V obou případech jde o slavné výrobce zvučných jmen, s tradicí mnoha desítek let výroby profesionálních audio komponentů. Electro-Voice je firma s americkými kořeny, založená již v roce 1927, a náleží jí mnohá prvenství: ačkoli to u nás není příliš známo, například jako první použila u mikrofonů neodymiové magnety anebo kompenzační cívky k odstranění indukovaného brumu. Reproduktory EV 15L, řada Proline, mikrofony PL-80 nebo RE20, to všechno jsou bez nadsázky legendy, které zcela právem dosáhly celosvětové proslulosti. Pokud se týče Dynacordu, vznikl v Německu hned na konci druhé světové války, původně pod názvem Dynaphon. I v historii této – německou důkladností proslulé – firmy lze najít milníky, které zanechaly výraznou stopu – například v podobě prvního páskového dozvukového zařízení Echocord, nebo skrze svou pionýrskou práci v oblasti digitálních reverberátorů (DRS 78, DPR-16, DPR-20).
Ale abych se vrátil k dnes testovanému produktu – zesilovače Electro-Voice z nejnižší a nejlevnější typové řady řady Q44 – Q66 – Q99 a Q1212 tedy odpovídají svým zcela shodným protějškům z výrobního programu Dynacord: SL900 – SL1200 – SL1800 a SL2400. Jediný rozdíl, pokud je mi známo, je skutečně pouze v odstínu čelního panelu a v potisku.
Rovněž se ještě sluší přiznat, že zesilovače těchto řad jsou vyráběny v továrně Dynacord v Zhuhai v Číně. Díky tomu také mohou být takto levné – vyšší modely, již od série LX (jež v provedení EV nese označení CP; tato série má již spínané napájecí zdroje) jsou produkovány ve výrobním závodě ve Straubingu v Německu, a to se také zcela pochopitelně podepisuje na jejich podstatně vyšších prodejních cenách...
K testování jsem obdržel nejvýkonnější model řady, tedy Q1212. Jedná se o stereofonní, resp. dvoukanálový výkonový zesilovač pracující ve třídě H, s napájecím zdrojem klasického provedení. Toroidní síťový transformátor je společný pro oba kanály. Dle údajů výrobce je výstupní výkon zesilovače 1100 W na kanál do zátěže 4 Ohmy, napěťový zisk je 32 dB (platí pro celou typovou řadu, modely nižších výkonů tedy budou mít nižší vstupní citlivost), damping faktor (bez udání kmitočtu) je vyšší než 300, slew rate (rychlost přeběhu) 30 V/mikrosekundu.
Popis zesilovače
V kartonové krabici nalezneme – kromě samotného zesilovače, velmi pečlivě uloženého do přířezů vyseknutých z lepenky – již pouze síťový napájecí kabel (klasické „Euro“), stručný „Owner’s manual“, záruční kartu a samolepící přístrojové nožky z tvrdé pryže. Přístroj je ve zcela klasické 19“ rackové mechanice o výšce 2HU, hloubce 422 mm a jeho hmotnost činí 17,7 kg. Čelní panel je mírně zapuštěn a v horní a dolní části je perforován řadou obdélníkových otvorů, sloužících jako vstup chladícího vzduchu. Do horizontálního pásu stříbrné barvy, zabírajícího zhruba polovinu výšky panelu, jsou v levé části situovány krokové potenciometry vstupní úrovně se stupnicí cejchovanou v dB a mezi nimi dva sloupcové ukazatele vybuzení, tvořené šesti svítivými diodami (-40, -30, -20, -10, 0 dB a LIMIT). Dále vpravo se nacházejí ještě dvě LED, popsané PROTECT a POWER. Že tyto LED indikují zapnutí zesilovače, respektive aktivaci ochranných obvodů při přehřátí či zkratu na výstupu a podobně, to by vám pravděpodobně došlo i bez mého přispění. V pravé části panelu je již pouze kolébkový síťový vypínač a na volném prostoru se skví známé logo EV a označení „Q1212 professional power amplifier“.
