V r. 1982 jsem se šel podívat na kapelu Bluesberry, protože v ní hrál bývalý žák mé ženy, Mário Císař, kterého jsem znal. Vyprodaný sál Gongu v Praze 9 bouřil nadšením při Veksláckém blues, Padevědovi, Pocem moje stará a dalších hitech skupiny. To už Bluesberry hráli více jak 10 let.
Nechce se tomu věřit, ale letos Bleusberry oslaví třicetileté výročí svého působení na hudební scéně. V čele bandu stojí celých třicet let jeho vůdčí osobnost Petar Introvič.
Podívejme se na Tvoje začátky. Jaké bylo tvoje hudební zázemí před tím, než jsi potkal blues?
Musel jsem chodit na pijáno asi od šesti let. Samozřejmě, že mě to vůbec nebavilo, takže jsem chodil spíš za pijáno, než na pijáno. Učila mě, několik let, paní prof. Trnková. Když jsem jí pak potkal, už jako hodně starou paní, měla radost, že mě viděla někde v televizi a myslela si, že mě muzika živí. Musel jsem ji zklamat a říct, že tedy neživí, to v žádném případě. Ale to co mě naučila se mi určitě hodilo později.
Můj otec byl muzikant a byl zaměřenej na anglosaskou muziku. U nás se poslouchalo radio Luxemburk a jak se objevila nová písnička, otec sedl k pijánu a přepasal ji do not pro svoji kapelu. Měl jsem doma první desky Armstronga a pak přišly takový ty věci jako twist. Pamatuju se na desku George Hudson a jeho twistoví chlapci. Taky už se hrály rock and rolly, to byl rok 64, takže tahle muzika mě oslovovala už ve třinácti, čtrnácti letech. Když jsem na Hanspaulce chodil do osmý třídy, tak nám pan profesor Lapka pouštěl desku, vydanou Supraphonem, která se jmenovala Písně černého lidu. A tam bylo vždycky třicet vteřin, kdy hráli Ledbally, Sonny Terry a pak se hlubokým hlasem ozvalo, že to jsou písně toho černého, utlačovaného lidu. To už mě tahle muzika silně brala a byl jsem z toho odvázanej. Měl jsem teda už tenkrát hudební povědomí. Ne, že by to táta do mě cpal, ale prostě jsem v tom vyrůstal.
Kdy přišel ten okamžik, že tě blues zaujalo natolik, že se z něj stalo tvoje celoživotní téma?
To bylo v r. 1969. Teď nedávno, v lednu, jsme měli to smutný výročí Palachovy smrti. Já byl tenkrát vytřeštěnej, osmnáctiletej kluk a velmi silně jsem prožíval všechno, co se kolem Palacha dělo. Denně jsem byl na Václaváku a chodil domů po půlnoci. Taky jsem měl velký neshody s tátou, což souviselo jistě s pubertou. Rodiče byli rozvedeni, což jsem těžce nesl a já se přestěhoval s tátou z Hanspaulky do Břevnova. Táta mi řekl, že jestli přijdu zase o půlnoci, tak ať domu nechodím. Já zase přišel, protože jsem stál v podchodu a poslouchal lidi, který vyprávěli o tom co se tu dělo v padesátejch, šedesátejch letech. Můj bratranec držel na Václaváku čestnou stráž a já tam byl pečenej, vařenej. Tak se stalo, že jsem našel doma dveře u táty zavřený a odjel za mámou, takže jsem se na Hanspaulku zase vrátil.
