Rychlost vítězí

Retro - recenze speed/power metalových alb vydaných roku 2004 - 1. část
Autor: 

Závěrem roku je tomu již potřetí, co si můžete udělat malý obrázek o současném stavu a do určité míry i vývoji hudebního směru, jenž dostal od škatulkářů (kam se mimochodem řadím i já osobně) nálepku melodický speedpowermetal. Zcela logicky nelze postihnout všechna alba tohoto roku na totálně přebujelé hudební scéně. Navíc se mé samozvané retrorencenze také možná mohou zdát muzikantům „od fochu" nedostatečně odborné. Ano, přiznávám, nemám dostatečné hudební vzdělání a o praxi ani nemluvě. Proto berte moje články pouze jako určitý pohled fanouška na kapely tohoto hudebního stylu. Jedná se vždy o zcela subjektivní rozbor výsledných produktů činnosti těchto seskupení. Nemusíte zcela s mými názory souhlasit, ale určitě se nechejte alespoň inspirovat, některé záležitosti stojí fakt za to!

AXEL RUDI PELL – Kings And Queens (SPV Records)

Tenhle kytarový nezmar ze země našich západních sousedů má opravdu tuhý kořínek! Po předloňském nevýrazném albu Shadow Zone se s novou deskou dostává do trochu nápaditějších vod. Nečekejme ale žádný odklon o předem vytýčeného směru. Kytarový rukopis, jenž je patrný hned po prvních tónech se opravdu nezměnil. Jen ty písně jsou opět nápaditější a deska netrpí bezbřehou unylostí své předchůdkyně. Po téměř povinném intru The Gate následuje rychlý vypalovák Flying High, který je vzápětí střídán střednětempou Cold Heaven. Když se vám vybaví dnes již legendární úvodní dvojice songů Getting Dangerous/Fool Fool z alba Black Moon Pyramid nebo Pay The Price/Carousel z alba Oceans Of Time či případně Earls Of Black/Woodoo Nights z alba The Masquerade Ball, tak jste doma. V podstatě do určité míry zafungovalo to, co by nemělo, tedy Ctrl C. Dřevní doby let osmdesátých evokuje skladba Strong As A Rock, která je celkově vzato pouhopouhou „stadionovou vyřvávačkou". Povinné ploužáky na desce zastupují songy Forever Angel a Sailing Away. Zbytek skladeb se také nese ve středním až pomalém tempu, kdy délka jednotlivých skladeb dosahuje hodnot mezi 5 až 8 minutami. Tedy nic nového pod sluncem. Jako zajímavost je možné uvést to, že album nahrála sestava, jenž je stejná od alba The Masquerade Ball, tedy od roku 2000.

CELESTY – Legacy Of Hate (Arise Records)

Dlouho očekávaná „dvojka" finského v pořadí 101. klonu komerčně úspěšnějších Stratovarius je konečně venku. Ale kdeže ty předloňské sněhy jsou! Za ty dva roky od vydání debutu Reign Of Elements kapela poměrně dost vyzrála. Se současnou tvorbou svých úspěšnějších kolegů už má podstatně méně společných znaků. Stejně jako např. jejich souputníci SONATA ARCTICA si začali razit vlastní cestu. O žádném odklonu od stylu se však nedá hovořit. Melodický speedmetal zůstává, častější jsou ovšem změny tempa, větší prostor dostávají klávesy a sbory. Nově je zapojen také deathmetalový vokál, jenž je k slyšení např. v písních Breed From The Land Unknown nebo Army Of The Universe. Ale ten oficiální, „čistý" hlas, který pro změnu od první desky spravuje novic Antti Railio, místy pokulhává. Lépe řečeno, není tak výrazný, aby dostatečně zaujal. Takže se při poslechu zhruba poloviny alba začínám trochu nudit. A bohužel to nespraví ani již výše zmiňovaný kvalitní instrumentální výkon zúčastněných muzikantů. Škoda. Měl jsem asi přehnaná očekávání. Celkově i těch nápadů od debutu ubylo. Přesto tahle fošna potěší každého pravověrného vyznavače melodiky.

