Stále naživu

Speed/Power metal v roce 2002
Autor: 

I přesto, že v současné době „frčí" hlavně kapely typu KORN, LIMP BIZKIT, P.O.D. či LINKIN PARK reprezentující novou odnož tvrdé muziky, vydávají dnes kvalitní alba také skupiny, jejichž hudební styl má kořeny na počátku osmdesátých let. Tenkrát všechny rychle a tvrdě hrající kapely hudební kritika šoupla pod hlavičku speed metal.

Časem u některých přibyl melodický prvek, čímž se hudební hranice rázem posunuly o kousek dopředu. Významným mezníkem je polovina osmdesátých let, kdy vydávají svůj debut němečtí HELLOWEEN. Jejich dlouhohrající deska Walls of Jericho se potom stává kultovní záležitostí. Svůj triumf dokončují vydáním alb Keeper of the Seven Keys – part I. a part II.

HELLOWEEN však nebyli (a stále nejsou) jediní. Na německé scéně vedle nich v podobné branži působili nebo stále působí RUNNING WILD, RAGE nebo BLIND GUARDIAN, za oceánem však od počátku kralují MANOWAR. Kolem přelomu osmdesátých a devadesátých let řady „kovových Germánů" rozšiřují GAMMA RAY, CHROMING ROSE, SCANNER, AXXIS nebo AXEL RUDI PELL. Dochází k určitému boomu, jenž býval svého času nazýván odborníky jako New Age of German Heavy Metal. Tento nastoupený kurs přetrval s menšími odmlkami a obměnami prakticky až do dnešních dnů. Pouze s tím rozdílem, že původní „Mekka", Německo, je postupně vytlačována okrajovými částmi Evropy, jako je Švédsko, Finsko, Itálie či Španělsko. Z těchto států se během uplynulého desetiletí vyrojilo nespočetné množství hudebních „smeček", které lačně touží získat srdce pravověrných metalových posluchačů, a to nejen v Evropě. Veškeré jejich snažení mi dává za pravdu. Někdy je opravdu co hodnotit. Minulý rok byl v tomto ohledu velmi bohatý. Podívejme se tedy na několik zajímavých výtvorů, které se ve „škatuli" speed/power metal objevily s letopočtem 2002. A to formou následujících retro-recenzí.

Velký guru všech pravověrných německých metalistů, kytarista a zpěvák Rock’n‘Rolf Kasparek vydal pod hlavičkou RUNNING WILD svůj již dvanáctý studiový počin s názvem The Brotherhood. Na něm kapitán pirátů zabrousil z metalových vod do těch více rockových. Je to rozhodně jedno z nejpomalejších alb v historii (všichni stárneme), přesto mají písně určitý hitový potenciál (Welcome to Hell, Soulstrippers, The Brotherhood). Vzpomínku na staré pirátské časy evokuje Pirate Song a rozhodně zajímavě je zpracováno téma Lawrence z Arábie v desetiminutové kompozici The Ghost. Album je naznačením dalšího vývoje.

Další z individualistických muzikantů, kytarista AXEL RUDI PELL, jenž se do „první ligy" katapultoval zejména vydáním alba Black Moon Pyramid, už dnes jaksi ztrácí „šmrnc". Výrazné zpomalení na devátém albu Shadow Zone je spíše na škodu. Z desetipísňového tracklistu jsou pouze dvě skladby středního tempa a žádná rychlá „vypalovačka"! Navíc délka jednotlivých písní kolem šesti až osmi minut spolu s donekonečna opakovaným refrénem a protahováním závěrů skladeb už vyloženě nudí. Ani kvalitní zpěv Johnny Gioeliho to nemůže zachránit. Zdá se, že Axel & Co. již vystříleli všechen prach.

Stejné zklamání zažívám (ale je to zřejmě dost subjektivní) při poslechu posledního studiového alba od obdivovatelů J.R.R. Tolkiena BLIND GUARDIAN. Pro mnohé fanoušky vskutku opus A Night at the Opera je na mne jaksi předimenzován. Hudebně sice nejzajímavější a kompozičně nejpestřejší dílko „krefeldských bardů" působí na můj vkus příliš „přeplácaně". Je mnohem tvrdší než předchozí album, postrádá však pro kapelu tolik typickou melodičnost. Pryč jsou časy přímočarých, chytlavých songů typu Majesty z počátků tvorby! Škoda. To už z dílny BLIND GUARDIAN asi neuslyšíme.

Do „první ligy" v Německu už také rozhodně patří projekt bubeníka GAMMA RAY Dana Zimmermanna a zpěváka/kytaristy Chrise Baye s názvem FREEDOM CALL. Jejich v pořadí třetí studiová nahrávka s názvem Eternity je dokonale propracovanou „peckou". Hledání vlastní tváře kapely, započaté na předchozím Crystal Empire , bylo dokončeno. Přesvědčují o tom zejména skladby Metal Invasion, Flying High, Ages of Power či Warriors. Škoda jen, že je z hudby občas cítit, kde má domovskou stanici obsluha bicích.

