„... vidět takovou kytaru v padesátým sedmým byl velký zážitek, ale já si i dneska myslím, že je to fantastický nástroj. Je to naprosto jednoduchá klasika, na který nenajdete žádné zbytečnosti – všechno na téhle kytaře je funkční. Vypadá neuvěřitelně, a podle mého samotný fakt, že tolik lidí Strat „okopčilo” jako základ pro své vlastní designy, vypovídá i dneska o tom, jak důležitý design to byl – ale tehdy to prostě byla úplná senzace..." Tolik Hank Marvin o kytaře, která je symbolem blues a rocku.
Když se v roce 1954 Stratocaster objevil na trhu, neměl s ničím srovnání. A žádný z tehdejších nástrojů si tak věrně nezachoval svou podobu do dnešních dnů, jako Strat. Stál u zrodu zvuku takových jmen, jako byli Buddy Holly, Hank Marvin, Buddy Guy, Otis Rush a další. A i když téměř každý model měl vinou primitivně motaných snímačů a různých tlouštěk krků mírně odlišný zvuk, byl to zvuk dostatečně dobrý na to, aby nakopnul blues do jeho rockovějších forem a rocku dal do základů ten šťavnatý, čitelný, průrazný a ostrý zvuk.
Kytara v retrospekci modelu 1957 je v barevném provedení White Blonde a toto provedení si mě časem úplně získalo – tělo teple slonově bílé, pickguard v takové té umělohmotné tvrdé bělobě, snímače a knoflíky lehce zažloutlé jako od kouře, zlatý luxusně vyhlížející hardware dodává lesk a k tomu všemu ta krásná javorová barva krku s lakovaným povrchem... pro mě úžasná kombinace. Blonde povrchová úprava byla spíše standartní u Telecasteru, u Strata je to ale nejčastější alternativní povrch.
Povrchová úprava nástroje je vlastně moderním ohlédnutím zpět do historie v plné kráse. Jde o jemný lak (nitrocelulozový) nanesený v tenké vrstvě, takže je pod ním neznatelně vidět struktura dřeva. Moderní laky na polyesterové nebo polyuretanové bázi jsou sice mnohem pevnější, pružnější vůči objemovým změnám a také odolnější vůči poškození a klimatickým vlivům, ale nedovolují dřevu tak dobře dýchat, „zrát" pomalu během hraní a více se projevit ve zvuku. Jsou to kolikrát sice jen jemné nuance, ale jsou slyšitelné. Tento lak se vrátil na kytary s příchodem série 1982 U.S.Vintage Series a jeho použití pokračuje na různých modelech Custom Shopu a American Vintage dodnes. Povrchová úprava nitrolakem je součástí atraktivity, pro kterou jsou staré nástroje po léta vyhledávány. Nejtypičtější jev pro nitro je jeho žilkové popraskání, „crazing", síť jemných (víceméně) trhlin, někdy až prasklin (když vidíte kytarové legendy s otřískaným stratem, tak to je ono). Nejčastěji je to všechno způsobeno vlivem změn teploty a vlhkosti, kdy lak svou nízkou pružností nestačí sledovat objemové změny dřeva. Pokud se tomu chcete na svém „novém-starém" nástroji vyhnout, při přechodech z tepla do chladna a obráceně otvírejte kufr až po nějaké době aklimatizování (15 - 20 minut). Velkou roli při objemových změnách dřeva hraje i relativní vlhkost vzduchu, ale to už je trochu jiné téma.
Vlastní korpus je z olše, komfortně tvarovaný, tedy s oněmi známými prohlubněmi a vybráními na „břišní" a „loketní" straně nástroje. Dnes už těžko pomyslet, že by se na všech těch superstratově tvarovaných Jacksonech, Ibanezech atd. takové úpravy těla nedělaly. Přímo na těle umístěná zásuvka pro kabel taky nikoho nepřekvapuje, a přitom toto byla v té době také jedna z mnoha inovací pro zvýšení pohodlí hráče a omezení šátrání na spodním lubu s jackem v ruce. Kobylka je kapitola sama pro sebe a její vývoj tak, aby doslova nepohřbívala sustain tónu, stál Leo Fendera nemálo dolárků. Zblízka si Vintage Synchronized Tremolo prohlédněte, jak je to vlastně celé jednoduché. Ale zkuste to vymyslet! Umožňuje samostatné nastavení výšky a ladění každé struny zvlášť. Vibrato je osazeno třemi pružinami, ale k dokonalému přenosu rezonance doporučuji osadit i zbývající dvě. Dodávané struny jsou firemní Super 250R, jsou to desítky, připadaly mi docela měkké, ale hrálo se na ně dobře. K nástroji se zcela v duchu vintage modelu dodává i pozlacený kryt kobylky s názvem Ash Tray.
