Zpověď hrobníkova

Grave Digger
Autor: 

Loňského roku se z hloubky šesti stop vynořilo nad zemský povrch již pojedenácté červy prožrané studiové album germánských kovotepců GRAVE DIGGER s názvem Rheingold. Pravidelní čtenáři jistě zaregistrovali, že recenze na toto celkem kvalitní dílko byla podána koncem roku 2003 v prosincovém čísle MUSIC STORE. Kapela letos v červnu nakrátko opustila starou dobrou Evropu, aby potěšila své skalní příznivce „za velkou louží", konkrétně na Weekend Festivalu v americkém Clevelandu. Svojí existencí tahle „parta hrobníků" stále dokazuje, že klasický heavy metal rozhodně není na ústupu. O tom, že ani jejich cesta k vrcholu současné heavymetalové scény nebyla jednoduchá, pojednává následující článek. Pojďme tedy oprášit všechny náhrobní kameny, které vztyčila tajemná postava v kápi a s lopatou v ruce.

Vše začalo již před dvaceti lety, tedy roku 1984, kdy na tehdejší probouzející se německé metalové scéně vybuchl vysoce explozivní kotouček s názvem Heavy Metal Breakdown od právě se rozjíždějící kapely GRAVE DIGGER. Ta však nebyla úplným nováčkem v branži, za sebou již měla dvě neoficiální šestipísňové demonahrávky z let 1982-1983 a zastoupení na sampleru Rock From Hell z roku 1983, přičemž za oficiální letopočet založení kapely je považován již rok 1980! Hlavním tahounem a zároveň „řvounem" skupiny byl charismatický Chris Boltendahl, jemuž na pódiu i ve studiu asistovali kytarista Peter Masson, baskytarista Willi Lackmann a bubeník Albert Eckardt.

Debutní album s velmi příznačným názvem si opravdu zaslouží býti nazýváno průlomovým po všech stránkách. V tehdejším undergroundu si okamžitě získalo spoustu posluchačů dychtivě lačnících po všem, co alespoň trochu zavánělo právě se probouzejícím těžkým kovem. Nabroušené a přitom geniálně jednoduché riffy, hutná basa, razantní bicí – poznávací znamení daného stylu. Nade vším nádherně vyčnívá drsně chraplavý Boltendahlův vokál, který občas sklouzne (tak jako v profláknutém ploužáku Yesterday) do baladičtějších poloh. Celou hřbitovní seanci otevírá speedová nářezovka Headbanging Man, při které si musíte okamžitě omlátit hlavu o futra. Po ní následuje titulní song, jenž se do budoucna stává absolutní hymnou. Antiválečná Back From The War se z původního ponuře rozvláčného tempa rozjíždí do svižné střednětempé kompozice. Již zmiňovaná Yestarday pak přinese zklidnění pouze dočasně, protože to s vámi v následující písni We Wana Rock You opět pěkně zatřese. Pak následují temná Legion Of The Lost, téměř rock’n’rollově zbreakovaný Tyrant a speedově se nesoucí vypalovačka 2 000 Light Years From Home (mimochodem předělávka od Rolling Stones). Závěr obstarává pouze tříminutová, avšak infarktově nekompromisní „nářezovka" Heart Attack. Co k tomu dodat? Je to jedno z nejlepších alb dosavadní „hrobníkovy" diskografie. V témže roce (1984) byl vydán i singl Shoot Her Down, jenž kromě titulní skladby obsahoval songy Storming The Brain a We Wanna Rock You.

