Törr

Made in Hell
Autor: 

Málokdy se vše podaří tak jak by člověk chtěl hned na poprvé, a tak, je-li druhá příležitost něco dotáhnout do pořádného konce, nesmí člověk váhat. Ze stejného soudku je právě tento rozhovor, s jehož aktéry jsem se poprvé setkal na jaře v Brně, v rámci jejich šňůry se spřízněnými Root, a dokončení jsme zmákli „doma" v Pardubicích, počátkem tohoto měsíce, při jejich samostatném koncertu v RC Žlutý Pes.

Začněme poněkud netechnicky. Törr v současné sestavě jede už přes dva roky?

No, dva a půl. Skoro už to vlastně budou tři.

Takže dvě třetiny jsou původní „zdravé jádro" z dávna věků – Vlasta Henych – baskytara, Ota Hereš – kytara a třetinu tvoří mladá krev Radek Sladký - bicí, dříve byl k vídání v kapele Ferat. Je za vámi poměrně dlouhá a rozmanitá hudební „pozůstalost". Přesto, cítíte se být legendou českého black metalu?

Ota: No, my jsme do tý škatulky řazený, začínali jsme s tím, ale asi bych řek, že hrajeme rock’n‘roll.

Proč se na to ptám. Už mnohokrát jsem se setkal s názorem, že je to spíš jen řev a hluk, něco ve smyslu hrnců padajících po schodech, a je jedno co, a na co se hraje. Jak tyhle invektivy vnímá muzikant?

Vlasta: Já si myslím, že to jsou názory lidí kteří nechápou, a spíš ještě, nechtějí chápat o co jde. Technický pravidla jsou stejný ve všech stylech, a když chceš přenýst nějakou informaci k posluchačům, tak ty zákonitosti jsou pořád stejný. Nástroj , aparát, PéÁčko. Libozvučnost je druhá věc, tam je to individuální, každý styl si žádá svoje. Ale když budeš mít mizerný vybavení, tak se někde „cestou" půl ty informace ztratí. Určitě se dá sice říct, že se líp prosadí dobrá písnička a blbej zvuk, než špatná se špičkovým, ale stylově stejně naladěný uši ocení technicky dobré podání nástrojů.

Ota: Další věcí je pak muzikantský pohodlí a spolehlivost. Tady do toho ale výrazně zasahuje ekonomická stránka. S létama člověku přibývají zkušenosti a dost přesné představy o tom co by chtěl, a když se tím živíš, tak by investice do nástroje neměla převýšit výdělek, protože musíš samozřejmě platit složenky, najíst se, vyspat se někde, atd.

Vlasta: víme jak by to mělo vypadat, ale pořizujeme si věci v rámci toho, jak si ta muzika na sebe vydělá.

Vzpomeneš si Vlasto na svůj první nástroj, nebo jedny z prvních?

No to určitě, to byla Iriska, co jsem měl první, někdy v devatenácti letech, za pětikilo. Struny byly omotaný takovým zeleným vlascem. Já to do dneška nechápu, ale Jolana to běžně používala na basu.

A přes co jsi drtil?

V začátcích jsem používal Rožďálovskýho – kopii Mashalla samozřejmě, všichni jsme tady jeli na kopie, kdo měl originál tak už hrál u Gotta…Ale toho jsem celkem záhy, protože se nám dařilo, vyměnil. Jsme jeli třeba šňůru 20 koncertů a problém byl ten, že kopie vydržela tak tři. Spolehlivost těch kopií byla v té době fakt špatná. Takže jsem hodně rychle šetřil na originál, což byl basový Marshall JCM 800, ten byl dobrej, basa sice potřebuje watty, a tohle byla jenom stovka, ale nikdy jsem si na něj nestěžoval. Dobrej zesilovač. Ten jsem měl dlouho. Teď používám Hartkeho, je levnej, dobře hraje, je to malý.

Jen pro upřesnění, jaký je to model?

Hmm, jo, 3500! A k tomu používám Behringerovský V-Amp Bass, rackový.

A co bedny?

Kdysi jsem měl stavěný stack A i B – to byla kopie Marshall,kterou jsem prodal a celkem dlouho jsem jezdil na bedny půjčené. Což samozřejmě nebylo ono ale když člověk jezdí osobákama tak do nich těch beden moc nenaloží.V současný době jezdíme dodávkou a tak jsem mohl pořídit bedny na stálo. Mám Hartke modely VX 115 a VX 410.

