Godin Freeway CLB

Svou cestou
Distributor: 
Cena: 
19 990,00 Kč

Někdy na začátku září jsem se čistě ze zájmu probíral stránkami kanadské firmy Godin a do oka mi padl jeden model, který po designové stránce do ostatní nabídky poněkud nezapadal.

V průvodním textu výrobce psal cosi o „…lehoučké kytaře nabízející mohutný zvuk mnohem těžšího nástroje…". Pomyslel jsem si svoje o reklamních „blábolech" marketingového oddělení a dále nástroji nevěnoval pozornost. O to více mne překvapilo, když jsem zmíněný nástroj zcela nečekaně obdržel z redakce na testování.

Přiznám se, že k nástrojům kanadské firmy Godin mám poměrně zvláštní vztah. Při různých příležitostech se mi jich dostalo do ruky už několik, a musím uznat, že jsem byl vždy bez výjimky ohromen vynikající kvalitou dřeva, zpracováním, množstvím inovativních prvků a v neposlední řadě i skvělým zvukem. Opravdu, již jsem držel v ruce Fendera s velmi „nepovedeným" krkem, podivně znějící PRS, neladící Ibanezku a „hluchou" ESP, ale na špatného Godina jsem ještě nikdy nenarazil. Dokonce jsem při uvedení modelu SD uvažoval o jeho pořízení, jelikož za tak málo peněz se tolik muziky hned tak nevidí. A co mě od toho odradilo? Možná se vám to bude zdát divné u člověka, který píše recenze a měl by se tedy zaměřovat především na objektivní a snadno změřitelná, takřka vědecká kritéria, ale odradil mne design. Pokud pominu originální akustické kytary a úplně původní „elektrické" modely Artisan, které +/- vycházely ze Stratocastera, tak téměř všechny typy vyráběné v posledních letech na mne působily jako podivuhodný hybrid mezi Strato/Tele/Les Paulem a čert ví čím ještě, který je sice možná jedinečný, ale je otázkou, zda nejde tak trochu o originalitu „za každou cenu". Nerad bych, aby předchozí věta vyzněla jako kritika zmíněného designu, jenž si jistě své obdivovatele našel a ještě najde. Tyto kytary mohou vypadat nádherně a znít perfektně v rukou bluesmana či jazzmana, ale my „rockeři a metaláci" máme prostě o vzhledu té pravé „sekery" své zažité a často velmi stereotypní představy. Tuto skutečnost si zřejmě marketingoví specialisté u Godinu dobře uvědomili a rozhodli se díru ve své nabídce zacelit. Dokonce si neodpustili dát na své stránky zmínku o „…staromilcích, kteří jinou elektrickou kytaru, než Double Cutaway neuznávají…". Tím zřejmě mínili mojí maličkost, jakoby mě ti kluci kanadští odněkud znali. Nebo, že by nás bylo víc?

Jak vypadá?

V tuto chvíli by jistě již bylo na čase, trochu se s opěvovaným „novým" designem Godinu seznámit, ale ještě před tím, než tak učiníme, je třeba napřed uvést na pravou míru zemi původu modelu Freeway Classic. Pokud teď některým zatrnulo, můžete si v klidu oddechnout. Nástroj není Made in Korea, Taiwan ani Vietnam, Laos či Kambodža. Podobně jako další modely „Performance" série jsou jeho součásti vyráběny sice v Kanadě, ale kompletovány u „strýčka Sama" ve starých dobrých USA. Že by to bylo levnější pracovní silou? To asi ne. Spíš si Kanaďané spočítali, na který trh míří nejvíce jejich produktů a rozhodli se ušetřit na daních, clu a podobných záležitostech.

Nástroj samotný mi byl doručen ve velmi odolném textilním Gig Bagu „outdoorového" provedení v khaki barvě, který díky mnoha kapsám, krytům a ochranným výztuhám působí tak promyšleným a dokonalým dojmem, že by sám stál za napsání malinké recenze.

A teď už konečně k tomu designu. Nejedná se o nic nevídaného a světoborného, tvar těla a hlavy je podle mě tam, kam by dospěl Fender Stratocaster, kdyby ho pan Leo se svými společníky ještě nějakou dobu vyvíjel. Nicméně podle mého skromného názoru se jedná o nejkrásnější variaci na téma Strat, jakou kdy kdo vymyslel. Linie těla i hlavy uchvacují svojí jednoduchostí a odlehčeností.