Jako spousta jiných kapel, tak i GRAVE DIGGER řešili problém, jak navázat na tak skvělý debut. Až příliš rychle vydaný následovník Witch Hunter z roku 1985 již postrádá onen jiskrný náboj dravosti a energie, kterým jen sršela nadupaná „jednička". Druhé album se poslouchá tzv. jedním uchem dovnitř, druhým ven. Přesto zde najdeme typicky diggerovsky odsypávající songy, jako např. titulní otevírák Witch Hunter, Night Drifter nebo Get Away. Snahou zpestřit zaběhnutá klišé oplývají rytmicky rozvolněnější kompozice Get Ready For Power, Fight For Freedom nebo Friends Of Mine. Časový odstup ale ukázal, že touto formou cesta k úspěchu nevede. Tak jako na debutu, i zde najdeme vyloženě pomalý song, tentokrát s názvem Love Is A Game. Na Yesterday však nemá ani zdaleka. Chybí mu tolik potřebný feeling. Jako pouhá výplň se jeví nevýrazná Here I Stand, ale úplným omylem je skladba School’s Out. Tady pánové trochu ťápli do zelí Alice Cooperovi. Výsledkem je příšernost, která ještě více nabourává již celkově chabější dojem z poslechu desky. Samotný Chris Boltendahl s odstupem času přiznává, že se na debut nepodařilo kvalitativně navázat.

Z relativního neúspěchu druhé desky vyšli GRAVE DIGGER přinejmenším poučeni. Třetí deska s názvem War Games z roku 1986 je již charakteristická výraznějším posunem dopředu. Zachovány zůstaly klasické speedoviny jako Fire In Your Eyes nebo rock’n’rollově vytvrzená Keep On Rockin’. Nechybí ani střednětempé riffoviny s lehce zapamatovatelnými refrény jakými jsou Heaven Can Wait, Let Your Heads Roll či stadiónová „vyřvávačka" Fallout. Téměř povinný „cajdák" obstarává dojemná píseň Love Is Breaking My Heart. Vrcholem alba je na sebe navazující dvojkompozice Paradise a Enola Gay (Drop The Bomb), tematicky pojednávající o svržení atomové bomby na Hirošimu.

Faktem je, že si hrobník svým třetím výtvorem tak trochu napravil pošramocenou pověst. Přesto se brzy vynořil problém. Kapela stála před rozhodnutím, kam směřovat do budoucna. V druhé polovině osmdesátých let byl hudební trh zaplavován stále více komerčnějšími, glamrockově „šmrncnutými" záležitostmi z druhé strany Atlantiku. Evropské kapely se tomuto americkému pojetí heavy metalu buď přizpůsobily, nebo ukončily činnost. GRAVE DIGGER na rozdíl od svých kolegů ACCEPT volil první možnost. A nutno říci, že ne zrovna šťastně. Příklon ke komerčnějšímu soundu, obměna členů a změna celkového image kapely vedly nakonec i k přejmenování kapely na DIGGER. Pod touto hlavičkou vydané album Stronger Than Ever mělo podle představ vydavatelské firmy NOISE proniknout na americký trh. Bylo však vyloženým propadákem, znamenalo obrovskou ztrátu fanoušků a tím de facto konec. V roce 1987 se „zbytky hrobníka" oficiálně rozpadají.

Fungování projektu DIGGER však přineslo přeci jen něco pozitivního. V něm se zpěvák Chris Boltandahl seznámil s jistým kytaristou slyšícím na jméno Uwe Lulis. Spolu po dlouhých šesti letech nastartovali proces zmrtvýchstání pavučinami a prachem pokrytého hřbitovního pracanta. Rok 1993 se tedy nese ve znamení vztyčení comebackového pilíře s nekompromisním titulem The Reaper. Jak praví sám Boltendahl v úvodním Tribute To Death: „Temné síly nikdy neodpočívají ..., ... sám smrťák povstane z plamenů pekelných ...".