Narazil jsi na nástroje. Já jsem tě donedávna vídával převážně s modelem Rickenbacker a nějakým customem. Co přibylo?

Těch nástrojů jsem vystřídal víc, byl tam i nějaký B.C Rich a tak. Nově mi teda přibyla německá verze Musicmana od firmy Fame. Pak mám Webra, to je kytarář z Chotusic u Čáslavi, tu mám dělanou na zakázku přesně do ruky, s tou jsem hodně spokojenej, tu mám futr, tu si hejčkám. A teď nás zasponzorovala firma Fokus, já jsem dostal Sgéčko, srdcovka, stará klasika.

Takže nezastáváš názor, když hraješ „hustou" muziku, že nástroj musí designově korespondovat?

To ne, nástroj musí přenýst to co ty chceš - pocit, náladu, technickou vychytávku, dynamiku - prostě tu informaci, o který jsme se bavili v začátku. Na tvaru, laku a podobných efektech záleží podle mě až v druhý řadě.

Na efektování basy už jsme narazili a zmínil jsi V-Ampa. Co z efektů využíváš. Přeci jen do takovýho nášupu mi moc efekty nezapadají.

Já to používám hlavně kvůli zkreslení. Mám rád zkreslenou basu a bojuju s tím od začátku kariéry, co jsme to dali s Otou dohromady. U basy je to jak známo strašnej problém. Krabka ti nesmí ořezat ani dynamiku ani ty správné frekvence baskytary, prostě měl by zůstat stejný charakter zvuku plus zkreslený tón. Což ale většina krabiček prostě nedokáže. No a V-Amp mně poposunul o malý krok vpřed, je to lepší než krabičky co jsem kdy zkoušel, ale ještě pořád to není přesně ono. Ale za ty prachy je to použitelný – zatím nemám lepší variantu. Mám doma ještě jedno kreslítko na basu – je to snad od nějakých švýcarů, jmenuje se to Bass Drive, to má v sobě lampu, to je jako krabička zatím nejlepší, ale tu vozím, jen když jedu vyloženě bez racku. Ta zatím splňuje ty parametry tohohle basovýho zkreslení úplně nejvíc, ale taky to není úplně ideální, a furt jsem ještě neskončil s hledáním. Možná by bylo řešení co propaguje Billy Sheehan, je to nějakej 1U rackovej preamp, samotný zkreslení – ale to bylo asi za 35 tisíc. Ale nemám pětatřicet litrů abych si koupil jedno kreslítko, to by tady musela být jiná situace, muselo by se to jinak otáčet.

Jak kabeláž na koncertech?

Vysílačka, už dlouho - já jsem zvyklej chodit a pohybovat se po pódiu. Na šňůry jsme hráli asi 5 let, než se sem ty vysílačky dostaly. Nedávno jsme měnil vysílačku a musel jsem odehrát asi tři kšefty na šňůru a byl jsem z toho tak zoufalej…! Kabely asi mají nějaké technické přednosti, ale my hrajeme rokec a potřebujeme u toho bejt svobodný, nepřivázaný. Vysílačky jsou pro nás nutnost, mám už asi čtvrtou, teď Samsona Air Line – ten jack – geniální. Je tam jedna baterku AA, ta vydrží 17 hodin. A nemám pocit, že by to něco ztrácelo, řekl bych, že je to 1 :1. U některých předchozích to bylo znát při výměně za šňůru, ale teď je to úplně v pohodě.

A ve studiu kabel nějak vybíráš?

Ne, co mi zvukař dá, když tam nejsou brumy a ruchy co by byly slyšet v nahrávce, tak se tím nezabejvám.

Struny natahuješ jaký?

Mám nejradši D’adária. Čtyřkový. Sada co má E .110, ale dneska jsou docela drahý, začínal jsem na nějakech 450,- Kč a dneska už je to 1200,-, takže vařím v jaru! Takže mám třeba tři sady dva roky. Já nejsem žádnej basák, ale můj poznatek je, že basa potřebuje dvě věci, bednu s litrama a nový struny – nebo aspoň čistý vyvařený - to dělá ten správnej zvuk. Je jasný, že zaprasená struna je hluchá, bez dynamiky. A pak ti jsou všechny korekce a značkový aparáty na h…..!