No a na Hanspaulce byla hospoda Na staré faře s překrásnou zahradou, kterou za bolševika nesmyslně zbourali. Tam začal chodit kluk, kterej hrál „…tam za modrou horou, modrými lesy, tam je domov můj, tam leží Tenesse… a kopni do tý bedny …" To byl Ivan Hlas, já měl taky kytarku, tátovýho gibsona a chodil jsem tam taky hrát. A jedno léto, už nevím který, tam přišel menší, přizrzlej kluk, kterej nás pozval k sobě, bydlel v Benediktský ulici, za Kotvou. My přijeli z Hanspaulky do města, pro nás to byl přece jen kus cesty a tam byl mejdan. To byl Hogan, tedy Jan Veleba. Měl 20 bluesových desek a pustil desku s názvem „The blues", kterou jsem taky pak někde sehnal. Byly tam velký kapely, Wilie Dixon, Memphis Slim atd. a z toho jsem byl úplně vedle. Samozřejmě bluesovou muziku jsem slýchával před tím, ale ty možnosti se s ní blíž seznámit, nebyly. Hogan hrával kontrabas a byl spoluzakladatel takový bluesový kapely v Praze 6, která se jmenovala Žízeň. To byl on, Ivan Hlas kytara, Ondřej Hejma zpěv a harmonika a ještě někdo na bicí, už nevím kdo. Ten kontrabas skončil u mladýho kluka, Jiřího Kredby. Hogan nás naučil a zasvětil do klasickýho blues, jaký hráli W. Dixon, M. Slim aj. Od tý doby jsem v tom jel, sháněl jsem, měl jsem malej magneťáček a pět nahranejch kazet. To bylo úžasný, pět kazet nahranejch touhle muzikou.
To jsi byl ale sám, kdo přibyl další?
To se vyvrbilo tak, o datu se přeme, ale já říkám, že to byl snad ročník 70, 71. Řekl jsem si, že udělám na Babě u zříceniny babský podvečer poezie a folkbluesové hudby. Měli jsme kamaráda, velice vzdělanýho člověka Jardu Linkeho, kterej tenkrát chodil do školy s jistým Honzou Rosákem. Oba dělali konkurz na hlasatele a Jarda to vyhrál, kdežto Honza ne. Oni ale tenkrát byli členy vysokoškolského divadélka VIA, pod hlavičkou SSM. To jsem tehdy do SSM na půl roku vstoupil, aby nám divadlo povolili. No a my jsme tenkrát dělali beatnickou poezii, Corso, Ferlingheti, Keruac atd. Měli jsme pásmo, to se hrálo v divadélku ÚDA. Já jsem se staral o světla, kluci přednášeli. Dokonce jsme byli na akci, jako nějakej okresní sjezd, nebo celorepublikovej sjezd SSM na Lipně. A tam pozvali vysokoškolské divadelko VIA z Prahy s uměleckým pásmem. To byla tenkrát úžasná opijáda a velikej průser. My jsme se zčadili, esemáci tam seděli a my teď do nich… vy prohnilé generace… do těch mladej komunistů jsme to prali. Jarda pak zase do nich Ginsberga. S Jardou jsme si řekli, že uděláme ten babský podvečer a z toho mám ty první fotky, což mám na desce 25 let Blesberry. Vozil jsem kolečkem limonády, stěhoval svoje pijáno a byl jsem takovej organizační pracovník. A tenkrát jsem se potkal s klukem, kterej se jmenoval Jirka Čutka. Jirka už znal taky nějakýho Ledbellyho, hrál kytaru, já kytaru, harmoniku, takže jsme to spolu zkoušeli.
Kde jsi sehnal harmoniky, ty přece nebyly ani v Tuzexu?
Ty první nevím, jestli jsem je měl od Hejmy, nebo kde jsem je vysomroval. Zapomněl jsem říct, že se skupinou Žízeň hrál báječnej pianista Oleg Langer. Zkoušelo se u něj ve Strašnicích. On pobýval nějak s rodiči ve Francii a tam chodil na pijáno k Mephis Slimovi. Oleg emigroval a teď tu zas snad přebývá. Měl zažitý všechny ty bugy styly a tak k němu jsem chodíval, vždycky se popařilo, tak možná i od něj jsem harmoniku měl. Ale to byl vždycky s harmonikou průšvih, takže moje máma napsala do Paříže únorovejm emigrantům, kteří bydleli na Babě vedle nás, paní Bělehrádkový. Mně pak přišlo pět harmonik Blues Harp, něco úžasnýho. Shánělo se to jak to šlo.
Já jsem tě přerušil, promiň, jak to šlo dál?