DIONYSUS – Anima Mundi (AFM Records)

Trochu mi trvalo, než jsem se dostal k této bezesporu zajímavé kapele. Cesta nevedla přímo, řekl bych oklikou přes zpěváka a frontmana Olafa Hayera, jenž je, jak všichni zasvěcenci zcela jistě vědí, dvorním zpěvákem italského multiinstrumentalisty slyšícího na jméno LUCA TURILLI. Ale kdepak, tvorba seskupení DIONYSUS je na hony vzdálená tomu, co produkuje sám nebo s RHAPSODY. Žádné extrémně „načančané" kytarovo-klávesové kudrlinky, ale svěží poctivý bigbít s progresivními prvky. Album rozjíždí úvodní „pecka" Divine s velmi chytlavým refrénem a překvapivě příjemnými změnami tempa. Ani progresivně rozvláčná Bringer Of War nasazenou laťku neshodí. Na paměť posluchačů opět silně zapůsobí zejména songy Anima Mundi nebo My Heart Is Crying. Pod číslem pět se zase skrývá hymnická záležitost March For Freedom, která se stala hitem rockových klubů uplynulé sezóny. Mimochodem silně připomíná skladbu At The End Of Rainbow od spřízněných HAMMERFALL. Na albu kupodivu nechybí ani pomalejší záležitost – kritéria rockové balady splňuje opus Forever More. Zajímavostí je bonustrack Holy War, jenž se vyskytoval i na debutní fošně Sign Of Truth. V porovnání s ní je však nejen tato verze, ale i samotné aktuální album výrazně kvalitnější.

DRAGONFORCE – Sonic Firestorm (Noise Records)

Rychlost, s jakou tihle Britové vydali následovníka debutního alba z loňského roku, zcela určitě nepřekvapila jenom mne. Je více než pravděpodobné, že vše proběhlo podle zásady: „Kuj železo, dokud je žhavé". Každopádně to „válečníci z ostrovů" se svojí „ohnivou bouří" vůbec neuspěchali. Novinkové album v mnoha ohledech navazuje na debut. Hudební postupy jsou ale více propracovanější a dotaženější. Sedm z celkových osmi songů se žene v neuvěřitelném tempu, přičemž se v průběhu rytmus poměrně často mění, čímž je zachována pestrost nahrávky. Rovněž melodie působí neotřelým dojmem a v jednotlivých písních se s nimi nešetří. Zastoupeny jsou tradičně hymnické sbory a určitý prostor dostaly i klávesy. Nahrávka působí jako velmi kompaktní celek a je známkou skutečné profesionality všech zúčastněných. Délka jednotlivých písní se pohybuje od 5 do 10 minut a téměř vždy se jedná o totální „nářez". Z celkového setu vyčnívají úvodní songy My Spirit Will Go On, Fury Of The Storm nebo pohodový „cajdák" Down Over A New World. Každopádně rychlost vítězí! Zajímalo by mne, jak tihle hoši zvládají „live" prezentaci.

EDGUY – Hellfire Club (Nuclear Blast)

Málokdo mohl v roce 1995 po vydání debutu The Savage Poetry tušit, že to tolik podceňovaná kapela bezmála o deset let později dotáhne tak daleko. Germánští melodici dnes patří ve své branži na pomyslnou špici. Novinkové album to bezesporu potvrzuje. A o tom, že kapela umí zahrát i na živo, se mohli přesvědčit v dubnu roku 2004 návštěvníci dvou koncertů na území naší republiky (v Plzni a ve Zlíně). Ale zpět k nové fošně. Hned úvodní „nářez" Mysteria je krokem řekněme do thrashovějších vod. Ostře nabroušené kytarové riffy, industriálně znějící bicí a zkreslený vokál dávají tušit určité změny. Song Mysteria se objevuje i v samotném závěru alba a jako host se zde vokálně projevuje i legenda německého thrash metalu, Mille Petrozza, frontman kapely KREATOR. Což hovoří za vše. Přesto však deska není totálním úletem přes hranice zaběhnutého stylu. Další záležitosti jsou již typicky „samettovské". Rychlé vypalovačky We Don’t Need A Hero a Rise of the Morning Glory, refrénově košaté The Piper Never Dies a King of Fools, a klasické balady (Forever a The Spirit Will Remain) jsou tím, co dělá EDGUY Edgueym. So everybody buy Edguy!

