Pokud by si Karel Jaromír Erben mohl vybrat, na který nástroj by rád vybrnkal své Hřbitovní kvítí, pak vsadím svou poslední strunu na to, že by zvolil právě tohoto Deana – totiž model Razorback Cemetery Gates. Notabene pokud by si jej z obchodu mohl odnést v solidním pevném pouzdru, ve kterém je kytara prodávána a které je ne-samozřejmě v ceně... Zkusme se v několika následujících odstavcích podívat na to, jak by se mu na takovou kytaru nejspíš hrálo..
Cemetery Gates vychází z modelové řady Dime Razorback, tedy z řady, pod kterou je podepsán dnes již legendární kytarista (také) dnes již legendární kapely Pantera Dimebag Darrell. Obecně a souhrnně lze v rámci úvodního představení napsat, že tvarově se jedná o výrazně vyostřenou modifikaci obvyklého deanovského ML tvaru s nepřehlédnutelným grafickým vylepšením nejen lícové strany nástroje, ale v souladu s tématem samotného vyobrazení také s příslušně vyvedeným orientačním vykládáním hmatníku. Pro maximální přesnost tohoto obecného introitu snad ještě dodejme také to, že harmonickému vyznění tématu „Cemetery gates“ napomáhají i nápaditě vyvedené krytky potenciometrů pro tónovou clonu a pro snímače.
Prvním určitým překvapením, které se konalo v případě seznamování se s tímto věru že temně se profilujícím kouskem „sladkého dřeva“, byla skvělá vyváženost celého nástroje. Tedy i ten fakt, že nástroj perfektně „padnul“ (do ruky i na tělo), což vzhledem ke skutečně radikální tvarové vyhraněnosti bylo více než jen příjemným zjištěním. Za dřevo pro výrobu těla byl vybrán mahagon, což dokládá jednak poctivá váha nástroje, jednak – jak uvidíme dále – i samotný charakter zvuku, který se z Cemetery Gates line. Masivnost mahagonu není v případě tohoto modelu vůbec na škodu, naopak s ohledem na tělesnou rozprostraněnost těla samotného nástroje zvolený typ dřeva pouze dál přispívá k pocitu velmi jisté solidnosti, s jakou na vás tento model pravděpodobně zapůsobí poté, co jej uchopíte do ruky. Mahagon byl také použit pro konstrukci dvaadvacetipražcového krku osazeného palisandrovým hmatníkem, vykládaným ve stylu „Dime Razor“, což konkrétně znamená (pravděpodobně) umělo-perleťovou žiletku „položenou“ přes dvanáctou polohu a dále pak šipky, umístěné na zbývajících značených polohách, které jsou co do svého směru orientovány od hlavice nástroje ke středu kytary. Poněkud méně expresivní značení poloh pak najdeme pochopitelně také na hraně krku.
Víme tedy již, že nebudeme-li respektovat směr zmíněných orientačních značek, doputujeme přímo k tradičně tvarované deanovské hlavici. Ta (jako obvykle u těchto modelů) působí téměř až neskutečně robustním a „těžkým“ dojmem, což však vzhledem k dříve zmíněné perfektní vyváženosti nástroje není vůbec na škodu, ba naopak: podle mého názoru se jedná o příjemně oku libou souhru hlavice se samotným tělem. Osazení hlavice je realizováno kvalitní mechanikou Groover, samotná hlavice pak nese tradiční logo „Dean“, které doplňuje v této řadě (opět tradiční) nápis „DIME Razorback“. Oba dva popisky jsou vyvedeny na podkladové kresbě, která výrazně dosvědčuje vesele funerální grafické téma tohoto nástroje.
Ladění je samozřejmě kompletně zamknuté, což nás přivádí ke zmínce o zámcích na nultém pražci a od nich k protilehle umístěnému obouzvratnému licencovanému Floyd Rose tremolu. Pod tremolem se na očekávatelných pozicích vyjímají potenciometry snímačů a potenciometr pro ovládání tónové clony. Krytky potenciometrů jsou, jak bylo řečeno na začátku textu, opět opticky situovány s ohledem na hřbitovní romantiku a stejně tak, jako bývá někdy snadná cesta na krchov, je i chod samotných potenciometrů snadný a plynulý, s průběhem, který umožňuje (v případě potenciometru tónové clony) volit z relativně širokého spektra frekvenčního výraziva. Může být (v případě potenciometru snímačů), že proto dojde také na housle (resp. houslový efekt). Snímání řeší dva humbuckery; snímání u krku zajišťuje model Dean, u kobylky se o snímání stará model Dimebucker. Přepínání (či spínání) obou dvou snímačů umožňuje opět v obvyklých místech umístěný pákový přepínač.
V rámci informace o mahagonovém těle tohoto nástroje padla zmínka o tom, že volbu dřeva stvrzuje také samotný zvuk. Pojďme se proto nyní na zvuk podívat blíže (nakolik je tedy ovšem možné zvuk vůbec „vidět“). Nejprve je snad ještě třeba připomenout, že (jak také již bylo řečeno) mne osobně Cemetery Gates překvapila svou vynikající vyvážeností po stránce konstrukční. U některých typů kytar s podobně řešenými hlavicemi se zhusta totiž stává, že nástroj padá na hlavu. Dean Razorback Cemetery Gates tedy rozhodně nikoliv. A o další příjemné překvapení se postarala zvuková možnost „brány“, tedy relativně výrazný, ale určitě příjemně hlasitostně nepoddajný zvuk nástroje, který byl produkován ještě „na sucho“ - u „solid body“ jsem prostě čekal, že bude zvuk tišší a že se kytara rozehraje teprve až ve spojení s aparátem. Uvedené zjištění tak proto kvituji s jistým uznáním.
Po připojení do aparátu se mahagon přihlásil ke slovu poctivě hřejivými basy a nepřeslechnutelně vybroušenými výškami. Pravdou je, že co se týče středů, bylo by třeba jim (alespoň podle mého mínění) nepatrně pomoci „vybudit se“ korekcemi na aparátu, ovšem se stylem hry, který praktikoval Dimebag Darrell se budete po tomto nástroji beztak pohybovat od hutných basových podkladových frází až do k flažoletům sahajících výšek - takže kdo by dbal právě jen o nějaké mainstreemové středy? Navíc nejde o to, že by středy nějak absentovaly, jen „stojí“ v pozadí mezi skutečně plnými basy nebo výrazně ostrými výškami. Konkrétně vyrovnaný poměr mezi základními a harmonickými tóny se tak plně projevuje především při hře bez zkreslení, kdy celkové spektrum navíc překryje přirozeně teplý charakter basů. Inklinaci k napísknutí flažolet rozhodně nepostrádá snímač u kobylky, silnými a poctivými výškami zase protáhne sólovou hru snímač u krku. O dělbu „práce“ co do snímání je tedy kompletně postaráno. S klidným svědomím tak nelze než nenapsat, že kytara hraje přesně tak, jak byste to od nástroje tohoto typu v toto cenové třídě očekávali. Takže... Proč si na Dean Razorback Cemetery Gates nezahrát třeba Cemetry Gates od Pantery z alba Cowboys From Hell? Protože je to těžké? Ale kdepak. S touhle kytarou určitě není.