Nejsem si jistej, jestli první byl Jirka Čutka, nebo Franta Ouředník. U mě na Hanspaulce na Babě bejvaly zkoušky, popilo se domácího červenýho vína. V r. 1973 jsme měli pár písniček a přihlásili jsme se na Písně dlouhejch cest. Teď nedávno měl časopis Folk a country desátý výročí, byli jsme tam pozvaný a vzpomínali s Jupem Konečným na naše první vystoupení. Říkal, že to bylo hrozný. Já mu vysvětlil, že jsme se posilnili alkoholem, šli na jeviště a Franta Ouředník mi povídá, že ještě nenapsal text na písničku, kterou jsme měli hrát. Já mu opáčil, že já taky ne a že to vymyslím na podiu, takže jsem prostě strašně blábolil, to bylo opravdu děsivé. Vždycky se zahrály tři písničky a lidi pak hlasovali, plakátky mám ještě schovaný. Pak jsem hráli finále dlouhejch cest v Radiopaláci v r. 73, 74.
Jak si se senámil s Mário Císařem?
Když byla hospoda Na faře zavřená, chodili jsme na Hadovku a tam jsem jednou slyšel, jak kdosi hraje teskné blues a to byl Mário, Jirka Kredba a jejich parta a tak jsme se domluvili.
Kdysi jsem četl v rozhovoru s Karlem Plíhalem, že by si chtěl zahrát s Bluesberákama. Došlo k tomu?
To byla parta z Ostravy, kteří dělali folkové prázdiny, což bylo putování po krásných moravských zámcích a všemožných kulturácích. Opravdu celý léto se hrálo. A my jsme na některých těch akcích hráli závěrečnou, což byla pocta. Tam hrával třeba Ivan Hlas, jako neznámý začátečník. Všichni ti pořadatelé přišli z bezvadným dramaturgickým plánem, když řekli : „Vy máte písničku Dobrejtro blues, tak budete v neděli v deset ráno začínat ". Samozřejmě, když se šlo spát v neděli ráno v šest hodin, tak to bylo tragický. Mám tu fotografie z jednoho sejšnu, kde je Karel Plíhal, Honza Volný, samý mladý kluci, který s námi hráli. Pamatuju se, že jsem takhle seděl v pátek v jedný restauraci v Břeclavi a říkám jedný paní : „Paní já vás znám „. A ona : "Já jsem ňáká Šuláková", já na to „ Já jsem Introvič". Ptám se : „Co vy děláte?" Já zpívám lidový písničky, povídám,že já taky. A ona začala zpívat a říkám Jarmilko, to je skvělý, já dělám čeký blues a vy děláte lidový blues. Ona tam měla muzikanty, už si nepamatuju kdo to byl, abych neplácal. A skutečně donesli kymbál a gusle a byli jsme tam až do rána. Tak se sedělo, dvě hodiny v noci, kořalička a hráli a hráli a my jsme pak šli hrát ráno Dobrejtro blues. To byly těžký akce, ale krásný. S ostravákama byly nezapumenutelný zážitky, takže tam nás tenktrát ti Plíhalové viděli jako skvělý hvězdy a při tom my jsme byly opilý trosky, který nevěděli jak se jmenujou. Tak z toho tu fotku mám. My jsme se pak potkali ještě jednou. Jezdili jsme někdy čtvrtek, pátek, sobota. Měli jsme hrát v Novým Jičíně s Karlem Plíhalem v divadle. Byli jsme ubytovaní na nějaký kolibě. Karel to se pamatuju, byl úžasnej. Donesli mu jídelní lístek a on povídá: „Já vám to ani nebudu jmenovat, doneste mi to postupně úplně všechno." Já jsem s ním v jídle tenkrát taky soupeřil. To bylo tehdy, za bolševika, jídlo se zapíchnutou vlaječkou, kde bylo jméno tý koliby, opravdu dost dobrý. A tam se ptám : „ Ježku (Jiří Kredba), kde je Mário?" On na to :" Jel domů, bál se ti to říct ". Nevím jestli tenkrát odjel kvůli práci, nebo manželce. My jsme šli hrát do vyprodanýho divadla a on si odjede ! Tak jsme se s Karlem domluvili a nějak jsme to ošulili.
Vždycky jsi zpíval jenom česky, anglicky jsi nezkoušel?