Veškeré elektro zapojení a ovládání je na Stratech montováno k ochrannému krytu, a to především z důvodu usnadnění sériové výroby, aby mohly jednotlivé procesy výroby probíhat odděleně. Pickguard je jednovrstvý a poznávací znamení Fenderů z této doby je právě jednovrstvá hmota a to, že je k tělu přišroubován pouze 8 vruty (později přibyly ještě další tři vruty). Takže opatrně, nahoře se to trochu odchlipuje. Je docela možné, že je to i z původní ostře bílé křehké fenolové hmoty, jako bývaly kryty snímačů. Ovládání je jednoduché, první knoflík je společné volume, dále následuje tónová clona pro kobylkový a střední snímač. Žádné TBX filtry, Delta tone možnosti a podobně se samozřejmě nekonají. Přepínač volby snímačů je přesně to, co vás na tomto vintage modelu možná zarazí – je totiž třípolohový! Výrobce chtěl tehdy poskytnout dostatek zvukových variací už jen nabídkou tří snímačů a možností rychlého přepínání mezi nimi, z doprovodu na sólo. Vzhledem k dobře hodnocenému umístění tří snímačů považoval Fender tři nabízené základní barvy tónu za dostačující. Muzikanti však brzy objevili mezipolohy a onen skleněný jiskrný fenderovský zvuk byl na světě. Pětipolohový přepínač byl do výroby zaveden až roku 1977. Takže smekám před těmi všemi, kteří se naučili mezipolohu nastavit, přece jen je přepínač nestabilní a při agresivnější hře občas skočil na jednu nebo druhou stranu. Naštěstí je originální pětipolohový přepínač součástí balení tohoto Commemorative modelu a když vás přestane bavit mezipolohy hledat, podle přiloženého schematu můžete přepínač jednoduše nahradit.
Snímače jsou typu Vintage Strat; tyto snímače byly „nově" navrženy jakožto věrná replika vyhledávaného modelu _63 Strat a poskytují ten „pravý" vintage tón. Pravdou je, že podle mínění výrobce takto přesně zněly staré Straty z šedesátých let, tedy modely, které se dnes prodávají i za patnáct tisíc dolarů a více. Magnety jsou ze slitiny Alnico 5, jak jinak pro vintage model, a pólové nástavce mají rozdílnou výšku k vyrovnání rozdílného signálu jednotlivých strun a barevného spektra (zapuštěný nástavec pod strunou h pro omezení její „ječivosti", naopak vyzvednuté pod g a D pro získání presence, to jsou obecně známé věci). Pólové nástavce mají na koncích sraženou hranu a podtrhují tak specifický vzhled vintage modelu.
Integrální javorový krk z jednoho kusu javoru je k tělu připevněn čtyřmi šrouby přes zlacenou destičku s nápisem upomínajícím na exkluzivitu vintage modelu. Je to krk V-shaped, dle označení výrobce, poměrně tenký a velmi pohodlný, s přesně osazenými tenkými pražci vsazenými přímo do materiálu krku, žádné hmatníky se v těchto letech na krk nedávaly. Krk je, stejně jako tělo, lakován nitrolakem. Materiál javoru dodává tónu kytary na jiskrnosti, pozdější modely, které se osazovaly palisandrovým hmatníkem, měly tón mírně jemnější a kulatější. Je to úžasná zkušenost hrát na krk bez hmatníku, máte pocit, že jste mnohem víc zajedno s nástrojem. Šroub výztuhy krku je umístěn na jeho úpatí, pod pickguardem a samotný žlábek pro výztuhu je překryt pruhem kontrastně tmavého ořechového dřeva nazývaného skunk-stripe, tchoří pruh. Krk z jednoho kusu dřeva je další předpoklad pro zachování integrity, celistvosti nástroje a nutná podmínka pro přirozený přenos rezonance a výborný dozvuk. Čím méně klížení a spojů v materiálu, tím lépe.
Hlavice nástroje má funkční tvar spojený s estetikou do harmonického celku. Hned po „otevřené knize" kytary LesPaul Custom se mi tato hlavice z ostatních nástrojů líbí nejvíc. Funkčnost spočívá v zachování přímého tahu strun, bez změny směru na nultém pražci. Tím se omezuje přeskakování strun při vytahování nebo při práci s tremolem. Hlavice je v rovině se spodní hranou krku, takže kromě toho, že se dá kytara položit na stůl, je více odolná vůči zlomení a přispívá tak k celkové vysoké pevnosti kytar Fender. Ladicí mechaniky jsou v jedné rovině a to je přehlednější při ladění, i když je to o zvyku. Kvůli vzdálenosti kolíků pro melodické struny od sedlového pražce se musí použít srážeče strun, původní kruhové se záhy změnily na tvar „motýlek", na starých kytarách se osazoval jeden, později přibyl další i pro struny g a D.
