Recording Report

Reportáž z tak trochu jiného nahrávání

Bezmála dekádu brázdí pódia (nejen) tuzemských klubů a festivalů osobitá pardubická formace Dukla Vozovna (www.duklavozovna.com). Skočné a svěží punkové základy spojené se dvěma akordeony vytvářejí dohromady úspěšnou kombinaci (double harmonika punk), která oslovuje stále početnější řady příznivců kapely. Dukla Vozovna za dobu svého fungování vydala tři alba a do nadcházející desáté sezóny hodlá vstoupit se zbrusu novým, čtvrtým počinem. Album nese název "Prášek proti smrti" a oficiální křest se odehrál 26. 12. 2009 v pardubickém hudebním klubu Žlutý pes.

Od vydání třetího alba Dukly Vozovny už nějaký ten pátek uplynul a není divu, že dávno uzrál čas na album nové. Ne, že by kluci z kapely neměli dostatek nápadů pro novou nahrávku, šlo spíš o to, kde a hlavně jakým způsobem nové album nahrát tak, aby odpovídalo jejich představám, aby nahrávka měla nejen dobrý zvuk, ale i možné maximum nápřahu, radosti a pohody typické pro vystoupení kapely. V případě této skupiny jde o skrz naskrz živou, pódiovou kapelou a její hudba si se sterilním prostředím nahrávacích studií příliš nerozumí. Jak kluci sami říkají: "jiný kapely si nahrávání užívaj, pro nás je to nutný zlo."

Nahrávání předchozího třetího alba probíhalo ve studiu čistě sekvenčním způsobem a to podle jejich názoru atmosféře nahrávky příliš neprospělo. V okamžiku, kdy se kapela rozhodla, že se nové album nahraje, vstoupil jsem do příběhu Dukly Vozovny tím, že mě kluci požádali, jestli bych s nimi album nenahrál. V roce 2002 jsme už spolu nahrávali druhé album kapely a už tehdy jsme se snažili, právě kvůli atmosféře, natočit co nejvíc naráz, s minimem playbackových dohrávek. Myslím, že jsme si to tenkrát oboustranně užili a teď jsme se znovu setkali nad novým projektem. Na začátku září 2009 jsme měli s kapelou pracovní schůzku a domluvili jsme strategii nahrávání: album se nahraje mimo studio. Jednotlivé nahrávací sekvence se budou plánovat do "dír" v poměrně četném koncertování. Základy (kytara, basa, bicí) se nahrají naráz, akordeony, akustická kytara, foukací harmonika, zpěv a sbory se dotočí na playback. Snad abychom byli všichni na domluveném plánu patřičně zainteresováni a nebylo cesty zpátky, kapela v té době, kdy ještě nebyl nahrán jediný tón, uveřejnila na svých webových stránkách oficiální datum křtu nového alba. Prvním krokem bylo vytipování vhodného prostoru pro natočení základů. Jako muzikant a zvukař jsem v okolí Pardubic poznal dost sálů a tak jsem si celkem rychle vytvořil seznam těch, které by bylo možné pro nahrávání použít. První na mém seznamu byl sál Společenského domu v obci Kostěnice. V rozumné vzdálenosti od Pardubic je to jeden z mála, ne-li jediný sál, se slušně ošetřenou akustikou, velkým pódiem a jistou pravděpodobností, že bude v potřebných termínech k dispozici. Díky ochotě místního pana starosty se mi podařilo sál na jeden ze dvou možných termínů, který pro kapelu připadal v úvahu, pronajmout a 24. 10. 2009 navečer jsme se s Duklou Vozovnou do tohoto sálu kompletně přestěhovali. Během večera jsme na pódiu postavili bicí, aparát pro kytaru a baskytaru. V rohu prostorného pódia jsem si vybudoval nahrávací pracoviště. Postavil jsem mikrofony, propojil a odzkoušel celý nahrávací řetězec tak, abychom následujícího dne ráno mohli rovnou spustit nahrávání základů. Bicí jsme postavili na jednom konci pódia, poblíž mého nahrávacího stanoviště, kytarový a basový aparát jsme postavili na opačném konci pódia, aby byly od bicích co nejdál. Aparáty stály otočeny směrem do sálu, ale bubeník si stěžoval, že kytaru a basu neslyší dost konkrétně. Natáhl jsem mu sluchátka, ale ani to nebylo ono. Nakonec jsem oba aparáty otočil tak, že hrály směrem na bicí, přesněji řečeno před bicí, protože zatímco bicí stály co nejvíce v hloubce pódia, aparáty kytary a baskytary stály naopak blízko okraje pódia. Toto rozestavení se ukázalo jako nejlepší kompromis z hlediska přeslechů a spokojenosti bubeníka. Byli jsme připraveni začít. Kytarový aparát se točil do dvou stop současně: jedna stopa dynamický mikrofon, léty prověřený "držák" AKG D330BT, druhá stopa kondenzátorový mikrofon ATR M TWO. Basový aparát se také točil také do dvou stop. Do jedné stopy šel signál po lince z výstupu zesilovače, do druhé stopy se točil signál z kondenzátorového mikrofonu ART M ONE před bednou. Na bicí soupravu jsem použil kondenzátorové mikrofony AKG C518 M (virbl, tom, 2x kotel), kondenzátorový mikrofon AKG C451 na hi-hat, dynamická klasika AKG D112 na šlapák. Na bicí shora jsem použil kondenzátorové mikrofony AKG Perception 420. Jako ambientní mikrofon pro bicí jsem použil ART M THREE. U tohoto mikrofonu a stejně tak u mikrofonů nad bicími jsem nastavil osmičkovou směrovou charakteristiku, protože ze strany na bicí přicházel zvuk z kytarového a basového aparátu. K tomuto přicházejícímu zvuku tak mikrofony stály svou nejméně citlivou stranou. Díky tomu a také proto, že velká část zvuku z pódia přirozeně "odcházela" do sálu, kde se rozptýlila, byl přeslech kytary a basy v bicích minimální, podstatně menší, než jsem původně předpokládal.

