Sennheiser | Wennebostel

Reportáž z návštěvy výrobce mikrofonů a sluchátek
Sennheiser Wenneboster

Když se řekne Hannover, většina z nás si možná vzpomene, že toto severo-německé město bylo v roce 2000 hostitelem světové výstavy Expo. Ti zcestovalejší jistě vyloví z paměti místní zahrady, znalci historie zřejmě přidají k dobru válečné útrapy města a odborník na mikrofony vám určitě poví, že odtud v roce 1943 prchal před bombami spojenců třicetiletý vynálezce Fritz Sennheiser, aby o dva roky později v nedalekém městečku položil základy společnosti, která dnes patří k největším producentům profesionální a spotřební zvukové techniky na světě.

Konec května jsem měl ve svém plánovacím kalendáři zvýrazněn červeným fixem. Výhradní dovozce mikrofonů Sennheiser a Neumann, firma Panter s.r.o, totiž při příležitosti svého dvacetiletého výročí zorganizovala třídenní výpravu do německého sídla společnosti Sennheiser. Vedle zaměstnanců firmy, zástupců tuzemských televizních a rozhlasových stanic, divadelních zvukařů a několika dalších, jejichž řemeslo má nějaký vztah k profesionální zvukové technice, byla pozvána i hrstka redaktorů odborných periodik. Itinerář byl celkem jednoduchý: připojit se v Praze k výpravě, „nalodit se“ do připraveného autobusu, vydat se do Hannoveru, zde se ubytovat, dobře vyspat a těšit se na návštěvu Sennheiseru, spojenou s několika semináři a (především!) prohlídkou výrobních a vývojových pracovišť. 

Na počátku všeho stál dům

Den po našem příjezdu jsme okolo deváté hodiny ranní vyrazili z Hannoveru směrem na sever, do 20 km vzdáleného městečka Wennebostel – sídla společnosti Sennheiser. Autobus projel celým komplexem výrobních, skladovacích a administrativních budov, aby nakonec zastavil před hrázděným domem obklopeným květinami a zelení – tedy u „toho domu“, ve kterém se před více než šestašedesáti lety započala psát historie německého výrobce. 

Původní zemědělská usedlost se ve srovnání s dobovými fotografiemi příliš nezměnila. Dnes slouží jako školicí středisko a sídlo několika kanceláří. Ačkoliv nás naši hostitelé vedli přímo do „konferenčního“ sálu, tušili jsme, že za jedním z oken se zde skrývá i kancelář zakladatele společnosti – Prof. Dr. Fritze Sennheisera. Naše cesta z Hannoveru k prahu tohoto domu byla vlastně docela příznačná. Jako bychom totiž sledovali zakladatelovy kroky, který zde v roce 1943 společně se svými kolegy z hannoverského „Institutu pro radiofrekvenční technologie a elektroakustiku“ našel útočiště před spojeneckými nálety. Zničení univerzity, včetně univerzitních laboratoří tehdy donutilo její pracovníky přestěhovat se do okolních vesnic. Fritz Sennheiser se ve Wennebostelu se svými kolegy podílel na vývoji rádiových pojítek a šifrovacích algoritmů. Těmito pojítky byly za druhé světové války vybavovány německé tanky, kódovacích technologií pak bylo využíváno k zašifrování jejich komunikace. Na konci války, v květnu 1945, převzali správu nad tímto vývojovým centrem Britové. Krypto-grafie byla navíc prohlášena za nezákonnou, většina z padesáti vědců, kteří zde pracovali, Wennebostel opustila. Když o pár týdnů britské okupační jednotky odešly, Fritz Sennheiser se do opuštěného statku vrátil a založil zde společnost Laboratorium Wennebostel (zkráceně Labor W). Tehdy v této firmě pracovalo jen sedm zaměstnanců, kteří za pomoci ponechaného vybavení vyráběli měřící laboratorní techniku (elektronkové voltmetry) pro zničené továrny společnosti Siemens. O deset let později, v polovině padesátých let, měla Labor W již dvě stě padesát zaměstnanců a zabývala se produkcí podstatně rozmanitější řady produktů: miniaturních transformátorů, měřících přístrojů, mikrofonů či mixážních zesilovačů. 

Již ve vstupní hale původního sídla jsme mohli obdivovat některé „artefakty“ z dějin firemní produkce, které zde Sennheiser hrdě prezentuje v několika osvětlených skleněných vitrínách. Na důležité mezníky a inovace portfolia firmy Sennheiser se dostalo až později, nicméně již zde bylo možné spatřit například první vlastní mikrofon Labor W s označením DM 2. Cesta k tomuto prvnímu mikrofonu z dílny Fritze Sennheisera vedla přes objednávku firmy Siemens, která Labor W požádala o repliku svého mikrofonu DM 1. Invenční duch techniků z Wennebostelu a jejich snaha vylepšit produkt Siemensu zanedlouho (v roce 1947) vedly k uvedení robustnějšího, především však dobře znějícího mikrofonu DM 2. Profesor Sennheiser údajně kdysi prohlásil: „Kdybychom zůstali jen u výroby měřicích přístrojů, nikdy bychom se nestali celosvětově úspěšnou společností“.