HEAVENLY – Dust To Dust (Noise Records)

Hned na úvod se přiznám, že partičku těchto Frantíků jsem od prvopočátku nějak nemusel. Po vydání jejich nezajímavého alba Coming From The Sky ve stylu GAMMA RAY - IRON SAVIOR jsem dále cestu tohoto „nebeského" spolku nesledoval. Při poslechu novinkového alba však musím svůj dřívější názor trošičku poopravit. Ne že by si našli svoji vlastní cestu (to kopírování stylů slavnějších jim už asi zůstane navždy), ale po „muzikální" stránce působí album již plně vyzrálým dojmem. Po téměř horrorovém intru následuje předimenzovaná „pecka" Evil. První tóny – to je MANOWAR z alba Triumph Of Steel, hned nato kvapík ala GAMMA RAY (začátek alba No World Order). Další změna – klavírní mezihra a jako bych slyšel André Matose (SHAMAN, ex-ANGRA). Tři hudební podobnosti hned v jednom songu, to už je trochu moc. To ale není vše. V kompozičně propracované Victory je hansenovsky „uřvaný" refrén také stoprocentně neoddiskutovatelný. Vůbec nemluvě o samotných názvech skladeb. Například Lust For Life, Miracle, Fight For Deliverance, Keepers Of The Faith nebo Kingdom Come hovoří za vše. Jenže ne vše na tomto albu zaslouží kritiku. Velmi pozitivně je nutné vyzdvihnout celkovou koncepci i kvalitní práci zvukařů ve studiu. Všechny songy jsou dokonale propracované, hojně se objevují i pestré breaky a netradiční postupy. Ani délka kolem 70 minut kupodivu nenudí!? Takže kdo máte rádi MANOWAR, GAMMA RAY, FREEDOM CALL nebo kapelu ANGRA, pak máte možnost něco málo z toho slyšet v jednom dokonalém hudebním hybridu ze země galského kohouta.

MAGIC KINGDOM – Metallic Tragedy (Limb Music Products)

Když jsem poprvé uslyšel tuhle s tímto až dětsky pohádkovým jménem, řekl jsem si, tak to jsou další AT VANCE šmrncnutí Malmsteenem v kombinaci s razancí spolku KEN ZINER. Nic nového pod sluncem. Po dalších (nezbytných!) posleších musím svůj první unáhlený výrok nutně opravit. Toto mezinárodní seskupení na albu předvádí velmi profesionální výkon. Tím hlavním mozkem je kytarovým génius Dushan Petrossi, kterému na albu asistují zpěvák Max Leclerq, baskytarista Vassili Moltchanov, bubeník Anton Arkhipov a klávesista Aymeric Ribot. Ze všech songů čiší nejen dokonale precizní profesionální souhra, ale i spontánnost a agresivita, což v tomto stylu zase nebývá příliš obvyklé. Kupředu si to po nezbytném klávesovém intru (Tazira’s Magic Rite) hrnou divoké „vypalovačky" Child Of The Nile, The Iron Mask a Flying Pyramids a Master Of Madness. Na posledních dvou jmenovaných skutečně hostuje Oliver Hartmann (ex-AT VANCE) jako hlavní vokalista. V těchto svižných písních svádějí jednotlivé nástroje opravdové souboje. Pomyslné soupeření je patrné již tradičně mezi kytarou a klávesami. Z hudebního projevu muzikantů je silně cítit ovlivnění klasickou hudbou, zejména barokní. Motivy z oblasti Blízkého východu pro změnu oplývá temně uloudaný song Barabas. Nechybí ani „nadupaná" instrumentálka Black Magic Castle a dnes snad už všude povinný cajdák Another Sun, kde své kvality předvádí zejména pějící Frantík Max. Album uzavírá bezmála čtrnáctiminutová opera s titulním názvem Metallic Tragedy, kde se experimentuje s ženským, blackmetalovým i deathmetalovým vokálem. Že se jinak jedná o skvělou multiinstrumentální exhibici, to snad nemusím ani připomínat. MAGIC KINGDOM vřele doporučuji zejména muzikantům-praktikům!

