Turbo

80. léta představovala pro tuto kapelu období hudebních žní a vrchol popularity. Když se vzápětí po revoluci rozešli, nikdo příliš neočekával možnost jejich znovuzrození. Přesto jsou od léta 1999 zpět. A mají co říct. Alespoň toto se dá vytušit z reakcí publika, které kupodivu tvoří pamětníci jejich největší slávy jen menším procentem.

Nahlédneme-li do historie tohoto uskupení, pak se jeho počátky spojují s rokem 1981, kdy „TURBO!" zakládají Richard Kybic - kytara, Jiří Lang - bicí, Jiří Vondráček - baskytara a Ladislav Rýdl - klávesy. V této sestavě se natáčí první deska Turbo s legendárními hity Díky, já jdu dál či Přestáváš snít. Když se Láďa Rýdl vystěhoval do Německa, přichází na uprázdněný post klávesisty Martin Laul. Kapelu ze zdravotních důvodů opouští Jirka Vondráček, takže kapela působí nějaký čas ve třech a roce 1986 přichází baskytarista Petr Šťastný. Tato sestava zůstává až do stop-timu v roce 1990 nezměněna. Po obnovení činnosti jsou osloveni oba dva bývalí klávesoví hráči, ti ale z nedostatku času účast odmítají. Proto do kapely přichází nový člen, spoluhráč Petra Šťastného ze skupiny Gepard, Miroslav Orcígr.

Mohu-li, začnu u Vás Richarde. V nedávném televizním šotu jsem Vás poznal až podle kytar. Důrazná změna vizáže. Proč?

Šlo jen o změnu, kníry už se nenosí, není to moderní. Musíme jít přeci trochu „s dobou"(smích).

J.L.: Na tohle máme z nedávna veselou historku, Richard seděl v šatně, hrál a bavil se s muzikantem z předkapely a ten se nakonec zeptal „…a kde máte Kybice?".

M.O.: A podobné to bylo i ve studiu, kdy zvukař na nás koukal a říká: „ Z vás znám jenom Kybice, a ten tady není".

J.L.: Je jasný, že kdo byl zvyklý na knír a dlouhý černý vlasy, tak má problémy, ta změna je velká.

Vím že jste v období porevolučním podnikali v oboru hraček. Co vás k tomu vedlo a platí to stále?

R.K.: Každý druhý muzikant má hospodu nebo nahrávací studio, to jsme nechtěli. Manželky nám navíc zatrhly jiný „hračky", tak jsme se vrátili do dětských let. Navíc to bylo ekonomicky docela zajímavý. Ale teď už to neděláme nikdo.

Co muzikantské aktivity v tomto mezidobí?

R.K: Já jsem hrál s Luckou Bílou a v Hradci Králové jsme měli takový zajímavý projekt s Danem Fikejzem, pak taky nějakou filmovou muziku, studiová práce a něco málo venku.

J.L.: Já jsem se dostal náhodou v Německu k hraní s legendární americkou kapelou Ohio Express, Yumi-Yumi, to byl jejich hit, byli s ním skoro tak slavný jako Beatles.

P.Š.: Já jsem hrál v plzeňských kapelách Pohoda a Gepard.

M.O.: No, já mezidobí neměl a hrál jsem především v orchestru opery divadla J.K. Tyla na lesní roh a pak v kapelách City, Sapon a Gepard. Tam hrajeme vlastně s Petrem dodnes.

Počítali jste někdy kolik koncertů jste za svoji kariéru odehráli?

J.L., R.K.: To přesně nevíme, ale strašně. Řádově několik tisíc.

Už to nějak ze souvislostí vyplynulo, točili jste CD. Je to tak?

J.L.: No teďka vyjde už naše 6 elpíčko, tedy počítám české.

R.K.: Už jsme ani nedoufali, že ho někdy natočíme.

J.L.: Skládal to všechno Rýša Kybic, Láďa Mertlík dělal texty, protože Vostárek neměl čas. Budou asi o chlup náročnější něž dříve, ale je to super. Křest proběhne 23. října 2001 v klubu Futurum na Smíchově.

Kde jste točili a jakou technologií?

R.K.: Točilo se ve studiu Vintage do digitální mašiny. Nás tyhle technologie trochu míjejí, takže k tomu nedokážeme nic moc povědět.

Z toho soudím, že žádné domácí studio asi nemáte?

P.Š.: Ale jo, to mám já v počítači a vůbec tomu nerozumím. Je to program Cakewalk a trvalo mi víc něž půl roku než jsem se to alespoň trochu naučil obsluhovat, ale když jsem asi měsíc na tom nic nedělal, tak už jsem pak neuměl zase nic.

Ani klávesák a mašinky?

M.O.: Já mám takovou pracovnu kde to vypadá jako ve studiu, ale tam jsou Hammondy a Moogy, samý analogy. Digitál to mi nic neříká.