Peter Arasin, průvodce minulostí i současností

Po zdolání schodiště a zasednutí ke stolům v konferenční místnosti nás přivítal dlouholetý spolupracovník firmy Sennheiser – pan Peter Arasin. Bývalý produktový manažer (dnes působící ve školícím středisku Sennheiser Sound Acade-my) vedl úvodní seminář a poskytl nám i odborný výklad během prohlídky výrobních prostor. Po absolvování hodinové prezentace jsem si uvědomil, že bez poznání některých mezníků – produktů, které od konce čtyřicátých let Sennheiser vyvinul, nelze plně docenit význam tohoto výrobce pro hudební a televizní průmysl, obzvlášť pokud jde o technologie, které bylo možné ve své době označit za „průkopnické“. I z tohoto důvodu jsem se rozhodl zařadit do textu reportáže alespoň několik momentů z přednášky Petera Arasina o historii firmy:

Ačkoliv byl první mikrofon vlastního výzkumu a výroby DM 2 oceňován pro svůj zvuk, tehdejší trh volal ovšem po méně „hmotném“ řešení. Labor W tedy vyprodukoval model DM 3 T – mikrofon s podstatně menší kapslí a na „husím“ krku. Tento mikrofon v dalších letech zaujal především německou televizní stanici TV3 a jejich následná spolupráce předznamenala dlouhodobý vztah mezi společností Sennheiser a televizním průmyslem. Důležitým mezníkem se v roce 1953 stal také dynamický mikrofon s všesměrovou snímací charakteristikou - MD 21, který je (i když s drobnými inovacemi) stále součástí výrobního programu. Peter Arasin k tomuto modelu s jistou nadsázkou poznamenal: „Na produkci mikrofonů je zajímavé to, že pokud vyrobíte kvalitní produkt, může pak „žít“ velice dlouhou dobu, dokonce déle, než produktový manažer.“

Popularita soutěžních televizních pořadů v polovině padesátých let s sebou přinesla poptávku po technických řešeních, která by umožňovala lidem „před kamerou“ a na pódiu lepší pohyblivost. Rok před přejmenováním firmy z Labor W na Sennheiser (1958) vstupuje německý výrobce na pole bezdrátových řešení: tj. uvádí první bezdrátový mikrofon s elektronkovým přijímačem s názvem mikroport, který vymyslel prof. F. Sennheiser. Na počátku šedesátých se pak v nabídce firmy Sennheiser pod označením MD 421 objevuje zvukově podobná varianta mikrofonu MD 21, ale tentokrát s kardioidní směrovou charakteristikou. Počátek tohoto desetiletí minulého století byl také svědkem nástupu kondenzátorových mikrofonů řady MKH pracujících na vysokofrekvenčním principu. 

V úvodních větách svého semináře nás Peter Arasin seznámil s třemi základními divizemi, do kterých je portfolio firmy Sennheiser rozděleno. Kromě divize profesionální, zabývající se především výrobou bezdrátových mikrofonních systémů a „drátových“ mikrofonů, a divize integrovaných systémů (systémy průvodcovské, konferenční a informační) představuje významnou (v mnoha ohledech dokonce nejvýznamnější) součást společnosti také divize spotřební, zabývající se především produkcí sluchátek. Rostoucí význam spotřebního trhu si společnost Sennheiser začala uvědomovat v polovině šedesátých let, kdy ve snaze získat podíl na tomto trhu zařadila do svého výrobního programu několik zajímavých produktů. Za příklad takového výrobku, který ovšem dle slov Petera Arasina „byl na možnosti mladého trhu až příliš drahý“, lze považovat hi-fi systém Philharmonic s takovými (na tehdejší dobu) ojedinělými atributy, jakými byly aktivní reproduktory nebo dálkové ovládání. Mnohem větší úspěch ovšem zaznamenala v roce 1968 sluchátka HD 414. Jejich devizou bylo pohodlné nošení, především pak ale poprvé uvedený otevřený systém s výborným zvukem a také dostupnou cenou. Za zajímavou lze považovat tu skutečnost, že úspěch těchto sluchátek ze všech nejvíce překvapil samotnou firmu Sennheiser. Když se prof. Dr. Fritz Sennheiser na jedné z pravidelných konferencí partnerů firmy Sennheiser dotázal na možný prodejní potenciál nových sluchátek, odhad jeho kolegů se blížil nanejvýš pěti stům prodaných kusů ročně po celém světě. „Přízemní“ číslo měla tehdy na svědomí opatrnost, která brala v úvahu, že tehdejší hi-fi systémy ještě nedisponovaly sluchátkovým výstupem, takže pro použití sluchátek bylo zapotřebí speciálního rozhraní. Nedlouho po této diskusi, na obchodním veletrhu v Berlíně, byl potenciál HD 414 daleko více doceněn koncovými prodejci a během pouhých dvou týdnů měl Sennheiser na stole objednávky na osmdesát tisíc kusů těchto sluchátek. Podle informací Petera Arasina byly tehdy ve Wennebostelu pro ruční montáž HD 414 vyhrazeny jen dva pracovní stoly, z čehož je zřejmé, jak velký moment překvapení musela výrobní kapacita Sennheiseru zažít. Sluchátka HD 414 se stala nejúspěšnějšími sluchátky nejen své doby, v programu Sennheiser vydržela dvanáct let a prodalo se jich kolem deseti miliónů, tento počet určitého typu sluchátek nebyl a zřejmě už nebude ve světě překonán.

