Václav Kopta

Rozhovor
Autor: 

Dnes představíme čtenářům mnohostrannou osobnost. Je to muzikant? Zcela určitě, vždyť hrál a hraje na piáno i klávesy už pěknou řádku let na divadle i v různých skupinách. Nebo je snad hercem? Bezpochyby, vždyť je kmenovým členem kamenného divadla a to ne ledajakého. Jeho domovská prkna, která znamenají svět, jsou v Semaforu. Je básníkem a textařem? Samozřejmě, vždyť jeho zhudebnělé básně a texty se hrají v divadlech po celé republice a CD, na nichž se textařsky a někdy i hudebně podílí vydali třeba L. Machálková, M. Dejdar, Bluesberry a zpívá je i H. Hegerová. Nebo se jedná o skladatele? I tak to lze říci. Jeho písničky hrály i hrají více či méně známé kapely a má za sebou filmovou i scénickou hudbu. Nebo že by byl zpěvákem? Za toho se určitě nepovažuje, ale v divadle zpívá a v kapelách taky. To vše stihl do svých 35 let a jmenuje se Václav Kopta.

Vašku, jsem v rozpacích odkud začít. Ty jsi určitě psal holkám básničky už jako kluk, nebo se jednalo už rovnou o písničky? Jak to bylo?

Holkám jsem psal písničky, ale ne proto, že bych je tím chtěl balit, na to stačilo zahrát na piáno.

Kdy jsi přišel na to, že jsi schopen vyjadřovat se řečí vázanou, stvořit rým, verš?

Určující bylo samozřejmě prostředí. V našem baráku to literární podhoubí bylo vždycky. Jednak dědeček byl spisovatel (Josef Kopta, 1894 - 1962) a pak za tátou, kterej hodně psal (Pavel Kopta, básník textař) chodili na pracovní schůzky hudební skladatelé, zpěváci aj. Takže všechno se točilo kolem jeho psaní. Kdyby byl táta dřevorubec, chytil bych do ruky dřív pilu než piáno. Ale abych byl přesnej, první věci jsem začal psát, až když jsem se seznámil s tvorbou Ivana Hlase. To mě nastartovalo nejvíc. Takže když mi bylo asi 16 - 17 let, snažil jsem se připodobňovat mustru těch Ivanovejch písniček, samozřejmě byly tady i slavný věci Petara Introviče jako Pocem moje stará, Startka blues. Ovšem nebylo to tak, že bych je přímo slyšel v legendárním Houtyši, protože mě do hospody nepustili, mně tenkrát v hospodě nedali ani kafe. Já ještě v 16 letech vypadal na 12. Ale mám kamaráda z Hanspaulky,Vítka Malinovského, kterej vypadal starší, takže ten do hospody mohl a přes něj jsem se s tím seznámil. Ta poetika mě silně zasáhla a tenkrát se mi to líbilo víc než tátovy věci. To, co psal táta, oceňuju teprve až teď, kdy se tím živím. Protože např. jeho texty pro H. Hegerovou člověk v 17 letech nedocení. V těch letech zajímají kluka víc holky, hospoda, mejdany a ne poetika francouzkýho šansonu.

V kolika letech jsi z hudbou začal? Museli tě rodiče do hudby nutit, nebo tě piáno bavilo?

Já jsem to měl s učitelkama na piáno složitý. První byla děsná. Já byl už tenkrát schopnej jí přehrát třeba ragtime z filmu Podraz nebo kousek z In the mood. Ta mi jednou vrazila tužku do ucha, když se jí něco nezdálo. Táta si pak všimnul, že mám v uchu barvu po tužce, šel za ní, vynadal jí a okamžitě mě od ní odhlásil. Ta mi piáno znechutila tak, že jsem na to začal kašlat i u dalších učitelek. Mrzí mě to, protože vím, že bych na to měl. Vím, že kdybych měl tenkrát lepší vedení, nebyl bych tak omezenej těma dvanáctkama, měl bych lepší techniku, lepší harmonický znalosti, improvizační možnosti. Dneska všechno musím naposlouchat a vlastně nehraju podle not. Na konzervatoři jsem měl z piána taky reparát a to jsem byl jedinej, kterej uměl hrát. Ostatní borci nezahrálli ani notu a prošli.

