Queen

Od blues ke hvězdám - 3. část

Tato kapela, která už od počátku doslova „bourala" zavedená hudební pravidla a určitou klišovitost, se kterou bojovala spousta „megakapel", svým albem The Game posunula rockovou hudbu naprosto jinam a mnoho lidí – fanoušků i kritiků, přivedla na pokraj šílenství a bezradnosti. Nikdo z nich nevěděl, kam Queen zařadit.

Kdysi tak opěvovaný „queenovský" styl – složité kompozice, do té doby neslýchané harmonie, vrstvené vokály a kytary na pomezí klasiky - vzal za své a přiklonil se k přímočarosti, více se zaměřoval na Mercuryho hlavní vokál a do svých výsostných rockových vod zapojil někdy až nenáviděný nástroj – syntezátor...

To vše by mohlo budit zdání, že se Queen zbláznili a chtějí se zbavit onoho „koření života muzikanta" - fanoušků. Ale Mercuryho osobnost, léty vyzrálá muzikálnost, obrovská profesionalita všech ostatních členů a vynikající čich na skladbu z Queen učinily skupinu slávou i výdělečností srovnatelnou snad jen s Beatles. Koncertní turné po celém světě tuto jejich pozici jenom potvrdilo. Za zmínku určitě stojí koncertování po Jižní Americe, zejména v Argentině a Brazílii, kde Queen vidělo bezmála půl milionu fanoušků a kde se také všechna alba Queen dostala do první desítky hitparád. Album Greatest Hits bylo na prvním místě a udrželo se zde neuvěřitelných 529 týdnů! Při evropském turné se poprvé představuje nový člen Morgan Fisher, který hraje na syntezátory. V listopadu roku 1981 vychází nový singl Under Pressure, na němž jako host zpívá David Bowie a květnu následujícího roku vychází nové album HOT SPACE. Přesto, že skladba Under Pressure byla obrovským hitem, samotní pěvečtí představitelé - Mercury i Bowie - shodně skladbu „vynášejí do pekel". Nejprve Bowie: „Byl jsem zrovna ve městě, Montreux, když se mi ozval můj známý Dave Richards – studiový technik, že má zrovna ve studiu Queen a jestli bych se nechtěl podívat. Zašel jsem tam a s klukama začal jamovat. Vznikla kostra písně; zdálo se mi, že to je docela pěkná melodie, tak jsme to dodělali. Spěchal jsem pak někam pryč, tak jsme to tak nechali – je to takový polotovar, mohlo to být určitě lepší; byla to prostě rychlovka; víc se mi líbilo demo. Bylo to v takovém kvaltu, že mě to štve – hlavně slova jsou strašná! Freddiemu se vždy dělá na blití, když ji někde slyší; schválně se ho zeptejte..." Mercury to však nehodlal komentovat vůbec, pouze na adresu Under Pressure oznámil: „Jděte do prdele, drahouškové..."

K tomu ještě noticka; Mercury a Queen vůbec (snad kromě Maye) jen velmi zřídka poskytovali rozhovory či jakýmkoliv způsobem komentovali určité své kroky. Také proto si dodnes není nikdo jistý tím, jak některé věci mysleli a co je na „queenovských legendách a mýtech" pravdivé a co není. Mercury měl velmi přiléhavou přezdívku - „The Great Pretender" (velký mystifikátor). Například fakt, že pochází ze Zanzibaru a jeho pravé jméno je Farrokh (někdy se uvádí Farook) Bulsara se veřejnost dozvěděla až v roce 1996, tedy čtyři roky po jeho skonu. Tímto bych rád poukázal na to, že je třeba vnímat některá fakta o Queen s jistou rezervou nebo alespoň s vědomím, že si nemohou nárokovat „stoprocentní" pravdivost.