V oblasti sluchátkové technologie přišel Sennheiser v polovině sedmdesátých let s dalším prvenstvím, a sice s bezdrátovými sluchátky s infračerveným přenosem. Jak nám později během samotné prohlídky prozradil Peter Arasin, po uvedení tohoto modelu (připomínajícího spíše stetoskop) existovaly ze strany Sennheiseru pokusy přesvědčit výrobce televizorů, aby zabudovávaly vysílač přímo do televizního přijímače. Tato „koordinace“ však byla poněkud obtížná, navíc těsně před veletrhem IFA v roce 1978 výrobci televizorů (jako například Grundig) od již prakticky dojednaných smluv odstoupili, takže tato forma spolupráce realizována nebyla. Zajímavostí může být, že vzniklá situace „donutila“ konstruktéry Sennheiser ve velice krátké době asi čtyř týdnů vyprodukovat samostatný vysílač, který by umožnil lepší využití těchto sluchátek v domácnostech. 

Kromě uvedení bezdrátových sluchátek Peter Arasin ve svém výkladu označil sedmdesátá léta za významná také s ohledem na představení koncepce cenově dostupnějších elektretových (předpolarizovaných kondenzátorových) mikrofonů řady MKE, a také s ohledem na dosažená vylepšení v oblasti bezdrátové mikrofonní technologie. Jejich výsledkem bylo uvedení prvního UHF bezdrátového systému (1982) s vysílači SKM 4031-TV a SK 2012 TV, kterými Sennheiser plně odstartoval svůj celosvětový úspěch v dané oblasti. Jako významné doplňky své bezdrátové technologie v dalších letech uvedl na trh zejména první směrové klopové mikrofony. V další generaci pak v devadesátých letech představil profesionální přijímače EM 1046 a EM 1036, a především bezdrátový systém SKM 5000, který je dle vyjádření Petera Arasina stále součástí produkce firmy Sennheiser v inovované verzi s označením SKM 5200-II. 

Ačkoliv se Sennheiser pokoušel proniknout do „muzikantské“ oblasti již v šedesátých letech, zásadního úspěchu se mu v tomto směru podařilo dosáhnout až na konci devadesátých let – uvedením kvalitní a přitom cenově dostupné mikrofonní řady evolution, o rok později následované bezdrátovou sérií evolution wireless, která se během dalších deseti let dočkala ještě své druhé a třetí generace. Během posledního desetiletí, pokud zůstaneme u mikrofonů, se do historie firmy Sennheiser výrazně zapsaly také model MKH 800 (první studiový kondenzátorový mikrofon plně využívající nové digitální audio formáty), model e 965 (první velkomembránový kondenzátorový mikrofon Sennheiser, který navíc využívá kapsli s duální membránou umožňující využívat kardioidní i superkardioidní směrovou charakteristiku), mikrofony řady MKH 8000, nedávno uvedený homerecordingový model MK 4 či profesionální „top“ bezdrátové řešení SKM 5200.

Produktů, které svou důležitostí přesahují portfolio firmy Sennheiser, je nepochybně více, a přestože se v našem časopise setkáváme spíše se zástupci mikrofonních a bezdrátových technologií, neodpustím si ještě několik sluchátkových postřehů, které mě během úvodního historického exkurzu zaujaly. Hned za vstupními dveřmi původního stavení (nikoliv tedy pouze na plátně projektoru), jsme si mohli prohlédnout sluchátkový systém Orpheus, vyrobený firmou Sennheiser na počátku devadesátých let (v limitovaném počtu 300 kusů). Tento systém sestával z elektrostatických sluchátek a lampového zesilovače a ve své době byl zástupci odborného tisku považován za nejlépe znějící sluchátkový systém. Z technického hlediska jsou zajímavá rovněž sluchátka IS 850, která jsou vůbec prvními digitálními bezdrátovými sluchátky. V době uvedení tohoto řešení, tedy téměř před dvaceti lety, nebylo v možnostech žádného výrobce nabídnout datovou kompresi. Sennheiser proto použil při konstrukci IS 850 obvody soudobých CD přehrávačů a data pak byla přenášena bez komprese infračerveným přenosem. Současným vrcholem mezi sluchátky Sennheiser jsou circum-  aurální dynamická stereo sluchátka HD 800 s velkoplošnou membránou.

Vše pod „jednou střechou“

Úspěchy výrobků Sennheiser se v relativně krátké době odrazily nejen v postupném nárůstu počtu pracovníků, ale také v nezbytném rozšiřování výrobních kapacit. Již v polovině padesátých let pracovalo pro Fritze Sennheisera 250 zaměstnanců. Budova, ve které jsme absolvovali úvodní seminář (společně s dalšími dvěma přilehlými staveními, které firma ve svých počátcích využívala), přestávala potřebám rozrůstající se společnosti dostačovat. Proto byl v té době v těsném sousedství postaven komplex dalších budov (na obrázku s červenými střechami). I jejich kapacita se ovšem za několik desetiletí ukázala jako nedostačující. Proto Sennheiser nejprve na počátku devadesátých let dostavěl několik skladovacích a kancelářských objektů. V roce 2000 pak „vyrostla“ ve Wennebostelu nová výrobní hala. Právě v té nás později čekala kompletace kondenzátorových mikrofonů, pohled do přetlakových „buněk“ pro výrobu kondenzátorových kapslí a montážní linky pro tištěné spoje elektronických zařízení. Jak jsme se dozvěděli, wennebostelský komplex nebyl dlouhou dobu jediným v Německu situovaným výrobním závodem Sennheiseru. Od konce sedmdesátých let se část výroby soustředila v cca 30 km vzdáleném Burgdorfu. Z logistických důvodů byla ovšem tato pobočka před dvěma lety zrušena. Ve stejném roce (2010) Sennheiser dostavěl a uvedl do provozu zatím nejnovější a největší výrobní budovu o celkové rozloze tří tisíc čtverečních metrů, v níž je soustředěna montáž bezdrátových mikrofonních systémů, konferenčních a informačních systémů, headsetů a klasických dynamických mikrofonů. 

