Tak vás, milí přátelé staré, poctivé muziky zase jednou vítám u našeho seriálu od Blues ke Hvězdám. Už je to poměrně dávno, co jsem psal o tomto pánovi a vlastně jsem jím tento seriál odstartoval. Skončili jsme u období s Cream a závěrem toho článku jsem slíbil, že si Pana Claptona někdy, až přijde vhodná doba, „doděláme". Tento čas nyní nadešel. V tomto čísle Music Storu je totiž test na signovaný model efektové krabičky od DigiTechu s velmi příhodným názvem Eric Clapton Crossroads, který mě na tu myšlenku přivedl.
Možná by nebylo tolik od věci (přeci jenom jeho půlbiografie byla uvedena před dvěma roky) si některé údaje o Claptonovi připomenout či doplnit. Pochopitelně člověk jak neustále bádá nebo hledá nějaké informace, některé jednoduše přehlédne nebo jim nevěnuje tolik pozornosti nehledě na to, že prostě některé nebyly v té době známy. Tak se i mě stalo, že některé z nich klidně mohly být uvedeny už dříve. Nicméně, nyní mám tuto možnost, jak vše napravit a tak vás o některé „nové" informace neochudit. Ale od začátku...
Eric Clapton, vlastním jménem Eric Patric Clapp, se narodil 30. března 1945 jako nemanželský syn šestnáctileté matce a kanadskému vojákovi sloužícímu v té době v Británii, konkrétně v Ripley hrabství Surrey. Tento fakt se Clapton dověděl když mu bylo 9 let což na něj mělo obrovský vliv po celý jeho dosavadní život a speciálně na hudební kariéru.
Po prvním poslechu starých bluesových nahrávek firmy Chess Records bylo jasné, kam se bude jeho životní cesta ubírat. Zarputile se snažil tyto nahrávky co nejlépe napodobovat až se dostával místním čím dál tím více do povědomí. Samozřejmě se tak dostával do „řečí" i místním muzikantům, kteří mu začali nabízet angažmá ve svých formacích. To však přeskočme, protože nás bude v tomto rychlém resumé nejvíce zajímat jeho nejznámější spolupráce. Například The Yardbirds. O této kapele jsem (a pochopitelně nejenom já) už toho napsal tolik, že další slova by byla asi zbytečná. Opravdu nikdo neví, že v této kapele účinkovali tři kytaristé, kteří nějakým způsobem ovlivnili tvář kytarového světa?
Mnohem důležitější angažmá dostal Eric Clapton od Johna Mayalla, se kterým natočil v roce 1966 asi nejznámější bluesové album všech dob. Ano, jde o album Bluesbreakers John Mayall with Eric Clapton. Z této doby je onen legendární nápis na zdi „Clapton is God!".
Nicméně, našemu hrdinovi tento počin nebyl dost dobrý, nutně tedy musel přejít jinam. Když se pan Eric šel „nudit" do nejmenovaného klubu a zůstal stát s otevřenými ústy nad schopnostmi jednoho baskytaristy a zpěváka v jedné osobě a jeho kamaráda bubeníka - vznikl nadpozemsky dobrý krém. Promiňte mi mou troufalost, mám samozřejmě na mysli historiky nazývanou „superskupinu" Cream. Toto vskutku vynikající seskupení má své neotřesitelné místo na piedestalu rockové hudby. Po ne příliš lichotivém článku v časopise Rolling Stone však i tato skupina po dvou letech a čtyřech albech (!!!) končí. Tím jsme si řekli některé základní údaje o tomto období a můžeme se vrhnout na tzv. druhou etapu v životě Erica Claptona. Pro ty z vás, kteří by měli zájem o více informací z tohoto období, odkazuji na svůj článek v Music Storu (leden 2003). Nás ostatní však bude nyní zajímat Claptonova sólová kariéra, která byla a je neméně úspěšná.
Takže, skončili jsme rokem 1968, kdy se kapela Cream oficiálně rozpadá. Zhruba v téže době se dal Eric přemluvit svým dlouholetým kamarádem Georgem Harrisonem, aby nahrál sólo do jeho nové skladby a která by měla být uvedena na novém albu jeho domovské kapely.
