Ibanez AXS 32 DRF

Mahagonový sen
Cena: 
12 980,00 Kč

Chce-li si kytarista pořídit kvalitní kytaru a při tom nemíní dávat své těžce ušetřené korunky za nástroj slovutné značky, kde logo na hlavě stojí více než zbytek nástroje, nabízí se mu možnost nechat si nástroj postavit takříkajíc "na míru" u některého z kytarářů, jichž je u nás více než dost. Má to ovšem jeden háček, člověk musí většinou vědět co vlastně chce a co od nástroje čeká. A co s těmi z nás, kteří to zas tak přesně neví? Těm by mohl napovědět následující test.

Kytary japonské značky Ibanez pro mě vždy představovaly nástroje pro tu "druhou" skupinu kytaristů. Zvláště populární řady RG a předchozí EX, které u nás zaznamenaly poměrně velké rozšíření, byly nástroji, které svého majitele málokdy zklamaly. Jednalo se o univerzální nástroje, jež mohl ve svých rukou třímat jazzman i tvrdý rocker. Svými kvalitami a zvukovými možnostmi většinou splnily co od nich hráč žádal a šlo-li o produkty z korejské filiálky značky, většinou ani nijak extrémně nevyprázdnily jeho peněženku.

Překvapení

Na mě ovšem z krabice, kterou jsem se zvědavostí otevřel vykouklo něco zcela jiného, než to, co jsem si vždy představoval pod pojmem "Ibanezka". Žádné tremolo Floyd Rose, žádné zámky na nultém pražci a dokonce i typická naostřená hlavice chybí. Z útrob lepenkového obalu na mě zamrkalo klasické "Esgéčko". Tedy nástroj vycházející tvarem ze starého dobrého Gibsonu SG, kytary kterou nejvíce zpopularizovaly dvě hardrockové legendy, ve školním saku a kravatě oděný Angus Young z australských AC/DC a temný, knírkatý Tonny Iommi z britských Black Sabbath. Ibanez AXS 32 vyrobená na té jižnější straně korejského poloostrova ovšem není žádnou kopií, ale zcela originálním nástrojem. Při pohledu na ni, se mi vybavuje paralela s automobilovým průmyslem, protože její vztah k původnímu SG je asi stejný, jako vztah VW New Beatle ke starému dobrému brouku, anebo ještě lépe jako vztah současného nadupaného a luxusního Mini Cooperu k legračnímu vozítku v němž ve svých groteskách jezdí Mr. Bean. Z propagačního letáku se dozvídám, že se jedná o časově limitovanou sérii. Odkládám stranou balíček s přibalenou tenoučkou šňůrou jack-jack a imbusovým klíčem sloužícím k seřízení výztuhy krku a pouštím se do zevrubné prohlídky.