I přesto, že je součástí dlouhodobé strategie firmy závazek zůstat „pod jednou střechou“ a v Německu, od počátku devadesátých let najdeme výrobní závody s logem Sennheiser také v irském Tullamore, kde jsou vyráběna sluchátka, a v Albuquerque v Novém Mexiku v USA, kde je situována především produkce bezdrátových mikrofonních systémů určených pro americký trh. Není tajemstvím, že v devadesátých letech se Sennheiser pokoušel ve výrobě mikrofonů kráčet také „čínskou cestou“. Z pokusů s touto produkcí vzešla nejen dnes již téměř zapomenutá řada BlackFire, ale rovněž také ne příliš kvalitní výsledky – a především pak odcizení technologického know-how. I přes značné náklady na automatizaci se tak Sennheiser v polovině devadesátých let definitivně rozhodl udržet výrobu svých mikrofonů v Německu. 

Ve Wennebostelu pracuje podle slov našeho průvodce 1100 zaměstnanců.  Po celém světě má pak Sennheiser rozeseto cca 2300 zaměstnanců, a to pan Arasin do tohoto čísla pravděpodobně nezahrnul dvě důležité pobočky Sennheiseru, tedy výrobce studiových mikrofonů Georg Neumann v Berlíně (převzatý firmou Sennheiser v roce 1991) a Sennheiser Communications, která je společným podnikem Sennheiseru a dánské společnosti sídlící blízko Kodaně (zabývá se výrobou headsetů pro „drátové“ i bezdrátové aplikace, pro piloty, call centra, mobilní telefony, herní a osobní účely). 

Opusťme už ale pohodlná křesla zasedací místnosti, vypněme projektor a pojďme se raději podívat, jak že se ve Wennebostelu všechny ty mikrofony, přijímače, vysílače a sluchátka vyrábí.

Oblečte si plášť, prosím

Z památného domu jsme se s blížícím se polednem přesunuli do protější soustavy budov, které firma přistavěla v padesátých letech minulého století. Ještě před začátkem samotné prohlídky jsme „vyfasovali“ uniformy v podobě pracovních plášťů s nášivkou „Besucher“. Jednotní, v modrých kabátcích, jsme byli navíc vyzbrojeni firemními průvodcovskými systémy, to proto, abychom v ruchu strojů a výroby mohli i v méně semknuté formaci pohodlně poslouchat český překlad německého průvodního slova z úst pana Ing. Tužila, ředitele firmy Panter. 

Před příchodem do křídla, ve kterém se nachází automatizovaná výroba vokálních dynamických mikrofonů série evolution, jsme na několik okamžiků postáli ve vstupní hale před „zdí slávy“, na níž fotografii prof. Dr. Fritze Sennheisera obklopovala nejrůznější ocenění za přínos světovému hudebnímu, rozhlasovému a televiznímu průmyslu. Kromě těchto vyznamenání mají zaměstnanci každý den na očích také skleněnou skříň s největšími klenoty historie firmy Sennheiser. V ní nás vyjma těch výrobků, o kterých hovořil Peter Arasin v úvodním semináři, zaujalo rovněž zařízení s označením VSM 201 – vůbec první analogový vokodér, který pan profesor Sennheiser zkonstruoval na konci sedmdesátých let a využil zde svých zkušeností z válečné kryptografie. Ačkoliv se jednalo bezesporu o „pionýrský“ výrobek, podle slov našeho průvodce nevyvolal tak dobrou prodejní odezvu, jakou prof. Sennheiser očekával. 

Po rekapitulaci firemních úspěchů jsme prošli krátkou chodbou, minuli skupinku učňů ucházejících se o práci v továrně, prošli křídlovými dveřmi a ocitli se před karuselem výrobních automatů, jejichž průhledné stěny odkrývaly spletence drátků a kabelů, podavačů, cívek, ramen a monitorů. Přiznám se, že jsem v jednu chvíli neodolal pokušení a se zavřenýma očima se zaposlouchal do rytmických zvuků výrobní linky. (Takže i takhle může znít mikrofon?) Tato plně automatizovaná výroba zpěvových mikrofonů (zřejmě jediná svého druhu na světě) byla vyrobena různými firmami, avšak kompletní návrh pochází přímo od firmy Sennheiser. Stěžejní část linky má „na svědomí“ německá firma Eco-Tech, specializující se na výrobu automatických výrobních linek pro nejrůznější účely. Podle Petera Arasina byl tento dodavatel zvolen také proto, že měl jedny z nejlepších referencí ve svém oboru, postavil například i kompletní výrobu hodinek pro švýcarskou firmu Swatch (hlavní rozdíl v konstrukci výrobních linek spočíval v nutnosti stavět mikrofonní kapsli ve vzduchotěsném prostředí tak aby nedošlo k poškození její frekvenční charakteristiky.) Základ linky byl uveden do provozu na konci devadesátých let a umožnil efektivní výrobu tehdy uvedené série evolution. Peter Arasin před námi nijak netajil existenci problémů začínající výroby. Společnosti Sennheiser trvalo cca půl roku, než se jejím technikům podařilo dostat výmět (počet výrobků nesplňujících stanovenou normu) pod 10% a zahájit skutečně sériovou výrobu. Zajímavou informací může být i to, že sám pan profesor Sennheiser se obával neúspěchu plně automatizované výroby mikrofonů. V případě závažnějších problémů tedy existoval plán na přestavění linky na výrobu sluchátkových kapslí. Do roku 2003 ostatně tato linka lepší sluchátkové kapsle vyráběla. Po naplnění její kapacity však byl automat stejného typu postaven v irské továrně v Tullamore. 