Hlavním konstrukčním materiálem 970 mm dlouhého a 300 mm širokého nástroje je javor, a to hned v několika svých podobách. Co jiného bychom nakonec mohli od nástroje ze země, jež nese symbol této dřeviny i ve své státní vlajce očekávat? Nejnápadnějším kouskem javoru je přední deska tvořená cca 3 mm silnou dýhou efektního žíhaného javoru se zrcátkovou texturou (kresba dřeva je víceméně symetrická kolem středové osy). Zbylých 42 mm tloušťky těla tvoří středový hranol zhotovený ze stříbrolistého javoru, což je speciální kousek dřeva, jemuž výrobce připisuje téměř zázračné akustické vlastnosti. Jelikož se údajně jedná o materiál díky vysoké hustotě extrémně těžký, doplňují jej po stranách „křídla" z lehkého topolu. Výsledkem je opravdu nečekaně lehoučký nástroj se specifickým zvukem, o němž si povíme později. Úplné požehnání pro nás, kteří již máme z těžkých nástrojů na zádech hrb. Barevné provedení je zlatavě hnědý burst , jenž ve spojení s velmi lesklým lakem nástroji nadmíru sluší. Tělo přibližně zachovává tvar Stratu, jen poněkud přiostřený. Všechny potřebné výřezy ať už pro pravou ruku hráče, či jeho pivní mozol najdeme tam, kde jsme zvyklí. Za zmínku stojí snad jen zvláštní zkosení na spodní straně těla, jež má hráči usnadnit přístup do vyšších poloh na hmatníku. Toto zkosení totiž zasahuje kromě patky také netradičně hluboko do těla, což činí sólovou hru obzvláště pohodlnou.

Celkovou menzuru nástroje, která činí „Fenderovských" 25,5 palce (po našem 648 mm) doplňuje jednodílný javorový krk, s dolepovaným javorovým hmatníkem, osazeným 22 Medium Jumbo pražci. Krk je k tělu přišroubován čtyřmi nesymetricky umístěnými, zapuštěnými křížovými šrouby. Výrobce se holedbá tím, že spoj tělo-krk je řešen metodou „dřevo na dřevo" bez mezivrstvy tvořené lepidlem či lakem, což by mělo být další z použitých akusticky zázračných řešení. Zda tvrdí pravdu nemohu ověřit, jelikož nástroj je smontován opravdu velmi kvalitně a mezi krkem a tělem ani skulinka neprosvítá, ale na druhou stranu, není důvod, proč by si to měl výrobce vymýšlet.

Orientační značky tvořené drobnými černými tečkami najdeme v horní polovině hmatníku i na jeho profilu. Nultý pražec o šířce 42 mm je vyroben ze světlého plastu připomínajícího kost. Váhám zda to není skutečná kost, ale v této cenové kategorii je to nejspíše nesmysl. Navíc by se tímto faktem výrobce jistě v reklamních materiálech rád pochlubil. Ještě pro úplnost dodám, že na 12. pražci krk dosahuje šířky 52 mm a „bombírung" (radius) hmatníku je z mého pohledu ideálních 305 mm. Souhrnný první dojem z nástroje dává cítit, že v tomto případě se bude na zvuku podílet především dřevo a teprve ve druhé řadě půjde o snímače, elektroniku a hardware.

Když už jsem toto téma nakousl, bude na místě povědět si něco i o další výbavě nástroje. Kytara je osazená „plnou baterií" černých snímačů v sestavě HB, SC, HB vlastní výroby (Godin GHN1, GS1 a GHB1). Oba humbuckery jsou uchyceny v černých rámečcích a umožňují individuální nastavení výšky pólových nástavců pod strunami u krajních cívek. SC je uchycen přímo do dřeva a všech šest jeho pólových nástavců má jednotnou výšku. Plastový kryt prostředního SC je uvolněný, což je jediná chybička zpracování na celé kytaře, kterou jsem objevil.

Elektronická výzbroj sestává z pětipolohového přepínače snímačů, potenciometru Volume a tónové clony. Potenciometry mají chromované čepičky s drsným povrchem, který neklouže v ruce ani když cedíte pot v malém a přeplněném klubu. Výstupní jack se nachází na spodní hraně těla, o něco níže než bývá např. u Les Paulů.