Jednalo se skutečně o návrat ve velkém stylu. Nasvědčovalo tomu i složení hudebníků. Kromě již zmiňovaných aktérů sestavu doplnil basák Thomas Götlich a na bubenickou židličku usedl ostřílený tlučmistr Jörg Michael (ex – Rage, Mekong Delta, Headhunter). Na kvalitě comebackového alba je to opravdu znát. Po již zmiňovaném intru rozjíždějí hrobníci svoji divokou jízdu. Úvodní song The Reaper předznamenává skutečné znovuzrození. Tak údernou skladbu GRAVE DIGGER do světa doposud nevypustili! Smrťák se vrátil, lidičky spaste se! Ani následující vypalovačka nenechá odvážné posluchače vydechnout, Ride On je jízdou v pravém slova smyslu. Dva kopáky a nekompromisně riffující kytara Uwe Lulise podporovaná brumlající basou Tommi Göttlicha. O projevu samotného frontmana Boltendahla ani nemluvě. Ten od této chvíle užívá zcela oficiální přezdívku „Uncle Reaper". Nesmíme však zapomenout na ostatní songy z tohoto přelomového alba. Ve středním tempu s velmi chytlavým refrénem se nese Shadows Of The Moonless Night, kterou střídá opět superrychlá vypalovačka Play Your Game (And Kill). Podobně na albu zazní ještě songy Spy Of Mas’On, Fight The Fight a Ruler Mr. H. Za vyzdvihnutí stojí zvláště „chutné" sólo v Play Your Game, kde je možné vypozorovat typický rukopis kytaristy Lulise, jenž se objevil i v následujících počinech. Rozhodně zajímavou skladbou je And The Devil Plays Piano, ve které můžeme slyšet trochu netradiční (blues-rockové) postupy, které se doposud neobjevily v dosavadní „hrobníkově" tvorbě. Osmdesátá léta však již zcela evidentně evokuje Legion Of The Lost (part II.), která má stejný začátek jako její předchůdkyně, liší se však dravějším nástupem v druhé polovině a vůbec další kompoziční strukturou. Album uzavírá neverbální outro The Madness Continues.

Každopádně šílenství pokračuje. Hrobník po svém velkém návratu žhaví hned následujícího roku fanoušky formou sedmiskladbového minialba Symphony Of Death, kde můžeme v sestavě GRAVE DIGGER naposled slyšet bubenického mistra Jörga Michaela (než uteče k RUNNING WILD a STRATOVARIUS). Minialbum se téměř neodlišuje od comebackového The Reaper, je však více „heavy". Typické vypalovačky zastupuje pouze titulní skladba a kvapík Shout It Out. Při detailnějším poslechu trochu postrádám v celkovém soundu baskytaru. Že by si dal pan Göttlich v době nahrávání dovolenku? Ne, to jenom díky výslednému mixu ostře nabroušené kytary basu totálně přehlušily.

Rok 1995 se pro GRAVE DIGGER nese ve znamení velkých změn. A to zejména po personální stránce. Jak už bylo výše naznačeno, odchází kvalitní zástupce rytmické sekce, bubeník Jörg Michael. Jeho místo ve studiu při natáčení desky Heart Of Darkness zaujal Frank Ullrich. I po hudební stránce jsou postřehnutelné určité změny. Album je hodně temné, i když můžeme polemizovat, zdali vůbec GRAVE DIGGER někdy vytvořili veselou skladbu. Po nezbytném intru Tears Of Madness vypálí divoký Shadowmaker, po němž následují úderně zbreakované The Grave Dancer a Demon’s Day. Ale další „řežba" v podobě antiválečné Warchild doposud neměla (a stále nemá, alespoň, co se rychlosti týče) v tvorbě GRAVE DIGGER obdoby. Po ní musí logicky následovat něco uklidňujícího. Ale při poslechu titulní Heart Of Darkness mi dodnes běhá mráz po zádech. Tento experimentální bezmála dvanáctiminutový opus dokazuje, že je kapela schopna stvořit i epičtější záležitosti. Závěrečný set alba obstarává takřka thrashově znějící Hate, budoucí koncertní výplňovka Circle Of Witches a nevýrazná Black Death. Majitelé 6 666 kusů limitovaných digipacků se mohou těšit ještě ze dvou bonusů. Těmi jsou „nadupaný" My Life a ekologicky laděný „polocajdák" Dolphin’s Cry.

Ačkoliv album nedosahuje kvalit comebackového Reapera, splnilo svoji úlohu na tehdejší skomírající speedmetalové scéně. Co lze však určitě tomuto „zářezu" vytknout, je zejména nepříliš kvalitní zvuk bicích studiového bubeníka Franka Ullricha. Toto si zaplaťhrobník kapela uvědomila. Po absolvování koncertního turné k této desce nastává z hlediska obsazení této muzikantské pozice další změna. GRAVE DIGGER „zlanařili" bicmena z právě se rozpadnuvších souputníků CAPRICORN. Muzikant slyšící na jméno Stefan Arnold získal díky své podobě s legendárním kytaristou IRON MAIDEN přezdívku „Dave Murray".