Je až s podivem, že linka pracuje 5 dnů v týdnu (ve třísměnném provozu) bez větších problémů již třináct let. Ještě více nás ovšem ohromila výrobní produktivita tohoto karuselu, schopného za jeden den „vychrlit“ až tři tisíce hotových mikrofonů. Člověk se až neubrání vtíravé otázce, zda se se stejnou „frekvencí“ stíhají v našich společnostech „líhnout“ i kupci všech těchto vyrobených kusů. 

Přiveze, přidá, vloží, nalepí, zašroubuje, přeměří a „vyplivne” 

S naším průvodcem jsme prošli celý proces výroby mikrofonu a obešli automatický karusel, ve kterém jsme mohli pozorovat všechny výrobní fáze od zhotovení membrán až po testování složeného mikrofonu v měřicí komoře. Celé zařízení obvykle obsluhují pouze dva technici, kteří počítačem monitorují chování systému a v případě nějakého problému mohou okamžitě reagovat. Některé z „miniaturních“ procesů, jakými bylo například navinování cívky mikrofonu, snímá kamera a obsluha tyto děje může sledovat na obrazovkách v několikanásobném zvětšení. Více než závěrečná robotická montáž mikrofonu mnohé z nás upoutala především fáze úvodní, kdy automat skládá dohromady vlastní kapsli mikrofonu: 

Začíná připraveným kapslovým dílem, do kterého je vložen magnet, kmitací cívka, membrána a ostatní části. Působivé je, že tato výrobní linka pouze „nesestavuje“, ale také sama vyrábí některé komponenty. Samotný stroj třiceti atmosférami vysekává membránu mikrofonu z připraveného (na cívce navinutého) materiálu. Bylo nám řečeno, že se jedná o stejný materiál, který se používá například na výrobu motorkářských přileb, je ovšem odpovídajícím způsobem ztenčen. Vyseknutá membrána je dále zformována, zahřáta na 140 stupňů a opět prudce zchlazena tak, aby si její materiál zachoval potřebnou formu a tvrdost. Sennheiser zapracoval do tohoto procesu i výrobu vlastní vinuté cívky z tenkého měděného drátu, který musí být na membránu přilepen. Cívka každé kapsle je vinuta z 20mikronového drátu a sestává z 220 závitů. Kamerou zvětšený obraz na monitoru nám dovolil na vlastní oči posoudit, o jak náročný a především „titěrný“ úkon se jedná. Technikům slouží obraz  k tomu, aby mohli „odchytit“ případné pochybení linky či materiálu. Celý tento proces je samozřejmě tím problematičtější, čím tenčí je drát, ze kterého se cívka odmotává. Na monitoru mohou pracovníci Sennheiseru sledovat i další proces, a sice nasazení cívky na membránu, která je dále přilepena a fixována. Dle doplnění pana Ing. Tužila zde velmi záleží na koncentričnosti, tj. že se cívka na membráně nesmí vychylovat z ideálního středu. Cívka je k membráně lepena lepidlem citlivým na ultrafialové světlo, to znamená, že jakmile je cívka vlepena, lepidlo je ultrafialovým světlem zafixováno. Dále následuje již jen pájení a kapsle je hotová. Tedy téměř. Takto připravené kapsle putují ještě před konečnou montáží do měřící komory, kde se měří například rozmítaným signálem, ale i dalšími testy. Výsledky může obsluha samozřejmě opět sledovat na monitoru, i když s vyhodnocením výsledku a rozhodnutím, zda poslat kapsli do další fáze výroby, nebo ji naopak vyřadit, si už automat poradí sám. 

Další kroky, vedoucí k hotovému mikrofonu, byly již trochu všednější. Robot skládal dohromady jeho jednotlivé díly: uchopil kapsli, položil kapsli, uchopil „hlavu“, položil hlavu, našrouboval, odeslal mikrofon ... takto neustále bez jediné odchylky znovu a znovu: uchopil kapsli, položil kapsli, uchopil „hlavu“, položil hlavu, našrouboval..., zkrátka věčné opakování téhož postupu. Mnohem zajímavější nám přišlo závěrečné měření. Každý hotový mikrofon zamířil vždy na krátkou chvíli do měřicí komory v podobě boxu (cca 2 x 1 x 1 m) na hydraulických nohách. Jakmile byl mikrofon umístěn v měřící komoře, celý box komory byl rozpohybován, aby se po jeho ustálení na příslušném monitoru s vyznačeným tolerančním polem začaly objevovat křivky dokumentující parametry aktuálně měřeného kusu. Ačkoliv pan Ing. Tužil lehce žertoval v tom smyslu, že komora se otřásá z důvodů náročného testování, které v ní právě probíhá, brzy uvedl věc na pravou míru dodatkem, že totiž každý měřený mikrofon musí být ustaven v určité rovině. Kromě toho musí být v daný moment komora utlumena, proto je  také spuštěna na silent bloky tak, aby byla mechanicky oddělena od okolí. Po exaktním přeměření je komora zase pozvednuta a mikrofonu je umožněno vyjet ven. 

