Steely Dan

Profil

Jen dva lidé na světě vědí, jak kombinací jazzových prvků, rytmu R&B, románů s lehce hororovým podtextem černého humoru a napoleonských dějin vytvořit fajn pop music.

Jsou to pánové Donald Fagen & Walter Becker, kteří produkují svoji báječnou hudbu od roku 1972 a až teprve v roce 2000 získali za své nové album „Two Against The Nature" (mimochodem první album od roku 1980) zaslouženě čtyři Grammy za rok 2000 a titul album roku!

Donald Fagen nar. 10. 1. 1948 v Jersey a Walter Becker 20.2.1950 v NYC. Pár nekonformních jedinců, kteří se stali v roce 1967 spolužáky na Bard College a začali psát rockové písničky s lyrickou hloubkou a melodickou rafinovaností v kombinaci s jazzem inspirovanou harmonickou komplexitou s rytmickým drivem rythm & blues.

Poslouchali hudbu Charlieho Parkera, Duka Ellingtona a Johna Coltranea. Oba cítili spříznění s fenoménem nazvaným „jazz life". Pianista Fagen jednoho dne ve škole uslyšel hrát na kytaru blues a rozhodl se tomu chlapci s brejličkama, hrajícímu na červenou „epifonku", představit. Záhy přišli na to, že mají oba rádi hudbu a černý humor. Zrodilo se přátelství. Založili několik studentských kapel a začali společně psát písničky.

V roce 1969 Fagen opouští školu s čerstvým diplomem angličtiny v kapse a spolu s Beckerem se stěhují do Brooklynu v New Yorku, kde se rozhodli ve známé budově Brill Building na Manhattanu svoje skladby prodat. Nijak výrazně sice neuspěli, ale dostalo se jim významné konexe na Kenny Vance ze skupiny Jay and the Americans. Vance jim pomohl nahrát některé z jejich prvotních materiálů a dohodil jimvíceméně nezajímavou práci – filmovou muziku pro nízkorozpočtový film Richarda Pryora „You Gotta Walk It Like You Talk It". Vance také zaměstnal Fagena s Beckerem jako hudebníky ve své kapele pro turné po USA 1970-71.

V New Yorku se Fagen s Beckerem setkali s dalším nadějným producentem Gary Katzem. Krátce nato Katz dostal práci jako kmenový producent u firmy ABC v Los Angeles a zajistil dvě místa stálých autorů pro Fagena a Beckera. Tito s nadějí, že se stanou slavnými komponisty, se stěhují do L.A. v listopadu 1971.

Zrození kapely Steely Dan 

Poté, co Donald s Walterem zjistili, že jejich skladby jsou pro umělce typu Three Dog Night a Dusty Springfield příliš rafinované, společně s Gary Katzem jako producentem tajně zakládají vlastní skupinu. Na inzerát, kde bylo uvedeno : „Hledá se klávesák a basák. Musí se orientovat v jazzu." se jim už v NY přihlásil kytarista Denny Dias, který za nimi přilétá do L.A. a pomáhá zformovat kapelu.

„Can’t Buy A Thrill"

S Fagenem, za piánem a Beckerem na basu se rozhodli pro Jeff „Skunk" Baxtera na kytaru a Jim Hoddera na bicí. S jádrem kapely v hromadě začali hledat název. Jelikož byli oba horlivými čtenáři beatnické literatury, pojmenovali ji podle „robertka" použitého v románu Williama Burroughse „Naked Lunch" (Nahý oběd), Steely Dan.

Kapela začala zkoušet po odpolednech, po práci, ve stísněné, opuštěné kanceláři v budově ABC a začali nahrávat se zvukařem Rogerem Nicholsem, bývalým nukleárním inženýrem. Tato vazba přetrvává dodnes. Protože se Don necítil nějak uvolněně se zpěvem při hraní piána, rozhodli se dát lano zpěvákovi Davidu Palmerovi. Jelikož však Davidův zpěv nevyhovoval u většiny skladeb záměru dvojice F&B a album bylo třeba dokončit, brblající Donald tedy nazpíval kromě tří věcí všechno sám. Can’t buy A Thrill (1972) je název prvního alba Steely Dan, kde dublovaná kytarová linka byla nahrána přizvaným kytaristou Elliotem Randallem a Jerome Richardsonem, což bylo indikátorem jejich preferované formě práce na budoucích albech.