Popravdě řečeno na zvuku je to slyšet.

R.K.: Ještě k těm domácím studiům. Já si myslím že je to muzice spíš na škodu. Těch mašinek je omezený počet typů a jejich možnosti jsou také limitované a tím pádem z toho leze komformní, pořád stejný nebo velmi podobný zvuk.

Působíte dojmem konzervativních muzikantů, koho napadly ty remixy na předchozím albu? A kdo je dělal?

R.K.: To byl nápad Monitoru, u kterého teď vydáváme a my jsme s tím souhlasili, protože jsme se shodli, že je potřeba oslovit i podstatně mladší publikum. Technickou stránku zajistilo studio Vintage, kde jsme to všechno poctivě natočili a oni přidali jen ty ruchy a diskotékový kabátek. Ale přiznám se, že jsem z toho měl osobně docela strach. Zpětně vzato mělo CD i přes minimum reklamy dost velký úspěch, podařilo se zasáhnout tu správnou cílovou skupinu, což koneckonců potvrzují i ohlasy posluchačů, kdy nám jedna paní psala, že jsme ji zklamali, tak jsem ji doporučil ať to jde vrátit, že jí to určitě vymění za něco jiného, ale ona odpověděla, že nemůže, protože jí to sebrala její 16letá dcera a ta je z toho úplně odvařená.

Když porovnáte množství nástrojové aparatury dříve a nyní, ztenčila se nebo jste na množství spíše přidali?

J.L.: Podstatné je především asi to, že se zkvalitnila. A co do množství jsme možná o něco střídmější.

Pojďme se podívat na samotné aparatury a vaše individuální vybavení?

P.Š.: Tak nástroj, ten mám nový, před tím jsem měl jako nejlepší asi basu Aria z Tuzexu, sice jsem pošilhával po Fenderu, ale ty byly příšerně drahý a nedostupný. No nedávno se mi shodou okolností dostaly v jedné prodejně do rukou baskytary GL a po dvouměsíčním zkoušení jsem si prostě jednu vybral. A jsem s ní hrozně spokojený. No a aparát mám stejný jako když jsem před 15 lety nastoupil do Turba. Dvousetwattovou hlavu Marshall 3520 a bednu stejné značky se repráky Celestion 4 x 12". Zkoušel jsem i jiné, např Ampeg či Carvina, ale nikdy se mi ten zvuk nezdál lepší než ten co mám a tak jsem do ničeho nešel. Možná je to i tím, že jsem neměl dost času na to vypátrat a nastavit lepší zvuk. Mě ale zatím tohle opravdu vyhovuje. Struny jsem střídal hodně, ale v současnosti jsem úplně nejvíc spokojenej se strunama Yamaha H4030 Medium, mají pěkně vyvážený zvuk na všech strunách, mohu doporučit a jsou navíc oproti Rotosoundům či Ernie Ballům levnější. Trsátka používám pořád stejná Dunlop 0,88 šedý model.

M.O.: Tak na živý hraní mám nahoře Rolanda D-70, veprostřed masterkeyboard Roland A-33, tím řídím modul Kurzweil K 2000R a vespod mám Fatara Studiologic SL-760. Ten ovládá modul Korg 05RW. Jak jsem řekl, doma mám ještě další analogy, ale ty sebou nevozím. Hammondy, co mám dvoje, ty by nebylo hlavně kam dát. Ty jsem ale o to víc používal při točení ve studiu. Zmíním se ještě o jedné zajímavůstce a tou je PPG Wave, taková stará vykopávka, analog křížený s digitálem, málokdo to zná. A v nejbližší budoucnosti se chystám pořídit si B3.

Vlastní příposlechový či předmixový aparát používáš?

Ne, v tomhle se spoléhám na zvukaře, doma a do zkušebny mám 80 W kombo Crate.

Jak tedy vypadá kytarovka?

R.K.: Já vozím na koncerty tady toho Jacksona, ESPéčko a takovou jednu na cvičení, ve studiu jsem točil na ESP, nejvíc na Gibsona Les Paul 69 Custom a na dva Stratocastery a akustického Carvina. Těch akustik je na nahrávce hodně. Ozvučení používám Mesa Boogie MarkIII se dvěma Elektro-Voicema a doma mám ještě jeden stejný aparát, kdyby byl velkej kšeft, ten je ale se čtyřma EV. Pak ještě Voxe, Marshalla 900 a čtyřkanál Georg Dennis.

Jakou výhodu má ta Jacksona na živé hraní?

Tím že když se to rozbije, tak je mi to jedno! (smích) U Les Paula by to dost zamrzelo.

Ty Straty ve studiu, to bylo kvůli barvitosti?

No, my jsme to chtěli trochu odlehčit, aby to nebylo to co všichni dneska hrají, nabručený kytary. Na beglajty je Strat průraznější, ale točil jsem s ním i sóla.