Dáš nám recept na vaření? :o)

Jó, vody tak aby struny byly ponořený, máš je zamotaný, přidáš dost Jaru, tak lžíci, dvě a dvacet minut vařit. (…na kilo cukru, kilo hoven….smích)

Jak drnkáš? Jestli jsem dobře viděl tak trsátko.

Jo, Dunlop 1 mm, udělal jsem asi při druhý desce ve studiu zajímavou zkušenost, že síla, ale i materiál trsátka má podstatný vliv na zvuk. To bych nikdy před tím neřek‘. Ve studiu je hrozně slyšet když vyměníš trsátko. Na živo to tak slyšet samozřejmě není.

Ještě na závěr. Vidíš nějaký podstatný rozdíl mezi kytarou na zakázku a sériovými modely?

Ne, vždycky je to kus od kusu. Nikdy není recept na to, že kytara z fabriky nebo na zakázku od nějakýho výrobce, že jedno nebo druhý je dobrý. Potkáš stejně super nástroj z nějaký fabrický „kopírkový sériovky" jako custom nástroj, který prostě tak dobře nehraje. Nástroj musíš prostě hledat, a je jedno kde. Třeba i v tý Diamantce – no to jsem přehnal, to je extrém. J Bavíme se o kategorii 15 – 30 tisíc, u těch dražších, už si to asi víc hlídaj, je snazší ho najít, špatnej kus prostě nejde na trh. Ale koresponduje to právě s tou cenou.

Super povídání, díky moc Vlasto!

Abychom pořád nemleli o kytarách vrhnu se na Radka a tebe si Oto nechám na konec jako zákusek. Nevadí?

V pohodě.

Přes co ty ses Radku probojovával ve své nástrojové historii. U bubeníků to jsou u nás v 98 % Amátky. Máš stejný osud?

Klasicky, začal jsem na Amátkách a pak jsem přeskočil rovnou na Sonor Force 2002 a teď mám S Class Pro Maple, vínově červený.

Držíš se tedy značky už delší dobu?

Jo, Sonory používám už takových osm let. Ty 2002 jsem měl asi tři roky a pět let mám ty S Classy. A jsem spokojenej. Úplně bez problémů. Jen virbl mám Pearl Master Custom – 14"x6,5. Sonory jsem kupoval jako sadu bez virblu. Kopák, dva tomy a dva kotle. Rozměry 22‘,10‘,12‘,13‘,14‘.

Jaké blány máš napnuty?

Remo „Pinstrajpky" volejový, virblovou blánu Power Stroke, čtyřku, tu tvrdou. Zkoušel jsem i třeba pískový, ale to mně nevyhovuje. Hlavně ten buben chce ránu, pak hraje. Na to jsou tyhle blány dobrý.

Kterou značku plechů jsi si oblíbil?

Momentálně kombinuji Istanbuly, crashe 16", 18", čínu – z řady Tradicional a ride a hajtku Zildjian „Z" – 14" a 20", ale s těma nejsem vůbec spokojenej. Ta hajtka mi přijde moc tvrdá, ne snad že by byla hluchá, ale taková…"raubířská". Špatně se zvučí, nejsou tam ty sykavky, navíc je těžká, špatně se s ní pracuje. To sice v Törru moc nepoužívám, ale v kdybych hrál i jiný druh muziky, kde se otvírá a zavírá, ta je taková pomalá. Ten ride snad ještě jde. Ale ta nespokojenost vychází i z toho, že před těma Istambulama jsem měl komplet Zildjian – Zetkovou řadu na crashích a Káčkovej China Boy, což není levná záležitost, a nevydrží to! Ještě před koncem záruční doby, vlastně po třech nebo čtyřech měsících, všechny popraskaný, šly do kopru. Vyměnil jsem v záruce asi tři. A nestalo se to jenom mě, ale říkal to i Marek žežulka, on je jako firemní hráč, a taky těžkej problém s výdrží. Istambuly jsou měkčí, snad houževnatější, líp snášejí ten atack paličkou. Já do toho až tak nevidím, neležím v knížkách o činelech, ale mám z toho ten pocit.

Jak jsi na tom s hardwarem?

