Ten, kdo by navštívil po sobě koncerty kapel Navi Papaya s Ivanem Hlasem, Krausberry s Martinem Krausem a Žlutého psa s Ondřejem Hejmou si možná ani nevšimne, že za klávesami ve všech těchto souborech sedí stejný muzikant. Jmenuje se Richard Dvořák, pro kamarády Šmarda a to, že hraje ve třech špičkových kapelách už samo o sobě vypovídá o jeho kvalitách.
Richarde všiml jsem si, že jsi zdůrazňoval, že jsi pianista a ne klávesák. Jaký je v tom rozdíl?
Klávesy to je spíš takovej pojem. Já jsem celej život hrál na piáno, mám na mysli dřevěný. Začínal jsem jako každej, tehdy žádný elektronický nebyly, možná nějaký Joniky. Řeknu ti k tomu takovou historku, to byla velká sranda. S Vítkem Malinovským, mým nejlepším kamarádem, jsme stěhovali ke mně nějakou Joniku, starej barovej stroj, kterej Vítek někde sehnal. To byly klávesy a každá klávesa měla čtyři elektronky, ladilo se to tím, že se tam dolejval cín, nebo že jsi to piloval. Ze strany to mělo udělaný ještě světla a táhli jsme to na růdlu, protože to vážilo asi 150 kg. Když jsme to slavnostně dopravili ke mně domů , tak to třikrát vyhodilo pojistky a když konečně došlo ke spuštění toho stroje, tak nejenže to vyluzovalo hrozný zvuky, ale po pěti minutách z tebe lil pot, protože každá elektronka vydávala strašný teplo. Mělo to čtyři, nebo pět oktáv, každá klávesa čtyři elektronky, tak si to představ. Dopadlo to tak, že jsem to vypnul a zase vrátil. Klávesák byl pro mě vždycky člověk, kterej hrál plochy, nastavil si třeba smyčce, různý moogy atd., klávesy jsou pro mne jenom spínače. Kdežto já jako pianista hraju jiným stylem, využívám pianový zvuky, dynamiku a když hraju na klávesy, je to dynamický hraní. Ale to je pouze můj názor, je to věc vkusu, názoru a pohledu na věc.
Kdo tě k pianu přivedl? Jak to u tebe bylo s hudbou v ranném věku?
U nás to bylo jasný. Táta učil přes den hru na trubku a v noci hrál v tanečních kapelách, matka učila hru na piáno. Naše cesta k hudbě byla tedy dost přímá. My jsme tři bráchové a hráli jsme všichni a dva v tom pokračujem (Ivan Dvořák - bicí). U mně to bylo tak, že jsem musel hrát etudy, máma žehlila, já u toho řval, tekly mi slzy a pak jsem prásknul s deskou křídla. Máma v klidu přišla, zdvihla desku, otočila stránku v notách a řekla, abych pokračoval. A protože jsem byl poslušnej a neutíkal jsem z domu, hrál jsem dál a tak si myslím, že kdyby nebylo jí, že tu dneska nesedíme. Díky tomu, že mě u piána držela, jsem měl taky v šesti letech samostatnej recitál v Rudolfinu, v malém sále. Hrál jsem nějakýho Mozarta, Debussyho, už si to nepamatuju. Cvičit jsem musel každej den a kdyby tenkrát bylo po mém, nehrál bych vůbec. Táta zase, když viděl, že mě baví bugy a rock and roll, tak mi na písničky z Radia Luxemburk psal rovnou akordy, protože byl skoro absolutní sluchař. A protože byl zároveň i pedagog, tak mi třeba ukázal jak zahrát všechny akordy v jedný oktávě, aby se nemuselo hmatat někam daleko a bylo to rychlý. Za takovýhle fígle zase vděčím jemu. Ve čtrnácti letech mně pak kamarádi vzali do Houtyše (legendární, dnes již neexistující restaurace na Hanspaulce v Praze) a bylo po ptákách. Tam skončila moje kariéra pianisty vážné hudby.
Kolik ti bylo, když jsi začal hrát big bít?