Poněkud bohatší pastva se očím naskýtá na panelu zadním. Především je tu dvojice ventilátorů chlazení pro pravý a levý kanál. Dále „Euro“, tedy správněji IEC inlet pro napájecí kabel, ukostřovací šroubek, dvojice speakonů (přičemž na pinech 2+, 2- kanálu A jsou i vývody kanálu B, pro účely bi-ampingu nebo můstkového provozu), přepínač GROUND LIFT pro rozpojení signálové země s ukostřením chassis, dva páry XLR konektorů paralelních vstupů a výstupů, přepínač MODE DUAL/PARALLEL/BRIDGE a konečně spínač LPN filtru, o kterém ještě bude řeč později. Ještě zajímavější pohled se nám naskytne po sejmutí horního krytu. Než se k němu ale dostaneme, ještě bych rád pochválil způsob, jakým je řešena skříň přístroje: např. to, že ani na horní, ba ani na spodní ploše přístroje se nenacházejí žádné šrouby, takže jimi nemůžeme při zasouvání do racku nic odřít. Přesahy krytů chrání ovládací prvky a umožňují tak zesilovač v pří-padě potřeby postavit na čelní panel. Díky bočnicím protaženým vzad je jednak možno zesilovač upevnit v racku i zezadu, jednak jej lze při transportu postavit i čelním panelem vzhůru, aniž bychom se museli obávat o konektory a přepínače umístěné zezadu. A v neposlední řadě je celá mechanika jednoduchá a promyšlená (čímž výrobce šetří výrobní náklady a tím i naši kapsu). K samotné demontáži stačí povolit pouhé čtyři šrouby, vše je precizně vyrobeno, nalakováno, případně potištěno a perfektně slícováno (výrobce tak potěší i naše oči).
Ale abych se vrátil k útrobám přístroje: na první pohled zaujmou čistým a přehledným provedením s minimem kabeláže. Toroidní transformátor je umístěn centrálně v přední části, za ním se nachází baterie celkem osmi filtračních kondenzátorů ELNA, každý o kapacitě 10 000 mikrofaradů. Zajímavým a podstatným detailem je i jedno z teplotních čidel umístěné UVNITŘ sítového transformátoru, takže zesilovač je spolehlivě ochráněn i před přehřátím trafa, a v důsledku toho i následným vznikem např. mezizávitového zkratu. Symetricky po obou stranách skříně jsou dva tunely z hliníkových chladicích profilů, na nichž jsou upevněny výkonové transistory; konkrétně se jedná o komplementární páry NJW3281G /NJW 1302G od americké firmy ON semiconductor. Jsou to velmi rychlé (30 MHz) transistory pro lineární aplikace s výjimečně širokým SOA a ztrátovým výkonem 200 W/kus. Bohužel jsem se nedopočítal, kolik jich na chladiči skutečně je (na některá místa je špatně vidět), ale je jich rozhodně požehnaně, takže na deklarovaný výkon je zesilovač v tomto ohledu bezpečně předimenzován. Pokud mohu soudit (měl jsem možnost nahlédnout také pod kapotu zesilovače Dynacord SL900), nižší modely zesilovačů s menšími výkony používají menší počet identických transistorů a nižší filtrační kapacity – a pravděpodobně také o něco menší toroidní transformátor, soudě dle úbytku hmotnosti. Na zadním konci tunelů jsou instalovány ventilátory chlazení, které sají teplý vzduch ven ze zesilovače a vyfukují jej směrem vzad – tento způsob chlazení je sice poněkud méně účinný než při použití ventilátorů, které vhání studený vzduch do zesilovače, ale zase tolik nezanáší nečistoty dovnitř přístroje... A vzhledem k tomu, že roztočit ventilátory naplno se nám podařilo pouze při měření plným výkonem do odporové zátěže, výrobce asi dobře ví, co dělá. Dále bych rád věnoval pár slov specifické výbavě, jíž je patentovaný obvod LPN filtru. Mnoho výrobců vybavuje své zesilovače vypínatelným high-pass filtrem, který bývá často kombinován s korekcí, jež vytváří peak na kmitočtech těsně nad působností filtru. Tento obvod se obvykle využívá v případě, kdy pracujeme s kompaktními reproboxy bez použití subwooferů – efekt je potom dvojí: jednak jsou basové měniče ochráněny před buzením extrémně nízkými kmitočty, které nejsou s to vyzářit (často o frekvenci blízké rezonančnímu kmitočtu reproduktoru, se všemi destruktivními následky z toho plynoucími), za druhé zmíněný „hrb“ zdůrazní již „hratelné“ frekvence, takže box subjektivně „lépe basuje“.
Electro-Voice, respektive Dynacord, šel ale odlišnou cestou. Vycházel přitom z faktu, že každý reproduktor reaguje na basový impuls se zpož-děním, které vlastně způsobí zkreslení náběhu impulsu – jeho počáteční amplituda je menší, než by měla být. LPN filtr je na rozdíl od prosté ekvalizace poměrně sofistikovaný dynamický obvod, který reaguje na impuls tím, že zvýší amplitudu právě v první periodě, a tím toto zkreslení kompenzuje. Výsledkem je pak to, že reproduktor např. při ráně na velký buben opravdu „kope“. Subjektivní vjem je potom spíše o nárůstu dynamiky na basech a výsledek je příjemnější a přirozenější, aniž by byly zbytečně zdůrazňovány vyšší basové frekvence.