Hardware je tvořen tremolem, jemuž jsme si zvykli říkat „Vintage". Zde dělá spíše futuristický dojem, díky kombinaci chromované základní desky a kamenů s povrchem v provedení „hliník". Tremolo je uchyceno tradičně šesti šrouby a třemi pružinami, dotaženými až „nadoraz", což má pozitivní vliv na zvuk a sustain. Vše je samozřejmě plně seřiditelné a také plně již z výroby seřízené. Struny se opět tradičně protahují zezadu skrz tremolo blok a páka se nasunuje bez šroubování do objímky, jejíž „samodržící" schopnosti je možné nastavit ze strany umístěným imbusovým červíkem. Prostor, v němž jsou uchyceny pružiny tremola, je netypický svým pečlivým vylakováním silnou vrstvou černého lesklého laku. Zde se ukazuje pečlivost a propracovanost Godinů, protože jak známo, i u mnohých renomovaných značek je v těchto skrytých místech možno najít spíše třísky.

Uzavřená ladící mechanika s přesným převodem 16:1 opět využívá efektně vyhlížející kombinace chrom/hliník a nese označení Godin. Mimochodem, předpokládám, že „hliníkové" provedení exponovaných částí hardwaru (ladících rondelů a kamenů kobylky) není samoúčelné a bude mít pozitivní vliv na trvanlivost povrchové úpravy. Jako poslední součást hardwaru můžeme na hlavě objevit ještě pečlivě propracované vodící „stromečky", vymezující potřebný úhel strun proti nultému pražci a mechanice. Stromečky jsou v barvě černé, což kupodivu nepůsobí nijak roztříštěně, naopak je spíše vidět pečlivá práce designérů s výběrem komponentů a sladěním jejich barev.

A jak hraje?

Již v úvodu jsem se zmiňoval o tom, že mne a moje požadavky na nástroj zřejmě Kanaďané znají, možná, že mne i tajně sledují. Vždy jsem si totiž svoje nástroje upravoval, vylepšoval, nechával stavět na zakázku, abych dosáhl vytouženého zvuku a hle… najednou mi někdo strčí přímo pod nos nástroj hrající a vypadající přesně tak, jak jsem si vždy přál. Nemějte strach i přes své okouzlení zvukovými vlastnostmi modelu Freeway Classic jsem se snažil zachovávat nutnou míru objektivity a navíc mé „Stratofilské" nadšení jako vždy usměrňoval kolega Ashok, který je jak známo spíše „Gibsonář". Při testu jsme již tradičně využili lampového Marshalla JCM 900 s boxem A, Ampmodelujícího PODa Pro s lampovým koncem Peavey a lampovou „padesátku" Hocke.

Ovšem ještě před „zadrátováním" bude jistě poučné dát kvalitnímu dřevu příležitost projevit se „na sucho".

Tahle disciplína byla první, která mě na Godince uchvátila. Velmi příjemný a pohodlný krk (Godin jeho profil nazývá Ergo) skvěle padne do ruky a je na něj vskutku radost hrát. Nástroj ve všech polohách excelentně ladí. Zvuk vzdáleně připomíná Fendera a nejsem si jist, zda více Strata, nebo Tele, nicméně tento svůj vzor v množství jasných výšek i mírně překonává (koneckonců Fendery bývají zpravidla z olše a nikoliv z javoru). Celkový zvuk je posazen od středů nahoru, basy v podstatě úplně chybí jakoby byly odříznuty, ale řekl bych, že to příliš nevadí. Zvuk jako takový je ve své podstatě zcela vyvážený (až na ty basy) a nikde se nenajde žádná nepříjemně „vyčuhující" frekvence. Sustain je velmi dlouhý a doznívá plynule, netrhaně. Hrát akusticky na tento nástroj mi připadlo jako velmi inspirativní, v podstatě ať člověk zahrál cokoli, vždy to znělo dobře. Malinko nepříjemné bylo, že při práci s tremolem se obávaný škrábavý zvuk od nultého pražce ozval poměrně brzy, a tak je nutno tremolo díky menší stabilitě ladění považovat spíše za symbolické. Rovněž mám pocit, že při déletrvající razantní hře se kytara rozlaďovala častěji než je obvyklé, což dávám za vinu poměrně ledabylému navinutí továrních strun na mechaniku. Struny samotné (zřejmě hybridy 9/10) nejsou špatné a znějí vcelku příjemně, ovšem jejich výměna za tvrdší by jistě prospěla jak ladění, tak i chybějícím basům.

A teď se již zaměřme na to, co dělá elektrickou kytaru zajímavou, tedy na hru „pod napětím".

