Yes

Od blues ke hvězdám - 2. část

Když jsme v našem seriálu opouštěli Yes, měli právě dotočeno nové The Yes Album, a s jeho dokončením odchází klávesista Tony Kaye, přičemž jeho místo obsazuje Rick Wakeman...

Než se však vrhneme na další porci této kapely, musím reagovat na některé vaše dotazy. V souvislosti s tabulaturovými ukázkami se mě často ptáte, jestli nemám celý zápis skladby, a další dotazy se zaměřují na určité prodlevy mezi jednotlivými profily kytaristů či kapel.

Nejdříve k tabům. Pochopitelně rozsah časopisu je limitován a hlavně je primárně zaměřen na testování či předvedení nových produktů hudební branže, nikoliv jako zdroj kompletních tabulatur. Není však problém, kdykoliv mě kontaktovat a dohodnout se na poslání kompletního zápisu skladby – tedy pokud existuje. V případě skladby The Clap existuje zápis celý, takže není problém jej na požádání zaslat. Stačí v dotazu uvést mailovou či poštovní adresu.

V případě určitých prodlev; věřte, že se snažím dodat co nejpřesnější/nejkvalitnější informace a hlavní důvod proč mi to tak „dlouho trvá" jsou tabulatury. Mnozí z vás si určitě někdy nějakou tabulaturu stáhli z internetu a tak víte, že jsou mnohdy více než nepřesné a díky tomu také doslova zavádějící! Snažím se, aby uvedené tabulatury co nejlépe seděly, a to nejde zajistit jiným způsobem, než si je přehrát a upravit. Problém je také v tom, že mnoho kytaristů jsou, jemně řečeno, geniální šílenci, a opravdu není sranda se jejich licky, riffy či ucelená sóla pro konfrontaci s dostupnými tabulaturami naučit... Tak to by snad bylo všechno a pojďme na Yes.

Příchodem Ricka Wakemana se začala odvíjet ona nejklasičtější éra této art rockové kapely, počínající nahráváním nového studiového alba. Na nahrávání však bylo nutné dát dohromady finanční kapitál, potřebný k zakoupení Wakemanových instrumentů, což samo dokládá, že jeho příchod byl brán více než vážně. Jak k tomu Wakeman poznamenal: „Řekl jsem jim (Yes), že pokud mám hrát v takové skupině, potřebuju více nástrojů než měl Kaye. Pořád jsem totiž nebyl přesvědčen, že bych měl zahodit léta dřiny na klasický klavír ve prospěch „nějaké" rockové kapely. No a oni mi ten aparát koupili... Tím jsem se stal členem Yes..."

Předností dua Wakeman/Howe bylo i to, že oba cítili v osobě toho druhého rivala, což mělo za následek vypjaté výkony téměř za hranicí lidských/hráčských možností. V této zdravé rivalitě, oba byli zároveň velkými přáteli, se odehrává natáčení nového studiového alba, které vyšlo v roce 1971 pod názvem FRAGILE.

Na tomto albu se poprvé dostává „ke slovu" surrealistický malíř Roger Dean, který trefně doplnil obrazovou stránku alba, výtečně korespondující s hudbou Yes. Jejich spolupráce až na tři výjimky, trvá dodnes. Dean se při malování nechává inspirovat jejich hudbou a pod jejím dojmem vytváří svá díla. Tak jako Pink Floyd měli svého Thorgersona, tak i Yes mají svého Deana...

Ale zpět k Fragile. Album otevírá skladba Roundabout, začínající akustickým intrem, které je jedno z nejnapodobovanějších. Spousta kytaristů při koncertních sólových exhibicích používá toto intro jako bonbónek pro fajnšmekry. Mohu osobně potvrdit; byl jsem svědkem, když Steve Lukather z Toto tento začátek z Roundabout hrál. Samotná skladba po tomto úvodu vystřelí do jazz-rockových rytmů, kde se střídají 3/8 rytmy s 4/4 či s triolami - a pak kde bere inspiraci Mike Portnoy z Dream Theater... :-)) Velký prim také hraje opravdu neskutečná agresivní basa v podání Squira. Ostatně, pro basáky je Roundabout to samé, co pro kytaristy The Clap – co se jich natrápilo s tím motivem... Ale na Fragile není pouze Roundabout!