Kdo ovlivnil tvoje umělecké směřování? Byl to otec, sám básník a textař (Pavel Kopta), nebo někdo jiný?

Jak už jsem řekl, byl to Ivan Hlas, Bluesberry s textařem Jardou Mülerem, pak se mi moc líbily písničky Honzy Fischera (syn textaře Ivo Fischera), kterej napsal třeba muzikál Jeptišky.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že tvůj otec pracoval na textu způsobem, jaký se už dneska nevidí, jako řemeslník. Co jsi měl na mysli? Jak píšeš texty ty sám, porovnáš-li se s otcem?

Táta byl ze starý školy. Musíš vzít v úvahu, že tenkrát taky nebyly magneťáky. Když začínali se Šlitrem v padesátých letech, tak si psali v dopisech, Šlitr hudbu, táta texty. Dokud nebyly k dostání kazetový magnetofony pracovalo se s notama a piánem. Táta si rozdělil doby na přízvučný a nepřízvučný a na to pak psal text. Já pracuju jinak. Jednak to jako táta neumím a pak si myslím, že pro to mám i cit. Poslouchám hudbu po krátkejch sekvencích, pořád dokolečka, až to dostanu do hlavy a na to pak text napíšu. Táta taky hrál na piáno a byl schopen otevřít noty a skladbu si přehrát, což není můj případ.

Proč jsi dal přednost herectví na konzervatoři a ne muzice?

O tom rozhodla matematika. Konzervatoř byla jediná škola, kde nebyla matika, tenkrát těch možností víc nebylo. Kdybych měl dělat příjmačky na hudební oddělení, musel bych být se svými schopnostmi podstatně dál, takže to taky nepřipadalo v úvahu. Když někdo přede mnou otevřel noty, tak jsem se na ně podíval, zavřel, poděkoval a odešel. Já jsem tak mohl balit holky na piáno na mejdanech. Herectví byl vlastně kompromis, chodil jsem na přípravku do LŠU k pí. Vildové, která vychovala spoustu lidí. Dělali jsme různá pásma poezie, Hraběte atd. Ta rozeznala, že nějakej hudební talent mám, a protože jsem byl vždycky komediant, šašek, kterej se moc nestyděl, dohodla se s rodiči, že se zkusí příjmačky na konzervatoř obor herectví. Ovšem divadlo mě tenkrát vůbec nepřitahovalo. Jediný, co mě zajímalo, byly autobusy, to byla moje vášeň, kamarádi to o mně vědí. Neměl jsem doma vyvěšený plakáty se zpěvákama nebo hercema, ale autobusy. Já jsem byl schopnej si doma udělat model autobusu, volant, blinkry, pedály, bzučáky, zavírání a otvírání dveří. Pak jsem osm hodin seděl a napodoboval zvuk autobusu, rozjíždění, jízdu, brzdění, až jsem z toho měl uzlíky na hlasivkách. A to právě v době, kdy jsem měl dělat příjmačky na konzervatoř. Máma mě vzala tenkrát k věhlasnému foniatrovi a ten chtěl vidět, jak to dělám. Tak já jako idiot jsem seděl na křesle a dělal hvrrr,hdrrr, červenej jak rak. Můj hudební sluch se taky spojil s mou autobusovou vášní, takže jsem rozeznal jednotlivý autobusy podle zvuku. Když třeba autobus byl 200 m od nás u pošty, ještě dávno nebyl vidět, tak jsem věděl, že je to č. 3087. Znal jsem řidiče a oni mě, povídali jsme si, protože jsem s nimi projezdil hodiny z konečný na konečnou. Tohle mě zajímalo daleko víc. Smutný co?

Po absolutoriu na konzervatoři jsi šel hned do Semaforu nebo byly i jiné možnosti?

Do Semaforu jsem přišel rok před absolutoriem. V pátým ročníku jsme dělali poměrně úspěšný absolventský představení, který se jmenovalo Bluessession, který s námi nastudovala Zdenička Kratochvílová. Dělali jsme tam písničky 60. let, semaforský písničky aj. Já jsem tam poprvé tenkrát prezentoval svoje věci, z nichž některý hraju dodneška. Bylo to trochu divadlo, tanec, zpěv, já jsem hrál na piáno, zpíval jsem. Tenkrát mi p.Suchý nabídl, abych se přišel ukázat taky F. Havlíkovi do Semaforu. Z toho jsem byl nadšenej, protože se taky schylovalo k angažmá a nabídky moc nebyly. Pochopitelně, že se říkalo, že je v tom tlačenka a asi hrálo roli to, že znělo jinak, když se řeklo to je mladej Kopta, a že p. Suchý znal tátu. Nastoupil jsem pak v Semaforu do představení Jonáš dejme tomu v úterý.