Zesilovač „na stole“
Konečně se mi podařilo testovaný produkt nejen prozkoumat a (na)poslouchat, ale dostat jej také na měřicí pracoviště. Měření jsme provedli s panem Ing. Viktorem Svobodou, jemuž tímto děkuji za použití jeho notebooku, měřícího softwaru RightMark Audio Analyzer a zvukové karty EMU 0404 USB. Měření byla prováděna při buzení obou kanálů. V této souvislosti bych ještě rád uvedl, že testovaný „koncák“ používá týž malý „trik“, jako např. zesilovače LAB.gruppen série fP: signál jednoho z kanálů je hned na vstupu invertován (a na výstupu rovněž, aby do boxů odcházel se správnou fází), takže při souhlasné špičce v obou kanálech (typicky onen úder na kopák...) zesiluje jeden kanál signál v kladné, druhý v záporné periodě. To významně snižuje nároky na zatížení filtračních kapacit ve zdroji... chytré!
Protože je zesilovač vybaven pevně zařazeným, nevypínatelným limiterem, nelze vlastně hovořit o měření chování „v limitaci“, neboť do tohoto provozního stavu zesilovač nelze normálním způsobem přivést. Měření byla prováděna při úrovni cca 1dB před tím, než začaly být dle zobrazení osciloskopu obě periody symetricky měkce omezeny. Rovněž přenos obdélníkového signálu o kmitočtu okolo 1 kHz je čistý a bez zákmitů, jak je možno vidět na stínítku osciloskopu (viz foto). Vzhledem k tomu, že zatěžovací rezistory, které jsme měli k dispozici, byly pro deklarovaný trvalý výkon zesilovače již poddimenzované, pro měření maximálního výstupního výkonu jsme použili raději dva a dva v sérii, a měřili tedy se zátěží 8 ohmů. Počítáme-li s výše uvedenou 1dB rezervou, zesilovač byl schopen dodávat nějakých 880 W RMS (s chybou asi 5 %) do obou kanálů současně. „Papírovou“ hodnotu 750 W do 8 Ohmů tedy s přehledem splňuje.
Zesilovač v praxi
Zesilovač jsem použil při celé řadě akcí – budil jsem s ním malé PA (kompaktní boxy s 15“ wooferem) – zde se subjektivně velmi dobře projevoval zmíněný LPN filtr, dále 18“ hornflex subwoofery– tentokrát jsem LPN po chvíli experimentování nakonec vypnul, neboť sestava byla „krmena“ přes digitální procesor XTA s nastavenou ekvalizací a limitery a její zvuk mi přišel přirozenější bez LPN (možná je to i tím, že jsem zvyklý na zvuk sestavy, tak jak ji budím obvykle). Jako referenci jsem měl k dispozici zesilovače QSC PL224A a LAB.gruppen fP6400, tedy přístroje vyšších sérií (se spínanými zdroji) a samozřejmě dražší, než je testovaný EV. Dále jsem zesilovač několikrát použil pro buzení bi-amp odposlechových monitorů (opět ve spojení s procesorem XTA DP224) – ostatní cesty (na všech byly použity identické boxy) v tomto případě nápájely zesilovače QSC CX a PLX přes procesory BSS Minidrive. I v tomto případě jsem LPN filtr ponechal vypnutý, mj. i proto, aby měl zvuk všech monitorů na podiu identický charakter. Musím konstatovat, že náš testovaný zesilovač ve všech případech obstál „bez ztráty květinky“ (samozřejmě s výjimkou výkonové rezervy ve srovnání s pětkrát dražším LABem o deklarovaném výkonu 2x 2300 W do 4 ohmů). Zvuk je čistý, pevný, dynamický a nezkreslený. Ani při vybuzení „až do limiteru“ nevznikají žádné slyšitelné artefakty, funkce limiteru se subjektivně projevuje velmi nenápadně, zesilovač rozhodně netrpí nějakým omezením dynamiky (zato naše uši už při těchto pokusech docela trpěly). A ani při těchto eskapádách se nám nepodařilo přinutit zesilovač k sepnutí ochran...
Závěr
Opravdu nevím, co bych měl testovanému produktu vytknout – snad jedině jeho hmotnost, která je ovšem jednoznačně dána použitím klasického napájecího zdroje; zesilovač se spínaným zdrojem se ovšem bude automaticky pohybovat ve vyšší cenové kategorii. Dle mého názoru se v případě Q-série firmy Electro-Voice (respektive SL firmy Dynacord) v dané cenové hladině jedná o vynikající zesilovače, které mohou být velmi dobrou alternativou například k rozšířeným a oblíbeným zesilovačům QSC řady RMX, pro které myslím představují docela tvrdou konkurenci.
Příloha: výsledky měření
/sites/default/files/media/ev_q1212_mereni.pdf
