Marian Seraph A3

PCIe zvuková karta
Kategorie: 
Výrobce: 

Přilétla nejspíš z daleka. Nevím odkud, snad z rovinných krajů severozápadní Germánie. Jednoho dne prostě zazvonila u mých dveří a já ji vpustil dovnitř. Jen tak, bez okolků. Ani kukátkem jsem se nepodíval. Lehce se vnesla dovnitř ve svých perfektně padnoucích modročervených šatičkách a usadila se na kanape. I když to na první pohled nebylo poznat, je převelice chytrá a ráda si se mnou hraje. Od té doby, co se zabydlela v mém studiu, si pořád povídáme. Ne o počasí. Sedí na mém počítači a povídáme si o barvách a ona pro mě skládá eskapády tónů tu do veselých, onde zase do smutných barev. Pomáhá mi okouzlit uši muzikantů šeptajíce jim všechno, co si právě přejí slyšet a umí taky spousty dalších efektních kouzel. Je teď tak trochu mým pomocníkem, rádcem a mojí inspirací. Je to zkrátka moje malá víla, Seraphinka.

Hysterie z historie

Někteří z vás, tedy zejména ti dříve narození, si ještě možná vzpomenou na kdysi populární zvukové karty Prodif a Siena, které byly velice oblíbené v době, kdy nahrávání do PC bylo ještě v začátcích. Tyto na svoji dobu (a to hovoříme o časech před cca dvanácti lety) pokrokové karty uměly pracovat ve 24bitovém rozlišení a mezi prvními dokonce i vzorkovat kmitočtem 96 kHz (což byl ovšem bohužel problém pro většinu tehdejších počítačů). Za vývojem těchto zvukových karet v té době stála německá společnost „Studio für elektronische Klangerzeugung“, která vznikla vlastně jako společný institut Hudební akademie Carla Maria von Webbera v Drážďanech a Technické univerzity se sídlem tamtéž. Tato kombinace techniků a muzikantů se už od začátku ukázala jako šťastný nápad a institut „Studio für elektronische Klangerzeugung Dresden“ (jehož jméno se pro jednoduchost zkracovalo na SEK'D) přivedl na svět spoustu povedených projektů v oblasti elektronické hudby. Zůstaneme-li u těch nejúspěšnějších, pak si pozorný čtenář jistě vzpomene, že v reportáži ze sídla firmy MAGIX jsme se zmiňovali o tom, že první verze Samplitude (to znamená v roce 1995, kdy byla ještě pouze 16stopá) byla prodávána právě pod hlavičkou firmy SEK'D. Vývoj a výroba zvukových karet PRODIF a SIENA tak je, tedy vlastně byl, druhým nejúspěšnějším komerčním projektem tohoto hudebně-technického institutu. 

Svět se mění a my s ním, a tak se komerčním aktivitám na akademickém poli časem přestalo dařit a vývoj DAW programu Samplitude odkoupila nejprve firma Emagic a posléze konečně současný vlastník, firma MAGIX. S výrobou zvukových karet to v období kolem roku 2006 dopadlo snad ještě hůře, jejich vývoj byl zastaven a podpora omezena s tím, že SEK'D se nadále nebude touto výrobou zabývat. Zařízení naštěstí nebývá tvořeno značkou ani marketingem, ale mozky konstruktérů a ti ze světa nesešli. Takřka z popela povstala firma „MARIAN Digital Audio Electronics GmbH“ se sídlem v Lipsku, aby navázala na tradici vývoje zvukových karet Prodif. Do práce se vývojáři této staronové značky pustili doslova s vervou, karty řady Prodif brzy nahradily nové řady Marc a posléze Trace. Posledně zmiňované karty vynikaly již v době svého vzniku pokročilou architekturou umožňující provoz více vzájemně interně propojených karet v jednom počítači (detaily si povíme později). Přes řadu počátečních problémů zejména s ovladači na některých strojích se staly poměrně oblíbenou volbou mnoha studií a některé modely jsou v prodeji dodnes. 

Když jsme si probrali historii značky MARIAN, můžeme se konečně přenést do současnosti. Vzestupy a pády této firmy po očku sleduji už delší dobu a tak musím říct, že na recenzi jejich zvukové karty Seraph A3 jsem se doslova těšil. Řada SERAPH, která je na rozdíl od předchozích modelů postavena na moderní sběrnici PCIe 1x, byla na světový trh uvedena začátkem roku 2011. Tímto krokem začala dle mého soudu nová éra v historii firmy, protože už na první pohled do technických specifikací vypadá nová řada zvukových karet velice slibně. Jaká je skutečnost se vám pokusím přiblížit v několika následujících odstavcích.

