Electro-harmonix pedály

De`ja vu
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
Ceny v textu

Psal se rok 1983. V jedné nejmenované obci svitavského okresu právě probíhal sobotní „bigbít" a naše rocková kapela, kterou jsme měli na gymnáziu, dostala o půlnoci prostor zahrát si naživo. Paráda. Na ztemnělém pódiu se tyčila hradba aparátů a já jsem mohl svou kytaru zapojit do toho, na co jsme vždycky jen zpovzdálí závistivě koukali. To však nebylo všechno. Na zemi ležela rozměrná blýskavá krabička, dovezená ze Západu, pro mě tehdy naprosto nedostupná. Hráli jsme „Vodu" od Olympicu a já měl najednou se svou Iriskou zvuk jako profík. A na té naleštěné kouzelné krabičce byla napsána magická slova: „DeLuxe electric mistress flanger/filter matrix, electro-harmonix, made in U.S.A."

Jó electric mistress …. Byly to doby, kdy jsme nechápali, jak se dělají zvuky, které jsme slyšeli na deskách tak těžce sehnatelných po pokoutních burzách (jako bývávala v Brně pod „Janáčkem"). Ti šťastnější, co měli někoho „za čárou", či se tam nějakým zázrakem sami podívali a ještě větším zázrakem i něco přivezli, ti byli pro nás, obyčejné muzikanty, jako kouzelníci a polobohové, protože najednou ten zvuk měli taky. Nám dělala společnost Tesla Vráble a byli jsme za to vděčni. Dnes, kdy je „na krámě" téměř vše a jako vždy už rozhodují pouze peníze, to už sice nemá onu poezii, ale zato máme nepoměrně větší možnosti; už nejsme ve vyjádření a uskutečnění našich hudebních představ omezováni nějakými zákazy. A efekty Electro-Harmonix mě vlastně provázejí od oné sobotní noci stále – na výšce, ještě „za totáče", to byly Doctor Q a populární Small Stone. Nutno přiznat, že jsme to všechno posuzovali značně neobjektivně, protože už proto, že to bylo ze Západu, to prostě hrálo úžasně. Vlastně jsem tehdy ani netušil, s jakou legendou se to setkávám a že ji jednou budu moci pořádně proklepnout.

Takže - hrr na ně!

Analog, analog

Eddie van Halen jednou v rozhovoru důrazně zastával stanovisko analogové cesty signálu všude, kde to jen jde; říkal něco o tom, že ten hřejivý dojem ze zvuku prostě nejde ničím nahradit. Takže teď jsem si mohl uvědomit, jak moc jsou jeho slova pravdivá, a že se to prostě sice těžko definuje a vysvětluje, ale rozdíl slyšet je. Nemusí samozřejmě vyhovovat každému, to přece vůbec nevadí; ale taky mi někdy trochu schází ty staré dřevní zvuky a styl hry, kdy, mimo jiné, bubeník v blues a hard rocku hraje „za dobou" a nemá do sluchátek puštěný strojově přesný click, a kdy samotný kytarový zvuk bez kapely se skoro nedá poslouchat – ale když se to celé rozjede, váš tón se z toho všeho vyvalí jak lokomotiva.

Dnešní nabídka E.H. zahrnuje poměrně bohatou řadu různých efektů; přímo o signál se starají overdrivy a distortiony, z nichž tři jsou „celolampové" (2 x 12AX7EH), a kromě reverbů je tu pár krabiček typu envelope, které pracují s obálkou signálu – od již výše zmíněného Doctora Q až po Q-trony, Memory Many a snad nejlegendárnější Small Stone Phase shifter. Obecně se dá říci, že jsou „čisté" a, kromě snad extrémních nastavení, nešumí; mají průzračný, teplý, příjemný zvuk. No a aby si „amíci" zase o sobě tak moc nemysleli, hodíme na ně oprávněně trochu bláta: provedení výrobků je v detailech jaksi nedílenské, trochu garážové. Tak například otočné potenciometry – v katalogu jsou ty, které byly i na tom starém mistressu – pěkné vintage čudlíky se zřetelným zobáčkem ukazujícím polohu; na těchto výrobcích byly osazeny nějaké levnější, válcovité typy, kde se rychle smývala barva orientační značky. Chce to počesku dodělat doma – vyrýt drážku a vylít barvou.

Povrchová úprava je eloxovaný hliník či jemně leštěný nerez, Small Stone a Big Muff mají dno a boky z kovu potaženého koženku imitujícím plastem. Nepříjemné je dále to, že popisky, zvláště na Memory Manovi, nejsou dle mého názoru příliš trvanlivé a budou se snadno odírat při používání krabičky. Nejlépe bude naučit se to ovládat popaměti a vědět na co který ovladač je. Zvláštní také bylo, že jsem doma měl čtyři krabičky – a k tomu tři typy různých síťových adaptérů. Ale dost už kamenů házení, raději se na jeden kámen podívejme blíže.