Používám komplet od Pearl. Jednak je to flexibilní a druhak je to bytelný, stabilní a hrozně to vydrží. Hardware od Sonora už je v současnosti také v pohodě, asi tak rok, ale předtím to bylo špatný. Byly nestabilní stojany a jak stokrát utahuješ, povoluješ, tak to odcházelo. Pearl to má vymyšlený líp – mám je osm let, drží pořád. Dvoušlapku mám Yamahu DFP 850, mám ji asi pět let, myslím že je to asi druhá nejvyšší řada od Yamahy.

Nemůžou nás minout paličky!

Momentálně používám Balbexy od Tomáše Havlína – výhradně american hicory. Červená série. Ostatní dřeva se mi prostě lámou, hraju hodně přes ráfek a stalo se mi, že jsem si nechal poslat dvacet párů a odehrál jsem na to dva koncerty. To byly ještě sice jiný než Balbexy, ale obecně jde o to, jak tam ty léta nejsou přesně podél paličky, třeba jen trochu šikmo, tak dáš dvě rány a jsou pryč. Takže hikorky sice pár stojí asi 170,- korun, ale vydrží to hrozně. Odehraju na jeden pár i čtyři koncerty. Jsou drobet těžší, ale mě to vyhovuje. Nemám pocit, že se při úderu přes obroučku nebo na činel palička ohýbá, což jsem u habrů měl.

Jak moc dáš na ladění bubnů? Používáš třeba tenzometrickou ladičku?

Ladění dělám zhruba podle toho co mám v uchu, tón na daný průměr. Ono v tomhle bigbítu to asi není úplně prioritní, navíc hraješ hodně rasantně a to ladění pak stejně rychle utíká. Samozřejmě když hraješ jazz nebo podobný styly, kde hraješ s citem a potichu, bubny doznívají a mají pro to i prostor, tak tam je to určitě podstatně důležitější. Třeba to dělám blbě, ale věřím svýmu sluchu. Ladím od spodních blan, což se zřejmě má, a ve studiu nikdy žádný problém nebyl. Bubny jsme měli vždycky za půl, tři čtvrtě hodiny nazvučený.

Díky Radku!

Tudíž nám zbýváš ty, Oto. Zbytkem kapely jsi byl označen jako technologický guru kapely. Jak jsem tak pochopil, tak to vyplývá nejen z tvého zájmu, ale i ze vzdělání.

No, dá se to tak říct, já jsem vystudoval elektro vejšku. Ale vlastně jsem s tím začínal někdy na začátku osmdesátých let, kdy jsem byl ještě na elektroprůmce, tak mě bavily kytary a všechny aparáty, a tenkrát se mi podařilo vytvořit distortion, kterej na tu dobu byl velice schopnej, dokonce jsem je i vyráběl a už ani nevím kolik jich šlo do světa, 30 nebo 50, to už si nepamatuju. Samozřejmě pak to překonaly krabice od Bosse, když se sem začaly dovážet do Tuzexu. Já jsem ten charakter pak testoval ve srovnaní s krabičkou Marshall Guv’nor, kterou tenkrát nově uvedli na trh, bylo to hodně identické, akorát já jsem ho měl už o pět let dřív! :o)

Takže jsi vlastně přišel o peníze! :o)

Já se tím nechci nějak chlubit, ale samozřejmě mně to těší. A současně s tím jsem se rejpal v různejch zesilovačích, dělal jsem komba, koncový zesilovače a kytarový i basový věci. Během mého působení na průmyslovce jsem toho vytvořil mraky protože mně to bavilo a většinou to bylo pro známý, takže mně to tak nějak vnitřně uspokojovalo, že mohu muzikantům pomoct.