Každý je zatížen svojí profesí a nepochybuju, že i ty. Když vidíš film nebo divadlo, posuzuješ v duchu herecké výkony? Když slyšíš písničku, říkáš si, tak tady se text moc nepovedl nebo naopak je vynikající a totéž u hudby?

Pokud se týká divadla, tak herecké výkony vůbec neposuzuju. Mám rád osobnosti, které se poznají, aniž by musely trhat kulisy, řvát atd. Takový divadlo mě baví, ale divadlo, kde se dupe, křičí rád nemám. Pokud se týká hudby a textů, tak na to jsem citlivej. U textu poznám klišé a berličky vždycky, protože se s tím sám intenzivně potýkám.

V kterých divadelních hrách, či muzikálech jsou tvoje texty a kde se hrají? Kdo k nim psal hudbu?

Chronologicky ti to neřeknu, ale z posledních let. V Národním divadle to bylo Někdo to rád horké, to je taneční muzikál, tam zpívá moje věci také pí.Hegerová. V Plzni jsme dělali velkej taneční muzikál Edith, ke všemu psal muziku Petr Malásek. Chystají se Tři mušketýři, Lubor Vaculík choreografie, Petr Malásek muzika a já texty. Byl tady i muzikál Kráska a zvíře, hrálo se to v divadle Jiřího Grossmana a leckde jinde.

V jednom rozhovoru si H. Hegerová posteskla na to, že Pavel Kopta už není, Horáček už nepíše a podniká a tak pro ni nikdo neudělá kvalitní text. Jak došlo ke spolupráci s pí. Hegerovou?

S ní mám na spolupráci trochu smůlu. Jednak ona je velice náročná na texty, což by mi ani nevadilo, ale naše spolupráce vyšla zatím nějak do vytracena. Kdykoliv se ozvala, tak z toho nic nebylo, třeba se pak rozhodla, že tu písničku zpívat nebude, novinky dělá málo. Poslední věc, kterou vydala, byl remix Hana Hegerová zpívá texty Pavla Kopty. Profilové album nevydala už řadu let, takže na trvalejší spolupráci to nevypadá. Ale jsme přátelé, vídáme se, zrovna včera se byla podívat tady v Semaforu.

Jako interpret jsi zaměřen na bluesovou muziku nebo směřuješ i k něčemu současnému jako je třeba funky?

Proč dělám blues, o tom už jsme mluvili na začátku. Abych řekl pravdu doma mám naladěný Classic FM a ještě tak Limonádovýho Joe, poslouchám i jazz. Mám rád třeba starý swingový muzikály a dá se říct, že se vracím ke starý muzice, protože stejně všechno dobrý už bylo napsaný. Nemám potřebu se držet nějakejch současnejch trendů. Jednu zajímavou zkušenost jsem udělal. Na konzervatoři jsme založili kapelu, která se jmenovala Bossa Nova, a vyhráli jsme Rockfest. Se mnou tam hrál druhý klávesy Petr Malásek, to byla jedna z prvních kapel Romana Holýho. Ta svýho času (v 80. letech) docela frčela, byla to novovlnná kapela. Ta muzika nebyla úplně moje krevní skupina, ale rád na tu dobu vzpomínám, na tu bezvadnou atmosféru, kterou jsme v kapele měli. Bylo nám kolem osmnácti a zažívali jsme ohromnou srandu.

Kdy jsi nastoupil do své první skupiny s níž jsi hrál na veřejnosti a která to byla? Které kapely pak následovaly?