Deska vyšla bez nějakých velkých fanfár v říjnu 1972. Překvapením však bylo, že nosný hit „Do It Again" obsadil šesté místo žebříčku. ABC vyvinula na skupinu tlak, aby vyjeli na šňůru, což Fagen s Beckerem s váháním přijali. Vynořil se druhý hit „Reelin’ In The Years", obsazující 11. pozici žebříčku. „Can’t Buy A Thrill" se stalo zlatou deskou se 17. místem v žebříčcích popularity. Před započetím nahrávání další desky přebírá Fagen veškerý sólový zpěv a David Palmer opouští kapelu.

„Countdown to Ecstacy"

Po překvapujícím komerčním úspěchu „Can’t Buy A Thrill" se dostává Steely Dan pod nepřetržitý tlak firmy ABC, která po nich vyžaduje neustálé šňůry z důvodu marketingu stávajícího alba se současným nahráváním nového. Konečně jsou ve spěchu mezi jednotlivými šňůrami v r. 1973 nahrány nové věci. F&B později řekli, že to dodalo jejich albu pocit živé desky, protože byli ve studiu defacto se stejnými hudebníky, se kterými jezdili turné. V červenci 1973 tedy vychází album „Countdown to Ecstacy", s poněkud nataženými plochami – prostě živá záležitost poplatná i té době. Prvním vydaným singlem byla skladba „Showbiz Kids", která přese úžasně zahranou slide-kytaru Ricka Derringera skončila na pouhém 61. místě! Později se spekulovalo nad faktem, že „lechtivější" text zřejmě písničce příliš neprospěl a vedoucí hudebních vysílání očividně skladbu zařazovali do programu jen zřídka. Písnička „My Old School", hold studiím na Bardu se také příliš dobře nechytla a skončila na 63. místě. I přes absenci hitu-singlu se však album „Countdown to Ecstacy" psalo v superlativech a oblíbená písnička vysílaná rádiovými stanicemi byla „Bodhisattva" a právě zmíněná „My Old School", která se stala jasným hitem všech pozdějších koncertů kapely Steely Dan v 90. letech.

„Pretzel Logic"

Pod neustálým tlakem ABC, aby vyprodukovali další hity, Fagen s Beckerem napsali pro svoji další desku „Pretzel Logic" pár kratších písniček. Tato deska vyšla v březnu 1974 a byl na ní jeden z další budoucích hitů „Rikki Don’t Lose That Number", který obsadil v březnu 1974 třetí místo hitparád. Protože nemohou dosáhnout se svojí základní sestavou zvuk, který jim vyhovuje, Becker s Fagenem pokračují ve svém zvyku zaměstnávat externí studiové hudebníky a na začátku dlouhé a plodné spolupráce se Steely Danem je Jeff Porcaro (Toto) na bicí. Je připraveno druhé turné s Jeffem Porcarem jako druhým bubeníkem, Mikem McDonaldem – zpěv, piáno a Royce Jones-zpěv, perkuse (Ambrosia).

I když je tato kapela nesporně hudebně lepší, než kapela z první šňůry, námaha, stres a dělání „předskokana" heavy metalovým kapelám příliš F&B nevyhovovalo a 4. července 1974 po koncertě v Santa Monice, v Kalifornii se zařekli, že v nejbližší budoucnosti živě hrát nebudou a zaměří se více na psaní nového materiálu. To byla voda na mlýn Jeffa „Skunk" Baxtera, který miloval život na šňůrách, po hotelích a odešel k Doobie Brothetrs. I bubeník Jim Hodder poté, co se deska „Pretzel Logic" stala zlatou a dosáhla 8. pozice v žebříčcích, odešel z kapely.

Novější období Steely Dan 

„Katy Lied"

Šťastní, že se jim podařilo situaci vyřešit, nová studiová dvojice F&B začali pracovat s pomocí Jeffa Porcara a Mike McDonalda na novém albu. Po odchodu Baxtera se začal Becker soustřeďovat více na kytaru. Další muzikanti, kteří se na tomto albu podílejí se rekrutovali více ze světa jazzu než rocku a byli to např. saxofonista Phil Woods a kytarista Larry Carlton (Crusaders). „Katy Lied" vyšlo v březnu 1975, nicméně jediná věc, která se stala hitem na 37. místě hitparád byla skladba „Black Friday". F&B to na rozdíl od ABC vůbec nevyvedlo z míry, poněvadž jim na nějaké hitparádě vůbec nezáleželo. Gary Katz nicméně později litoval, že nevydali na singlu raději skladbu „Bad Sneakers".