NOCTURNAL RITES – New World Messiah (Century Media)

V pořadí již šesté studiové album vypouštějí do světa švédští melodici. Na rozdíl od svých kolegů HAMMERFALL nepatří mezi pomyslnou první ligu. I když novinkové album plně dosahuje kvalit požadovaných pro zařazení do této kategorie alespoň po instrumentální stránce. Po nečleněném intru náhle zaútočí titulní song, jenž jako by dal na chvíli zapomenout experimentům na dvou předchozích albech (Afterlife, Shadowland). Skladba New World Messiah je jakýmsi nostalgickým připomenutím rané tvorby, ovšem s celkově masívnější zvukovou stěnou, která se na vás valí z reprobeden. Ani následná Against The World nepostrádá onu potřebnou „hustotu", ovšem tempo je již výrazně pomalejší. Zrychlení nastává s příchodem hitovky Avalon, při jejímž poslechu pociťuji ono pověstné mrazení v zádech. Co je však nejsilnější stránkou tohoto alba, to jsou neobyčejně chytlavé refrény, které dodávají jednotlivým songů potřebnou „šťávu" a tím de facto celému albu. Netvrdím, že se NR úplně zřekli experimentování, jen jejich inovativní postupy mají ve finále kromě razance a agresivity opět svoji melodičnost, věc nutnou pro přežití v rámci tohoto stylu. Sakra, když už chtějí dnešní kapely znít moderně, nemusejí hned všechny hrát jako LINKIN PARK, ne?

POWERQUEST – Neverworld (Frontiers Records)

Občas se při hledání mladých začínajících kapel vynoří nějaká, která opravdu stojí za to. Většinou ale tomu tak není, tak jako v případě britsko-italského POWERQUESTu. Při poslechu jejich v pořadí druhého alba Newerworld jsem velmi na rozpacích. Nepřináší totiž do této branže téměř nic nového. Jednoduchý melodický speedmetal postavený na kytarových riffech a melodiích (Neverworld), místy podložený až infantilními klávesovými plochami a vyhrávkami (Temple Of Fire) je kombinován s bigbítem „tancovačkového" ražení (Edge Of Time). Ne že by se album poslouchalo zle, to ne, ale po určité době vás začne nudit. A to je velká „špaténka". Tisíckrát obehraná klišé navíc nezachrání ani nepříliš výrazný vokalista. Co je ale vyloženým průšvihem a zcela jasnou mínusovou stránkou, je monotónní projev obsluhy bicích. To jsem ještě neslyšel, ten „týpek" se snad bojí, aby neklepnul do těch „přechoďáků" něco navíc! Hrůza! Vždyť AC/DC už tady nějakých pár let fungují, že??? Bohužel nemám k dispozici debutní album Wings Of Forever, díky čemuž tedy nemohu objektivně posoudit, do jaké míry se kapela zlepšila či jestli nastal vůbec nějaký vývoj. Každopádně předvedený výkon by podle mého názoru mohl slavit velké úspěchy někde v 80. letech, ne však dnes. K dotažení požadované profesionality chybí této kapele mnohem více než onen pověstný krůček.

Vzhledem k tomu, že mi letos prošlo pod klepety poněkud větší množství více či méně zajímavých nahrávek s aktuálním letopočtem (na rozdíl od loňského a předloňského roku), můžete se těšit na dokončení tohoto „melodyspeedpowermetalového hodnocení roku 2004" v příštím čísle!