To bylo u Honzy Fischera v sedmnácti letech, hráli jsme na Hanspaulských hudebních dnech. Kapela se jmenovala Bimband a hráli jsme Honzovy písničky. Tam jsem hrál na piáno. Potom s Martinem Krausem v Krausberry asi dva roky, potom jsme vystupovali jako duo s Vítkem Malinovským, oba kytara. Taky nás občas bral i Zdeněk Vřešťál na svoje vystoupení. Dělal jsem i příležitostné věci v Semaforu, jako Nocturné. Hrál jsem tam na piáno v bezvadné sestavě, protože tam byli Budy Zbořil, Robert Balcar, Ivan Korený, Štěpán Markovič, což jsou nejlepší studioví hráči u nás. Zpívala Lucka Krecarová, dneska Anna K, přišli i jiní hosté, jako třeba Ivan Hlas, Honza Fischer, samozřejmě p. Suchý, Datel Novotný, ale to bylo jen tak dvakrát, třikrát do roka. Pak jsem nastoupil k Bluesberry a to trvalo asi pět let. Ta spolupráce poslední dobou odezněla, protože Introvič, kapelník, teď hraje v malé partě bez bicích a bez kláves. To souvisí s ekonomickou situací pořadatelů, ale já mám jiné práce dost. Nerozešli jsme se nějak ve zlým a k nějaké spolupráci určitě v budoucnu dojde.

Všechno co děláš, hraní na divadle, muzika, texty, by bohatě stačilo jako náplň dvou i více lidí. Jak to stíháš?

Docela dobře, neměj představu, že žiju v nějakým chvatu. Píšu v noci, když příjdu z divadla. Přes den to není možný. Je tu rodina, malý dítě a tomu se musí všechno přizpůsobit, jsou i jiné povinnosti. Ta textařská práce je taky nárazová a v divadle jsou tak dvě premiéry do roka a to se všechno dá v pohodě stihnout. Jsou situace, kdy dělám v tahu třeba týden, ale nikdy jsem se nedostal do situace, abych nevěděl, kde mi hlava stojí.

Na čem pracuješ v současné době? V divadle, texty - pro koho, muzika?

Teď mám volněji, protože jsme dodělali CD k filmu Zdeňka Trošky Z pekla štěstí II. To byla velká práce, protože z dvanácti tam mám sedm písniček. Podíleli se na tom K. Gott, D.Hůlka, S. Laurinová a celá řada současných hvězd. Petr Malásek napsal krásnou muziku, a tak se uvažuje i o muzikálu.

Pro které zpěváky jsi psal nebo píšeš?

Když pominu ty, o kterých už jsme hovořili, tak psal jsem pro E. Pilarovou, M. Rottrovou, M. Kubišovou, I. Budweisrovou, E. Svobodovou, Annu K., L. Machálkovou, K. Černocha, nejvíc jsem psal a píšu pro H. Zagorovou. Kdybychom to postupně probrali, tak to byla spousta lidí. S Václavem Hybšem jsem dělal na dvou deskách, Štefan Margita zpívá některé moje texty, bylo toho dost.

Dělal jsi někdy nějaký větší útvar, než je text do písničky?

Pro Městská divadla pražská jsem překládal ze slovenštiny celý muzikál, libreto i texty, kterej měl v originále název Cyrano s predmestia. Pro divadlo Na Fidlovačce jsme dělali s Petrem Maláskem kus, kterej se jmenoval Člověk, zvíře a ctnost, režíroval to Petr Rychlý, pro divadlo v Řeznické ulici jsem komponoval i scénickou hudbu. Pro režiséra Filipa Renče jsem dělal i filmovou hudbu k jeho dvěma absolventským filmům na FAMU.

Myslel jsem to jinak a sice jestli tě třeba nenapadlo napsat divadelní kus jako p.Suchý nebo literární útvar jako je povídka, poesie a tak.