Všechny mikrofony i linka z basy byly připojeny na baterii předzesilovačů ART s elektronkami, využil jsem také dva mikrofonní předzesilovače z Fat Tracku od TLAudio (také s elektronkami), který mi jinak během nahrávání sloužil hlavně jako monitorovací centrum, kam přicházel poslechový stereo signál ze zvukové karty, kam jsem měl připojeny „terénní“ kontrolní bedýnky M-Audio a odkud jsem vedl poslech do sluchátek. Výstupy z předzesilovačů šly rovnou na vstupy "matky všech osmistopých karet" M-Audio Delta 1010. Použil jsem dvě tyto karty spřažené dohromady. Díky tomu bylo možné nahrávat současně tolik stop, kolik bylo třeba. Signály se nahrávaly do stop ProTools M-Powered v rozlišení 24 bitů/48kHz. Před spuštěním ostrého nahrávání jsem ještě zvažoval kompresi a ekvalizaci. Vzhledem k tomu, že za daných okolností nebyla k dispozici oddělená režie, ale pouze kontrolní poslech na místě činu, rozhodl jsem se po několika zkušebních záznamech nechat věci tak, jak jsou. Pouze jsem upravil polohu některých mikrofonů, jedinou ekvalizaci při nahrávání jsem použil na hi-hatce, a to potlačení od 150 Hz. Ostatní jsem nechal na míchání. Připraveni a patřičně nažhaveni jsme 25. 10. 2009 v sobotu ráno stáli na startovní čáře. Kluci z kapely šli do nahrávání s dvanácti kousky, z nichž zhruba polovinu už nějakou dobu měli na koncertním playlistu a tudíž byly dostatečně obehrané. S těmi jsme začali. Zbytek byly úplné novinky. Celý první den jsme nahrávali pouze základy - kytara, basa, bicí. Po několika prvních záznamech se ukázalo, že tento způsob byl pro tento projekt optimální. Kluci byli na pódiu, mohli se pohybovat jak chtěli, byli ve vzájemném kontaktu, takže jim za chvíli vůbec nepřišlo, že se nahrává. V některých momentech klukům pro orientaci, jen tak bez ozvučení, "přihrával" jeden akordeon, nebo si kluci prozpěvovali bez mikrofonů. Nedělali jsme žádné střihy ani opravy. Skladba se hrála tolikrát, dokud jsme neměli pokus, který jsme vyhodnotili jako hodný uložení. Většinou stačily tři pokusy, nahráli jsme také skladby, kde to "vyšlo" napoprvé. Prioritu při posuzování mělo to, jestli to "jede", nikoliv nutně chirurgická přesnost. Muzikanti byli při chuti, podařilo se jim dát dohromady a nahrát "z fleku" jednu skladbu navíc. Když jsme ale večer skončili, bylo nám všem, jako bychom za sebou měli dvanáctku v dole, nicméně na hard disku jsme měli třináct základů skladeb budoucího alba. Následující den jsme věnovali dotáčení akordeonů. Jeden nebo druhý z bráchů harmonikářů si sedl na připravenou židli, kterou jsem umístil na kraj pódia. Do vzdálenosti asi půl metru jsem umístil kondenzátorový mikrofon ART M THREE nastavený na osmičkovou charakteristiku. Mikrofon stačil jen jeden a to proto, že kluci prostě na basový rejstřík v podstatě nehrají. Při nahrávání akordeonů do připravených základů už přišel ke slovu také střih a vrstvení. Do některých skladeb jsme dotočili až čtyři stopy akordeonů. Počet stop se začal zvyšovat, nahraná muzika zahušťovat. Během dne, kdy jsme zdolávali záznam akordeonů, zbytek kapely stranou pod pódiem narychlo zaranžoval ještě jeden nápad, který jsme na úplný závěr nahráli. Úplně naživo včetně akordeonu. Pak následovalo balení, předání sálu a odjezd z Kostěnic.