Ale pojďme zpět k albu Hot Space. Zde vyčnívají zejména píseň Body Language či balada Las Palabras De Amor. To je však vše. Album se moc neprodávalo a hlavně… podepsala se tu „jistá" atmosféra, která panovala mezi členy kapely. Po dvanácti letech „mají všichni dost" a chtějí si zkusit něco osobnějšího. May dává dohromady seskupení, kde učinkují persony jako Eddie van Halen nebo Alan Gratzer a vydává první sólové album Star Fleet Project. Mercury vydává sólové album Mr. Bad Guy.

Nutno přiznat, že obě sólovky si nevedly špatně, ale čas ještě nedozrál. Proto v roce 1983 vychází asi nejkontroverznější album skupiny Queen - THE WORKS. Co dodat ke skladbám Radio Ga Ga a I Want to Break Free? Každý je zná, každý je nesnáší a každý jim nechtěně přiznává určité kouzlo. Fakta však mluví jasně; na obou březích Atlantiku jasné jedničky; klipy na MTV taktéž (hlavně legendární klip k I Want To Break Free, kde se chlapci převlékli za ženy uklízečky ;-)) ). Na druhou stranu však toto album posouvá Queen hudebně opravdu jinam a v kapele to začíná vřít. Taylor se neustále hádá s Mayem a nebýt Mercuryho, několikrát by se před koncertem porvali. Deacon se přestává bavit úplně s každým. Dopadlo to, jak muselo – Queen ohlašují konec a byl by to možná konec definitivní, kdyby nežil člověk jménem Bob Geldof. Ten v roce 1985 pořádal charitativní akci Live Aid na pomoc Etiopii. Koncert se měl konat na „queenovském stadionu" ve Wembley. Geldof měl ideu, aby se koncertu zůčastnily hlavně kapely, které již neexistují a samozřejmě stávající hvězdy jako Elton John, U2 či David Bowie. Pozvánku dostala i legenda největší, Led Zeppelin, která měla být největším tahákem. Page, Plant, Jones a Bonham; tato jména visela na každém plakátu propagující tuto akci (samozřejmě, u jména Bonham byl dodatek Jason ;-)) ). Měl to být tedy večer Led Zeppelin, ale legendě to nevyšlo tak, jak si asi každý představoval. Byl to nakonec večer úplně jiné kapely. Pozvánku totiž dostali i Queen, kteří se chtěli rozloučit nějak důstojněji než hádkami na veřejnosti a na nabídku kývli. Queen a hlavně Mercury si publikum ve Wembley podmanili. Kdo viděl záznam této akce, musí dát za pravdu těmto slovům, neboť to co zde Mercury předvádí je něco neuvěřitelného! Freddie naprosto ovládal celé publikum a každým pohybem či gestem rozpaloval obecentsvo víc a víc. Při skladbě We Are The Champions zpíval celý sedmdesátitisícový dav a Mercury ho dirigoval pohybem jednoho prstu. Všechny noviny světa otiskly titulek „Queen is King!" (Královna je král!) a sám organizátor Geldof prohlašoval, že Queen byli jednoznačně nejlepší skupinou dne. Koncert jim přinesl novou generaci fanoušků a dle odhadů stoupl počet jejich prodaných desek (všech!) nejméně pětkrát! Po takovém neskutečném úspěchu se nemůže končit. Pomohla také náhoda v podobě nabídky ke zkomponování hudby k novému filmu nadějného filmaře Russela Mulcahyho, který chtěl natočit film podle svého vlastího námětu – HIGHLANDER.