Jejich spolupráce začala při nahrávání posledního alba Cream s výmluvným názvem „Goodbye" a vyústila v skladbě Badge. Tato skladba se díky velmi signifikantnímu zvuku kytary stala (mimo jiné) poznávacím znamením Erica v jeho pozdější sólové kariéře a v různých úpravách ji hraje dodnes. O co šlo? Společně s Harrisonem hledali nějaký zvuk kytary, který by obohatil tento song, který jim zněl tak trochu plytce a nehodil se tolik k již vyprofilovanému soundu Cream. Dle některých pramenů se také hovoří, že je s touto skladbou Jack Bruce po prvním poslechu poslal lidově řečeno do prd... a donutil je ji předělat. Jak později Clapton vypráví, nemohli dlouho přijít na něco, čím by tuto věc obohatili až si Harrison vzpomněl na nahrávání své domovské kapely u alba Revolver, kde jeden ze zpěváků zpíval přes Leslie box. Výsledek byl nad očekávání a co hlavní, byl jednomyslně přijat zbytkem Cream. Podrobněji si o tomto zvuku můžete přečíst na dalších stránkách tohoto čísla ve výše zmiňovaném testu.
Ale zpět k éře po Cream. S Harrisonem se tedy dali do jeho nové skladbičky. Asi bych se měl kapánek zmínit o jeho domovské kapele. Připadám si tak trochu jako barbar zmiňovat se o kapele, ve které Harrison hrál. Jde totiž o Beatles a to album o kterém bude řeč, dostalo název White Album (ano, slavné, Bílé album). Možná, že někteří z vás už tuší, o co se jedná.
Potvrzuji, ona skladba se jmenuje While My Guitar Gently Weeps.
Proč Clapton? Harrison byl vysloveně nucen požádat o jeho pomoc, protože ani Lennon či McCartney nevěřili jeho skladatelským schopnostem. Teď se možná někomu nakrčí obočí, ale uvažte, že devadesát procent všech skladeb Beatles do té doby složil tandem Lennon/McCartney a zbývající procenta pohostinsky nechal složit „zbytek". Potřeboval tedy někoho, kým by se zaštítil a mohl svou skladbu prosadit, protože jí nesmírně věřil a měl tušení (čas ukázal, že správné), že by mohl Beatles postrčit zase o kousek dál a i jiným směrem. No a v té době kromě Hendrixe nebyl respektovanější kytarista než Clapton, který byl ještě navíc Harissonovým velkým přítelem, takže volba byla nasnadě a nabyla serióznosti. Sóla ve While My Guitar... jsou skvělou ukázkou Claptonova umění pracovat s poetikou textu a minimalistickému stylu hraní, který naprosto dokonale vyhovoval skladbě jako celku. Toto sólo můžete vidět na obrázku 1.
Jenom malý dovětek; na popud Claptona a vlastně i této písně, změnili Beatles plánovaný koncept nového alba a výsledkem bylo album, které se řadí k nejlepším hudebním počinům všech dob bez rozdílu stylů. Pravda, celkově Beatles začali měnit svoji hudební tvář už na albu Rubber Soul, po kterém následoval ještě vyzrálejší Revolver, nicméně ta určitá míra vlivu tam byla a je nezpochybnitelná.
Ale pojďme k Ericovi. Čas ještě neuzrál (Clapton si dle svých slov nevěřil!!!) na přímou sólovou kariéru, takže co po Cream a epizodce s Beatles? Přeci nic jiného než další superskupina! Ta se zformovala v roce 1969 v obsazení Clapton – kytara, Steve Winwood – klávesy a zpěv, Rick Grech – basa a na bicí byl pozván bývalý souputník z Cream Ginger Baker. Promiňte, neřekl jsem název kapely? Tady je – BLIND FATE. Toto vskutku hvězdné seskupení však nemělo dlouhého trvání a po vydání jednoho alba, které tak trochu bledne ve srovnání s alby dřívějšími či pozdějšími a po americkém turné, se rozpadá.
Přeci jenom však má toto intermezzo jeden pozitivní klad. Na jednom z koncertů po Spojených Státech má totiž Blind Fate jako předkapelu seskupení, které se točilo kolem manželské dvojice Delaneyho a Bonnie Bramlettových. A tím se pomalu dostáváme k bodu zlomu v Ericově kariéře.
Za prvé, Delaney donutil Erica zpívat, přičemž prohlásil, že má dar od Boha, a jestli ho nebude používat, tak mu ho zase vezme a za druhé? Díky této skupině Eric natočil své první sólové album, které obsahovalo jeho první velký hit v této éře, Let It Rain a první cover od J.J.Calea After Midnight. Toto album, které se jmenovalo Eric Clapton (jak jinak) obsahovalo také Bramlettovu kompozici Bottle Of Red Wine. Tím ovšem jejich spolupráce skončila, protože se, jak později Clapton vzpomíná, dost hrubým způsobem pohádali kvůli čím dál tím větší Ericovi chuti po alkoholu.