Po čtrnáctidenní pauze se naše produkce přesunula do sálu hudebního klubu Žlutý pes v Pardubicích. Pokračovali jsme dotáčením zpěvů, sborů a akustické kytary. Pro záznam zpěvů jsem použil kondenzátorový mikrofon AKG Perception 420. Při záznamu sólového zpěvu jsem nastavil ledvinovou charakteristiku a aktivoval filtr pro potlačení basů. Zpěvák zpíval zhruba ze vzdálenosti 15-20 cm. Sbory jsme točili najednou na tentýž mikrofon, tentokrát ale s kulovou charakteristikou. Kluci zpívají tři a kvůli posílení jsme stopy se sborem nahráli dvakrát, případně třikrát, podle záměru kapely v té které skladbě. Zpěvy a vlastně všechny ostatní dohrávky jsem nabíral přes předzesilovač ve Fat Tracku TLAudio. Do insertu jsem zapojil fotooptický elektronkový kompresor ART PRO VLA. Nastavení bylo většinou spíš jemnější: kompresní poměr 2:1, redukce zisku 2 až 4 dB, práh komprese na + 5, náběh/doběh na Auto. Šlo spíš jen o lehké vyrovnávání s tím, že prostor pro případné větší dynamické úpravy si ponechám pro mixáž. Nahráli jsme zpěv zhruba do poloviny skladeb a přidali jsme akustickou kytaru. Ta se nahrávala přímo po lince. Byl to opět náročný den, jak už to ostatně při nahrávání chodí, z klubu jsme večer ale odjížděli spokojeni s tím, co jsme udělali a s tím, že se nám daří držet se harmonogramu. Já jsem kromě toho odjížděl s otázkou v hlavě, jaký zážitek z celého dlouhého dne měla asi paní na baru, která s námi musela být na sále v prázdném klubu a poslouchat bohatýrský zpěv kluků z Dukly Vozovny, aniž přitom slyšela hudební doprovod, který měli muzikanti ve sluchátkách na uších. V dalším volném termínu kapely jsme neměli k dispozici žádný sál a tak jsme skončili v poměrně luxusní zkušebně spřátelené kapely Vypsaná Fixa. Zde jsme ve stejném stylu pokračovali v dotáčení zpěvů a sborů. Použil jsem přitom stejnou kombinaci, mikrofon – předzesilovač – kompresor - zvuková karta - ProTools. Týden na to jsme se znovu sešli ve Žlutém psovi a nahrávání jsme dokončili. Dotočili jsme poslední zpěvy, opravili jsme některé stopy zpěvu z předchozího nahrávání a do jedné skladby se dotočily stopy houslí. Tím skončilo naše putovní nahrávání a v ProTools jsme měli ve stopách čtrnáct skladeb ke smíchání.