Tak když poskočíme k tomu na co jsem hrál, tak ze začátku jsem měl svýho distortiona a protože jsem neuměl vyrábět lampový věci, a zvuk lamp už byl tenkrát pro mě zajímavej, tak jsem si cca za pět tisíc pořídil maršálskou kopii, kterou jsem používal v podstatě jako koncák, preamp to sice mělo, ale já používal to svoje zkreslení, no a bednu jsem si udělal kopii maršalskýho Áčka a v tom ARO 835. Podle Tesly desetiwattový basáky určený do sestav pro kina, tudíž ta bedna měla nominálně 40 W. Ty repráky hrály na místní poměry „jako svině". Jako efekt jsem měl Digital Delay od BOSS. Na tuhle sestavu jsem hrál v Törru velice dlouho, od nějakýho ’86 až do revoluce a počátku 90. let. Potom když se začlo trochu vydělávat, ale to už bylo spojený i se vznikem Alkeholu, tak jsem pořídil originální bednu Marshall a první značkový zesilovač, malou hlavu Marshall Valvestate 8100, která měla na vstupu 12AX7. Ten zvuk se mi líbil a do dneška si myslím, že je hodně slušnej . Pak bylo…. Aha, už vím.Pořídil jsem si Studiopreamp od Mesa Boogie a k tomu 50 W lampáč jako koncák, bedna Marshall 800. Potom přišla novinka z Ameriky - firma ADA se svým preampem - zakoupil jsem si MP2 model řízený MIDI a se zabudovanejma efektama a k tomu od Mesa Boogie konec Fifty-Fifty. S tím jsem jezdil a nahrával celkem dlouho, do tý doby než přišli LINE6 se svým PODem. Teď aktuálně mám Mesa Boogie Stereo Simul-Class 2:Ninty, 2 x 90 W v lampách, preamp Mesa Boogie Triaxis, a na efekty jsem si koupil od TC Electronic G-Major, to je sestava, která mi zatím absolutně vyhovuje. Celý to přepínám samozrejmě pomocí MIDI, nově k tomu mám MIDI Mouse od Tech 21. Ještě jsem vlastnil chvíli Mesa Boogie Triple Rectifier hlavu. Je vidět všude v klipech i na koncertech kapel od drsňáren typu Rammstein, až po různý funky seskupení, tak jsem si řek‘ „ta musí hrát", a koupil ji za 80 litrů – a celkem zklamání, alespoň pro mne, zvuk co se týče beglajtů - totální maso, tak jak je slyšet ze studiových nahrávek, kde to asi bývá ještě nečím dobarvený. Prostě vynikající, ale bohužel na sóla se mi to zvukově nelíbilo a musím říct, že se mi i na to blbě hrálo. Možná kytaristi, kteří uměj ty struny mačkat líp, tak asi to pro ně není problém, ale mně se k tomu přidal i problém s efektovou smyčkou, kdy se TC G-major s hlavou asi impedančně nesnášel a po průchodu smyčkou a efektem se rapidně změnil charakter zvuku. Takže na prd. Lidi který v tom jedou mi doporučili rejpnout do zapojení, smyčku přerušit a z preampu rovnou do efektu a pak do koncáku. Ale u hlavy za osmdesát tisíc, co je ještě v záruce? Nebyl problém rejpnout, vím kde, ale kdyby byl výsledek nic moc, tak už bych ten zesilovač blbě prodával, a hlavně kdyby zesík vodešel, tak by nebyla platná záruka, a to jsem si při její ceně nelajsnul. Takže jsem se vrátil ke Triaxisu, kterej vlastně zvuk Rectifieru v určitém přiblížení obsahuje. Není to samozřejmě totéž jako mít jeden, dva či tři usměrňovací členy (diody-lampy) v koncáku a rozdílný výkon, který samozřejmě zvuk také ovlivňuje, ale udělaný to mají velmi věrně. Kdybych na to měl, určitě bych si tu hlavu nechal aspoň do studia na beglajty, ale bohužel musela jít. No a k tomuhle setu jsem si pořídil box Mesa Boogie Recto-Standart Slant 4x12. Mám Mesa Boogie hodně rád a charakter zvuku, zkreslení, kterou umí, mi hodně vyhovuje. Tak jsem to doplnil aby to byl komplet :-)

Oni před tím dělali i polootevřený – half backy s jen částečně krytou zadní stěnou a různou konfigurací reproduktorů – líbilo se mi spojení custom Celestion Black Shadow a Electro-Voice EVM 12L-na pódiu dobře vyzařuje basový spektrum - ale nový už se nevyráběj a se starejma je problém ve stáří reproduktorů, takže jsem šel do to Recto-Standarta.

Na svobodný pohyb na pódiu jsme už narazili s Vlastou. Co používáš ty?