Logo na hlavici prošlo také svým vývojem, toto „špagetové" bylo později nahrazeno tučnějším písmem v černé a později stříbrné podobě. Ladicí mechaniky byly původně Kluson, na tomto modelu jsou osazeny osvědčené Fender-Gotoh vintage style.
No ale konečně k vlastnímu zvuku a jak se na ni vlastně hraje. Přednosti zvuku se projevily až po uvedení kytary na trh. Jednak kytaristé objevili mezipolohy – působí na sebe dva mírně odlišné signály ze dvou snímačů a tak se některé frekvence ruší, jiné naopak zvýrazňují. Výsledkem pak je, zvláště při kombinaci střed-kobylka, „ten zvuk Marka Knopflera". A teď už i nefenderáři přesně ví, o co jde.
Oba zvuky z mezipoloh se staly typickými pro hráče na Strat a to byl důvod sériového zavedení pětipolohového přepínání. Mezipolohový zvuk by však vůbec nefungoval, kdyby Leo Fender kytaru osadil více snímači nebo je dal do jiného rozestavení. Takže tehdy tak trochu náhoda, pro nás pak velké štěstí.
Fendery obecně nejsou „hodné" kytary – neschovají se na nich herní nepřesnosti tak dobře jako třeba na LesPaulech. O tomto modelu to platí dvojnásob. Rozhodně se vyplatí naučit se zahrát kvalitní tón, protože nástroj této kvality se vám ve výsledku bohatě odmění. Zvuk je ve všech polohách velmi plný, znělý, muzikální, barevný, hodně „dřevěný"; ale jeho nejcharakterističtější vlastnost je čistá a jasná plnost. Singly mají poměrně slabý výstup – dost těžko se budí lampové zesilovače s nízkou citlivostí na vstupu. V žádném případě bych však nedoporučoval je měnit za něco silnějšího, protože jsou úžasně barevné a tu barvu silou nenahradíte. Jestli chcete hodně zkreslovat, vyplatí se lampu něčím „nakopnout" protože zesílíte zvukově velmi kvalitní signál. Zesilovače s kaskádovými gainy by neměly mít žádný problém. Shodou okolností jsem tu měl na předchozím testu nový model celolampy od Voxe, a zatímco LesPaul kreslil na gainu už od čtvrtiny rozsahu, Fender začínal až „pozdě po obědě". Tenhle fakt ale přinášel své výhody – ten rozsah a variabilita čistě nakreslených barev, to je prostě paráda. Zesilovač Peavey naopak neměl se silou a úrovní zkreslení vůbec potíže a kytara zpívala jako divá.
Celkově je zvuk, a to zvláště v mezipolohách, krásně čitelný, s přirozenou ostrostí a čistotou. Když vypálíte nějaké kilo a pak potřebujete zahrát jeden malinkatý tóneček, bude slyšet zřetelně. Dost se mi osobně líbí jak pracuje se zvukem stratocastera John Frusciante z Red Hotů. Na druhé straně třeba Ritchie Blackmore se zachoval ke Stratu zcela nestratovsky, střední snímač zasunul skoro až do sklepa a žádné mezipolohy se u něj skoro nekonaly. Jestli chcete slyšet barevnost a práci s tónem, radši si poslechněte Gilmoura nebo již zmíněného Knopflera. A co před čtyřiceti lety ukázal Hendrix, nepotřebuje žádný komentář. Pak se podíváte jak na Strat válí Malmsteen nebo Chris Impelliteri – a začne svítat.
Na tyhle kytary se totiž zatraceně dobře hraje. A dá se hrát jak krásně barevně, tak taky pěkně rychle. Dá se pomalu dotýkat oblohy ve stratosféře, stejně tak se dá být pořádně na zemi s těžkým a hutným metalovým nářezem.
To všechno krásně zabalené, s mnoha certifikáty seřízení a kontroly, v opravdovém, téměř ručně dělaném vintage kufru od legendy v oboru, společnosti G&G – tohle prostě musíte mít. Nebo aspoň vyzkoušet! Myslím že ji budete dávat do regálu zpátky stejně těžko, jako já ji vracel. Takže pro mě je to jasné – k příštím narozeninám chci kulečník, motorku, novou reprobednu, HDR a nového starého Stratocastera. A naučit se pořádně hrát. Přeji hodně opravdu dobré muziky.