V komoře samotné dochází k testování signálem dopadajícím jak kolmo na membránu (z přímého směru), tak z úhlu 90% (z boku). Měří se frekvenční směrovost, citlivost a další parametry. Každý typ mikrofonu má své toleranční pole, do kterého se během měření musí „vejít“. Pokud by přednastavené normy nějaký kus nesplnil, je vyřazen a čeká jej demontáž, „recyklace“ kapsle a odeslání korpusu pro nové použití s jinou kapslí. Žádné z netolerančních mikrofonů se na trh nedostávají v nějakých low-budget variantách. I mechanicky poškozené kusy jsou zničeny tak, aby se nedaly ani „vytáhnout“ z odpadu. Továrnu Sennheiser zkrátka nesmí opustit žádný výrobek, který by mohl poškodit renomé výrobce. Pro Sennheiser tento přístup zůstává principiální i v případě, že by měřená kapsle odpovídala tolerancím nižší série, než je ta, kterou zrovna vyrábí. Na této lince je firma schopna vyrobit cca 20 druhů různých mikrofonů pro zpěv, včetně kapslí pro bezdrátové mikrofony evolution – ty jsou pak bez montáže použity mimo tuto automatickou linku. Bylo by chybou domnívat se, že u levnějších sérií mikrofonů je stroj při výrobě mikrofonní vložky „krmen“ méně kvalitními surovinami. Většinou zde dojde právě k rozšíření tolerančního pole a snížení výmětu. Například u řady evolution 815, v porovnání s řadou 835, jejíž výrobě jsme v době exkurze přihlíželi, cena mikrofonu klesá také použitím levnějšího systému tlumení a jiným typem „pop-filtru“. Naopak u top série evolution 900 je toleranční pole výrazně zúženo. Podezírám zvědavého čtenáře, že by rád seznal konkrétní procento mikrofonů, které neprošly finální zkouškou v utlumené komoře. K tomu mohu poznamenat tolik, že v momentě, kdy jsme stáli u monitoru se zobrazenými výsledky měření, tento ukazoval, že linka vyrobila 550 „schválených“ kusů z celkového počtu 592, tedy produkovala s cca 6% výmětem. 

V závěru naší první zastávky jsme se v rámci diskuze dotkli ještě také problematiky údržby této automatické linky. Lze totiž předpokládat, že jakákoliv menší porucha v systému může vést k nefunkčnosti vyrobeného produktu. Automaty na této lince pracují prakticky stále, a kromě předepsaných maziv, která se musí do systému dodávat, probíhá servis kontinuálně, případně o víkendu, kdy má karusel volno. Pokud by došlo k nějaké závažnější poruše, je podle slov Petera Arasina problematická část kompletně nahrazena. Nicméně tato výrobní technologie je na tak vysoké úrovni, že podobné situace jsou prý jen velmi ojedinělé. Závěrem si ještě dovolím doplnit, že měřící systémy, které jsou během tohoto výrobního procesu využívány, nechává Sennheiser kalibrovat jednou ročně v Braunschweigu, ve Spolkovém úřadě pro měření a kalibraci.

Kov i plast

Po zhlédnutí automatické výrobní linky se naše skupina přesunula do novější a také větší výrobní haly, a sice nejprve do té části, ve které Sennheiser vyrábí mechanické kovové díly pro mikrofony Neumann (tedy zejména pro studiové mikrofony), či některé díly bezdrátových mikrofonů Sennheiser. Pokud nám mohly prostory, ve kterých se nacházel karusel, připadat poněkud stísněné, v tuto chvíli jsme již stáli v prostorné hale s vysokým stropem a několika „ulicemi“ pracovních stolů, linek a komor. Tuto část výpravy zahájil Peter Arasin u malého stolku s vystavenými díly vyráběných mikrofonů. Úvodní slovo tentokrát nahradilo Peterovo cvrnknutí do spodního mosazného dílu mikrofonu Neumann (řady TLM), který následně vydal znělý a dlouhotrvající tón.

Kromě mosazi zpracovává Sennheiser komponenty svých mikrofonů i z hliníku, který je zde také eloxován, a to z toho důvodu, aby si zachoval přís-lušnou tvrdost a necitlivost. Kromě samotných částí těl mikrofonů nám v předem připraveném vzorku Peter Arasin ukázal rovněž z mosazi vyrobenou protielektrodu velkého kondenzátorového mikrofonu Neumann U 87. Není těžké pochopit, že konkrétně tato součástka vyžaduje ze strany výrobce velice precizní zpracování, neboť hloubka a průměr otvorů, které jsou v ní „vyvrtávány“, podstatným způsobem ovlivňují zvuk mikrofonu.