Rick Wakeman se na albu uvedl skladbou Cans And Brahms, vypovídající o jeho obdivu k Brahmsovi a jeho 4. symfonii. Pro lepší autentičnost použil pravé kostelní varhany. Ani Howe nezůstal pozadu a má své „místečko" ve skladbě Mood For A Day což je společně s Clap a intrem k Roundabout skladba, která je ve všech periodikách uváděna jako styl „Steve Howe". Další skladby na Fragile, jako Long Distance Runaround či Heart Of Sunrise, zase ukazují Yes jako jeden precizně sehraný celek, kde má každý svoji úlohu. Fragile je prostě opravdu skvost ryzosti diamantu...

Pochopitelně byl každý zvědav, zda-li Yes dokáží takovou hodně vysoko nasazenou laťku překonat. Ovšem, co tito pánové předvedli, bere dech a v historii rockové hudby další albový počin nemá obdoby! Ten samý rok totiž Yes vydávají nové album – CLOSE TO THE EDGE, které je ještě propracovanější a celkově lepší než Fragile!!!!! To je opravdu neuvěřitelné, že jeden rok vydali dva takové neuvěřitelné skvosty! Na Close... jsou „pouze" tři skladby, ale všechny tři jsou neskutečná díla, která jsou učebnicovým příkladem art rockové hudby. Titulní skladba začíná panenskými zvuky přírody, kde „ptáčkové libě zpívají", poté znenadání nářez jako při přistání mateřské lodi vracející se z vesmíru, ze které postupně vylézají astronauti: Anderson, Howe, Wakeman, Squire a Bruford, aby se představili planetě Zemi.

„Přicházíme v míru" hlásá druhá skladba v pořadí And You And I. Tato velmi intimní záležitost vyniká procítěným Andersonovým zpěvem, který se vznáší nad preludii klasické kytary s klávesovými vyhrávkami na MiniMoog - rytmika velmi citlivě doplňuje uklidňující náladu perkusivními nástroji.

Siberian Khatru uzavírá toto album a bezmála dvacetiminutová skladba je dokonalost sama. Zde se tedy „hoši" doslova vyřádili. To už nemá téměř nic společného s rockovou muzikou – to je kompozice skutečně z jiné planety. Spousty motivů, rytmických zvratů, používání spousty nástrojů (akustická/elektrická/pedal steel kytara, klavír/moog/varhany/spinet/melotron/, snad všechny možné perkuse, sbory atd.) – při poslechu máte pocit, že Yes chtěli odletět do vesmíru a nést s sebou hudební dědictví lidstva...

Ale všechno jednou skončí a nejinak je tomu i u Yes. Před turné ke Close To The Edge ohlašuje bubeník Bill Bruford, že chce odejít z kapely. O jeho místo se uchází spousty bubeníků zvučných jmen, např. Carmin Appice, Denis Chambers, Lenny White a také Phil Collins. Poslední jmenovaný se dokonce dostal do nejužšího výběru. Sám Collins k tomu říká: „Měl jsem všechny alba Yes nastudované do poslední noty – byl jsem jejich velký fanda. Ale pak mě oslovil Steve Hacket jestli nechci hrát s právě zformovanou kapelou, která má název Genesis, a která se má více orientovat na melodickou formu a divadelní show, což bylo něco, co zatím nikdo nedělal... Takže jsem nakonec skončil u Genesis...".

Co však s bubeníkem? Bill Bruford se už nemohl dočkat odchodu k jiné kapele, která dává mnohem větší důraz na improvizaci s jazzovým feelingem a takovou kapelu našel v další art rockové legendě, o které určitě také bude řeč – King Crimson. Nakonec se uprostřed turné ke „Close" s kapelou rozžehnal a odešel. Tím však Yes nastal obrovský problém co se započatým turné. Nakonec na doporučení firmy Atlantic dostal „laso" studiový a nájemný hráč na bicí Alan White: „Jednou večer po koncertě s Johnem Lennonem a Yoko Ono mi zazvonil telefon... Tady Squire, nechceš hrát s Yes? Má odpověď byla ne, mám turné s Lennonem. Druhý den mi Chris volal znovu, a protože se mi to mezitím rozleželo v hlavě, tak jsem kývl. Ovšem to jsem nevěděl, že se mám do tří dnů naučit kompletní repertoár Yes, kteří jsou právě na turné... No, dopadlo to dobře, zvlád jsem to a hraju s Yes doteď..."