Přes veškerý úspěch alba „Katy Lied" (zlatá deska, umístění na 13. pozici žebříčků) Fagen s Beckerem byli velmi rozhořčeni nad kvalitou zvuku (údajně díky problémům s magnetofonem ve studiu) a odmítli finální poslech alba.

Další hlavní změnou v jádru Steely Dan byl odchod Michaela McDonalda, jenž následoval Jeffa Baxtera do skupiny Doobie Brothers na post sólového zpěváka. Nebylo se čemu divit obzvláště potom, co producent Gary Katz řekl, že používání Mike McDonaldova hlasu jako křoví, je naprosté plýtvání talentem. Mike McDonald se však i přesto opět několikrát objevil na pozdějších albech Steely Dan v naprosté pohodě.

„The Royal Scam"

Becker s Fagenem se opět vracejí ke studiové práci na dalším vinylu, kde jsou poprvé oficiálně uváděni jako duo. „Royal Scam" vychází v květnu 1976 a ukazuje se, že je to jejich nejlepší „kytaro vé" album a to hlavně díky skvělé práci Larryho Carltona. Pro většinu fanoušků a rádiových stanic jsou špičkami skladby jako „Kid Charlemagne" a „Don_t také Me Alive". Opět tu však není žádný velký hit, i když v Anglii se hitem stala skladba „Haitian Divorce". Jelikož byli schopni přitáhnout na nahrávání svých projektů hvězdy „session men" takového kalibru jako Larry Carltona a Chuck Raineyho, Walter omezil svoji hudební činnost na minimum. Na „Royal Scam" je uvedena i skladba „The Fez", což je jediná kompozice, kde je zúčastněn třetí autor a to Paul Griffin, který na ní hraje svoje klasické hammondky. Album bylo oceněno zlatou deskou a skončilo na 25. místě žebříčků hitparád.

„Aja"

Nahrávací společnost ABC Records neúprosně vyvíjela tlak i nadále a tak opět zahnala naši dvojici zpět do studia. Výsledkem byl vinyl s názvem „Aja". Deska, na které se objevily doposud nejdelší a nejjazzovější kompozice vyšla v září 1977. Na její natáčení dotáhli Fagen s Beckerem ještě více jazzových velikánů jako byli Joe Sample, Wayne Shorter a Tom Scott. Tito se podíleli na finální podobě stále více a více komplexnějších skladeb. „Aja" se stala jejich první platinovou deskou, která se vyšplhala na 3. místo hitparád hned za multiprodejní úspěch skupiny Fleetwoodmac s albem „Rumors" a Billy Joelova alba „Stranger". Písnička „Peg" se dostala na 11. příčku žebříčku, „Deacon Blues" obsadila 11. a „Josie" 26. místo mezi singly!

Fagen a Becker souhlasili s novou šňůrou, ale poté, co se členové jejich kapely začali dohadovat o tom, kdo má více či méně zaplaceno, spěšně od plánovaného turné odstoupili. V únoru 1978 vyhrálo album „Aja" cenu Grammy za nejlépe nahranou neklasickou nahrávku. Fagen s Beckerem poskytli titulní skladbu filmu „FM". Tentokrát se dostala na 22. místo hitparád.

„Gaucho"

Po fenomenálním úspěchu alba „Aja" pocítili Donald s Walterem značné snížení tlaku ze strany ABC na vydání dalšího titulu, protože společnost ABC vydala v listopadu 1978 kompilaci-výběr největších hitů, který obsahoval jednu doposud nezveřejněnou skladbu „Here At The Western World". Tento výběr opět obdržel platinovou desku a umístil se na 30. pozici žebříčků. Unavení životem v L.A. se Becker s Fagenem vracejí zpět do New Yorku.

Při nahrávání nové desky „Gaucho" potkává naši dvojici série nešťastných náhod, jako že Beckera porazí na ulici auto, asistent ve studiu omylem vymaže jejich nově nahranou a oblíbenou skladbu „The Second Arrangement" a dochází k rozporům nad tím, která z nahrávacích společností bude mít výhradní právo na vydání jejich připravovaného díla.