Struny používám Ernie Ball hybrid 0.09/0.46 v niklu, trsátka Dunlopy 1 mm, někdy 2 mm. Struny měním po 14 dnech, na ty kytary hraji jen koncerty, doma je vůbec nepoužívám, po hraní je dám do futrálu a vytáhnu je až na dalším hraní.

Nějaké krabičky na přibarvování aparátu?

Vůbec nic, všechno prstama, ani ve studiu ne.

Ještě se optám na osazení snímači?

Já mám dva úplně stejný Stratocastery, takže si chci jednoho předělat, dát tam Floyd Rose a Seymour Duncan SH-6, no a jinak to ESP má originální snímače, na Jacksoně jsou Bill Laurence a nejradši mám Kramera, ten má EMG sadu humbucking a dva singly, ale toho sebou teda nevozím, protože má starou páku a ta je trochu vymletá, tak čekám až mi pošlou novýho Floyda. Ale ty EMG jsou velice dobrý.

Takže zůstávají jenom bicí?

J.L.: No,… mám dřevěný bubny (smích). Jsou to Yamahy Recording Custom, malý rozměry 10", 12", 14". Kopák je dvaadvacítka. Koupil jsem si je v Německu, kde jsem je slyšel hrát a nikdy už jiný nechci. Mechanika je originální, futrály používám litý americký SKB. Natažený na tom mám Rema Ambassador Clear. Činely používám všechny možný od Meinla, ty jsou pozůstatkem starý sady s perforovanou hi-hatou, kterou mi vybíral ve fabrice kus po kusu Jarda Šperl co hrál u Pestalloczi. Z té jsem si nechal právě tu „hajtku" a 18" Crash. Další značky jsou Sabian, Istambul Ride, ten je hodně tvrdej a hrubej, mám ho asi rok, dobře do naší muziky zapadá a taky chimes.

Doba elektrik je tedy pryč?

Byla to móda, zkusilo se to.

A paličky?

Paličky Pellwoody, už jsem si na ně za ta léta zvyknul, Balbexy jsou těžší a bolí mně po nich šlachy. Takže jsem zůstal u těhle paliček a ty co mi vyhovovaly nejvíc tak jsem si je nechal udělat na přání a přesnou délku vyloženě se svým razítkem, takovou signovanou sérii.

Používáte někdo vysílačku? Neviděl jsem ji na vaší zvukovce.

R.K.: Všichni máme šňůry, není s nimi problém jako s bateriemi u vysílaček. My jsme vlastně měli vysílačky tady v republice jako první, lidi koukali jako vrány co to je, a že hrajeme z playbacku. To bylo asi ve dvaaosmdesátým, z veletrhu ve Frankfurtu jsem si přivezl Nady.

P.Š.: Navíc ani nehrajeme na takových gigapódiích aby to mělo smysl...

R.K.: Tak si koupíme gigašňůru…

Kabely máte nějaké značkové?

P.Š., R.K.: Vůbec ne, vždycky přijdeme do obchodu, že potřebujeme takhle dlouhou šňůru a aby vydržela. A buď nám něco dají nebo doporučí kabel a udělají.

A jedna všetečná otázka. Jak to bylo s písničkou Hráč, ta podobnost v aranži a zvucích s písní Final Countdown od Europe je dost silná. Co bylo dřív?

R.K.: To je celkem jednoduchý, Hráč byl dřív jako píseň, vzniknul v roce 1984, ale na vydání desky se tehdy čekalo víc než rok a tak mezitím Švédi vydali svoje LP a my jsme pak při točení kláves přímo nasamplovali a použili zvuk jejich fanfár.

Jak jste na tom s hudebním vzděláním? Jste všichni hudebně vystudovaní?

J.L.: Já mám 10 let piáno, jinak na bicí jsem samouk.

P.Š.: LŠU 9 let piáno,na baskytaru samouk.

M.O.: Já mám konzervatoř, obor lesní roh a varhany a z AMU mě vyhodili kvůli osobním sporům s profesorem.

R.K.: Lidová konzervatoř na kytaru.

A zpěv?

R.K.: Ne, my jsme zpěváci z donucení. Původně měl zpívat Vondráček, ale pak Láďa Vostárek říkal, že nám jdou hlasy tak dobře dohromady, že bychom měli zpívat dva. Tak jsme půlku repertoáru zpívali unisono a pak to nějak vyplynulo až jsem to odnes převážně já.

Asi poslední otázka závěrem. Jak se cítíte fyzicky na koncertech, dá se říct, že s přibývajícím věkem to dá víc zabrat?

R.K.: Já si myslím že všichni kecaj co to říkaj! Já nevím, prostě to nepociťuju.

J.L.: To je taková atmosféra, že si to spíš víc užíváme.

Díky za rozhovor