Kamínek se valí

Small Stone. Nejkrásnější phaser na planetě. Neoplývá přílišnými možnostmi a variacemi v nastavování parametrů; k dispozici máme pouze přepínač barvy a jeden otočný knoflík ovládající rate, tedy rychlost modulace. Phaser nabízí dvě velmi odlišné základní polohy barvy zvuku: v poloze dole je vliv efektu velmi jemný, kultivovaný, výborně se hodí na sóla, kde nechceme deformovat tón, či na doprovody k citlivému dobarvení. Poloha přepínače nahoře nabízí tlustý, mohutný phaserový zvuk, kde jasně cítíte to dvou až tří milisekundové „vyhození" z fáze a vytvoření hřebenového filtru nad vaším signálem, a vy už jen korigujete rychlost, se kterou se to celé otáčí kolem nuly centrálního času – ztěžka, žvýkavě nebo naopak svižně a skoro kvákavě. Hezkou ukázkou práce phaseru a jeho obohacení výsledného rockového zvuku je právě VanHalenovské album Fair Warning z roku 1981 a zvláště skladby Hear about it later a Push come to show. Tón kytary se až kovově zaostřuje a není to celé daleko od flangeru, jenže právě to velmi nízké zpoždění phaseru je tady užitečnější než čtyři a více milisekund flangeru. Z barvy Small Stone phaseru na vás dýchne hudební historie a zároveň neodbytný pocit, že to, co máte ve svém multiefektu sestaveno z nul a jedniček, si vlastně na phaser pouze hraje. No, možná jsem to přehnal, ale zvuk je to opravdu pěkný, jednoduchý a přirozený.

Oprášené vzpomínky

Memory Man byl první, po kterém jsem šáhl, neboť tolik svým vzhledem připomínal onen mistress flanger. Taky jsem s ním hrál nejdéle, protože z téhle krabičky dostanete opravdu mnoho, možná proto není úplně z nejlevnějších. Je to kombinace střednědobého (do 550 ms) delaye, echa chcete-li, chorusu a vibrata, což jsou modulačně velmi příbuzné a na podobných principech pracující efekty. Krabička je vybavena přepínačem mezi režimem chorusu a vibrata a kromě levelu dalšími čtyřmi potenciometry: blend je vlastně mix mezi čistým a upraveným signálem, feedback komentář nepotřebuje (snad jen že je-li na nule, dostáváme jedno opakování), delay řídí v obou režimech práci echa a konečně potenciometr chorus-vibrato ovládá width, tedy celkovou šířku záběru efektu, mocnost změny výšky tónu od jeho předlohy. Efekt nemá typický ovladač rychlosti, ten je nakombinován v ovladači blend, který spojuje funkci rate a mix. Možností Memory Manu je skoro nekonečně mnoho, až se to člověk zdráhá vyslovit, protože všechno se naplno projeví v poměrně dobře „ohuleném" aparátu. Samozřejmě doporučuji, kvůli práci se zkresleným tónem, zařadit efekt do smyčky. Navíc tu máme k dispozici Direct Out, pokud bychom chtěli cokoliv dělat s původním signálem dále, velká výhoda. Superlativů o teplém a přirozeném analogově zpracovaném tónu jsme vyslovili už dost, takže doplním několik praktických poznámek z vlastního hraní. Že bude efekt pěkně upravovat čistý tón – to se dalo předpokládat. Ovšem se zkresleným to dělalo pravé divy.

Velmi přirozeně obohacuje zvuk i při minimálních nastaveních. A nejlepšími byla crunchová či napůl nakreslená kila – zvuk se nádherně kovově rozsvítil a nechtěli jste aby to kdy přestalo. Opravdu lahůdka. Nejlepší zkušenosti byly s blend nastaveným do 1/4 a chorusem do 1/4 až 1/5 rozsahu; feedback a delay libovolně podle stylu a nálady. Memory Man se také výborně hodí pro funky doprovody; s tím svým decentním minimálním delayem a feedbackem kolem minima budete mít dojem funky hrdiny. Navíc delay s rozsahem do 550 ms vám už dovolí leccos vyjádřit i v táhlých, expresivních sólech, tady se mi nejvíc líbilo mít feedback téměř na maximu, těsně před tím, než se to celé rozvazbozhulákalo (to je pojem pouze pro Memory Man) a nastal ten pravý „schmorgasbord" (to je slovo z katalogu, taky asi pouze pro M. M.) Ten tlustý a zároveň krystalický zvuk se prostě musí slyšet, jestli na krabičku někde narazíte, sedněte si k ní – ale doporučuji aspoň na hodinu, chvíli trvá, než se ucho naučí rozeznávat ty jemné nuance barev a práce s modulací; kvalitní zkreslení samotné je samozřejmou nutností a konec osolit tak, aby kolem vás bylo aspoň 100 - 110 dB…

