Framus AK 1974 Custom Nirvana Black

Elektrická kytara
Autor: 
Cena: 
70 579,00 Kč

Nástroj, uváděný pod přísně stroze vyznívajícím označením AK 1974, ozvláštněným hrdým přídavkem „custom“, se směle obejde bez dlouhých úvodníků. Jak zmiňuje nejedna recenze či test, jedná se o „vlajkovou loď“ firmy Framus a jako takové se této kytaře dostává poct, které nenechají na pochybách, že se skutečně jedná o „kousek“, na kterém si páni od Framusu dali záležet.

A skutečně hned při prvním setkání se tváří v tělo sedmdesát čtyřky nelze než uznale pokývat hlavou. Přejděme však nyní pro potřeby dalšího textu od uznalého pokyvování raději k technické hantýrce.

Nejprve se zabývejme snad korpusem, který tvoří, oproti korpusům, jež jsou vybaveny příbuzným systémem TCS (tedy „tone chamber system“, kdy je tělo „opatřeno“ dutinovými komorami) jedna celá dutina. V místě montáže snímačů a kobylky samozřejmě i nadále zůstává zachován pevný materiál těla, a to především s ohledem na pevnost a výdrž montáže zmíněných komponent. Dále je také, na rozdíl od systému TCS, korpus těla opatřen ozvučným otvorem ve tvaru „F“. Jako u většiny podobně konstrukčně řešených Framus nástrojů sestává ozvučnice vyrobená z žíhaného javoru ze dvou dílů, „složených“ ve stylu „bookmatched“, kdy se výsledného efektu dosahuje tak, že nejprve dojde k rozříznutí bloku dřeva, aby následně nato byly takto vzniklé desky k sobě zrcadlově slepeny. Povrchovou úpravu vyřešil polyesterový jemně zabarvený lak vyleštěný do vysokého lesku, s příjemnou mírou transparentnosti a tak i efektivně znatelné kresby dřeva; zde recenzovaný nástroj je možné objednat v kompletní barevné kombinaci pod názvem: Nirvana Black Stain Highpolish. Dodejme snad ještě, že ladné obliny těla dotahuje (a nástroj zároveň opticky uzavírá) bílé lemování korpusu.

Ve shodě s očekáváním se výše popsané řešení těla nástroje projevilo ve výsledné zvukové charakteristice silným, dlouze patrným sustainem, klidnou, ale plnou zvučností a především svojí příjemnou „přirozeností“ produkované barevnosti.

K tomuto výsledku bezpochyby přispívá také průběžný krk z výběrového horského javoru, osazený hmatníkem z ebenového dřeva s tygřími pruhy, který orientuje (orientaci potřebného) hráče indikační výloží z pravé perleti na obvyklých polohách. Bezvadné pražcování s technologií PLEK pak zaručuje nekompromisně bezproblémový pohyb ruky po krku.

Snímání strun mají na starost dvě SH-1 (model `59) od firmy Seymour Duncan (Framus ostatně osazuje všechny své nástroje snímači této stáje, snad s výjimkou AZ-10). Oku lahodí (a to nejen v této barevné kombinaci) zlacení krytek snímačů, kdy se této barevně exklusivní kombinaci dostalo i u zbytku hardwaru. Tedy také kobylce se seříditelnými kameny Tune-o-matic a samozřejmě i oddělenému struníku, přišroubovaného ke korpusu. U tohoto řešení (kobylka - struník) jednotlivými podélně ke kobylce kolmo uloženými šroubky pod každou strunou seřizujeme v případě potřeby intonaci té které struny. Výškovým nastavením struníku pak zvyšujeme nebo snižujeme tlak strun na kobylku, což má vliv na sustain, ale také na (v případě příliš strmého úhlu strun a proklatě dlouhého sustainu) míru úspěšnosti v počtu prasklých strun.

Pozornosti každého případného zájemce jistě neujde 6polohový otočný přepínač, který nabízí příjemně zajímavou paletu zvukových možností. Popišme si nejprve jednotlivé kroky, resp. zapojení podle polohy přepínače: 1: aktivní krkový a kobylkový snímač, 2: aktivní snímač u krku, 3: rozpojení obou humbuckerů, kdy jsou aktivní obě vnitřní cívky, 4: aktivní kobylkový snímač, 5: jako zapojení č. 3, jen s aktivní vnější cívkou snímače u krku a vnitřní cívkou kobylkového snímače, a 6: aktivní krkový s kobylkovým snímačem, kdy je otočená fáze.

Každé z uvedených zapojení si nese své zdůrazněníhodné vlastnosti, žádné tak nepostrádá jistý punc zajímavosti. První tři polohy mají tendenci stát se základem pro spíše do sól orientovaných partů či běhů, kdežto zbylé tři – alespoň dle mého soudu – odkazují spíše k doprovodné hře. Hodně silná a průrazná jednička je přímo předurčena k dominantním výstupům, trojka zase nepostrádá možnost „hrát to na obě strany“ - tedy jak do sól, tak do podkladů. Příjemná plnost a barevnost produkovaného tónu však zůstává na všech pěti polohách. V případě protifázového zapojení je znatelný samozřejmý hlasitostní pokles, který však vyrovnává příjemně měkký jazzově „kuňkavý“ charakter hraných akordických postupů. Uvedené „hodnocení“ se týká především charakteristiky nástroje hraného na čistém nebo jen jemně nakresleném kanále, protože pro silná zkreslení toto „ákáčko“ stavěné není a dlužno říci, že s tím, co dovede tato kytara vyprodukovat čistě bez zkreslení, si lze naprosto vystačit.

Vrátíme-li se ještě od popisu zvukových možností ke konstrukčním výdobytkům tohoto nástroje, měly by být zmíněny také (u Framus modelů běžné) zamykatelné Framus mechaniky, u kterých odpadá nutnost mocně obmotávat strunu kolem dříku celé mechaniky. Strunu stačí provléci otvorem v dříku a pomocí vnitřního šroubu průchozí část zajistit, takže výsledné ladění „vyjde“ obvykle na jednu poloviční nebo ne-celou otáčku. Jak už bylo řečeno u jiného testu Framus nástroje, je toto uchycení struny snadné, rychlé, ergo především praktické.

Cestou nazpět k tělu mineme ještě nultý sedlový pražec, vyrobený z kompozitu samomazného uhlíku a putovat nám bude přes výklon hlavy krku volený s ohledem na absenci srážeče strun za účelem optimalizace chvění struny a tedy za účelem dalšího zkvalitnění zvukových možností nástroje. Jak bývá u těchto modelů dobrým zvykem, je uchycení pásu ke kytaře řešeno pomocí bezpečnostních zámků zabraňujících „vyklouznutí“ nástroje z popruhu (a to nejen) při živější (hráčské) produkci.

Na závěr dodejme, že sympatickým balíčkem pro každého majitele Framus nástroje jistě bude tzv. Framus user kit, sestávající z uživatelského manuálu (nesamozřejmě také s českým překladem), záručního listu, čistící a leštící utěrky, klíče k seřízení krku a příslušných inbusových klíčů (v závislosti na tom kterém modelu nástroje). Nelze tak nakonec než napsat, že když pánové od Framusu volili „vlajkovou loď“ své stáje, zvolili dobře. S AK 1974 i přes její spíše nenápadné pojmenování žádný kytarista nenápadným (a bez nápadu) jistě dlouho nezůstane.