Na rozdíl od Samsona co má Vlasta, byť opravdu dlouho vydrží a je malej, jsem měl myšlenku jinou. Zaprvé mám různé druhy kytar s odlišnými výstupy a musel bych mít dva různé typy vysílačů, a za druhé jsem chtěl 19" rackovku. A tu Samson nemá. Dlouhý léta jsem měl NADY se kterou jsem byl maximálně spokojenej, ale nebyla to rackovka.Takže jsem se nakonec rozhodl pro NADY URR 10, v UHF pásmu. Je sice jen na devítivoltový baterky, která tam vydrží tak 4 hodiny, ale já stejně delší dobu nehraju. A krmím to akumulátorama, který vždycky doma dobiju, takže je to v pohodě.

Nemáš problémy s tím malým 3,5 mmm jackem, co se zapichuje do vysílače? Tedy přesněji s tou samicí v něm? Mám podobný typ transmiteru a mně se čas od času ta převlečná matice povolí a trochu to chrastí. Musím to před hraním vždy kontrolovat.

Já s tím mám zatím dobrý zkušenosti, jediný co je blbý, že ten kabel co vede od nástroje do vysílače není jen tak ledajaký, a až se za čas zpřeláme, nepůjde nahradit „něčím". On tvoří současně anténu, takže je spočítanej jak délkově, tak kapacitně. Ale předchozí NADY mě vydržela deset let a kabel držel, takže to je jen teoretické a v pohodě.

Čímž přecházíme k nástrojům. Začněme současností.

V Törru teď nejvíc používám Ibanez S 470 se skvělým ZR tremolem a s EMG 81 a model Stratocasteru signature ESP (Webr) osazenej EMG. To jsou myslím snímače velice vhodný na tenhle druh muziky, protože mají tvrdý zvuk, nerozplizlý, a když člověk přejede přes všechny struny, tak všechny znějí a neslévají se. Dají se krásně rozlišit akordy. Humbucker 81 – klasika a dva singly SA. Ty tam mam jen pro doplnění, když to použiju na čistý zvuky, tak velice hezký cinkání. Samozřejmě z těch SA leze daleko menší signál, tak na to tam mám ještě zesilovač od EMG, který to zvedne asi o 10 dB. Je řiditelnej, takže s ním můžu v pohodě dorovnávat úroveň.

Jinak používám občas starýho Vavrušku - kopie Kramer Bareta, to je kytara se kterou jsem u Törru začínal v 87. Prošla se mnou celou dobu, je to z mahagonu udělanej kus, kterej docela hraje, je tam ještě na koleně dělaný Floyd Rose – protože v tý době se sem ještě nedovážely, a pak byly příšerně drahý. Snímač je tam také EMG 81. Byla asi pětkrát různě lakovaná, různý barvy, zlomenej krk, na třikrát, ta je chudák, ale před dvěma rokama jsem ji dal znova do kupy, a vypadá stejně jako kdysi. Červeně mořenej mahagon. Jen krk byl původně přírodní, ale kvůli tomu zlomení, které by bylo vidět, je černej. To je pro Törr v podstatě vše, ale samozřejmě mám ještě klasickou výbavu co se týče studií a Alkeholu. Takže doma je Les Paul Studio s EMG 81/89, Stratocaster slonová kost, světlej hmatník, takovej ten model Ritchie Blackmore – ten jsem si akorát u kobylky osadil Seymour Duncan Hot Rails. Dále můj nejnovější přírůstek Fender Stratocaster Blue Flowers taktéž osazen Hot Rails. No a taky mám od Fokusu, jak Vlasta říkal, Telecastera, kterýho jsem chtěl abych dotvořil to kompletní základní spektrum kytarových zvuků. Pak mi asi zbývá už jen PRS, který má taky nádhernej zvuk, ale to až jindy, až zdědím nebo vyhraju ve Sportce.

V minulosti jsem samozřejmě vystřídal spoustu kytar, ale nebyly to žádný zásadně dobrý kytary, byly to různý kopie a experimentální věci, jak tvarově , tak zvukově, za zmínku snad stojí bílej Flying, kterýho jsem si udělal ze začátku Törru a který byl osazenej snímačem, který se tenkrát prodával jako snímač do španělek, ten snímač stál 72 Kč, a přesně si pamatuju, jak jsem si ho šel do Kotvy tenkrát koupit, ve žlutý krabičce J. A nandal jsem ho tehdy ještě na španělku, udělal si redukci z pětikolíku na dvě zdířky co byly ve starým lampovým rádiu, pích‘ to tam… a otevřel se mi jinej svět. Ale to jsme tak v roce ’78 – ’80.