Protože si všichni členové Queen byli velmi dobře vědomi, co způsobili svým předchozím albem, chtěli si dát záležet a znovu ukázat hudebnímu světu, že na to mají, že jsou excelentními muzikanty a dokážou vládnout. Nechme promluvit režiséra Mulcahyho: „Když jsem ten film točil, nechtěl jsem orchestrální hudbu a měl jsem v hlavě jedinou kapelu – Queen. Jejich hudba byla úplně přesná pro ten snímek; mají velký smysl pro vizuálnost. Píší velmi silné, hymnické písně a film potřebuje jejich energii. Chtěl jsem také, aby hudba byla nedílnou součástí děje a proto jsem chtěl jedinou kapelu a ne spousty interpretů jako to dělají jiní režiséři... Velmi mě překvapili svým profesionálním přístupem; chtěli vidět pracovní verzi filmu, aby viděli děj, slyšeli dialogy a vycítili náladu....Jediná věc, kvůli které jsme se dohadovali byl název filmu – oni chtěli pořád název Princess Of the Universe nebo The Immortals, ale já jsem trval na Highlander...." Jak to dopadlo, je už známo z historie; film, který pojednával o zvláštních – (téměř) nesmrtelných - lidech, kteří spolu bojovali o nadvládu světa od patnáctého do dvacátého století (jediným způsobem jak se dali zabít bylo useknutí hlavy), představoval obrovský úspěch a každá skladba, která zazněla ve filmu se stala doslova dělovou bombou vedoucí světové žebříčky. Byla to jedna z mála vyjímek v dějinách hudby, kdy v hitparádách mezi sebou soupeřily skladby jedné skupiny. Film bez hudby by byl poloviční, ale hudba bez filmu funguje výborně. Proto také, na rozdíl od Flash Gordona, bylo vydáno album nikoliv jako klasický soundtrack, ale jako samostatná deska s názvem A KIND OF MAGIC. Skladby jako One Vision, Who Wants To Live Forever, Princess Of The Universe, One Year Of Love, Gimme The Prize, Friends Will Be Friends, Don’t Lose Your Head nebo titulní A Kind Of Magic jsou opravdovými skvosty hudebního nebe a opravdu patří do kategorie skladeb „nesmrtelných". ;-)) Queen se zde opět nebáli křížit hudební styly, používat nové zvuky či netradiční nástroje (Gimme The Prize (skotské dudy), One Vision (opakující se smyčky) nebo Who Wants To Live Forever (použití klasického smyčcového orchestru)). Zkrátka… Queen se vrátili zpět v největší možné síle. Toho také využijí a na začátku roku 1986 vyrážejí na mamutí turné po celém světě, během něhož navštíví i zemi za železnou oponou - Maďarsko. Tento koncert (27. 7. 1986) byl také natáčen na filmový pás (znám jako Live In Budapest) – součástí záznamu, krom samotného koncertu, byl i příjezd skupiny, zvuková zkouška, minirozhovory, setkání s fanoušky, zákulisí - tedy v podstatě první počin nezbytné bonusové výbavy všech dnešních koncertních záznamů na DVD. Celé turné dostalo název Magical Tour a skončilo 9. srpna 1986 v Knebworth Park. Zmiňujeme to proto, že to byla poslední možnost vidět Queen v této sestavě. To však zatím nikdo netušil.... Celé turné vyšlo ještě v tomtéž roce jako kompilace živých nahrávek z různých míst na albu LIVE MAGIC.

Roky 1987 a 1988 se nesou ve znamení dalších sólových projektů. Hlavně půjde o Mercuryho, který se vrhnul na operní kariéru. Ano, slavná Barcelona s Monserrat Caballé. Stejnojmenné album obsahuje osm písní, které spojují operu s rockem. Freddie s Monserrat vyjel na miniturné po Ibize a všem pochybovačům dokázal, že jeho hlas je opravdu výjimečný. S operní divou nedržel pouze krok, on přímo určoval tón a svým vedením hlasu dokázal neskutečnou variabilitu. V operním zpěvu jde hodně o techniku zvanou bellcanto a Mercury svým rockově/operním pojetím (v podstatě jako samouk!) dokázal tyto rozdíly smazat a ukázat nový směr nejen pro rockovou scénu, ale i pro operní svět, který se (mnohdy po právu) na rockery díval hodně z patra. Od té doby čas od času můžeme slyšet operní megahvězdy typu Luciano Pavarotti „zpívat s přáteli"...