Jako první putuje jack kytarového kabelu do rozpáleného Marshalla a zcela dle očekávání se ozývá řízné, středovýškové, vyloženě hardrockové zkreslení ve stylu Queensryche. Podobný zvuk také v dřívějších dobách používal Eddie Van Halen. Zvuk je pevný, ve středech velmi průrazný a kompaktní. Opět žádné basy a opět to vůbec nevadí. Z pohledu zvukaře musím říct, že tahle kytara se bude velmi příjemně zvučit na živo. Většina mistrů zvuku stejně spodní frekvence zkresleným kytarám tak jako tak ořezává a v tomto případě už to výrobce udělal za ně. Při hraní s kapelou je nádherně poznat, jak Godinka dává prostor base, jelikož začíná znít víceméně přesně tam, kde basa se svým zvukem zpravidla končí. Tím pádem jsou oba nástroje najednou mnohem srozumitelnější, hráči se lépe slyší, bubeník je spokojenější, jelikož ví co se hraje, zpěvák lépe chytá tóninu…prostě samá pozitiva a životní jistoty.

Tak zkreslené doprovody máme za sebou, co třeba sóla? Přepneme na přední humbucker a jdeme (teda Ashok jde) na to. S Marshallem sólový zvuk připomíná nahrávky White Lion. Na tón se nic nechtěného nenabaluje, zvuk se vyznačuje až extrémní čistotou…to je opět zřejmě dáno absencí basů. Flažolety, tapping, bending, vibráto…vše je poměrně snadné a zní velmi konkrétně, záleží jen na umění rukou a síle úderu páně kytaristy. I ta nejrychlejší arpeggia jsou dokonale srozumitelná a čitelná. Koneckonců kdo někdy viděl nastavení mistra arpeggií Yngwie J. Malmsteena, ten ví, že má na svých Marshallech basy stažené na minimum.

Zajímavé je, že kytara si svůj zvuk podrží i při změně aparátu. S PODem si rozuměla velmi dobře, nicméně zvuk byl velmi podobný předchozímu Marshallskému. Zvuk si zachoval dynamiku a jen nepatrně ztratil na ostrosti a přibral na zkreslení.

Co se čistého zvuku týká, skvěle zní akordická hra s chorusem, nejlépe samozřejmě se snímači v mezipolohách, při níž se znovu ukáže výhoda perfektní dynamiky. Větším problémem jsou čisté „vybrnkávačky", pokud kytarista hraje sám bez doprovodu basy. Tady je již dosti cítit absence hlubokého medového tónu struny E a nepomůže ani přepnutí na snímač u krku, či využití mezipoloh.

Samotná elektronika nástroje je dosti primitivní, pětipolohový přepínač vybírá pouze jednotlivé snímače, či kombinace snímačů a o nějakém rozepínání cívek humbuckerů či obracení fáze jako na Ibanezkách si můžeme nechat jen zdát. Potenciometr Volume při stahování „krade" výšky, což ale nemusí být vždy na škodu. Pokud se vám nechce šlapat na pedály a čistý zvuk děláte podobně jako já stažením hlasitosti na kytaře, tuto „nectnost" možná i oceníte. Samotný potenciometr je v ideálním postavení vůči kobylce, takže houslový efekt – Volume Swell je naprostou hračkou. Tónová clona je prakticky pouze dvoupolohová, protože při stahování se až do středu dráhy potenciometru neděje nic a od středu k nule je zvuk již zcela zastřený a dle mého názoru téměř nepoužitelný.

Co se týká možnosti podladění, není to vůbec žádný problém. Godinka si s tím snadno poradí a nijak se mu nebrání, tudíž si na své přijdou nejen příznivci metalového „dža dža", ale i hardcorového „gřo gřo" (kdo neví, tak „gřo gřo" jsou citoslovce pro zvuk sedmistrunné, nebo podladěné kytary, zatímco „dža dža" značí kytaru šestistrunnou, naladěnou normálně do „E").

Co z toho vyplývá?

Máme co do činění s nástrojem ve své cenové kategorii mimořádně kvalitním, který má osobitý zvuk, nádherný design a netrpí žádnou vadou, která by stála za zmínku. K výše uvedenému je zde „něco navíc", co činí hru na něj velmi inspirativní. Díky použitým snímačům si jeho uplatnění dokážu představit spíše v rockověji laděné hudbě, ovšem nic nebrání ani jeho využití v jakémkoli jiném žánru. Celkově nástroj odpovídá svému názvu, zůstává klasikou se vším všudy, a přesto jde svou vlastní cestou.

Tak mě napadá... Nemáte někdo náhodou na půjčení 20 000,-?