Dunlop JH-2 Jimi Hendrix 70th Anniversary

Výroční model kytarového kvákadla
Výrobce: 
Distributor: 
Cena: 
4 990,00 Kč
Dunlop JH-2

Drží se to při zemi a krásně si to kváká – ale ne, nemám na mysli to drobné zelené zvíře. Je to lesklá černá kovová věc: kvákadlo. Některé vlastnosti se s žabámi sice shodují (např. čím více se na to šlápne, tím prudší kvakot to vydává), je ale více bodů, ve kterých se kvákadla s žábami zásadně rozcházejí. Ponechme tedy tato drobná stvoření svému osudu a obraťme pozornost na kytarový efekt, který si ji v rámci následujícího textu jistojistě zaslouží více.

Předně bych se zastavil u fenoménu kváka-dla. Je až zarážející, že efekt po technické stránce tak jednoduchý patří k právě k těm nejoblíbenějším. Dokonce je velmi hojně využíván i mimo oblast kytar. Nezřídka byl používán s Fender piany a jinými elektrickými klávesovými nástroji. Za pozornost stojí i odvážní dechaři, mezi něž patří např. Miles Davis. De facto se dá (s úspěchem úměrným vynalézavosti hudebníka) využít všude, kde se zvuk nástroje jakýmkoliv způsobem převádí na elektrický signál. My si však popíšeme kvákadlo z pohledu kytaristy.

Když se hovoří o kvákadlech, povětšinou se to týká CryBaby, což ale nepředstavuje vůbec žádný jeden konkrétní pojem. Jedná se totiž o celou řadu kvákadel vyrobených americkou firmou Dunlop. Kromě běžných wah efektů sem patří mnoho „podpisových“ či jinak výstředních exemplářů (své vlastní kvákadlo tu má např. Slash, Joe Bonamassa a další), dokonce je zde jeden kousek určený i baskytaristům. K sedmdesátým narozeninám Jimiho Hendrixe byla vyrobena limitovaná edice dvou tisíc kusů efektu, který se měl svým zvukem co nejvíce přiblížit tomu, který si pokvakoval ve skladbách jako Voodoo Child nebo Up From the Skies. Je třeba podotknout, že Hendrix nehrál na kvákadlo od Dunlopu, nýbrž na původní CryBaby vyrobené firmou Thomas Organ Company. 

Konstrukce

Tvarově pedál odpovídá klasickému CryBaby designu. Tělo kvákadla je masivní a celokovové, tedy i náležitě těžké (což ocení zvláště šílenci jako já, kteří si nosí své kytarové vybavení na zádech). K úpravě povrchu byl použit lesklý černý lak, což působí luxusním dojmem (většina kvákadel od Dunlopu je totiž matná). Co se týče elektroniky, je tu jedna věc, která rozhodně stojí za povšimnutí. Mám na mysli cívky Fasel, které byly součástí prapůvodních CryBaby kvákadel. Dlouhá léta se pak na trhu vůbec nevyskytovaly, ale v posledních letech se začaly znovu používat. Najdete je nyní ve vyšších řadách kvákadel. 

I tato součástka přispěla k přiblížení se Hendrixovu zvuku. Od klasického CryBaby se tento pedál liší také podpisem Jimiho Hendrixe na přední straně. Na šlapce je k vidění kytaristova podobizna navržená Johnem Van Hamersveldem. Vcelku se mi líbí jak grafické zpracování, tak vůbec nápad umístit na efekt Hendrixův tak lehko rozpoznatelný obrázek. Poněkud zvláštní pak ale je, když si hráč uvědomí, že po celou dobu kvákání šlape po obličeji nejslavnějšího kytaristy.

Pozitivně hodnotím také, že konstruktéři nezapomněli na šachtu pro devítivoltovou baterii. Uživatelé Dunlopových kvákadel se mohou divit, že tuto maličkost vůbec zmiňuji. U firmy Vox (například) není však pohodlný přístup k baterii vůbec samozřejmostí. Jejich kvákadla nejsou dokonce ani vybavena zdířkou pro napájení adaptérem, která na CryBaby nechybí. Není to však podle mého názoru věc důležitá, protože kvákadlo nemá příliš velký odběr energie a baterie vydrží dlouho.