Loni se na pultech obchodů objevila albová „čtyřka" kapely PRIMAL FEAR s názvem Black Sun. V porovnání se svým o rok starším „bratříčkem" Nuclear Fire je méně výrazné. Zřejmě po takto „vysoko nastavené laťce" se už nedostává tolik nápadů. Přesto odvedli Mat Sinner & Co. spolu se zpěvákem Ralfem Scheepersem vyrovnaný výkon.

V pořadí čtvrté album vydali zastánci klasičtějšího heavy metalu AT VANCE. Je to méně známá kapela, je však tvořená zkušenými hudebníky, kteří pod vedením kytaristy Olafa Lenka a zpěváka Olivera Hartmanna dokazují, že stará dobrá škola má i dnes co říci. Album Only Human to plně dokazuje. Tradičně jsou zastoupeny předělávky, tentokráte chybí něco od ABBY, ale jsou tu mistrným způsobem „zmetalizováni" Vivaldi – Four Seasons (Spring) a Bach – Solfeggietto. Závěrem potěší i cover od Rainbow – I Surrender. Dobrá práce.

Švédsko má v tomto hudebním stylu své krále HAMMERFALL. Ti loni udeřili kladivem již počtvrté. Precizní album Crimson Thunder je v porovnání s předchozími mnohem pomalejší, ale o to více propracovanější. Většina písní se nese ve středním tempu, svižnější jsou pouze On the Edge of Honour a Trailblazers. Opět útočí hymnické refrény, které vás donutí „zařvat" si taky, jako např. v úvodní Riders of the Storm , či následující Hearts on Fire. Tak jako na minulých deskách, ani zde nechybí pomalejší písně - typický „cajdák" Dreams Come True nebo velmi zdařilá instrumentálka In Memoriam s chytlavým kytarovým sólem. Zajímavý je bonustrack – předělávka Malmsteenova Rising Force. HAMMERFALL podali opět více než standardní výkon.

Slunná Itálie je domovem velmi známé party RHAPSODY, která způsobila neskutečný boom v roce 1997 vydáním debutu Legendary Tales. Tentokráte přicházejí již s pátým studiovým albem (pokud počítáme minialbum Rain of Thousand Flames) s názvem Power of the Dragonflame. Je to další typické „dítko" tvůrčího tandemu Luca Turilli/Alex Staropoli. Vokál fenomenálního Fabia Lione vyniká zejména v písni Lamento Eroico, která je vyvedena v jeho rodné mateřštině ve formě „a la Boccelli". Páteří desky jsou energické písně s tradičně hymnickými refrény kombinované se symfonickými pasážemi. Za zmínku určitě stojí úvodní „nářezovky" Knightrider of Doom a Power of the Dragonflame. Skvělé dílo!

Z rovněž prosluněného Španělska již potřetí přicházejí DARK MOOR, tentokráte s vysoce explozivním materiálem v podobě The Gates of Oblivion. Na desce je patrné dokončení hledání vlastní tváře, i když nelze popřít určité ovlivnění stylově spřízněnými RHAPSODY. Úderné, rychlé pasáže se rovnoměrně střídají s motivy ve středním tempu. Kytary a bicí podložené klávesami se ženou zběsile dopředu a nade vším vévodí již vyzrálý hlas zpěvačky Elisy C. Martin. Z písní nevybírám výraznějšího favorita, všechny jsou prostě paráda!

Mrazivé Finsko kromě „profláknutých" STRATOVARIUS nabízí ještě jeden klenot. Mladý, ale již zkušený soubor s poetickým názvem NIGHTWISH není důvod nijak zvlášť představovat. Tito originální Finové vydávají již čtvrtou studiovou desku s názvem Century Child. Obsahuje již osvědčené hudební postupy kombinující kytarové vyhrávky virtuoza Emppu Vuorinena s klávesovými pasážemi Tuomase Holopainena. Navíc se objevuje experimentální „úlet" do deathmetalových vod v podobě songu Slaying the Dreamer, kde se ke slovu, tedy vlastně k „řevu" dostal i nový basák Marco Hietala. Samozřejmě, že bez zpěvačky Tarji Turunen, by NIGHTWISH nebyl tím, čím je. Ta podává opět velmi vyrovnaný výkon. Zajímavými písněmi jsou určitě Dead To The World a velmi povedená verze Phantom of the Opera. Opět potvrzení precizní severské kvality!