Konstrukce

Na první pohled zaujme hnědočerveně mořené mahagonové tělo s nádhernou povrchovou úpravou, kterou bych asi nejlépe nazval "matný lesk", nebo chcete-li "lesklý mat". Můj první pocit byl, jakoby kytara včetně krku byla vyrobena z jednoho kusu dřeva, ale už druhý zběžný pohled ukázal, že krk je do těla vlepen v místě sedmnáctého pražce a samotné tělo silné 40 mm tvoří tři mahagonové hranoly. Délka nástroje od hlavy po paty je bez tří centimetrů rovný metr, menzura 628 mm a v této konfiguraci je celá kytara příjemně lehoučká. Navíc kupodivu ani nemá výraznou chuť opilecky padat na hlavu. Inu bodík k dobru. Na těle je přišroubována klasická "gibsoňácká" kobylka Tune-O-Matic se separátními kameny umožňujícími přesné seřízení oktáv a dvěma postranními šrouby určujícími výšku všech strun. Samotné struny jsou netradičně protaženy šesti nesymetricky umístěnými otvory skrz tělo a uchyceny ze zadní strany. Je to u tohoto typu kytary nezvyklé, ale z hlediska zvuku, především sustainu, ideální řešení. Na těle jsou prostřednictvím samostatných rámečků uchyceny dva černé, moderně vyhlížející humbuckery, s jádry umožňujícími individuální seřízení výšky pod každou strunou pomocí imbusu, který ovšem přibalen nebyl. Snímač u krku asijští kytaroví mistři pojmenovali AH3 a ten u kobylky AH4. Zatím jsem s těmito snímači u této japonsko/korejské firmy neměl tu čest, ale vše je nakonec jednou poprvé. Pod snímači je upevněn plastový kryt, zdánlivě nesoucí třípolohový přepínač (opět "gibsoňáckého" typu) a čtyři potenciometry s chromovanými čepičkami - volume a tone pro každý snímač zvlášť. Ve skutečnosti jsou potenciometry i přepínač upevněny přímo do dřeva a plastový kryt v barvě leštěného hliníku slouží pouze na okrasu. Stejnou hliníkovou povrchovou úpravu mají i rámečky snímačů. Spolu s mohutnými šrouby evokujícími představu nýtů držících pancéřový plát to vše působí velice efektně a dotváří dojem luxusu. Opět mě napadá paralela s interiérem současných luxusních automobilů. Mahagon, chrom, leštěný hliník, chybí snad už jen kůže, ale tu můžete doplnit volbou vhodného upínacího pásu, pro nějž jsou připraveny dvě rozměrné chromované rolny. Ovšem o tom, že by se do kytary dala objednat i klimatizace, palubní počítač nebo tempomat se v přiloženém letáku nic nepíše...škoda. Při pohledu z boku zaujme ostře geometricky provedené zkosení pro pravou ruku (kupodivu pohodlné) a vybrání pro břicho hráče. Jack 6,3 mm se nachází tam, kde jsme u tohoto typu kytar zvyklí, tedy na spodní straně profilu. Na zadní straně těla se nachází šest šikmo umístěných úchytů pro struny a černý plastový kryt zakrývající elektrická střívka nástroje. Kryt je ozdoben nálepkou s vlastnoručním podpisem kvalitu kontrolujícího Korejce, který by vzhledem k několika odhaleným zbytečným nedostatkům jistě neměl obdržet prémie v plné výši.

Mahagonový krk nástroje, mořený a lakovaný ve stejném odstínu jako tělo je optimálně seřízený. S tělem krk svírá nepatrný úhel a taktéž hlavice je vůči krku tradičně lehce zalomená, což ve spojení s výběrem dřeva, řešením kobylky a uchycení strun naznačuje předem, že zvuk by nemusel být špatný (což se nakonec potvrzuje). Výrobce uvádí, že krk je třídílný, ve skutečnosti se z jeho strany jedná o zbytečnou skromnost, neboť při rekognoskaci krku jsem došel k závěru, že téměř celý je vyroben z jednoho kusu dřeva a dolepované jsou pouze dva nejkrajnější růžky hlavice v šířce necelých 10 mm. Skrz lesklý černý lak na přední straně hlavice probleskuje stříbrné logo firmy. Chromovaná ladící mechanika v uspořádání 3+3 nenese žádné označení a připomíná Gotoh. Stejně je nakonec v Koreji určitě jen jedna fabrika, ze které tyhle mechaniky padají a jednotlivé firmy si na ně lepí či lisují svoje loga. Alespoň já jsem o tom přesvědčen. S mohutnými širokými rondely se dá ladit přesně a bezproblémově. Pro detailisty a absolventy strojařiny ještě informace o převodovém poměru - 14:1. Poslední zajímavostí hlavy je klasický plastový "zvoneček" kryjící výztuhu krku a perleťová lemovka, zdobící nejen hlavu, ale i hmatník po celé jeho délce. Ke krku dolepený dvaadvacetipražcový hmatník nemá žádné orientační značky, s výjimkou dvou teček z umělé perleti označující dvanáctý pražec. V tomto místě krk dosahuje šířky 54 mm, zatímco v místě nultého pražce je to 43 mm. Samotný plastový nultý pražec připomíná staré české španělky a trochu vystupuje ven, což je první drobná chybička na kráse. Téměř po celé délce krku jsou pražce důkladně začištěny a amputace prstů by mohla snad hrozit až za pražcem devatenáctým, kde se šikmooký dělník s pilníkem už trochu ulejval. Tam je však krk již spojen s tělem a tak je ruka před nebezpečím chráněna, neb se tam nedostane. Z pohledu technika bezpečnosti práce dávám tedy hodnocení "vyhovující". Profil krku je velmi příjemný, zkrátka "padne do ruky". Většinou mi chvilku trvá, než si zvyknu na nový nástroj, ale na tuhle Ibanezu se mi hrálo dobře už od první vteřiny a spíš jsem si pak musel znovu zvykat na svého Strata. Bombírung hmatníku má přesně tu správnou úroveň, aby umožnil příjemnou doprovodnou hru i bezproblémové vytahování strun. Z firemní dokumentace jsem vyzvěděl, že jeho rádius činí 305 mm. Když už jsme u těch čísel, dodám ještě pro úplnost, že tloušťka krku pod nultým pražcem je 21 mm a pod dvanáctým 23 mm. Kdo nevěří, ať si změří... a my ostatní si už konečně zahrajeme.