Novic na bubenické stoličce je už slyšet na dalším hudebním počinu „hrobníků". První z řady následujících monotematických desek byla vyhrabána na povrch zemský ještě v roce 1996. Honosí se názvem Tunes Of War a soudě podle obalu muselo být na první pohled jasné, o co zde půjde. GRAVE DIGGER si vzali na paškál dějiny Skotska. V té době zrovna v kinech „frčel" film Statečné srdce s Melem Gibsonem v hlavní roli, avšak „hrobníci" s tímto faktem popírají jakoukoliv souvislost. Navíc hájí svůj výběr oprávněným tvrzením, že basák Tommi Göttlich psal na toto téma diplomovou práci. Každopádně GRAVE DIGGER zpracovali nejvýznamnější období skotských dějin vskutku po svém. Po intru The Brave ve stylu skotské národní hymny (samozřejmě s asistencí tradičního folklórního nástroje) následuje úvodní vypalovačka Scotland United, kterou vystřídá střednětempá „stadiónová vyřvávačka" The Dark Of The Sun. Po ní následuje superrychlá William Wallace (Braveheart). A tak bychom mohli pokračovat až do samého závěru. Album obsahuje i pomalejší záležitosti (The Bruce), dokonce procítěnou baladu The Ballad Of Mary (Queen Of Scots). Je více než zřejmé, že skotské motivy přinesly celkovému projevu větší hymničnost. Zejména mohutnými sbory v refrénových pasážích se na albu nešetřilo.

Album Tunes Of War zaznamenalo poměrně velký úspěch. Avšak na téměř stoprocentně propracovanou lahůdku si museli fanoušci počkat další dva roky. Mezidobí bylo vyplněno jak jinak než koncertováním. Z koncertu v Řecku byl pořízen kraťoučký záznam, jenž se objevil v roce 1997 na minialbu The Dark Of The Sun v podobě písně Rebellion. Spolu s ní a titulní záležitostí se na kotouči objevily nově zahrané skladby Heavy Metal Breakdown, Witch Hunter a Headbanging Man.

Rok 1998 lze označit pro kapelu jako přelomový. Světlo světa spatřila totiž fošna Knights Of The Cross, s níž se „hrobníci" vyšvihli na pomyslný vrchol. Jak už název napovídá, tématicky se album zaobírá historií křížových výprav a s nimi spojenými událostmi. Hrobužel nebo spíše hrobudík došlo i k personálním změnám. Na postu baskytaristy se objevil starý známý Jens Becker (ex-RUNNING WILD, X-WILD), který nahradil Thomase Göttlicha. S odstupem času lze říci, že tato změna kapele více než prospěla. Album vedle hymničnosti, pompéznosti, tvrdosti a rychlosti oplývá také notnou dávkou nadšení a spontánnosti. Určitý prostor dostaly i klávesy obhospodařované do té doby utajovanou osobou (později vyšlo najevo, že dotyčným je dnes oficiálně uznávaný člen Hans Peter Katzenburg). Celé album působí na jedné straně velmi kompaktním dojmem, na druhé straně mu nelze upřít určitý závan pestrosti. Najdeme zde jak „odsypávačky" typu Monks Of War, Lionheart, Inqusition nebo Over The Sea, tak také hymnické songy typu Knights Of The Cross, Heroes Of This Time nebo Baphomet. Nechybí ani baladicky laděná The Curse Of Jacques, která se tematicky zaobírá procesem s posledním velmistrem templářů Jacquesem de Molayem. Album oficiálně uzavírá skladba The Battle Of Bannockburn, která vykazuje určitou spojitost s předchozím albem (pomoc templářů Skotům v boji proti Angličanům). Majitelé digipacků se rozhodně mohou těšit z tracku č. 13, jímž je zdařilá sabbatovská předělávka Children Of The Grave.