Já takhle hraju od 14 let, tedy od roku 1979. U nás bejvaly doslovně dvouměsíční mejdany díky tomu, že oba moji rodičové měli prázdniny a odjeli na chalupu. To pak v pokoji stálo piáno, vedle bicí, všude otevřený okna a každej druhej den jsem vracel vanu lahví od piva. První přehrávky u PKS (Pražské kulturní středisko, které povolovalo muzikantům veřejné vystupování na základě zkoušek - přehrávek) jsem dělal právě ve čtrnácti a oni nevěděli co se mnou, protože jsem neměl ještě občanskej průkaz. Takže jsem musel rok počkat a přijít znovu. To byl taky dost otřesnej zážitek, protože o tom jestli můžeš, nebo nemůžeš vystupovat rozhodovala komise, jejíž členové byli také lidi, po muzikantské stránce naprosté nuly. Přehrávky se konaly v Obecním domě v Praze, v místnosti asi 30 m dlouhé, které se říkalo cukrárna. Komise seděla na jednom konci a piáno bylo na druhém. Hrál jsem tam takhle se všema zpěvákama, s Hlasem, Krausem, atd., protože těch, kteří by zahráli rock and roll na piáno zase tolik nebylo. Klávesáci byli, ale pianisti ne. Když třeba Martin Kraus stál u mně, u piána a zpíval, komise volala, že nerozumí textu, když šel blíž k nim, neslyšeli piáno, takže patnáctiletej kluk jim musel říct, aby se laskavě obtěžovali k piánu, pak že uslyšej.
Piáno byl jediný nástroj na který jsi hrál?
To vůbec ne. Vždycky se mi líbila basa, takže několik let jsem hrál basu, tedy basovou kytaru ne kontrabas. Dnes, díky tomu, hodně využívám levou rukou basový postupy, když hraju na piáno. Taky mi nedělalo problém sednout za bicí, když bylo třeba, protože jsme je měli doma.
Která byla tvoje první kapela?
To byla Navi Papaya, kterou jsme založili v r. 1980 na Silvestra a mně bylo 15 let. To byli Ivan Hlas, Honza Kalousek, brácha Ivan, Pavel Kučera a já.
Jak to potom následovalo?
Nebudu rozlišovat s kým jsem hrál jako člen kapely, s kým jako host a s kým jsem třeba jen nahrával. Takže: Ivan Hlas, Bluesberry, Krausberry, Žlutý pes, Wanastovi wjecy, Kabát, Tichá dohoda, Bílá nemoc, Rock and roll_band Pepy Pilaře, Rock and roll’ Gang Tondy Škráška, Lenka Filipová, Martin Maxa, Miro Žbirka, co si teď honem vzpomenu. Určitě jsem neřekl všechny.
Skládáš muziku?
Občas něco a třeba se to i hrálo, ale já mám silnej autocenzurní pocit a nijak se do toho nehrnu. Mám třeba talent na jiný věci, ale myslím si, že na komponování nejsem. Když slyším písničku, dokážu ji hned zahrát, nebo když nějakou písničku stahujeme, říkám ostatním rovnou akordy. Ale protože hraju ve čtyřech kapelách, u spousty kapel jsem hostoval, spoustu věcí natáčel a pamatuju si to, tak mám už dost praxi. Já třeba mám nápad na vlastní věc, sednu si k tomu, začnu si to přehrávat a najednou zjistím, že už jsem něco takovýho slyšel, nebo dokonce i hrál, takže toho raději nechám. Nejsem ten vykradačskej typ a spíš bych se chtěl snažit o něco novýho a to je problém. Já cítím, že je to částečně i výmluva, ale když bych něco udělal, vznikne otázka, kam s tím. Martin Kraus si dělá svoje písničky, totéž Ivan Hlas, Ondřej Hejma a další. Myslím si taky, že dělat text na cizí melodii, je obtížný a úplně nejlepší je, když někdo umí oboje jako Ivan, nebo Ondřej. Oni slyšej už ten konečnej tvar a to já nemám. Ondřej třeba přijde s tím, abych do písničky zahrál určitou věc, já mu odporuju, že je to blbost a on chce, abych to zkusil. Když to pak udělám, vidím, že mněl pravdu a že je to ono. S Ivanem Hlasem je to stejný. Já se cítím tak, že jsem tam od toho, abych to autorům dobře zahrál. Já jsem ten nádeník, kterej tam vkládá taky tu náladu a svoje pocity, hráč tý chvilky, ale v mezích určitejch mantinelů. Nemůže každej, kdo na něco dobře hraje, ještě skládat. Takovejch hráčů je a kdyby každej ještě skládal, tak bychom se z toho úplně zbláznili a nebyl by nikdo, kdo by to poslouchal. Když jsem