Co však Queen? V květnu 1989 vychází nový singl I Want It All a stává se jedním z jejich nejúspěšnějších. Tato skladba ukazuje Queen zase v jiném hudebním hávu: tvrdý zvuk kytar na pomezí hard rocku, zároveň kontrast mezi zkreslenou kytarou a akustikou. A jak tvrdili kritici, Queen zráli jako víno. Každý byl tedy zvědav, jaké bude nové album. To vyšlo hned další měsíc pod názvem THE MIRACLE. Vlajkové písně jsou už zmíněná I Want It All, Breakthru, The Invisible Man, titulní Miracle a Scandal. Ze všech skladeb doslova čiší uvolněnost, při poslechu alba máte pocit, že se Queen vrátili v čase – prostě samá pozitiva. May: „Při natáčení Miracle jsme použili nový systém skládání. Každý z nás do studia přinesl nápady na novou skladbu a poté jsme ji společně dotvořili. Tento systém nám vyhovoval nejlépe a moc jsme se divili, že jsme na to nepřišli už dřív. Teď jsou Queen konečně kapelou a ne kapelou osobností. Až později jsme zjistili, že v tom také hrál roli Freddieho stav... Freddie nás také tlačil okamžitě na nahrávání nového alba... Byla to nádherná, ale i smutná doba...."

Ano; album bylo okamžitě platinové, ovládlo všechny možné žebříčky, ale Queen poprvé nevyjeli na turné. Freddie, pověstný svým nočním životem, tráví více času doma ve svém sídle a oznamuje, že nechce pořád dělat zaběhnutou rutinu album-turné-album-turné... Některým fotografům se podařilo vyhublého a unaveného Freddieho vyfotit a po zveřejnění snímků se okamžitě vyrojily fámy o jeho zdravotním stavu – dle mínění tehdejších periodik měl snad všechny možné nemoce, které existují... Sám Mercury vše popírá a jako důkaz ohlašuje nové album, které vyšlo na začátku roku 1991 a dostalo název dle titulní skladby – INNUENDO.

Dle mnohých jde o nejlepší dílo Queen a obsahuje samé skvosty. Už jen titulní skladba Innuendo proplouvá mezi rockem, orchestrální kompozicí, popem a díky legendární mezihře i flamencem. Dalším skvostem je I’m Going Slightly Mad, kde se Freddie vyznává k obdivu k Lordu Byronovi – nálada této písně je prostě neskutečná a Mayovo bottleneckové sólo taktéž. Dále hard rocková Headlong, hravá I Can’t Live With You, další spojení s operou, melancholická Don’t Try So Heart – prostě album nemá slabé místo a největší skvost ryzího diamantu je poslední skladba, která jako by symbolicky uzavírá kruh Queen - píseň The Show Must Go On. Album bylo obrovsky úspěšné, snad poprvé přijato příznivě i hudební kritikou, vyhrávalo všechny možné ceny, ale mělo jednu vadu....

V té době už Freddie přiznal Brianovi, Rogerovi a Johnovi, že je opravdu nemocný – byl pozitivně testován na virus HIV, má AIDS a neví, kolik mu ještě zbývá života. Proto prosí, jestli by nemohli ještě do studia, že by chtěl nahrávat dokud to jde.... Všichni společně nahrávají dokud to zdravotní stav Freddieho umožňuje.... 23. listopadu 1991 Freddie před davem novinářů, shromážděným před jeho domem, oznamuje, že má AIDS....

Roger Taylor řekl: „Myslím, že poslední věc, kterou by si přál, bylo obracet pozornost k jakékoliv slabosti nebo nemohoucnosti, i když to všechno bylo celkem zřejmé. Nechtěl žádnou lítost a byl neuvěřitelně statečný. I když to prohlášení udělal, určitě si nepřál, aby se na něj všichni vrhli.... Často říkal: ,Hele, já můžu natáhnout bačkory každou chvilku - a nemusel o tom říct ani slovo. Podle mě se zachoval naprosto správně."

O dvacet čtyři hodiny později byl Freddie Mercury mrtev....