Když CryBaby začne kvílet

Poměrně dlouho jsem používal kvákadlo Cry-Baby GCB95, tedy nejobyčejnější (ale přesto neobyčejný) wah-wah pedál od Dunlopu. Na krabičku JH-2 jsem byl hodně zvědavý, protože jsem si moc dobře nedovedl představit, jak se od sebe mohou tyto dva sourozenci lišit, zvláště když oba pocházejí z jedné dílny. A jak se dalo očekávat, překvapen jsem byl, a to nemálo. Zatímco obyčejné CryBaby s oblibou skáče do velmi průrazných a ostrých výšek, Hendrixův pedál si hoví na frekvenčním spektru o trochu níže. Výsledný zvuk je tedy kulatější, hladší a méně průbojný. 

Při úplném došlápnutí na patu pedál pohltil téměř všecek tón, zůstal jen hukot nízkých frekvencí. Není to špatné, když se hráč pohybuje v nízkých polohách, výše jsem měl však dojem, že Jimiho hlava na šlapce krabičky (s prominutím) „sežrala“ veškerý zvuk. Proto jsem se častěji držel blíže špičky. Tady se mi zase líbilo, že zvuk nebyl přes-příliš ostrý, díky tomu byl i přechod od nízkých frekvencí k vysokým (tedy od paty ke špičce) krásně hladký a plynulý. Ani úplně na špičce pedál neječel ani nechrastil, takže jsem se této krajní poloze nemusel vyhýbat. S lehce zkresleným zvukem neměl pedál žádný problém. Trochu jsem se obával, že při velkém zkreslení se bude Hendrix na obrázku vzpouzet, ale k mému překvapení tomu tak nebylo. Jen tu o něco víc platilo, že ve výškách není radno došlapovat patou úplně na doraz. Nenarazil jsem na to, že bych při hraní s kapelou mizel v šumu ostatních nástrojů. Navzdory méně výrazným výškám zvuk neztrácel na suverénní průbojnosti. Jistou dobu mi trvalo, než jsem si na něj zvykl, postupem času jsem si však oblíbil právě jeho oblou a nezvyklou hutnost. 

Škála možností využití efektu je velmi pestrá. Díky svému ne zcela typickému projevu ale nemusí být tento model úplně přijatelný pro všechny hudebníky. V hendrixovském bluesrocku zapadne skvěle, aniž by kdokoliv tušil byť jen nepatrný náznak výstřednosti. V ostatních formách rocku a v nejrůznějších směrech jazzu rovněž nebude působit zvláštně. Pro funky už může být absence řezavých výšek ne zcela žádoucí, rozhodně ale netvrdím, že je kvákadlo pro tento styl nevhodné. Mám jisté obavy, že by testovaný wah pedál příliš nevyhovoval hudebníkům věnujícím se tvrdší hudbě. Ovšem toto už je otázkou vkusu každého muzikanta.

Musím dodat, že pedál je skvěle funkční i po mechanické stránce. Se šlapkou jde pohybovat velmi lehce a plynule. Vůbec nedocházelo k nepříjemným skokům (nastávají ve chvíli, kdy pedál klade v určitých polohách menší odpor), na které jsem čas od času narazil u svého starého kvákadla. Bylo mi také milé, že zapínání či vypínání šlo velmi lehce. Jen jsem trochu přitlačil na špičku a už to cvaklo. Já, zvyklý na to, že se musí při přepínání pořádně dupnout, jsem byl touto skutečností potěšen.

Závěrem

Nyní tedy abych shrnul zmíněné informace a postřehy. CryBaby JH-2 je zcela jistě pedálem velmi kvalitním. Má hladký chod a lehce se zapíná. Co se zvuku týče, určitě mohu vyzdvihnout jeho neobvyklost, dnes snad již výstřednost, tedy příjemně hutnou a zároveň jemnou kulatost nižších frekvencí tímto pedálem upřednostněných. Po designové stránce je pedál v celku tradiční, avšak díky lesklému laku a Jimiho obrázku nikoli zcela, což hodnotím kladně. Tedy ve věci technického provedení nemám naprosto žádnou výtku.