Fagen s Beckerem však již podepsali novou smlouvu s Warner Brothers, ale ABC (nyní již vlastněna MCA) trvá na tom, že jim F&B dluží ještě jedno album. MCA spor vyhrává a hned nato se rozhoduje, že zvýší cenu desky na 9,98 $, což je o dolar více, než stála všechna dosavadní alba. Zatímco neúspěšně bojují proti zvýšení ceny, Donald s Walterem zdržují její vydání. V listopadu 1980 však album „Gaucho" konečně vychází.

„Gaucho" stylisticky následuje album předchozí, „Aja" a objevuje se na něm ještě více „session men"- studiových hráčů jako Randy a Michael Breckerovi na dechové nástroje a Steve Gadd na bicí. Deska se umisťuje na 9. místě a stává se opět platinovou. „Skladba „Hey Nineteen" zaujímá 10. pozici a „Time Out Of Mind" je 22. v žebříčcích singlů.

Období po Steely Dan 

Po vydání desky „Gaucho" se cítili Fagen s Beckerem značně vyčerpaní jak po hudební, tak i po osobní stránce. Duševně dosáhli vrcholu již albem „Aja" a jeho následným a neméně náročným albem „Gaucho".

Nedlouho poté, kdy Warner Brothers oznámili vydání jejich další desky pod svou etiketou, tj. v červnu 1981 se Donald s Waltererm rozhodli svoji spolupráci ukončit. Becker se odklidil na Havaj a Fagen pokračoval v práci s Katzem a Nicholsem, jejíž výsledkem bylo kritiky vysoce ceněné album „The Nightfly" vydané v říjnu 1982. Album sice dosáhlo „zlata" a skončilo v žebříčcích na 11. místě, ale Fagen se tiše „zašil" do ústraní newyorského předměstí.

Uprostřed 80. let se Becker vynořil jako producent alb pro China Crisis, Michaela Franka a Rickie Lee Jonese s Rogerem Nicholsnem za mixážním pultem. V roce 1987 oblétly zemi zprávy, že se Steely Dan dává opět dohromady, protože se jak Donald tak i Walter objevili na debutu modelky Rosie Vely v produkci Garry Katze nazvaném „Zazu". Pak se ještě pokoušeli (spojeni satelitem mezi Maui a NYC) společně napsat nějaké písničky pro nové labum Steely Dan, ale nic se jim až tak moc nezamlouvalo. Vzdali tedy projekt Steely Dan a Walter se nadále koncem 80. a začátkem 90. let věnoval produkci pro umělce jako byli Triloka a pro nahrávací společnost Windham Hill.

Na počátku 80. let po pokusu o napsání a následné vyhození do koše skladeb pro další album po „The Nightfly", Fagen se čas od času vynořil z anonymity aby pracoval na filmové hudbě a literárních projektech. V roce 1981 napsal písničku „True Companion" pro animovaný film „Heavy Metal" a pro film „Bright Lights, Big City" napsal „Century’s End". Donald také přispíval do nepravidelného sloupečku filmové hudby zábavného časopisu „Premiere".

Fagen sice opustil myšlenku reformace kapely Steely Dan, ale koncem 80. a začátkem 90. let se začal hlouběji zajímat i o jiné hudební styly, hlavně však o soul. Vynořil se z ústraní a místy byl viděn, jak hrává po menších newyorských klubech s kapelami hrajícími soul 60. let. Ve stejné době začal spolupracovat na projektu, jehož cílem byla pocta skladatelům soulové hudby nazvaným New York Soul. Jelikož se živá produkce této hudby stala opět oblíbenou a Fagen se začal cítit na „prknech, která znamenají svět" opět doma, založil New York Rock&Soul Review, najal Michela McDonalda,Phoebe Snow, Bozz Scaggse a soulové legendy jako Charlese Browna a Chucka Jacksona, aby hráli hudbu, se kterou vyrůstali, pro novou generaci posluchačů. Protože si každý z nich uvědomil, že mají lidem co říct, začali postupně vytahovat svoje vlastní skladby, což pro Donalda Fagena znamenalo to, že i on šáhnul do šuplíku a začal hrát skladby Steely Dan.