O tom, že kromě automatické výroby Sennheiser využívá i významný podíl ruční práce, jsme se mohli přesvědčit hned o několik kroků dále, kde jsme viděli pracovníka, který ručně připravoval a sestavoval několikavrstvé krycí mřížky mikrofonu. Její jednotlivé vrstvy, které zvyšují mechanickou odolnost a zamezují pronikání vzduchových turbulencí ke kapsli, jsou k sobě navzájem svařovány. Tento proces jsme sice nespatřili na vlastní oči, nicméně nám bylo prezentováno video, na kterém pracovník použil „pastu“ s obsahem cínu a indukčním ohřevem (kterým dojde k jeho roztavení) jednotlivé díly sletoval dohromady. 

Náš průvodce nám umožnil nahlédnout přes skleněné dveřní okno do místnosti, ve které byly zrovna lakovány vnitřní části mikrofonů Neumann ochranným lakem, který má za úkol zabránit vniknutí vzdušné vlhkosti do mikrofonu. Toto opatření se provádí zejména kvůli bezpečnému nasazení mikrofonu i v teplotně náročných klimatických podmínkách.

V regálech haly ovšem ke svému zpracování nečekaly pouze mosazné tyče a jiné kovové suroviny. Při prohlídce jsme minuli totiž také „mašinu“ určenou k výrobě drobných plastových dílů, které Sennheiser využívá u svých méně početnějších sérií. Zatímco tedy u větších výrobních řad využívá pro tento účel dodavatele s velkovýrobnami plastových součástek, plasty pro malé série si produkuje firma sama. Je pochopitelné, že tyto součástky jsou vyráběny z plastů vykazujících extrémní nevodivost a elektrický odpor. To je zvláště důležité u kondenzátorových mikrofonů. 

Vzduch je čistý

Během našeho putování po výrobních halách jsme také potkali několik „prosklených“ přetlakových komor. První, u které jsme se zastavili, sloužila jako oddělení inženýrství, respektive místo pro vlastní produkci výrobních strojů Sennheiser. Zde jsme mohli spatřit přípravu stroje, ze kterého měl být automat pro výrobu kondenzátorových kapslí, a také stroj, který měl po svém dokončení „dělat“ miniaturní měniče pro in-ear monitoringová sluchátka. Poněkud delší zástavku jsme si udělali u přetlakové buňky, kde dámy v laboratorních oděvech pracovaly v bezprašném prostředí na výrobě membrán pro kondenzátorové mikrofony (viz obrázek). Bezprašnost a čistý vzduch hrají při výrobě mikrofonních membrán důležitou roli, a to proto, že mezi jednotlivé „vrstvy“ membrány se nesmí dostat žádné nežádoucí částice. Proto je v těchto komorách (proti vnějšímu prostoru) udržován přetlak cca o 20 milibarech, který zamezuje pronikání prachových partikul do těchto pracovních buněk. Pracovníci jsou navíc před vchodem dovnitř podrobeni procedurám, během kterých je jejich oděv zbaven prachu. 

Zdejší výrobní prostředí je nesporně zajímavé i proto, že se tu vzduch přečišťuje každých třicet sekund. Nad stoly, u kterých jsou mikrofony vyráběny, navíc ještě visí zvláštní (zdá se, že) plastové záclonky (viz obrázek), po kterých je ve směru na pracovníka veden filtrovaný vzduch bez jakýchkoliv částic a dále poté „dopadá“ na pracovní stoly tak, aby případný prach, který může být na stoly smeten (nejen) z oděvu, mohl být opětovně přečištěn. Několik centimetrů nad podlahou pak bylo možné vidět otvory, kterými byl vzduch odsáván ven z přetlakové místnosti. Ačkoliv je poryv vzduchu uvnitř komory velice nepatrný a člověk jej uvnitř nepociťuje, byli jsme svědky zajímavého momentu, kdy i takhle docela slabý vzduchový „proud“ snadno „povlával“ se „stuhou“ pro výrobu membrán. Tento jev názorně demonstroval, jak je membrána vyráběných mikrofonů vlastně tenoučká.

Jen po značených cestách

Naše exkurze v továrně Sennheiser nebyla jediná, během dne jsme se tu jednou či dvakrát potkali s další skupinkou hostů s vlastním průvodcem. Návštěvy tu bývají během pracovního dne častým zjevem. Pro nadmíru zvídavé hosty Sennheiser značkami na podlaze vymezil, kam se smí, a kde je již „Eintritt verboten“. „Bonbónkem na uklidněnou“ pro případné nespokojence tu jsou však obrazovky s promítanými video spoty - například s nafilmovanou výrobou sennheiserovských miniaturních mikrofonů či „vlajkových“ sluchátek HD 800. Takto sice zprostředkovaně (za to s mnoha zvětšenými detaily) jsme sledovali výrobu miniaturního mikrofonu MKE 2, tedy proces laserového „sváření“, postup pozlacování v absolutním vakuu, způsob nasazení pozlacené membrány, dokončovací montáž, letování vývodních drátů apod. Zalitovali jsme, že nebylo možné sledovat proces výroby špičkového modelu MKE 1. Tajemství jeho konstrukce si totiž Sennheiser pečlivě hlídá. Jak jsme později mohli vidět na projektoru při závěrečném semináři, ani po odkrytování vnějšího „obalu“ mikrofonu není vidět na samotnou membránu tohoto modelu, neboť je tu nasazena ještě vrstvička perforovaného plíšku s 300 otvory, kterými proniká zvuk.