Poté, co jsem vám představil firmu i s její historií, slušelo by se krátce zmínit také všechny druhy karet z rodiny SERAPH, které firma MARIAN nabízí. Z předchozích řádek vám jistě musí být jasné, že se jedná o karty interní, tedy určené k „zastrčení do útrob počítače“ (ten je pochopitelně třeba nejdříve rozšroubovat). Navzdory všeobecné popularitě externích zvukových karet na FireWire nebo USB sběrnicích firma Marian v současnosti žádné externí zvukovky nevyrábí. V minulosti se němečtí konstruktéři pokoušeli prorazit s ambiciózním projektem 32kanálové (16i/16o) zvukové karty na sběrnici USB 2.0, dnes ale jejich UCON CX najdete odložený ve škatulce „discontinued“. Upřímně řečeno, tento pokus nebyl zdaleka první, ale ani poslední (viz například nedávný případ digimixu Behringer X32), který s přenosem více kanálů na sběrnici USB 2.0 ztroskotal. Uvážíme-li navíc, že UCON CX měl pracovat i se vzorkováním 96 kHz a bito-vé hloubce 24bit, není prakticky čemu se divit. Abyste mě nepochopili špatně: Neříkám, že univerzální rozhraní USB a FireWire se pro zvukové karty vůbec nehodí, to by také nebyla pravda. Spousta zvukových karet pro domácí či přenosné „muzikantské“ nahrávání na těchto protokolech funguje více či méně (či zcela) bez problémů. Nároky stabilního „kamenného“ nahrávacího studia jsou ovšem v mnohých ohledech přece jen vyšší, jak na počet stop (a následně přenesených dat), tak co do stability a možností zvukovky. Tady, bez ohledu na svoji nepřenositelnost (u studiového počítače se nepředpokládá, že by měl často opouštět „machine room“), jsou dle mých zkušeností interní karty obecně lepší volbou směrem k bezproblémovému studiovému provozu. Firma MARIAN zjevně došla k témuž názoru, a tak se po menším extempore vedení firmy zjevně poučilo a pro další vývoj vsadilo na vývoj karet pro interní sběrnice PCI a nyní i PCIe. 

Povedená „famílie“

Pokud si dobře vzpomínám, jako první se narodila SERAPH 8, nástupce dříve narozené Marc 8 MIDI. Jako jediná z celé rodiny je osazena osmi analogovými vstupy a také výstupy, vyvedenými prostřednictvím kabelového rozpletu na symetrické velké jacky (TRS). Další přišla na svět studiového showbyznysu její sestřička D8. Tu je možné připojit výhradně digitálně a sice prostřednictvím vstupů a výstupů ve formátu AES/EBU. Jak to bylo dál nevím, do rodiny však patří ještě hybridní SERAPH AD2, která je osazena dvěma AES/EBU, a k nim ještě dvěma analogovými vstupy a výstupy na XLR. Jako zatím poslední uvedla firma MARIAN na trh kartu SERAPH M2, která spatřila světlo světa teprve letos na jaře. Ta nabízí pouze dvě MADI rozhraní (každé je schopné přenést 64 kanálů) a vyrábí se ve dvou modifikacích: s BNC konektory pro připojení koaxiálních kabelů nebo s optickými porty SC. 

Pokud po přečtení několika předchozích řádek váš instinkt varovně zdvihá prst a říká, zda jsem něco neopomněl, pak má samozřejmě pravdu. O výbavě pro zpracování MIDI jsem se nezmiňoval záměrně, protože žádná ze základních zvukových karet řady SERAPH tímto rozhraním vybavena není. Důležité je ale slůvko „základních“. Všechny karty této řady je totiž možné rozšířit ještě o rozšiřující kartu MWX, která se dokupuje zvlášť. Ta je osazena nejen dvěma MIDI porty, ale také BNC konektory pro připojení externího synchronizačního signálu WC/SC, lidově zvaného „hodiny“. Takový přístup má svoji logiku. Většina studií používá svůj externí MIDI převodník (zpravidla s více porty než jen se dvěma), a tak by pro ně další MIDI porty na kartě byly zbytečně nadbytečné. 

Společné rodové znaky

Pokud jste si stejně jako já při čtení popisu možností karty SERAPH 8 v duchu říkali, že karta s osmi vstupy je do dnešního moderního nahrávacího studia trochu málo, něco vám prozradím. Mezi „vychytávky“ společné všem kartám rodu SERAPH totiž patří také tak zvaný „Multi-Card support“, tedy schopnost ovladačů pracovat s více než jednou kartou této řady zároveň. Dnešní základní desky bývají vybaveny zpravidla více PCIe sloty, takže můžete použít například tři karty SERAPH 8 a získat tak 3x 8 analogových vstupů a výstupů (s tím už si člověk bohatě vystačí). Ovladače umožňují dokonce použít karty různé, můžete si tak karty nakombinovat třeba na 16 analogových a 4 AES/EBU vstupy a výstupy, pokud právě pro takovou kombinaci naleznete využití. 