třeba hostoval na turné s Wanastovkama, tak tam bylo všechno daný, co a jak se bude hrát. Měl jsem tam taky třeba sólíčko, kde jsem si mohl trochu jet podle sebe, ale jinak všechno bylo předem určeno. Ty kapely, s kterejma hraju, se svým způsobem opírají o to, že hraju pokaždý jinak, sóla jsou jiný a písnička pak dostává novej rozměr. Někdy, když se třeba zrovna necítím dobře, tak to jiskří míń, mezi mnou a kytaristou, všechno záleží na náladě. Já když hraju tak dělám lumpárny a když hraju s Máriem v Krausberry (Mário Císař - kytara), tak vím, že on je jistota a vím co si můžu dovolit. Ale je to s každou kapelou jinak. Se Žlutým psem, kde jsou tři kytary a celkem devět lidí se člověk nemůže pouštět do úletů. Tam se musí dobře vymyslet ten kafemlejnek, aby to správně jelo. Člověk se může malinko odchýlit, to každej muzikant, ale musí to mít pořád svoji formu. To není jazz v Redutě, kde se dá téma a pak jsou 10 - minutový sóla. Tam jsem taky hrál na nějakech jammech, ale mně to nebaví. Nevím proč, ne že bych to neuměl, ale není to moje parketa.
Co je pro pianistu, kterej se věnuje rockový muzice, důležitější, technická zdatnost, nebo to "mít v srdci"?
Nejlepší je mít oboje najednou, to neplatí jen o muzice, ale o všem. O konstrukci aut, o čepování piva, o psaní textů, malování. Technika je základ všeho a pomůže k tomu, abys vyjádřil to co máš v srdci. Ale na oboje musíš mít talent. Určitě je dobrý, když se to doplňuje. V době, kdy jsem začínal, jsem měl i tu techniku i to srdce a všechno jsem se snažil hrozně rychle, překotně, nacpat silou do toho co jsem hrál. Teprve postupem času jsem došel k tomu, že stačí zahrát míň, ale ve správnou dobu na správným místě a účinek je ještě silnější. Ale to je pak o tom, jak muzikant dozrává a získává zkušenosti.
Míváš ještě dnes, po dvaadvaceti letech hraní, trému?
Mám. Někdy větší, někdy menší, podle toho co se děje, co hraju a s kým a podle toho v jakém jsem psychickém rozpoložení. Stane se, že jdeš na koncert a vůbec na to nemáš náladu. Ti co píšou knihy, nebo malujou si můžou udělat pauzu, nebo si odpočinout a to u nás nejde. Člověk tam musí jít, i když je mu blbě. Já mám špatnou srážlivost krve, což je rodový a nemůžu hejbat rukama v lokti, mám špatný klouby a pod. Mockrát se mi stalo, že jsem dohrával koncert a nevěděl jsem, kde se vůbec nacházím, protože bolest, je tak děsivá, že jsem úplně mimo sebe. Hned po koncertě, nebo i při něm, si pak musím intravenózně píchnout krevní destičky, aby se mi výron, kterej mám v kloubu, srazil. To pak jde veškerej talent, cítění a ostatní záležitosti do háje, to jde o život.
Která muzika těch kapel, kde hraješ, ti je z nejbližší, která je více srdeční záležitost?
To já takhle nemůžu říct. Já jsem nejšťastnější, když hraju. Pro piáno jsem se narodil, proto jsem získal nějakej talent, nedovedu si představit, že bych přestal na piáno hrát. Vlastní hraní mně uspokojuje, baví mě to, při hraní můžu zhodnotit to, co jsem se naučil a nic jinýho neumím. Pro mne je to nejlepší věc na světě. Je mi jedno s kým a každý hraní mně nějak obohatí. Když jsem třeba začal u Žlutýho psa, tak Ondřej Hejma mi třeba na klaviatuře vymezil prostor čtvrtkama papíru nalevo i napravo a řekl mi, abych nelezl rukama doleva, protože tam je basa a vpravo kytara. Tím mně taky určitým způsobem nasměroval. Já jsem pocitovej hráč a záleží mi na tom, abych zahrál ten správnej tón ve správnou chvíli. Letama hraní se pochopitelně ten cit pro to vypěstuje. Bohužel, naše republika je malá a jenom vlastní hraní neuživí. Nejde to u nás tak, jako jinde, abych půl roku hrál, pak půl roku lízal rány, připravoval nový věci, novej program a zase půl roku hrál a tak to střídal. Hraní je to samý jako když se chodí do práce. Ale já budu dělat všechno pro to, abych dobře zahrál Cdur, Bdur.