Ano přátelé; to je další důkaz o velikosti muzikantů, kteří s Yes kdy hráli. Alan White měl na naučení kompletního hudebního materiálu pouhé tři dny!!!!! Jak to dopadlo, můžete slyšet na prvním živém albu Yes, které vyšlo po turné v roce 1973 pod názvem YESSONGS. Tato nahrávka je způli hraná Brufordem a způli Whitem. Tímto albem však skončila jedna éra Yes.

Rick Wakeman si totiž „odskočil" natočit své první sólové album „The Six Wives Of Henry VIII", které je mistrovskou ukázkou jeho klavírního, kompozičního a hlavně skladatelského umění. Po dotočení a malé propagaci se Wakeman zase „pokorně" vrátil k Yes – a to přímo do studia.

O rok později totiž Yes vydali další studiové album TALES FROM THE TOPOGRAPHIC OCEAN, které je bráno jako jedno z nejšílenějších alb rockové historie. Mnoho fanoušků i hudebních kritiků tento experiment dosud nepochopilo - album poněkud trpí rozháraností a jindy nekonfliktní množství motivů tentokráte neznělo tak kompaktně jako u alb předešlých. Z Topographic... ční snad pouze The Revealing Science Of God (Dance Of The Dawn). Na druhou stranu; v kontextu dnešní doby i ve tvorbě Yes se jeví toto album zase trochu jinak a dřívější kritikové ho vychvalují do nebes. A pak se v tom vyznejte... Můj subjektivní pocit z tohoto alba je „klasický". Pro mě je logickým následovníkem či mezníkem, který začal určovat další směr této formace. White hraje na bicí diametrálně odlišným způsobem než Bruford. Je mnohem rockovější, přímočařejší a díky své „zálibě" ve stop pauzách a hraní triolových přechodů začal vyvíjet se Squirem zcela unikátní styl rytmiky, který se paradoxně stal pro Yes ještě více signifikantní než dřív. Na tom se už shodnu s většinou hudebních kritiků, kteří říkají, že Squire a White jsou doslova jedno tělo/jedna duše a tzv. spolu rytmicky dýchají. Ovšem v době „vyvíjení" dal další pomyslnou ránu do vazu Rick Wakeman. Vlastně dvě; za první ovšem Wakeman nemohl – dostal srdeční kolaps. Ta druhá byla obrovská chuť natočit další sólové album. To vyšlo pod názvem „Journey To The Center Of The Earth" podle románu Julese Verna a bylo snad ještě více úspěšné než některá alba s Yes. Wakeman to komentuje svým osobitým způsobem: „Po vydání takového alba začne mnohdy „hlodat červíček" zda-li je vůbec nutné hrát s kapelou, když jsem tak úspěšný. Už mě ani nebavilo hrát pořád dokola stejný věci a chtěl jsem vždycky dělat instrumentální hudbu, která mě bude uspokojovat. Ovšem na to, že jsem se zachoval opravdu sobecky ke kapele, která mi toho také hodně dala, fakt hrdý nejsem..."