Brian May, Roger Taylor a John Deacon vydávají toto prohlášení: „Ztratili jsme největšího a nejmilovanějšího člena naší rodiny. Cítíme nepřekonatelnou lítost nad tím, že odešel, smutek z toho, že ho smrt zasáhla na vrcholu jeho tvůrčí dráhy, ale především pýchu ze statečnosti, s níž žil a zemřel. Bylo pro nás darem sdílet ten kouzelný čas. Až budeme moci, chceme oslavit jeho život způsobem, na který byl zvyklý."

Pohřeb se koná 27. listopadu ve West London. Freddieho poslední přání bylo prosté – peníze odkázal na charitativní institiuci Terrence Higgins Trust věnující se boji proti AIDS. Zbývající Queen informují veřejnost o plánu uskutečnit k uctění Freddiho památky velký koncert na jeho nejoblíbenějším stadionu ve Wembley. Datum bylo určeno na 20. dubna 1992. Na koncertě, který sledovalo po celém světě skoro miliarda lidí (jen v Británii 6,3 milionů) učinkovaly kapely a osobnosti jako David Bowie, Lisa Minneli, George Michael, Elton John, Metallica, Guns ‘n’ Roses, Def Leppard, Extreme a spousta dalších. Všichni zpěváci měli obrovský problém vypořádat se s originální tóninou vybraných skladeb (což byl takový malý žertík Queen ;-) ) a snad s výjimkou Lisy Minneli (We Are The Champions), George Michaela (excelentní výkon v Somebody To Love) a Davida Bowieho (společně s Annie Lennox Under Pressure) všichni pohořeli. Jak velmi trefně prohlásil queenovský klávesák číslo dvě Spike Edney: „Freddie by si je náležitě vychutnal! Hrozně by se mu líbilo, vidět je všechny, jak trpěj...smích".

Freddie měl ještě jedno přání, aby hudba, kterou s Queen tvořil do posledních minut, vyšla na albu. Nahrávky vzniklé v období čtyř měsíců, museli May, Taylor a Deacon ještě zpracovat, takže to chvíli trvalo. Roger: „Dva roky jsme se nechtěli postavit tváří tvář otázce, jestli to budeme schopni dokončit... Bylo to pro nás něco velmi emotivního, slyšet Freddieho hlas na pásu a vědět, že už není mezi námi...". Brian: „Až do konce mě Freddie žádal o texty a muziku, na kterých by mohl pracovat a vždy byl pevně přesvědčený, že tento materiál může být vydán... Naprosto neuvěřitelně se jeho hlas stále zlepšoval, ale jeho zdraví nikoliv... Často jsme ho doslova násilím museli odvádět pryč, aby si odpočinul – jeho posedlost po dokonalosti byla opravdu neuvěřitelná.... Bylo to jako skládat puzzle... Album je jakousi simulací, co bychom mohli udělat, kdybychom byli stále spolu... Mou nejoblíbenější skladbou z tohoto nového alba je Mother Love, protože jde o poslední píseň, kde zpívá Freddie – byla to naše poslední spolupráce..."

V roce 1995 tedy vychází nové album Queen MADE IN HEAVEN. Je opravdu velká škoda, že tato kapela, v této sestavě, už nemůže vydávat nová alba, protože skladby jako titulní Made In Heaven, Let Me Live (v této písni slyšíme další nový prvek – gospel a po dlouhé době se zde vystřídají v hlavním zpěvu Mercury, May i Taylor), Mother Love (zde Freddie předvádí jeden ze svých nejlepších vokálních výkonů a Brianovo sólo je skvělou ukázkou kytarového feelingu), hravě rockové I Was Born To Love You a Too Much Love Will Kill You nebo nádherná pocitovka A Winter’s Tale ukazují obrovský invenční potencionál Queen. Album opět nemá slabé místo a je více než důstojnou tečkou za hudební kariérou této formace....