Nažhavené silikony Hendrixovsko-santanově-kornový

Big Muff Pí se vrátil ze začátku 80. let s tou stejnou sametovostí, zpěvným tónem a nikdy nestárnoucí barvou tónu. Jedná se dle firemních podkladů o fuzz, ovšem s tím, co je ve většině multiefektů označeno jako fuzz, to nemá vůbec nic společného; hrál jsem pět let na podomácky vyrobenou a dobře cracklou verzi fuzzu od E.H., a to byla skvělá krabička; vystačila na všechna ta zkreslení osmdesátých a devadesátých let. Pravděpodobně to byl nějaký klon od Muffu, protože teď, když mám v rukou originál, „celé dětství se mi vybavilo". U Big Muffu opět platí, že méně je více. Celé se to ovládá třemi knoflíky, kde tone je tone a sustain je něco jako míra zkreslení, přibývá tu množství harmonických. Ke cti analogu nutno podotknout, že je tu více sudých než silikonových lichých. Tone má zvláštní průběh – úplně vlevo je tu tlustý, hluboký tón, poměrně hlasitý a je zastřený spíše do kulata než do temné barvy. Otáčením doprava tón mírně zeslábne a úplně vpravo je tu tenký, plochý, ostrý zvuk, ten pravý fuzzový. V jakékoli pozici ovladače tone je na basových tónech kytary cítit velmi hrubá, bručivá sinus-pila, takže žádné velké mute-zázraky nečekejte – na to tento efekt není určen; ledaže by se to spravilo samotným zkreslením zesilovače a trochou chorusu. Ovladač sustain poskytuje zkreslení svou barvou jedinečné na trhu a efekt vlastně pracuje už od minimálních poloh. Celkově se mi zdálo, že lepších výsledků dosahuji se singly než s humbuckery - a zvláště humbuckery silnými - jako kdyby byl Muff konstruován pro kytary fenderovského typu. Dokonce bych se odvážil říci, že silný keramický humbucker je tu v nevýhodě, protože je nutno ho ztlumit kvůli hlcení zvuku a ztratí tak na brilantnosti. Takže sláva Alnicu5, to je u Big Muff vítěz. A konečně mohou mít majitelé singlů opravdu silný, průrazný zkreslený zvuk.

Velice moc se mi líbily crunchové zvuky, které tu dostanete při nastavení sustainu 0 - 1 a tone mezi 4 - 6 na pomyslné deseti bodové stupnici. Crunch byl pěkně nabroušený, nesléval se a byl jaksepatří jiskrný. Nádherně se skloubil s dobarvením pro crunchové nastavení od Memory Mana. No a to poslední, kde je Muff dost dobrý, je buzení lamp – nastavil jsem si gain na aparátu na 1/3, u Muffa potom sustain 0 - 1, tone 5 - 8 a hlavně volume 5 a více. Jiná nastavení dělala s mými lampami docela paseku a buďto na basech nebo středech se něco hltilo, takže doporučuji vašim uším toto. Krásně to lampy „nakoplo" a dělalo přesně to, co má – když doznívá původní tón a zapnete Muffa, je to jako kdybyste brnkli ještě jednou. Pěkně šťavnatý tón se spoustou příjemných harmonických. Je ovšem docela dobře možné, že si pro svoji specifičnost nemusí Big Muff rozumět s každou lampovou hlavou; s tranzistory nebo s hybridy si ale bude rozumět velmi dobře.