Hraješ v několika kapelách současně, jak se to dá všechno stihnout? Vystoupení, nahrávání, zkoušky, to se přece musí někdy křížit?
Teď je, bohužel, hraní míň, než třeba před rokem, kdy jsem měl program hodně nabitej. Teď to je celkem v pohodě, jen zřídka se mi toho sejde víc na jeden termín, protože se hraje většinou v pátek a v sobotu. Jsem naopak nucen hledat ještě další job mimo muziku, protože mně jenom hraní už nestačí na pokrytí režie. Vystoupení je míň a míň, honoráře jsou pořád nižší a OSVÚ (Ochranný svaz výkonných umělců) platí stále menší tantiémy. Je to tím, že dneska lidi nemají potřebu vidět živýho muzikanta a stačí jim dýdžej. Taky se kupuje pořád míň desek, který jsou u nás nesmyslně drahý a tak každej druhej má vypalovačku.
Měl jsi, nebo máš, muzikantský vzor?
Mám. Nevím, jestli je to vzor, ale já ho obdivuju. Je to Bruce Hornsby, Kanaďan, u nás ho skoro nikdo nezná. On hraje pohodovou muziku a najednou do toho vystřihne takovej rock and roll_, že jsem z toho naprosto vedle. Pokračuje jakoby v popu a do toho napálí nádherný bugy. Vedle toho ještě zpívá. Ten mě opravdu hodně baví.
Je někdo s kým by sis chtěl zahrát?
Abych řekl pravdu, teď už nemám u nás žádnou vysněnou kapelu. Ale dřív byl pro mně velkej pojem kapela Žlutý pes, která ve svých začátcích dělala jižanský bugy a to mě hodně bralo právě díky všem těm pianistům, kteří to hráli.
Takže zahrát si se Žlutým psem byla moje velká touha. Když mi tenkrát, zavolal Ondřej Hejma, že by potřeboval na desku nahrát piano, měl jsem velkou radost. Dal mi pásek s pěti, šesti písničkama, kde chtěl to piáno, nikoliv klávesy, mít se slovy :" Tady se to, mladej, koukej naučit". To se pak dělá tak, že si ke každýmu kousku připravím tři, čtyři varianty piánovýho partu, které dám na výběr. Když jsem přišel do studia tak jsem slyšel Petra Roškaňuka, vynikajícího kytaristu, pro mně mistra, pana kytaristu, jak říká, že piáno není potřeba, ale Ondřej jinak nedal, protože všechny ty jižanský kapely piáno měly. Pustili jsme první věc a zjistili, že Hejma mi dal na přípravu šest písniček, ale těch, kde piáno vůbec nechtěl. Co teď s tím? Tak se stalo, že jsem nahrával naprosto z voleje, bez přípravy. Když to pak Rošky slyšel, přišel za mnou a utrousil, že to je přece jen ono a je to dobrý a to pro mne bylo veliký zadostiučinění a byl jsem rád. Dneska hraju se Žlutým psem už čtrnáct let. Pokud by se týkalo zahraničních kapel, tak ani tady nemám žádnou vysněnou. Ale to spíš proto, že nesleduju světovou scénu, protože nemám na to, abych si kupoval cédéčka za šestikilo.
Je to pro tebe rozdíl hrát třeba se Žlutým psem na stadionu, kde je několik tisíc diváků nebo s Krausberry někde v klubu, kde je diváků možná tři sta?