Queen ještě vydávají kompilaci QUEEN ROCKS (1997). Jde o výběr toho nejrockovějšího, co skupina za svou existenci vytvořila. Nyní se pokouší pracovat dál s novým zpěvákem, bývalou pěveckou superstar kapel Free a Bad Company – Paulem Rodgersem. V rámci jakéhosi „seznamovacího turné" zavítala tato sestava i do našich končin a bohužel dokázala, že Queen bez Freddieho není Queen. Ale to už nechme historii, třeba nás Queen ještě překvapí.... Protože… slovy poslední písně vydané za Freddieho života… THE SHOW MUST GO ON!

Kytarové vybavení Briana Maye

Zkusíme si ještě nastínit kytarové vybavení Briana Maye. Jeho základní výbavou byla speciální kytara zvaná krbovka, kterou postavil se svým otcem. Brian si nejdříve vyzkoušel všechny možné nástroje, aby zjistil, co mu nejvíce vyhovuje a pak si sám navrhl tvar těla. Kytara má dvacet čtyři pražců a krk i tělo jsou z jednoho kusu dřeva, které s otcem vyřízli z krbové římsy. Po mnoha peripetiích s pokusy o vlastní snímače, nakonec koupili snímače od firmy Burns. Vyrobili i přepínač snímačů, který pracuje v sérii a ne paralelně – May chtěl, aby mu vždy hrály dva snímače najednou pro silnější zvuk. Vibrapáka je made in May family a na vyrovnání tahu strun použili dvě pružiny ze starého motocyklu. Struny jdou přes kobylku, která se pohybuje na dvou válcích a kopíruje tah strun, takže se při práci s pákou neodírají o ladící kameny.

Co se týče aparátů, May do dnešních dnů používá stále stejný – VOX AC30 2x12" (nyní má svůj signovaný model viz test MS). Na koncertech používá Voxů dvanáct, zapojených do čtyř řad po třech. Každá řada má své nastavení:

1. pro delay, 2. pro chorus a 3. na čistý a zkreslený zvuk, který ještě ovlivňuje zesilovačem Deacey, který pro něj v začátcích vyrobil John Deacon. Občas, jako například ve skladbě A Winter’s Tale používá pouze Deacey, který má unikátní sound.

Efektů používá Brian jen pár. Základní páteř jeho kytarového zvuku tvoří krbovka, VOX a mince (sixpence) místo trsátka. Má postavený pedal board od Peta Cornishe (kdo z těch největších es ho nemá? Za všechny; Dave Gilmour) vněmž má ovladače pro: MXR digital delay (dva), Foxx phaser (je modifikován; Cornish z něj vyjmul ovládací pedál rychlosti a místo něj dal bytelnější od Cry Baby), dva Pitch Shiftery – jeden nastavený na moll/malá tercie a druhý na dur/velká tercie, oba intervaly jsou složené ze tří tónů (viz test M.S. na DigiTech Red Special), harmonizér Eventide, ovladače pro tři chorusy CE-1 od firmy Boss, footswitche k aparátům a k Deacey. Ve studiu občas používal syntezátor Roland G-50.

Jako tabulaturové ukázky jsem vybral fragmenty skladeb: Mother Love a Innuendo. V první zmíněné skladbě můžeme vidět základní motiv, který naprosto skvělě podpořil Mercury svým procítěným „labutím" zpěvem. Druhá ukázka je z dnes už legendární prostřední části skladby Innuendo, kde May rozehrává bolerový rytmus flamenca. S touto částí písně mu velmi pomohl Steve Howe, který je těmito motivy proslavený u své mateřské kapely Yes. May více než dobře pochopil, o čem má být „řeč" a se svými vrstvenými kytarovými prvky flamencový styl obohatil a ukázal skryté či netušené možnosti.

Doufám, že jsem vám Briana Maye, který je jeden z nejvíc podceňovaných kytaristů hudebního nebe, a kapelu Queen trochu přiblížil a moc svými slovy nenudil. A snad se budete na jejich písně dívat zase trochu jinak než jako na komerční záležitost, která nemá muzikantovi co říci. Myslím, že má a to určitě! God Save The Queen…