Nažhavené flašky

Hot Tubes overdrive má děsný plechovkový design; nepěkný hliníkový plech ohnutý na ohýbačce, plastové konektory pro jacky v nestejné výšce (místa je uvnitř dost, tak to asi nakřivo vyvrtali), prvoplánové řešení zakrytí lamp s podezřele vypadajícím šestihránkem a hlavně – konektor pro napájení je z boku a je typu kolíček-destička, jako bývala ta reproduktorová koncovka, a moc nedrží. Stačí kolem projít nebo si kýchnout a jste bez proudu. Celý efekt se uvádí do činnosti pouhým zasunutím do zásuvky, takže doporučuji aspoň pět minut lampám na probrání. No - nedostatky máme za sebou, to ostatní je podstatně zajímavější. A dost možná je ten cool design záměrný, abychom si uvědomili, že jsme muzikanti a nakupovat nemáme očima, ale hlavně ušima. Nakupovat ušima – ano, to bude to, co tu platí. Takže generelně nabízí H. T. ovládání pěti ovladači: master, gain, drive, bass a treble. Název pro basy a výšky je poněkud zavádějící, chová se to trochu jako pásmová propust, velkou část rozsahu se neděje vůbec nic a pak je to skokem, asi jsou ty potenciometry logaritmické či co. Celkově jsou oba ovladače velmi ploché a nepracují jako součást ekvalizace, ale jen v omezeném rozsahu spektra zkresleného zvuku. Vyplatilo se mít je oba „nadoraz". Kombinací ostatních tří ovladačů jdou dělat poměrně zázraky, ovšem vše v rámci toho, co tu máme – tedy spíše overdrive než distortion. I při minimálním nastavení gainu je slyšet zkreslení, které jako by se nemohlo dočkat, až je vypustíme ven. S drivem je potřeba zacházet opatrně, od poloviny nahoru výrazně roste komprimace a kolem vyšších hodnot nastavení se zvuk slyšitelně hltí. Zkreslení je stále ale v mezích overdrivu, žádná metalová pila se nekoná a ani snad konat neměla.

Díky pečlivě vybíraným lampám je zkreslení výborné, má přesně to, co má mít – komprimaci, průraznost, výrazný tah a šťavnatou jedovatost. Je rockové, výrazně hard, a také bluesové. Majoritní jsou tu bohaté středy a středovýšky.

Možností nabízí H. T. hodně, ty základní, od kterých se dá odrazit, jsou tyto:

  • buzení lampové hlavy, resp. clean kanálu: master za 3/4, ostatní dva na 0. Dostáváme jemný, nakřáplý crunch, výborný pro zesilovače, které jemný crunch na clean kanále neumí. Je to s podivem, říká se, že lampa lampu budit neumí. Tak u E.H. to asi beze zbytku neplatí.
  • buzení lead kanálu, ovšem citlivě nastavit gain na zesilovači. Získáme tak crunch vlastního zesilovače a aktivací H. T. další crunch-lead zvuk, plný a bohatý na harmonické; hodně to připomínalo typově Marshall 800
  • při gainu a drivu do 1/5 máme ihned vynikající zvuk na sóla; tedy crunch nastavit na zesilovači a H. T. zařídí nový lead kanál. Je to zpěvný, velmi jasný a dostatečně ostrý tón, tlustý a velmi plný s břitkostí na okraji, úplně sám se prořízne ze zvuku kapely ven. Je zároveň velmi těžko napodobitelný jinými cestami.

Hot Tubes nabízí značné spektrum barev a jejich kombinací, celý týden jsem kroutil a kroutil potenciometry, zapisoval si barvy zvuku, abych je pak zase druhý den poškrtal a zapisoval nové. Některé zvuky jsou na první poslech poměrně „škaredé", uchu nelahodící, ale dobře víme, že v kapele je všechno jinak. Jsou chraplavé, tenké či zahlcené, ale po půlhodině poslouchání si je zamilujete a dobře si najednou uvědomíte, kde přesně by se vám hodily. Ostatně – dostal jsem pěknou sluchovou lekci od Hot Tubes. Nejdřív jsem si říkal – dvě lampy, tolik povyku a nic moc to neumí, to takový Tubeman… jenže pak si uvědomíte, že dvě lampy = dvakrát tolik práce s naposloucháním. Konfrontace s vlastními zvukovými představami a tvořivostí nastavení gainu a drivu je opravdu poučná. Kolikrát jen stačilo představit si tlumený kontrabas, bicí s „metličkami" a rozevlátý klavír a už se vám z Hot Tubes linou dlouhé jazzové hady či nějaký ten free-style. Otočíte masterem, přepnete snímače, bubeník ztěžkne na druhé době a máme tu našťavený hard rock ála Deep Purple, LedZep či Alvin Lee. Není to nic cool, ale opravdu pěkně hot. A dvojité triody odvádí svou práci skvěle.

Po čtyřech týdnech seznamování s efekty od E.H. jsem nabyl přesvědčení, že se nehodí k úplně všemu a nejsou úplně univerzální. A pravděpodobně je toto nastavení a naladění záměrné. Testované produkty jsou specifické – tam, kde padnou a sladí se s aparaturou, tam udělají svoji práci víc než stoprocentně. No a teď už jen zbývá, abyste stejnou kvalitu odvedli i vy jako muzikanti. Přeji hodně dobré muziky, a... nakupujte ušima!