Anglicky jsme zpívali s Jirkou Čutkou, on mě do toho nutil, věci od Ledballyho a tak.
Byli jste první kdo tu hrál blues?
Byli tady i jiní. Mišík, zahrál blues, Kalandra zahrál, ale že by tu byl někdo, kdo by to bral tak ortodoxně jako my, tak jako řepansky, kdy o nás říkali to jsou ty kotlíkáři z Hanspaulky, tak to nikdo nedělal. A já vlastně zpětně vidím, když poslouchám některý kapely, že říkají, my jsme z vašich písniček vycházeli. Ne, že by si říkali budeme hrát jako Bluesberry, ale spousty těch našich písniček se mezi lidi dostala, ani nevědí, že jsou od nás. Můžu dát příklad, kdy jsem byl v jižních Čechách v hospůdce, ve vesnici o pěti číslech. Přišli tam nějací vandráci a začali…takovou ženu hledám…, Jirka Kredba byl na dovolené s rodinou a slyšel jak čundráci u táboráku hráli…pocem moje stará řekni jestli e-dur.., nebo Vašek Kopta byl někde na svatbě a tam byl takovej co hrajou na svadbách La Paloma Blanca a tak a najednou do toho.. já to platím…Vašek říkal, že úplně zíral, že ten člověk měl asi čtyři naše písničky. Asi se to mezi lidi nějak dostalo.
Jak to bylo s Diestelmannem (NDR)? Jak jsi k němu přišel?
To bylo úplně jednoduchý. V Mostě existuje jistý B. B. Budina, tedy Bohouš Budina, kterej za bolševika měl 20 000 bluesových desek. Když jsem k němu přišel do malýho pokojíčku v paneláku, tak on tam měl stěnu, kde měl 20 000 bluesových desek ! On psal senátorům do Ameriky a ti mu posílali svoje desky, teď to všechno prodal a má to v cédéčkách. On třeba napíše Georg Bushovi, že má rád bluesovou muziku a ten mu odpoví a pošle desku. Bohouš má všechno. Má třeba edici, která se jmenovala Street blues. To chodili fanatici po ulicích v Chicagu a všude možně a nahrávali tam, co kdo na ulici hrál, byly tam slyšet auta, houkačky, rachot. Bohouš tohle všechno měl. On v Mostě organizuje veškerej bluesovej život. Za bolševika tam byl Neprakta klub, kde dělali tuhle muziku. V Litvínově organizoval nonstop festivaly, zkrátka za dob temna dělal takovýhle věci. A on mi tenkrát říkal, že objevil bezvadnýho němce, kterej se jmenoval Stefan Diestelmann a ten přijel. Hrál solo kytaru, pak basu, trubku, všechno na pusu a já z něj byl úpně odvařenej. Taky jsme si zahráli, mám to tady natočený.
Která tvoje setava Bluesberry byla nejsilnější?
Každá měla něco do sebe. Samozřejmě už si nepamatuju to co bylo před dvaceti lety, ale jedna se mi líbila hodně a to byli Mário Císař kytara, Honza Špička basa, Honaz Fišer bicí a Jura Gilík s námi hostoval. To je pianista OPSO. Hrál s námi piano, nebo tahací harmoniku. To bylo zvláštní, dobrý období. Nedávno jsem ho potkal a říkal, že objevil doma naše 20 let starý nahrávky a že zíral jak je to po těch letech pořád syrový a dobrý blues. Dokonce mám fotku, kdy jsme byli jako hosti OPSO v Malostranské besedě, tak hraju s ním písničku, dvě foukací harmoniky. Dobrý období bylo s Máriem (kytara), Ježkem (basa), Krausem (bicí), dobrý období bylo s Ríšou Dvořákem (piano) a Jurkovičem (kytara), každý období mělo svý klady i zápory. Dobrý období, muzikantsky, kdy nemusím dávat pozor co se děje vzadu, aby se včas nastoupilo a můžu v pohodě hrát, t.zn., že se můžu odvázat i já, to je i ta poslední parta. To jsou Petar Introvič – doprovod. kytara, slide-kytara, foukací harmoniky, zpěv, Michal Chroňák-solo kytara, Pavel Večaj - basa, Václav Kopta -klávesy, Pavel Geisler – bicí, Světlana Hrdličková - zpěv.
