton 000-28EC. Dále vlastní malý unikát; Martin 000-42 z roku 1939!!! Tuto kytaru můžete vidět a slyšet na albu Unplugged.

Aparáty: V poslední době spíš než Music Man používá Fender Tweed-Twin (1958 reissue). Na albu Reptile použil v titulní skladbě aparát Dennis Cornell Custom 80 a jako kytaru použil výše zmíněného Gibsona L-5.

Struny natahuje Ernie Ball Regular Slinky nebo Fender Rock’n’Roll. Trsátka Fender - typ želvovina – 1 mm.

Na závěr mi dovolte citovat jeho vlastní slova: „Má kytara je stále mým hlasem. Když slyším klid v mé hlavě, neslyším píseň, ale můj kytarový part. Tak píšu slova a zpívám si. Kytara má první a přední místo v mé hlavě... Vždy budu zkoušet hrát duší skrze mou kytaru."