Svoje písničky mám možnost uvádět i v Semaforu, třeba zrovna dnes večer. Všichni tady zpívají písničky p.Suchého, ale já mám možnost, když si nějakou udělám, tak ji předvést a nikdy mi v tom nebylo bráněno. Třeba do vánočního pořadu jsem napsal rock and roll Ať už je to za náma. Na něco jiného než je písnička jsem línej a pak potřebuju vždycky vědět, pro koho to dělám, čili nějakou zakázku. Ne kvůli smlouvě a kvůli honoráři, ale proto můj pocit, že to nedělám nadarmo. I tehdy, kdy se objeví, že někdo vyhlašuje na text konkurz, t.zn., že zadá stejnou práci více lidem, což už se mi taky stalo. I v takovém případě trvám na tom, že dostanu smlouvu, protože potřebuju vědět, že moje práce není na vlaštovky, který se házejí z okna. Pokud není konkretní požadavek, tak abych si psal do šuplíku, to nedělám. Mám třeba nějaký povídky, kde se vracím do dětství, ale na vydání to ještě není. S Petrem Maláskem máme nějaký nápady pro budoucnost, ale o tom ještě nechci vůbec mluvit. Pro jakoukoliv práci zkrátka chci mít stanovený podmínky a pak ji udělám. S Petrem pracuju už řadu let a mám tu výhodu, že je to můj kamarád a že se na mě obrací. Je nejen výbornej instrumentalista, pianista, ale má AMU, takže umí napsat muziku pro symfonickej orchestr, umí dirigovat, výborně rozumí počitačový nahrávací technice, takže s ním se mi skvěle pracuje. Jiný věci nedělám taky z toho důvodu, že si myslím, že mojí roztěkanosti je dost a chci se soustředit na to, abych se naučil pořádně všechny finesy textařskýho řemesla. Kolikrát je málo času, kvůli termínu se musí něco rychle natočit, což mě trápí, ale tak to chodí.

Jsou herci s nimiž by ses chtěl potkat na jevišti?

Po ničem takovém ani snad netoužím. Mně bohatě stačí, že jsem měl to štěsí potkat se s p. Suchým, s Jitkou Molavcovou, to jsou lidi, s nimiž si velmi rozumím lidsky i v názoru na humor.

A co muzikanti?

Tak to je něco jinýho. Když třeba vidím na záznamu B. B. Kinga, tak si říkám, to by bylo něco, kdybych si s ním mohl zahrát. Ale držím se při zemi a nejsem člověk nějakých velikých přání. Já nemám rád velký zvraty a jsem spokojenej s tím, když život klidně plyne. Jsem narozen ve znamení raka a úplně to odpovídá mému naturelu. Moje zájmy jsou jinde. V červnu čekáme druhý dítě, zase holku a tak v téhle oblasti jsou moje priority. Abych se někam hnal, to nechávám na druhejch.

Jakou hudbu posloucháš, když si chceš udělat dobrou náladu?

To je jazz, nebo mám originální nahrávku z 50. let Hallo Dolly, tak tu si pustím. Mám rád i big bandy. Nedávno na př. dávali záznam z oslavy sedmdesátin bubeníka Žižky a to byla paráda. Tam bylo vidět, že když to někdo umí, tak že to je ono.

Jsi jeden z mála muzikantů, kteří zažili hudební rozkvět Hanspaulky v minulosti a kteří tam dosud bydlí. Jak to vypadá s muzikou na Hanspaulce dnes?

V poslední době mám velkou radost z toho, že se na Hanspaulce znovu obnovil hudební život, ten starej houtyšovskej duch. Na tom má zásluhu dobře zavedenej hudební klub U Rafa, kde je prostor, místnost pro víc jak sto lidí, je tam zařízení, bicí na stálo, aparatura, mixpult atd. Na to konto, že je kde hrát, kde zkoušet, vznikla spousta kapel. Šestnáctiletý, sedmnáctiletý děti tam hrajou svoji muziku, jejich vrstevníci na to chodí a hrajou taky ty naše starý fláky, ale po svým. Vlastně se uzavřela ta smyčka, která v Houtyši měla svůj začátek. Kvůli tomu jsem si dal dohromady kapelu, kde hraje kytaru (a výborně) můj sedmnáctiletej synovec. Před pár lety jsme mu s Vítkem Malinovským ukazovali první akordy a dneska už má kapelu svoji vlastní. Pozveme si jednou za měsíc kamarády, je to spojený s mejdanem a zahrajem si pro svoje vlastní potěšení. Tak jak to bejvalo a tak mě to baví.

Náš rozhovor probíhal v chodbičce před šatnami divadla Semafor a Vašek se stále častěji zdravil s kolegy přicházejícími před představením. Byl čas, abych se rozloučil, protože i Vašek se potřeboval připravit a já jsem měl zvláštní pocit, protože jsem mohl nahlédnout do zákulisí divadla, kde jsem zažil tolik krásných a báječných chvil, které mi rozjásaly duši.