Praxe

K prověření zvuku této asijské krásky jsem si přizval kolegu Ashoka, jehož hbité prsty jí dokáží jistě řádně nažhavit a vyloudit z ní ty nejdivočejší tóny. Pro zvědavce doplním, že k jejímu důkladnému vyzkoušení jsme si připravili tyto aparáty: lampovou hlavu Marshall JCM 900 s boxem 1960A, lampové kombo Marshall JTM 600, tranzistorové kombíčko Laney a simulátor Line 6 POD Pro s lampovým zesilovačem Peavey 50/50 a výše uvedeným boxem 1960A.

Ještě před samotným vyzkoušením zvukových možností, jsme vyměnili otřesný tovární potah za struny Ernie Ball Power Slinky tloušťky 11. Osobně nechápu, proč výrobci v dnešní době širokého návratu používání lampových aparátů, podladěných kytar a hutných riffů, stále trvají na používání strun 09 jako originálního potahu. Tuto krásnou kytaru její původní struny dost degradovaly a vůbec neumožnily vyniknout několika jejím přednostem. A teď už k samotnému testu. Jen tak "na sucho" kytara hraje docela nahlas, dynamicky a s dlouhým sustainem. Vždyť z hlediska kytarové konstrukce dostala do vínku ty nejušlechtilejší rodové znaky a bylo by velmi smutné, kdyby hrála jinak, než zrovna takto. Tyto zvukové vlastnosti se prostě daly očekávat už při prvním zběžném pohledu. Na druhou stranu, jelikož jsem zvyklý hrát na nástroje, při jejichž výrobě bylo použito přece jen větší množství dřeva než na naši útlou krasavici, byl jsem zklamán z poměrně nevýrazné vibrace basových strun. Řečeno laicky, na můj vkus kytara málo "kopala do břicha". To je ovšem pravděpodobně daň za nízkou hmotnost.

Po zapojení do aparátu se výše uvedené dobré vlastnosti zvýraznily a i těch basů přece jen přibylo. Výrobce zaslouží velikou pochvalu za volbu snímačů, které svou silou, zvukovou barevností a slušnou citlivostí značně překonávají průměr této cenové kategorie. Kobylkový snímač byl dokonce v továrním nastavení tak silný, že přebuzoval digitální převodník PODu Pro, což jsem zatím zažil jen u supersilného snímače Di Marzio X2N. Předchozí věta napovídá, že kobylkový snímač bude primárně více použitelný pro zkreslené zvuky a ve spojení se lampovým aparátem dává výsledky, za něž by se nemusela stydět kytara několikanásobně dražší. Obzvláště složitější dlouhé hodně zkreslené akordy (sedmičky, devítky, susy apod.) vyzní nádherně. Zvuk jednotlivých strun je i při větším zkreslení stále konkrétní a jednotlivé tóny vždy rozeznatelné. Když připočteme sustain, jenž svou délkou může směle konkurovat klávesám, ani jedno doom metalistovo, či jazz rockerovo oko nezůstane suché. Tyto dvě vlastnosti (čitelnost strun a sustain) se ovšem snadno obrátí proti vám, nebudete-li mít zcela přesně naladěno. Na této kytaře se při akordové hře ani nejmenší intonační nedostatek neschová za jakkoli silné zkreslení. Naproti tomu sólová hra ani na jeden z humbuckerů není ničím výjimečná. Snímače samozřejmě reagují na všechny seberychlejší Ashokovy fígle, ať už jsou to rychlé běhy, arpeggia, hammeringy i flažolety, ale žádné usnadnění hry od nich čekat nemůžeme. Pořád je ovšem potřeba mít na paměti, v jaké se pohybujeme cenové kategorii. Tato kytara totiž svým provedením a mnoha detaily neustále svádí k tomu, abychom se na ní dívali jako na nástroj téměř "Top" třídy, kam rozhodně nepatří. Takže i sólová hra je stále nad průměrem kytar s cenou kolem 13 – 14 000 Kč. Zvláštní je, že tradiční přepnutí na krkový snímač nepřinese nijak dramatickou změnu ve vyznění sóla a vzhledem k jeho o trošku menší síle bude při zkreslené hře lepší zůstat u snímače kobylkového.