Během následujícího týdne jsem připravil hrubý mix všech skladeb. Srovnal jsem úrovně na pomyslnou "startovní čáru", rozvrhnul jsem panoramu jednotlivých nástrojů, připravil jsem ekvalizaci, kompresi a prostorové efekty. Tyto pracovní mixy jsem pak předal kapele a domluvili jsme, že budou mít týden na důkladný poslech, aby si mohli dát v klidu a pohodě dohromady své představy o výsledné podobě skladeb. Pomalu, ale nezvratně se totiž přibližoval termín odevzdání cd masteru do lisovny, a tak bylo nutné postupovat maximálně efektivně. Chtěl jsem se vyhnout situaci, kdybychom se například "kousli" na tom, že si kluci z kapely mezi sebou začnou teprve u míchačky vyjasňovat důležitost jednotlivých nástrojů v nahrávce a podobně. Postupovali jsme celkem plynule kupředu tím způsobem, že jeden den smíchané skladby si kapela odnesla na CD, každý si hotový mix poslechl na svém zařízení a následně jsme se sešli znovu a mixáž jsme upravili podle připomínek muzikantů. Po dokončení této operace zbývalo zhotovit finální cd master.

Mixáž se dělala kompletně v prostředí Pro Tools, což nám za daných okolností a za daného postupu umožnilo ukládat dodělanou mixáž a následně se k ní podle potřeby vracet, aniž bychom museli zakreslovat a obnovovat nastavení externích analogových zařízení (mixážní pult, kompresory). Zhotovení cd masteru jsem zahájil přepisem odsouhlasených mixáží z Pro Tools do masteringového programu Sony Sound Forge 9. Přepis proto, že každý software mám na jiném počítači. Analogový stereo výstup z Pro Tools šel do lampového kompresoru ART PRO VLA a z něj se nahrával do Sound Forge. Na PRO VLA jsem při přepisu nastavil lehkou "vyhlazovací" kompresi 2:1. Práh komprese byl na + 5, časy doběhu a náběhu na Auto, redukce zisku dosahovala 4 dB. V Sound Forge 9 pak proběhla závěrečná technická úprava. Nejprve kontrola a odstranění DC offsetu, potom úrovňové vyrovnání jednotlivých skladeb a maximalizace hlasitosti, sestříhání začátků a konců skladeb a dokončení případných fade outů. Takto zpracované skladby jsem následně otevřel v programu CD architekt a zde vznikl finální cd master. Podle dispozic kapely jsem skladby seřadil, sestavil tracklist, nastavil standardní dvouvteřinové pauzy a následně jsem vložil potřebné údaje pro cd text, to jest jméno kapely, název alba a názvy jednotlivých skladeb. Z těchto vložených údajů program vygeneroval také protokol, který obsahuje tzv. tracklist s pořadím skladeb, s údaji o jejich délce, začátku a konci. Pak následovalo vypálení prvního cd masteru, který kluci z kapely dostali k poslední finální kontrole. Posledním zbývajícím úkonem je vypálení druhého cd masteru, který by se už neměl "hoblovat" v žádném přehrávači, ale pouze položit na stůl v cd lisovně, kterou si kapela zvolila. Tím také skončila moje část práce na novém albu kapely Dukla Vozovna "Prášek proti smrti".

V době, kdy budete číst tyto řádky, bude už čerstvé album určitě dostupné. Věřím, že příznivci kapely budou s čerstvým hudebním materiálem spokojeni. Mně samotnému nezbývá než klukům z kapely poděkovat za příležitost zúčastnit se tohoto pro mě určitě zajímavého a poučného projektu a popřát jim úspěšnou desátou sezónu.