Hráli jste někdy v zahraničí?
Ano hráli, to bylo úžasný. Po roce 1989 přišli kluci s tím, že si pojedeme vydělat do Vídně. Skutečně jsme do Vídně přijeli, postavili se na ulici, odehráli jednu písničku a začali se shlukovat lidi. Přišel policajt, chtěl povolení a my že nic nemáme. Šli jsme za roh, tam na nás naběhli nějací chlapi, že tam je jejich místo. Já na to somrování na ulici nejsem vyučenej, takže jsem stydlivý hoch a začalo mě to prudit. Řekl jsem klukům, že si skočím na jedno pivo, zapad jsem do hospody, sešli jsme se až večer a jeli jsme domů. To bylo bezvadný, kluci mě proklínali, projeli jsme benzín a nic jsme si nevydělali. Pak jsme hráli asi před osmi lety v Berlíně. Byla to česká restaurace, bylo to fajn a loni jsme byli na festivalu v Lipsku.
Kdy jsi začal psát vlastní muziku a texty?
No, tak na texty jsem měl vždycky povolanější. Mám tady asi pět svejch textů v šuplíku, který jsem nikdy nepoužil. Spíš jsem dal nějakej námět, já jsem psát nepotřeboval. První tři roky, kdy jsme se propíjeli k nějakému výrazu, vždycky přines něco Franta Ouředník. Pak jsem se seznámil s Tlučhořem, tedy Jardou Mülerem, kterej přišel na Faru a donesl Pocem moje stará, abych se na to podíval. Tak jsem to zhudebnil a měli jsme hned první hit. Nebo Blues poslední startky. Tenkrát jsem kouřil Startky a Letky a říkal jsem Jardovi je to skvělý, piš, ale český témata, třeba o Startkách. Jarda pak udělal asi 80 textů, já jsem opravdu nepotřeboval psát. Pak jsem se seznámil s Petrem Jurkovičem, kterej vytáh spoustu textů, který byly velice dobrý, pak Vašek Kopta, kterej udělal spoustu textů a pořád píše.
Kolik máš desek a klipů?
Jedna malá deska u Pantonu, edice Cesty, tam byly asi čtyři písničky, potom Hanspaul city, kde jsou kapely z Hanspaulky, asi tři písničky, pantonský LP, LP Pocem moje stará, CD Já to platím, 25 let Bluesberry a poslední Josefína. Klipy mám tři.
S kým by sis chtěl zahrát, kdyby sis mohl vybrat?
Kdybych si mohl vybrat tak kytara Brownie Mc Ghee, harmonika asi Sonny Terry, zpěv Howlin Wolf, pijano buď Champion Jack Dupree, nebo Memphis Slim, piano a další nástroje Joh Mayall.
Jaký používáš nástroje?
Harmoniky Lee Oskar, kytary firma Jurkovič, kombo Marshall AT 100 Acustik.
Hrál jsi v divadle Semafor i ve filmu Učitel tance. Jak na to přišlo?
V Semaforu pracuje náš klávesista Vašek Kopta jako herec, takže jsme tam spolu udělali nějaké bluesové kousky v různých písničkových pořadech. Učitele tance mi dohodil snad Mirek Kořínek z Ypsilonky. Byl jsem na konkurzu u pana režiséra a ten, když viděl moje dlouhý vlasy na ramena tak říká, s tímhle nemůžete. Tak mi do hlavy dali asi milion sponek, to bylo hrozný, vůbec jsem se nemoh hnout, ale jinak filmování „Učitele" byl příjemnej zážitek. To ale nebylo moje první setkání s filmem. Dělal jsem ještě s Ondrou Havelkou film. On tam má jako kapelu, hrajou country a chce hrát spíš rock and roll. Točilo se to v Malostranský besedě. Já jsem tam člen kapely a hraju na foukací harmoniku. Muziku jsem přišel nahrávat do studia, tam seděli členové symfonického orchestru FOK. Běžela smyčka, čas, obraz a najednou pan dirigent :" Pane Introvič, měl jste začít hrát". Já koukal do těch not, ale na harmoniku podle not nehraju, pouze doma jsem si to přebrnkal. Já jsem pak říkal, nezlobte se, ale já jsem tady sólista a cejtím to trochu jinak a vy se musíte přizpůsobit tý harmonice. Filharmonici byli těžce nasraný, tady někdo, kdo to neumí a tak mě tam dusili těma notama, no úžasnej zážitek.