Nové období kapely Steely Dan 

Začátek sólových alb 

Během svého vystupování po menších newyorských klubech začal fagen pracovat na svém novém projektu „Kamakiriad", což bylo jeho první sólové album po „The Nightflight" a požádal Waltera Beckera, aby mu dělal produkci. Oba dva přátelé začali práci na albu jak ve Walterově studiu na Havaji, Maui, tak i v různých studiích v NYC. Album sice bylo míněno jako sólová práce Donalda Fagena a nikoliv Steely Dan, jenomže poté, co se dozvěděli že oba dva opět pracují společně, fanouškové kapely začali být opět „nadržení" na novou desku. Becker totiž nejenže fungoval jako producent, ale společně napsal s Fagenem skladbu „Snowbound" a zhostil se všech basových a kytarových partů. Ve stejné době připravoval Walter své sólové album a požádal Donalda, aby mu na oplátku dělal produkci on. I na tomto se Fagen podílel autorsky, čili dobrá konstelace, dobré výsledky a pocit pohody v opětné spolupráci přispělo k zažehnutí jiskřičky k reformování slavné skupiny Steely Dan. Ke skutečnému zážehu však došlo 25. Října 1991 v Lone Star Roadhouse v NYC při show Libbyho Tituse „New York Nights", kde měl Fagen neohlášeně vystoupit a zahrát pár starých „klasik" Steely Dana. Walter byl zrovna také v NYC, pracoval s Donaldem na jeho albu a přišel se podívat s tím, že v žádném případě vystupovat ovšem nebude. Nicméně, poté, co jej lidé v sále poznali po chvíli váhání byl ovacemi doslova dotlačen na pódium, vzal si kytaru a připojil se k Donaldovi v „Black Friday", „Josie" a „Chain Lightning". Pár dnů po Lone Star show se Donald Waltera jen tak z legrace zeptal: „Nechtěl by sis brnknout s náma v Rock&Soul Review? Jedeme na první šňůru ven z NYC. Ke svému překvapení mu Walter odpověděl: "Jasně, jedu!" Zřejmě se jim společné hraní opět zalíbilo.

Turné 1993-94

Na konci léta 1993, po 19 letech znovuvzkřísili Donald s Walterem jméno Steely Dan. Dali dohromady „all-star" band nazvaný „Steely Dan Orchestra". Hráli tam: kytarista Drew Zingg, pianista Warren Bernhardt, na bicí Peter Erskine, baskytarista Tom Barney, tři saxofonisté a tři zpěvačky, tvořící křoví. Samozřejmě Donald na klávesové nástroje a Walter na kytaru. Všechny koncerty byly vyprodány a kritici je označili za jedny z nejlepších koncertů roku. Hrály se např. tyto skladby: „Babylon Sisters", „Hey Nineteen", „Peg", „Green Earrings", „Chain Lightning", „FM", „Home at Last". Donald zahrál pár svých sólových věcí jako „True Companion" a „I.G.Y." a skladbami „Countermoon" a „Tomorrow’s Girls" propagoval své nové album „Kamakiriad". K překvapení mnoha Danových fanoušků se i Walter vytasil s několika vlastními věcmi – sólově zazpíval „Book of Liars" a „Fall of 92", kterou napsal s Donaldem. Většina z nich se doposud nehrála živě a klasika jak"Reelin’in the Years" byla přearanžována tak, že na začátku jsou místo kytary tři saxofony.

Turné roku 1993 bylo velmi úspěšné a fanoušci kapely velmi spokojení, takže se Walter s Donaldem rozhodli pro turné i pro rok 1994. Mezitím se dokončovalo Walterovo album. V dubnu 1994 skupina podnikla dvoutýdenní turné po Japonsku, kde se hrál stejný repertoár s výjimkou začátku, kde byla skladba „Bad Sneakers" vyměněna za „Parker’s Band". A opět se turné setkalo s velkou odezvou a spokojeností fanoušků.

Je škoda, že naše média nevěnují naprosto žádnou pozornost světové rockové klasice velikánů jako je konkrétně kapela Steely Dan, kterou znají v USA, Kanadě, Británii, Austrálii a Japonsku již dvě generace posluchačů a jejichž hudba je oceňována jak rockovými, tak i jazzovými kritiky. Je pravdou, že texty jsou intelektuálskou záležitostí, nicméně Sting také není zrovna v této oblasti žádné ořezávátko a je u nás chvalně známý. Další perličkou jsou kalifornští Doobie Brothers, kapela tzv. vitnamských veteránů (ne že by tam bojovali, ale veteráni je milují – je to prostě nádherný pop-rock 70. a 80. let). Ale o těch zase jindy. Tak tedy i vy si pořiďte svého „STEELY DANa"!