Jo a vlastně kromě Flyinga si vzpomínám, že jsem si udělal ještě jednu kytaru, model Randy Rhoads, a na ten jsem si nechal od Franty Štorma, to je člověk kterej zakládal Masterś Hammer, a byl a je ještě pořád grafik, airbrushem nastříkat Hradčany. Bylo to suprově udělaný, a vzpomínám si, že jsme tenkrát hráli s Kryptorem na štvanici s Running Wild, a já jsem tam tuhle kytaru měl a jejich kytarista na ní čuměl jako že Hradčany, a že je to něco co ještě neviděl.

No nicméně, první, 1610 korun, Iris s pákou! S tou jsem měl problém, jak jsem dělal ty zkreslovadla, že to pískalo, a tak jsem psal do Jolany, do fabriky, že ty snímače jsou na pytel, že mi pískaj. A oni, že to není možný, a pak jsme se dobrali toho, že oni vůbec nepočítají s tím, že by se tou kytarou mohlo hrát přes zkreslení!

Doplň prosím pro úplnost lanka a trsátka!

Struny používám už dlouhý léta Ernie Ball, a vlastně jsem po české předrevoluční produkci už ani jinou značku nikdy nepoužíval, tloušťku mám posledních 8 let ustálenou na hybridech 9/10, niklový. Souvisí to s tím, že jsem měl vlastně ještě před revolucí určitý přísun od jednoho Amíka, pak se sem začaly dovážet, a já jsem z nějaký nostalgie už u nich zůstal. Tloušťka mi sedí i v obou podladěních co hraju. Tzn. do Déčka u Törru a o půltón u Alkeholu.

A s trsátkem je to stejný, strašně dlouho, a těžce jde o zvyk, tak 8 – 10 let, Dunlopy Tortexy 0,8 mm, s matovým hladkým povrchem. U tvrdších mám strach z praskání strun, a měkčí používám ve studiu, když se nahrává nějaká španěla. Aby pěkně zvonila.

Co studio, šnůry, snímání na živo atd.

Kabely používám úplně standardní, žádný zlacený tisícikorunový. Snímání na živo - standardní dynamiky, většinou SM-57. A ve studiu je to věcí zvukaře, a souvisí to s místností, prostorem kde točíš, také většinou dvojice dynamik, jeden do středu repráku, jeden kousek mimo osu nebo od bedny. Někdy jeden někde v prostoru. Ale já těm prostorovým moc nefandím. Radši to pak dokrmím procesorem při míchačce.

Ale experimentuju samozřejmě i s digitální simulací. Jednu desku jsem natočil přes Line6 a docela jsem byl se zvukem spokojenej, ale teď jsme točili Törr u Miloše Doležala a tam jsem měl Triaxise přes 400 W konec MB Strategy, svoji MB bednu a mixoval jsem to z behringerovským V-ampem, simulace Soldano. Dali jsme to na dvě šavle, každý ten zvuk byl sám o sobě dobrej, ale nebylo to ono. A při nějakým poměru těhle dvou zvuků se to najednou zprůzračnilo, a Miloš najednou říkal to je ono, a je to tady…Dobrý.

Takže jsi to měl zapojený paralelně?

Jasně, rozbočil jsem si kytaru spliterem. Jedna linka do V-ampu a pultu, druhá do aparátu se dvěma mikrofonama, a ty se míchaly. A pak se právě dělal ten poměr.

Pokud jde o simulace, tak mám teď PSA od Tech 21. Je to partička z New Yorku, dělají simulace analogově. Jsou sympatický, když jsme jim s jedním známým mejlovali a poprvé nám odpověděl člověk co měl český jméno, to nás potěšilo, a když jsme jim mejlovali znova, tak jsme se dozvěděli, že tu firmu tam založil pán taktéž českého jména… A to mě hodně zaujalo. Používají to hodně na nahrávání právě kapely s hustým zvukem kytar. Určitě to nejedou jenom přes to, ale nějaký ten základ si z toho berou.

Oto díky moc! Musím říct, že to bylo nad očekávání příjemné povídání.