Vím, že jsi vášnivý cyklista, který se tomuto sportu hodně věnuje. Jak s Tebou souvisí Tour de Hanspaulka?
Závod Tour de Hanspaulka založili starší kluci, vznikl v šedesátých letech. Pamatuju se, že jako třináctiletý chlapec jsem při tomhle závodě u Ruzyně zabloudil a plakal jsem, protože jsem nevěděl jak se dostat domů. Na Hanspaulce bylo pár lidí, organizátorů, kteří se o všechno starali. Byl to Jarda Müller, Ivan Poledňák, Jirka Sedláček. Jarda dělal kulturu, Sedláček nakupoval desky a dělal sport, založil a vedl malou kopanou. A oni všechno pojali tak že se jednalo o mistrovství HPC (Hanspaul City) a okolí. Takže třeba Běchovice byly mistrovství HPC a okolí. Nebylo důležitý, jestli závod Běchovice vyhrál Zwiefelhofer, ale důležitý byly výsledky moje, Sedláčka a dalších z Hanspaulky, ostatní byli vedlejší. Všechno jsme brali takhle. Vydával se časopis. Jarda Müller vydával „Logr ", Sedláček měl agenturu Být nebýt (Beat nebeat?), na zahradě u Sedláčka se konaly sportovní olympijský hry. Veškerej život tam tahlo těhle pár lidí a ještě někteří, co se znali z gymplu. Později jsem se na to nabalil já, když jsme založili hospodu u Tyšerů, neboli Houtyš. To bylo v r. 1975. S tím přišel Ivan Hlas, že ví o bezvadný hospodě, kterou vede ženská, zvaná Ivanem Onibaba, která požaduje, aby se lidi přezouvali a proto tam nikdo nechodí. Tak my jsme tam natahli piano, svoje známý, takže to byla naše hospoda. Tam přišel později pan Šmídek, tedy Bosá hlava.
Přál bys si, aby tvůj syn dělal muziku?
Ne.
Pročpak?
To nechme bez odpovědi. Samozřejmě, že chce abych ho naučil brnkat na kytaru, kvůli holkám. Měl by se naučit hrát, ale je mu patnáct, dělá sport a baví ho to.
Nenapadlo tě nikdy dělat jinej druh muziky, třeba kvůli penězům? Jistě bys byl měl příležitost.
Příležitost bych bejval měl, ale nechtěl jsem. Jednak muziku jsem vždycky bral jako koníčka vedle zaměstnání a pak nemám žádný hudební vzdělání. A učit se všechny ty harmonický teorie, postupy, na to se cítím už starej.
Kolik jste odehráli koncertů, když jste byli nejvíc vytížení?
Za rok tak 100 - 110, bez zřizovatele, bez agentury. To bylo v r. 81 - 85.
Nikdy jsi nebyl pod agenturou?
Nikdy. Teď bych chtěl bejt, ale nikdo nás nechce, protože patrně nejsme lukrativní podnik.
Poslední otázka. Co připravuješ k třicetiletému výročí?
Chystám koncert v Malostranské besedě, už mám zajednanej termín na 9.6.2001. Měli by se tam sejít ti, kdo s Bluesberry kdy hráli. Pochopitelně chci, aby z toho byla deska a nu tu připravuju nový písničky. Dál se ještě uvidí.
Pak rozhovor skončil, protože Petar Introvič spěchal do práce, i když byla neděle. Za několik dní bude v Praze, ve Vojtěšské ulici, otevírat hospodu„Livingstone" parta cestovatelů z Brna a Petar Introvič to má všechno na starost. Prostředí má být něco neobvyklého, nevídaného. A bude se tam hrát. Fanoušci se mohou těšit na skvělé blues v inspirativním prostředí.