Každopádně v roce 1974, tedy v témže roce kdy vyšel Topographic..., vydávají Yes další album pod názvem RELAYER. Jako náhrada po Wakemanovi přichází další klávesový mág Patrick Moraz. Novým albem se Yes zase trochu chytili a Relayer je na britských ostrovech čtvrté v žebříčcích a v Americe páté. Moraz se ukazuje v tom nejlepším možném světle, ale s kapelou si nerozumí tolik jako Wakeman. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Neshody uvnitř kapely přerostou ve vážné trhliny, kapela vyjede pouze na mini turné po Anglii a poté se odmlčí. Firma Atlantic se snaží situaci řešit vydáním singlů, které jsou z období prvních dvou alb. Album vyšlo pod názvem YESTERDAYS. Samotní Yes však začínají uvažovat o konci nebo alespoň o nějaké delší pauze. V tomto mezidobí nejistot využívají příležitosti a vydávají svá sólová alba všichni členové Yes. Squire – „Fish Out Of Water", kde krom svého nástroje i velmi dobře zpívá; Steve Howe – „Beginnings", kde se vyznává k obdivu ke klasické kytaře a ke svým kytarovým vzorům, které mírně upravil (velmi ceněné album tohoto kytaristy); Alan White – „Ramshackled" kde kromě svého bubenického umění předvádí i kouzla s klávesami a zpěvem; Patrick Moraz vydává stejnojmenné album, kde mu hostuje i White a konečně Jon Anderson vydává své dílo, dvoualbum - opus „Olias Of Sunhillow, kde se textově vyznává z obdivu k Tolkienově díle Pán Prstenů.

Všechny tyto projekty byly poměrně úspěšné a takřka nebyl důvod proč hrát s Yes. Ovšem Squire byl osloven jak Howem, tak i Wakemanem, jestli neudělají nějakou nahrávku, která by byla důstojnou oslavou této kapely a rozloučili se albem, za které by se nemusel nikdo stydět a bylo takovou pomyslnou tečkou, která uzavírá kapitolu zvanou Yes. Na takovou nabídku kývl nejenom Squire, ale i White s Andersonem a tak celá kapela „zalezla" do nahrávacího studia, kde jamovali a skládali nové písně na poslední album. Všichni se později shodovali, že snad nikdy nenahrávali v uvolněnější atmosféře a jak prohlásil Anderson: „Prostě, říkali jsme si, je to naposled, tak se nebudem ničím stresovat, neplánovalo se žádné turné, firma byla od začátku srozuměna, že končíme... Jiným slovem to nelze nazvat – pohoda...".

V takovéto atmosféře se natočilo album, které vyšlo v roce 1977 a dostalo název GOING FOR THE ONE. Ona uvolněnost z tohoto alba opravdu doslova čiší. Going... obsahuje čtyři písně a všechny by mohly být díky své propracovanosti regulérní součástí Fragile nebo Close To The Edge a zároveň začátkem úplně nové kapitoly Yes. Skladby jsou přímočařejší, mnohem kratší a všemi proplouvají doslova nádherné melodie, které vás okamžitě chytí za srdce. Nejvíce překvapil Steve Howe, který zde není tolik jazzový ani tolik klasický. Hned první a zároveň titulní skladba, vás dostane svou rockovostí vycházející z blues – tedy prvek, který byl u Howa doposud postrádán. Dalším faktorem, který je diferentní od předchozích počinů, je zvuk. Je celkově intimnější, přehlednější a v dobrém slova smyslu, učesaný. Například Howe, nehraje tolik tónů jako dřív - je poněkud pozadu (ale když má prostor, tak je to neskutečný nářez!), nechá spíše vyniknout zpěv a nebojí se použít i jiné nástroje než jeho typické Gibson ES175 či akustické Martinky. Ke slovu se dostávají také Les Pauly, Fendry Stratocastery a dokonce bezhlavý Steinberger.

Wakeman zase neváhal pro další skvost Wonderous Stories odletět do švýcarského kostela St. Martin nahrávat na pravé kostelní varhany. Ovšem nejlepší skladbou, v souladu s ideou posledního alba, je právě závěrečná skladba Awaken. Opět skoro dvacetiminutová kompozice, kde jsou všechny muzikantské nuance, které Yes jakožto celek, kdy pochytili a převedli je k obrazu svému. Mluvit o genialitě, neuvěřitelnému souznění je v tomto případě už opravdu nošením dříví do lesa. Vskutku důstojné zakončení...