Nejen Evropa je místem výskytu sledovaného stylu. I Amerika má své krále. Jsou jimi bezpochyby čtyři svalovci z New Yorku, fungující pod hlavičkou MANOWAR. Ti již od časů báječných let osmdesátých bortí zvukové rekordy jako nejhlasitější kapela světa. Co se týče vydávání alb, dávají si pánové jako vždy načas. Od vydání předchůdce Louder than Hell uplynulo již šest let. Nové album Warriors of the World (v pořadí deváté studiové) se však zcela nese v duchu předchozí tvorby. Pro MANOWAR neexistuje pojem času. Na nové nahrávce předvedli opět precizní práci, jedinou vadou se mi zdá netypické umístění jednotlivých písní v pořadí na albu. Po úvodním, celkem nadupaném songu Call to Arms přichází chladná sprcha v podobě klavírního začátku písně The Fight for Freedom. Třetí píseň Nessun Dorma mě už dorazila úplně. To je snad Bocelli?!! Ale klobouk dolů před výkonem zpěváka Erica Adamse. Na typické „manowarovské vypalovačky" si prostě musíte počkat až do druhé poloviny alba. Jsou to zejména Fight until We Die nebo House of Death. Celkové hodnocení? Dobře poslouchatelné album.

Druhým sólovým počinem o sobě také těsně před koncem roku dává vědět LUCCA TURILLI, kytarista italských symfoniků RHAPSODY. Jeho kosmické veledílo se honosí názvem Prophet of the Last Eclipse. Texty se tematicky přibližují žánru sci-fi, čemuž se snaží podřídit i hudba, přičemž symfonická i ryze metalová stránka zůstává zachována. Excelentní je i zpěv Olafa Hayera. Mezi chytlavé skladby patří rozhodně War of the Universe, The Age of Mystic Ice, Prince of the Starlight nebo Demonheart. Nenajdete zde jediné slabé místo, je to prvotřídní album!

Zpátky do Německa. Před šesti lety se SACRED STEEL objevili poprvé coby nová kapela, dnes mají na štítě z posvěcené oceli již čtvrtý škrábanec jménem Slaughter Prophecy. Hned v titulní písni se objevuje překvapení. Že by změnili zpěváka? A taky styl! Ne, to jenom fenomenální Gerrit P. Mutz vyzkoušel chrochtavé polohy death metalu. Od následné písně se vše vrací do starých kolejí, je to ten starý známý „ječivý" SACRED STEEL. Přesvědčují o tom zejména typicky „pumpující" skladby Sacred Bloody Steel, Pagan Heart nebo Faces of the Antichrist. Závěr? Slušná porce syrového heavy metalu.

Dánsko je domovem nejen legendárního bubeníka METALLIKY Larse Ulricha či tajemného KINGA DIAMONDA, ale také mladé powermetalové formace FALCONER. Tito tři sokolníci vypouštějí svého hudebního opeřence již podruhé. Po předloňském veleúspěšném debutu však přichází určité zklamání v podobě Chapters from a Vale Forlorn. Tato deska postrádá jiskrný náboj svého předchůdce. Vše vypadá tak, jakoby zde byl umístěn méně zajímavý materiál z minulého nahrávacího období. Z písní vynikne ještě tak úvodní Decadence of Dignity, ale potom už všechny následující splývají díky podobnému tempu a obehraným hudebním postupům. Jedna píseň se postupně přelévá v druhou, aniž by jakkoliv zaujaly. Nezachrání to ani použití středověkých motivů, jako např. v písni Lament of a Minstrel. Celkově chabý dojem. Existují rozhodně lepší alba a skupiny.

Časovaná nálož vybuchla ve Španělsku. Odtud pochází nadějně znějící seskupení s trochu podivným názvem VHÄLDEMAR. Kdepak, o Matušku zcela evidentně nejde. Už název debutu Fight to the End naznačuje vše. Jedná se o čtyřicetiminutovou porci melodického power metalu, kde je z každé písně cítit obrovské množství energie, o nápadech ani nemluvě. Tvorba trochu stylově (i zabarvením hlasu zpěváka Carlose Escudera) připomíná X-WILD, někdejší projekt utečenců z RUNNING WILD. Velmi chytlavé písně se poslouchají takzvaně jedním dechem, proto neuvádím nejlepší. Všechny se prostě musí slyšet! Podle mého názoru je skupina jedním z objevů minulého roku.

Říká se, že v nejlepším se má přestat. Samozřejmě, že jsem neuvedl úplně všechny interprety výše uvedeného stylu, kteří v loňském roce „zahltily" pulty obchodů svými produkty. Ono by to nebylo technicky ani lidsky možné. Vybral jsem pro Vás ty známější nebo zajímavější. Nemluvě o těch kapelách, které se loni vůbec nečinily. A že jich není málo. Takže, sečteno a podtrženo, melodický speed/power metal stále existuje (a doufám, že bude existovat i nadále) jako významná součást moderní rockové hudby a tento „článeček" by měl být jakýmsi důkazem.