Až příliš brzo se GRAVE DIGGER vracejí na místo činu. Roku 1999 vytesávají světu na odiv další hudební monolit. Tentokrát je to kámen až příliš těžký na to, aby mohl být vyzdvižen hudebnímu nebi blíž. Album Excalibur svým názvem evokuje, že se opět jedná o monotematické dílo. Bylo inspirováno staroanglickou legendou o tajemném meči, Lancelotovi, Merlinovi, králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu. Veškeré indicie tedy naznačují, že se bude jednat o další pochoutku. Ale ouha. Snad kvůli příliš krátké době od vydání předchůdce album po hudební stránce nepřináší téměř nic převratného. Jako by pánové ze hřbitova trochu více zčervivěli (rozuměj zlenivěli) a na toto prožrané prkno seškrábali pouze zbytky z předchozí skvělé křižácké hostiny. Netvrdím, že všechny songy stojí za starou bačkoru. Výborné jsou zejména úvodní „palby" Pendragon a Excalibur nebo líbivá hymna The Round Table (Forever). Chybí zde však tolik potřebná dávka pověstné energie. Je také více než pravděpodobné, že se do procesu tvorby promítly personální neshody mezi aktéry rozhodujícího tandemu Boltendahl-Lulis. Po několikaleté spolupráci tedy opouští řady hrobníků Uwe Lulis a album Excalibur je posledním v diskografii GRAVE DIGGER, kde můžeme obdivovat neskutečně precizní riffy i chytlavé kytarové vyhrávky tohoto bezpochyby vynikajícího muzikanta.

Na přelomu tisíciletí tak i GRAVE DIGGER stáli na prahu nové etapy svého hudebního života. Post kytaristy však dlouho nezeje prázdnotou. Lulisovým nástupcem se stává Manni Schmidt, muzikantská veličina působící koncem osmdesátých a na počátku devadesátých let ve velmi populární skupině RAGE. Po sedmi letech muzikantské absence se vrátil na hudební scénu a objevil se zrovna v řadách GRAVE DIGGER. S ním hrobníci absolvují mimojiné i koncert ve Wackenu, jehož záznam je oficiálně vydán v roce 2002.

Ale nepředbíhejme. Rok 2001 se nese ve znamení vydání alba s jednoduchým názvem The Grave Digger. Na něm své šestistrunné umění poprvé předvádí nová posila kapely. A nutno říci, že poměrně slušně. Přesto je z kytarového projevu ještě cítit předchozí Schmidtovo angažmá. Celé album je díky tomu oproštěno od předchozí hymničnosti a sborové bombastičnosti, pro jednotlivé skladby jsou signifikantní hutně řezavé kytarové riffy a nekomplikovaná sóla. Je však nesporným faktem, že nově příchozí člen vtiskl skupině trochu odlišný výraz. Tomu se do určité míry přizpůsobila i zbývající část hudebníků. Temně vyznívající a přitom stále nadupaná rytmika Becker-Arnold, ale hlavně citelně níže položený „chrčák" zpěváka Boltendahla. Skladby však na můj vkus vyzařují příliš mnoho pesimismu a smutku (inu, jak jinak na hřbitově). Od úvodní Son Of Evil přes titulní Grave Digger až k finálnímu žalozpěvu Silence při poslechu běhá mráz po zádech a každou chvíli lze očekávat zjevení některého z duchů, jimiž se to v tomto servírovaném záhrobním setu jenom hemží. Na radosti rozhodně nepřidá ani fakt, že je celé album věnováno památce slavného básníka Edgara Allana Poea (proč také song Raven, že?). Majitelé digipacků jsou zcela určitě potěšeni závěrečnou bonusovkou Black Cat, já osobně z toho nadšením do hrobu nepadám.

Roku 2002 se hrobníci prezentují již výše uvedeným živákem s názvem Tunes Of Wacken, jenž vychází i v DVD podobě. Tolik potřebný hudební soulad se kapele podařilo nalézt až na loňském hudebním počinu s názvem Rheingold. A tímto se de facto dostáváme k úvodu tohoto článku. Jaký bude další osud této bezpochyby legendární kapely, to ukáže teprve budoucnost.