Moment, vždyť Yes přeci hrají do dnešních dnů!!! Mějme rozum! Po takovémhle albu a končit?! Atmosféra uvnitř kapely je zase v pořádku, invence je na rozdávání, tak proč toho nevyužít. Následující rok jsou Yes opět ve studiu a natáčí nové album, které vyšlo pod názvem TORMATO. To přineslo první velký hit (ač je to neuvěřitelné, tak skutečně až po deseti letech hraní!!!), který obletěl svět – Don_t Kill The Whale, a na obou březích Atlantiku skončil první v žebříčcích. Celkově je album přímým následníkem Going... Ovšem v průběhu turné k Tormatu dochází k otevření starých ran a z kapely po dokončení turné odchází nejen Wakeman (opět), ale také Howe (další sólovka „The Steve Howe Album") a Anderson, který se připojuje k dalšímu legendárnímu klávesovému mágovi, kterýžto má na svém kontě nejprestižnější filmovou cenu Oskara. Mnozí z vás už možná tuší; jde o Vangelise. Z této spolupráce (zlí jazykové tvrdí, že nešlo jen o spolupráci...) přišla na svět píseň, která je velmi dobře známá i z našich končin v podání Haničky Zagorové – Some How I_ll Find My Way Home.

Atlantik však nechce pustit svou „slepici snášející zlatá vejce" jen tak a vyrukoval se smlouvou, podle které musí Yes vydat ještě dvě alba. Anderson a Wakeman však kategoricky prohlašují, že s Yes už nechtějí mít nic společného a tak se pro změnu hledá kromě nového klávesisty i zpěvák což je úkol v případě Yes doslova nemožný. Nicméně, zpěvák se našel v podobě šikovného producenta a multiinstrumentalisty Trevora Horna a post kláves přijal Geoff Downes. Oba dva také účinkovali v kapele Buggles, takže se velmi dobře znali a byl předpoklad, že by to mohlo fungovat. V roce 1980 tedy vychází v sestavě: Howe, Squire, White, Horn a Downes nové album DRAMA. Album nebylo muzikantsky vůbec špatné, ale k fandům si cestu nikdy moc nenašlo, a jako takové v celkovém kontextu předešlých alb krutě propadlo. Tentokrát byl rozpad už neodvratný. Kapelu znechuceně opouští jak Howe, tak White, ale i sám velký šéf Chris Squire. A protože má název Yes patentovaný, bylo rozhodnuto. Aby dostáli závazkům kontraktu, vydávají ještě živé album YESSHOWS (1980) a poté si šel každý za svým.

Nejlépe to asi vzal za správný konec Steve Howe, který se přidal k Downesovi a společně založili seskupení jež dostalo statut superskupiny. V této kapele učinkovala skutečná super jména: Steve Howe, Geoff Downes, zpěvák a baskytarista John Wetton (Uriah Heep, King Crimson) a Carl Palmer (Emerson, Lake & Palmer, King Crimson). A název této skupiny? Asia. Jejich debut byl až neskutečně úspěšný - několikanásobná platina, skoro deset měsíců první příčky hitparád a koncertní turné bylo vždy a všude beznadějně vyprodané. Co však zbytek spoluhráčů...?

Chris Squire a Alan White začali formovat novou skupinu, kterou nazvali Cinema. Bylo potřeba sehnat ještě nějakého zpěváka, kytaristu a klávesistu. Nakonec se k nim připojil mladý zpěvák, kytarista a skladatel Trevor Rabin a starý známý z prvních alb Yes, Tony Kaye. Zkusmo natočili pár skladeb s názvy Leave It, Hold On, It Can Happen a skladbu Owner Of A Lonely Heart. Poslední jmenovaná byla doslova bomba a producent Trevor Horn (ano, ten Horn) si začal mnout ruce. Pouze se mu pořád nezdál Rabinův zpěv a tak lehce nadhodil variantu jménem Anderson. Jon byl osloven a zkusil nazpívat Owner... - znovuobrození Yes bylo tady! To je však zase trochu jiný příběh, který si povíme příště...

Protože jsem si vědom, že je tento díl poněkud rozsáhlý, jako klasické závěrečné tabulaturové ukázky si uvedeme pouze dva taby, které na druhou stranu nemohu pominout. Intro k Roundabout a alespoň fragment nádherné instrumentálky z pera S. Howa - Mood For A Day.

Opět nezbývá než se rozloučit a příště nás čeká jejich nejslavnější a nejpopulárnější album 90125 s megahitem Owner Of A Lonely Heart a samozřejmě spousta dalších informací...