Snímač u krku dostane mnohem větší prostor při hře s čistým zvukem. V tomto zapojení dává příjemný kulatý tón s měkkým basem, jako stvořený pro jazz, barovku či blues. Kytara dělá čest svému jménu a opět potvrzuje pověst Ibanezek coby univerzálních nástrojů, na něž může hrát téměř každý. Snad jen countrymeni vyžadující ostrý "twang" zvuk se poohlédnou buď u konkurence, nebo přemluví známého radioamatéra, aby jim elektroniku vylepšil o možnost rozpojení snímačů na singly. Za tuto variantu bych se přimlouval i já, protože třípolohový snímač umožňuje volbu buď humbuckeru u kobylky, u krku, nebo obou najednou a možnost rozpojení cívek jednotlivých snímačů by přinesla ohromné zvětšení výrazových možností, tohoto jinak nesporně velmi dobrého nástroje.

Když už jsme nakousli tohle téma, rád bych upozornil na zřejmě nejslabší místo této Korejky a tou je právě elektrické zapojení. Přiznám se bez mučení, že jsem odjakživa velkým nepřítelem používání tónových clon. Mám za to, že každý potenciometr a kondenzátor zapojený v obvodu tónové clony ubírá cenné milivoltíky ze síly snímačů a následně připojené lampové aparáty je pak nutno zbytečně "dokrmovat" krabičkami. Ovšem i při snaze o co největší oprostění se od předsudků vůči tónové cloně nemohu u této kytary pochopit její smysl, neboť už při lehkém otočení potenciometru z maximální polohy se zvuk stane velmi zastřeným a bezbarvým. Podle mě k navození medové jazzové atmosféry stačí přepnout na snímač u krku a ten správný zvuk obdržíme bez meškání. Tónová clona už způsobí jen zbytečné "zahuhlání". A to jsem zapomněl podotknout, že ze čtyř potenciometrů byly tři nedostatečně dotaženy a při pokusu o jejich nastavení se protáčely. Ani volbu čepiček z hladkého plastu s imitací chromu nepovažuji za vhodnou, jelikož v ruce nepříjemně kloužou. Milovníci houslového efektu (volume swell) si tu na své rozhodně nepřijdou, na čemž má svůj podíl i ne zrovna ergonomické rozmístění ovládacích prvků, přestože je u tohoto typu kytary považováno za klasické.

Zhodnocení

Dost ovšem kritiky! Rád bych podotknul, že všechny zmíněné nedostatky považuji buď za kosmetické, nebo snadno odstranitelné a nikterak zásadní. Myslím, že v této cenové třídě poráží Ibanez AXS 32 většinu konkurence "na hlavu" a jen naprosto zaslepený odpůrce SGčkovitých kytar by nepřiznal její kvality. Za tyhle peníze se asi najde jen málo kytar, které budou srovnatelně pohledné, zvukově univerzální a pohodlné při hře. Pokud máte zrovna v plánu kupovat kytaru v obdobné nebo i trochu vyšší cenové relaci, nezapomeňte si tento kousek alespoň vyzkoušet ať už je vaší oblíbenou muzikou jazz, rock, blues, nebo metal.