Prostory, kde se dnes vyrábí elektrotechnika či mikroporty, jsme prošli relativně rychle. Asi nejzajímavějším byl v této části pohled na kompletní elektronický díl mikrofonu MKE 1, s trochou nadsázky připomínající „kapku krve“ na polštářku lidského prstu. Tyto elektronické díly se z důvodů své miniaturní velikosti vyrábí na velké „plotně“ a teprve potom jsou vyřezávané laserem. Pozoruhodné bylo rovněž pracoviště, ve kterém se nastavují desky přicházející z osazovacích automatů. Zde probíhají nejrůznější měření a komponenty jsou zde podrobovány elektrostatickým, antistatickým či antimagnetickým procedurám. Za účelem některých měření jsou zde používány také vlastní měřicí přístroje (a to i přesto, že je Sennheiser přestal vyrábět před téměř patnácti lety). 

Pečeme zprudka 24 hodin

Závěr prohlídky jsme strávili pohledem do „pekařské pece“. Techničtěji formulováno: jednalo se o komoru určenou k zátěžovému tepelnému testu přijímačů EM 3732. Tyto špičkové součásti bezdrátových systému Sennheiser bývají nasazovány v profesionálních a náročných situacích, které od výrobku vyžadují vysokou míru spolehlivosti. Nám se zdál tento test poněkud „vražedný“. Ostatně, posuďte sami: jakmile jsou přijímače do „pece“ zavřeny, během deseti minut jsou prudce zchlazeny na teplotu -10°C. Během dalších dvou hodin je teplota postupně zvyšována až na 50°C. Tyto teplotní extrémy se potom střídají po dvou hodinách po dobu 24 hodin, během které je navíc testovaný přístroj průběžně zapínán a vypínán. Pokud přežije, je připraven pro nasazení „na place“.

Testování produktů je při výrobě mikrofonů, sluchátek i bezdrátových systémů samozřejmostí. Ne každý výrobek je samozřejmě testován stejným způsobem jako EM 3732. Většinou jsou testy prováděny tzv. „na první sérii“, kdy se dělají nejrůznější testy na pády, otřesy, vlhkost a podle Petera Arasina se nezapomíná ani na testy „prolévání tekutinami“. 

Sennheiser provádí také různé průběžné testy, jako je například testování osazení elektronických desek, kdy je každá deska „naskenována“ a posuzuje se, zda odpovídá normě. Kromě toho se provádí například také různé „bending“ testy - tedy „ohýbání“ kabelů mikrofonu či sluchátek. Zajistit odpovídající spolehlivost bez této fáze výroby vlastně ani není možné. Sennheiser prý pracuje se zjištěnou statistickou pravděpodobností, která předpokládá, že výrobek je nejvíce náchylný k poruše v první fázi svého „života“, poté je stabilní až do opotřebení jeho dílů opakovaným nasazováním v praxi.

Závěrečný seminář, trochu chřestu a zpátky na jih  

Po opuštění výrobních prostor a krátké pauze na oběd jsme se vrátili opět do konferenční místnosti, kde jsme ještě absolvovali dvojici seminářů vedených pány Danielem Schöferem, Svenem Boetcherem a Sebastianem Lehnertem. Zde jsme se dozvěděli ještě několik postřehů o novinkách a trendech vývoje produktů Sennheiser. Za velice přínosnou považuji přednášku o reakci firmy Sennheiser na změny v politice využívání frekvenčních pásem bezdrátovými mikrofony. K omezení stávajícího pásma 470 – 862 MHz bylo v některých zemích již přikročeno a jako určitá náhrada bylo uvolněno pásmo 1785 – 1800 MHz. Vzhledem k tomu, že šíření s takto vysokou frekvencí má jiné zákonitosti než dosavadní systémy, plynou z toho nejen pro firmu Sennheiser nové technologické výzvy. Přestože u zvyšující se akustické vlny lze sledovat její horší průchodnost překážkami, lze vypozorovat i jisté výhody, a sice schopnost lepší odrazivosti od překážek a také mnohem nižší míru spektrálního šumu. Sennheiser již uvedl bezdrátový systém operující v tomto pásmu (evolution 100 G3-1G8), přesto se snaží stále hledat nová řešení nastalé situace. Pokud jsem správně pochopil výklad pana Schöfera, jedním z momentů, na kterém pracují, je i snaha o zlepšení linearity svých zesilovačů, které by umožnilo méně intermodulačních produktů, a tedy i možnost využívat nosné frekvence, které jsou blízko u sebe. Myslím, že na toto téma můžeme v nedaleké budoucnosti očeká-vat řadu pojednání a diskusí. Část přednášky byla věnována rovněž způsobům, jakým se Sennheiser chrání proti falzifikátům svých výrobků, kdy lze zmínit třeba ten fakt, že produkty Sennheiser budou v budoucnu označeny speciálním identifikačním štítkem.

Wennebostel se s námi loučil deštivým počasím, přesto byla na tvářích všech kolegů vidět spokojenost. Ta se jistě ještě umocnila večerními chřestovými hody, na které nás pozvala společnost Sennheiser. Po té následovala již jen poslední noc v hannoverském hotelu Loccumer Hof a ranní odjezd zpět do Prahy. Na úplný závěr by naše redakce ráda vyjádřila poděkování firmě Panter s.r.o (jmenovitě manželům Tužilovým) za možnost zúčastnit se cesty do sídla firmy Sennheiser a poznat zde pro nás mnoho nových a zajímavých skutečností.