To je těžká otázka. Hostoval jsem třeba s Wanastovkama na jejich turné. To jsem měl poprvé vlastního bodyguarda, bezvadnýho kluka. A protože jsem seděl na podiu na kraji, tak kolem mne posílali ty omdlelý fanynky na první pomoc. Ta spočívala v tom, že paní doktorka je za scénou polila z kýble vodou, holky se otřepaly a druhou stranou zase pospíchaly ječet. Takže bych řekl, že když lidi řvou a jsou nadšený a je jich hodně, že se pak líp hraje. Blbý je to, když je málo lidí a to je pak jedno jestli je to na stadionu, nebo v Malostranský besedě. V létě jsme hráli se Žlutým psem na vysokoškolských akcích na Strahovským stadionu, tam bylo deset tisíc lidí, ale když jsi vystoupil na jeviště tak na tý obrovský ploše jsi měl pocit, že hraješ v parku v rohu, kam se chodějí vyvenčit psi. Zkrátka čím víc lidí, tím je to lepší. Klub má to specifikum, že tam chodí ti, kteří vědí na co jdou a vlastně jsou už předem pro tebe pozitivně naladěni, kdežto na stadionu se dá čekat, že tam budou i ti, kteří o tom na co přišli nevědí vůbec nic a nebo přišli na někoho jinýho, protože jejich kapela třeba hraje po tobě.
Ty jsi se taky podílel na filmu Šakalí léta, jak to bylo?
Písničky pro Šakalí léta napsal Ivan Hlas, muziku i texty a s jeho kapelou, tenkrát Ivan Hlas a Nahlas je taky nahráli. Já jsem v Nahlas tenkrát pouze hostoval. A pak jsme ještě nahrávali s Vaškem Koptou bugy čtyřručně. Jak už jsem mluvil dřív o našich dvouměsíčních mejdanech, tak jsme si jen vlastně zopakovali to co jsme dělali na Hanspaulce kdysi. Když jsme to nahráli prvně, tak producent Pavel Skala a Ivan Hlas se zabývali zrovna něčím jiným a nesledovali nás. Mně se zdálo, že by se to mělo nahrát ještě jednou, ale podle nich to bylo v pořádku. Druhej den volal Skala, že by to asi chtělo zopakovat. Nahráli jsme to teda ještě jednou, musím říct, že úplně stejně a bylo to dobrý. Další filmy pro, který jsem nahrával muziku jsou ještě Kouř a Knoflíkáři.
Všiml jsem si, že během hraní občas vstaneš ze stoličky. Co je to za pocit, kterej tě k tomu nutí?
To máš pravdu. Já hraju dost emotivně a zdvihne mně to, když cítím, že se všichni v kapele najednou, v určitej okamžik, dostaneme do dokonalý souhry ve výrazu, v dynamice, kdy ta kapela "jede", kdy cejtím, že je to ono. To mě pak postaví na nohy. Ale mám to i opačně, když je něco jinak, než si to představuju, zatímco ostatní si myslí jak jsme bezvadný. To pak vstanu, řvu na ně a velmi nevybíravě jim nadávám. Každej to má jinak. Když hraju v Krausberry s Martinem Krausem, tak Martin zpívá a najednou se tak divně podívá, ztuhne a já vím, že se něco špatnýho stalo, vím i kdo to udělal, ale nic s tím nenadělám, protože jsem u svýho nástroje uvázanej a nemůžu se pohybovat jako třeba kytaristi.
Nikdy jsi neměl chuť postavit si vlastní kapelu?
Asi se tou myšlenkou budu muset víc zabývat, protože nejsi první kdo mi to říká. Ale k tomu rozhodnutí jsem ještě nedospěl a nevím jestli se k tomu někdy odhodlám a jestli vlastně chci. Vidím v tom spoustu problémů, ale v hlavě něco mám. Víc k tomu neřeknu.
Poslední otázka. Jaké nástroje používáš?
Můj hlavní nástroj je digitální piáno Roland RD 600, na cesty si beru menšího FP3. Dále používám analogový Korg CX 3, kterej má zvuk Hammond. K tomu bedna Leslie - model Speaker 760, zesilovač Gallien - Krueger 200 W a dále koaxiální reproduktor B&C 300 W.
S Richardem Dvořákem by se dalo o jeho cestách za muzikou a o jeho vztahu k muzice hovořit ještě dlouho. Ale Šmardu zdobí jedna skvělá vlastnost a sice je přesný a zásadně chodí všude včas, což zejména u muzikantů nebývá časté. Na naše setkání jsem přišel pět minut před stanovenou hodinou a Šmarda už na mě čekal. Protože měl další povinnosti, rozhovor jsme skončili a rozloučili se. Ale ne na dlouho, protože za pár dnů ho uvidím a uslyším s Krausberry na jevišti a to je pro mě vždycky báječný zážitek. A o tom, že to tak necítím jenom já, svědčí i nadšení fanoušci a jejich volání: "Šmardo jeď, rozbal to!". Přijďte i vy, Šmarda to určitě rozbalí!