Nicméně, společně s jeho doprovodnou kapelou, samozřejmě už bez účasti manželské dvojice, natočil Clapton své druhé album. Ale jeho nedůvěra se opět vrátila zpět, takže toto album spatřilo světlo světa pod názvem kapely DEREK AND THE DOMINOES.
Nyní zase malinko odbočíme, protože tato historka je natolik notoricky známá, že se de facto stala legendou. Už jsem se zmínil o přátelství mezi Claptonem a Georgem Harrisonem. Toto přátelství však dostalo velmi vážné trhliny a málem skončilo navždy. „Cherchez la femme!"
Harrisonova pěkná žena jménem Pattie Boyd-Harrison se totiž velmi zalíbila panu Claptonovi a protože jeho city nezůstaly bez odezvy, krásná Pattie od milého George odešla. Ale protože tito dva pánové byli skutečnými přáteli a Erica to na jednu stranu velmi mrzelo, složil o tomto příběhu jednu z nejznámějších, nejhranějších a nejnapodobovanějších skladeb hudební historie, Laylu, což byla přezdívka naši krásné Pattie.
Tato skladba, pochopitelně krom jiných, byla na albu Derek and the Dominos „Layla and Other Assorted Love Songs", které vyšlo toho samého roku jako první sólové album Erica Claptona, tedy roku 1970. Celkově bylo album masově úspěšné a sám Clapton už nikdy tak úspěšné album nevydal. Pravda, bylo později pár alb, která aspirovala na podobný sukces, ale jak vám určitě fanoušci Claptona řeknou, Layla je Layla...
Ale zkusme se blíž podívat na toto album. To obsahovalo čtrnáct písní z nichž několik se stalo takřka kultovní záležitostí. Přesněji šlo o tyto skladby: Bell Bottom Blues, Nobody Knows You When You‘re Down And Out, Key To the Highway, Tell The Truth a pochopitelně Layla. Všechny tyto skladby jsou téměř na každém možném výběru Erica Claptona a asi si nikdo nedovede představit, že by některá z nich chyběla. Zapomněl jsem ještě na jednu skladbu, která se jmenovala Little Wing. Pozornému čtenáři tohoto seriálu už určitě začínají šroubovat mozkové závity na plné obrátky. Ano, rok 1970 byl nechvalně proslulý úmrtími slavných muzikantských ikon (např. Jim Morrison či Janis Joplin), v tomto případě Jimiho Hendrixe. Přesto, že mezi těmito dvěma skvělými osobnostmi panovala obrovská rivalita, byli zároveň velkými kamarády. Eric byl doslova zdevastován zprávou o Hendrixově smrti. Jako poctu příteli tedy nahrál svou verzi jeho skladby Little Wing, což má mimochodem v názvu písně zajímavý podtext.(Little wing – malé křídlo, pozn. autora).
A aby toho nebylo málo, v témže roce zemřel při motocyklové nehodě další muzikant Duane Allman. Zde byla ztráta pro Erica ještě krutější, protože Duane nahrál fantastickým způsobem jedno z mnoha kytarových sól (včetně základního riffu), které obsahuje píseň Layla. Pak se mu divme, že byl tak dlouho závislý na drogách či alkoholu. No nic, k tomu se ještě dostaneme.
Podívejme se na zoubek té tolik vychvalované Layle. Už první takty dávají tušit, že půjde o neuvěřitelnou energii. Skladba začíná sólovou vyhrávkou, kterou hraje Clapton; tu podporuje klasický rockový riff v podání Allmana. Po tomto úvodu, už do bicích, následuje slavné sólo. Celkově je v této skladbě kytar pět. My si však ukážeme pomocí tabulaturového zápisu pouze úvodní pasáž s nástupem sóla a vynecháme další dvě kytary, které jsou poněkud „podružné". Toto vše můžete vidět na obrázku 2. Samozřejmě, Layla pokračuje dál. Po úvodní části (což je vlastně i refrén) je klasická struktura tj. sloka, refrén, sloka, refrén a sólo (hrají dvě kytary; slidovou nahrál Allman), které plynule přechází do konečné instrumentální pasáže. Tu složil bubeník Jim Gordon a zároveň nahrál excelentně i part klavíru, který dominuje této druhé části Layly. Jim Gordon patří také do neslavné tragédie, která postihla Dominoes. Po koncertních sériích mu totiž byla nalezena nevyléčitelná forma schizofrenie díky níž umlátil kladivem svou matku a byl poté poslán do institutu pro mentálně postižené, kde je doteď. To byla poslední kapka pro Claptona, který se zhroutil a útěchu nacházel pouze v drogách a alkoholu. Jo, alkohol a drogy; v případě Claptona byla tato doba dost krutá. Skoro tři roky o něm nebylo vůbec slyšet a mnozí kolegové či fanoušci ho dokonce měli za mrtvého. Proto vydavatelské firmy začali dodávat na trh všelijaké kompilace, koncertní verze slavných skladeb nebo nějaké raritky, kde Clapton hrál či zpíval. Některé z nich byly podařené více, některé méně. Z těch podařených můžeme (vlastně musíme!) alespoň vyjmenovat koncertní nahrávku z období Layly, která vyšla roku 1973. Proč to zmiňuji? Když se totiž Clapton předávkoval heroinem, chybělo málo a bylo po našem hrdinovi. To dodalo jeho příteli Petu Townshendovi z The Who odvahu, aby zkusil přemluvit Erica znovu ke koncertování. Ten vida, že o jeho tvorbu je pořád velký zájem, kývl. Nicméně, Townshend zase tak nevěřil Ericově prohlášení, že s drogami skončil, že najal osobního strážce, aby ho hlídal doslova na každém kroku. Clapton na to později vzpomíná:
„Byl jsem fakt na dně. Byly domluvené dvě velké akce; koncert pro Bangladéš, který organizoval George (Harrison) a tzv. Rainbow koncert, který pro mě připravoval Pete v Londýně. Oba mě chtěli mít střízlivého, takže mi dali k ruce bodygárda. Ten byl vážně dost drsnej. Sprostě jsem mu nadával, ať mi přinese flašku Danielse, že jsem hvězda a cože si to dovoluje mi něco odepřít. Nedej Bože, kdybych chtěl trošku heráku. Nevím, jak se jim to podařilo, ale v dohledu tenkrát nebyl ani jeden dealer. Což byla normálně ta nejjednodušší věc pod sluncem. Prostě na ty dvě akce jsem pak byl OK. Při těch koncertech jsem potom viděl, že to jde i bez chlastu a bez drog. Pete mě potom doporučil experimentální léčbu, která spočívala v orientální akupunktuře. Byl to zvláštní pocit bejt rozpíchanej jako jehelníček, ale fakt to zabralo. Teď už jsem skoro dvacet let čistej..."
Každopádně obě akce vstoupili do dějin. Koncert pro Bangladéš byla jedna z prvních akcí toho druhu (viz Live Aid či koncert pro Asii). A Rainbow koncert?
Pete Townshend pozval tyto muzikantské veličiny: Ron Wood – kytara, zpěv; Steve Winwood – klávesy, zpěv; Rick Grech – basa; Jim Capaldi – bicí; Jimmy Karstein – bicí; „šílence na perkuse, který figuroval i na legendárním Woodstocku – Rebop a pochopitelně Clapton s Townshendem. Na koncertě hrálo toto seskupení čtrnáct skladeb např. Laylu (díky složení se mohla hrát v originálním pojetí), Creamovské Badge a Crossroads, Hendrixovskou Little Wing, klasické bluesové kousky jako Blues Power, Let It Rain či Key To The Highway. Byl to takový koncertní výběr toho nejlepšího, co mohl Clapton ve svém stavu zahrát a jak říká Towshend „nezkonit". Je určitě zajímavé, že právě Towshend, který na jednu stranu nevěřil v Claptonovu sebekontrolu věřil, že pokud bude hrát v příznivém stavu, plánovaná nahrávka koncertu bude znít fantasticky. Což nakonec skutečně tak dopadlo. Takovou energickou smršť, pokud mohu takto mluvit o tomto stylu hudby, jsem často neslyšel. Nemluvě o neskutečném feelingu. Připomínám, že byl Clapton totálně na dně a museli ho hlídat, aby se nenapil či nepíchnul dávku heroinu!!! Pokud jste nikdy tuto nahrávku neslyšeli, velmi doporučuji si ji sehnat!
Prozatím se spolu rozloučíme, ale nebojte. V dalším čísle se na další Claptonovu pouť společně podíváme. Bude nás čekat období z alb 461 Ocean Boulevard, Unplugged, From The Craddle, Reptile nebo bluesová jízda králů Riding With The King s B.B.Kingem. Určitě je na co se těšit...¨