Tím ale výčet technologických „vychytávek“ společných celé řadě SERAPH nekončí. Za zmínku rozhodně stojí například technologie „TDM SyncBus“, umožňující posílání jakéhokoliv ze signálů interně mezi dvěma či více kartami, samozřejmě bezlatenčně. Pro tuto výměnu signálů nabízí TDM SyncBus celkem osm sběrnic, přičemž hodiny jsou synchronizovány samozřejmě na tu hlavní označenou jako „SyncBus master“ (v záložce „Sync“ ovladače). V kombinaci s obslužným softwarovým mixem „The BEAST” (o kterém si povíme později) je to velmi šikovná možnost, díky které je mož-né si mezi kartami například přeposílat submixy, sdílet signál odesílaný do externího hardwarového efektu a podobně.

Něco málo čísel a písmen

Nebudu vám na tomto místě obšírně vypočítávat všechny bity, „kiloherce“, decibely, volty a ohmy, jak to dělají někteří kolegové v jiných časopisech, protože věřím, že si tyto nezáživné podrobnosti dokážete jistě najít sami. Přesto, když už jsme se dostali ke zmínce o ovladačích, nedá mi to, abych nezmínil několik zajímavých údajů, které by vás v širších souvislostech mohly zajímat.

Všechny karty MARIAN SERAPH jsou kompatibilní s MacOS i s Windows, a to po drahné chvíli čekání konečně i s 64bitovou verzí Windows 7. Jsou schopny pracovat s ovladači Core Audio, WDM, MME a v neposlední řadě s populárními ASIO. Verze s analogovými vstupy (například SERAPH AD2) jsou osazeny 24bitovými AD a 32bitovými DA převodníky s odstupem od šumu 123 dBA, které zvládnou vzorkovat dnes již standardních 192 kHz. Ovládání mixážní aplikace „The BEAST“ má spoustu kladů, ale také několik mušek, tedy drobných nedostatků. Veškeré digitální vstupy AES/EBU osazuje firma MARIAN také SRC konvertory (převodníky vzorkovacího kmitočtu), takže je možné připojit signál s jiným vzorkovacím kmitočtem, než máte projekt v DAW (a tedy než vám jede na něm závislé vzorkování karty). Tolik troška čísel pro začátek, pojďme se konečně mrknout na kartu samotnou.

Trojice rudých světélek

Tak teď, když už znáte všechny členy povedené rodinky MARIAN SERAPH i jejich společné vlastnosti, můžeme si zevrubně popsat také recenzovaný model SERAPH A3. Ten je v základní verzi vybavený třemi ADAT porty, tedy dohromady má za normálních okolností 24 vstupů a 24 výstupů, vyvedených vždy na trojici optických konektorů TOSLINK. Alibistickým výrazem „za normálních okolností” jsem chtěl poukázat na fakt, že karta podporuje přenos vyšších vzorkovacích kmitočtů (88,2/96 kHz) ve formátu SMUX. Kdo tuto vychytávku znáte, asi již tušíte, že při použití tohoto formátu se přenosové možnosti jednoho portu scvrknou z osmi na čtyři kanály a zvukovka tak v mžiku pracuje s dvanácti vstupy a dvanácti výstupy.

Vedle nutných ovladačů je z instalačního CD potřeba nainstalovat také sadu obslužných aplikací. První z nich je panel „Routing”, a pokud neuděláte stejnou chybu jako já a nevrhnete se plni nadšení nejprve na mix The BEAST, nebude vám pochopení routingu činit žádné potíže. Na rozdíl od mnohých jiných výrobců, kteří ve svých ovladačích používají routovací tabulku, zvolil Marian koncepci o poznání příbuznější klasickému pojetí studiového patchpanelu. To je myslím si dobře, taková koncepce bude na jedné straně jistě bližší technicky méně zdatným muzikantům a na straně druhé ani zkušení studioví matadoři s ní nebudou mít problém. 

V horní části okna routingu najdeme logicky seřazené všechny vstupní kanály z ADAT portů, pomocí kterých signály z hardwarového vstupu posíláte po jednotlivých ASIO streamech do DAW aplikace. V cestě signálu stojí otočný ovladač digitální úrovně (který většinou stejně bude na výchozí nule), „umlčovací“ tlačítko MUTE a, pokud si je zapnete, také přiřazení kanálového ekvalizéru (ještě na něj přijde řeč). Obdobnou strukturu najdete také ve spodní výstupní, části. Tentokrát logický signál poslaný po výstupním ASIO streamu z DAW posíláme přes mute, fader ovládající úroveň a případně EQ do některého z fyzických výstupů karty (tedy na některý kanál některého ze tří ADAT portů). Když si představíte, že mezi horní a dolní polovinou okna (tam, co je ten tlustý šedivý předěl a modrá tlačítka pro párování kanálů) leží vaše DAW aplikace, shledáte routování velice logickým. Samotná volba směrování signálu se provádí vždy kliknutím na popisku s šipečkou, kde se vám rozbalí celý dlouhý seznam všech dostupných zdrojových kanálů (na vstupu je to seznam fyzických vstupů a na výstupní části seznam ASIO streamů z aplikace). Všimněte si, že hned nahoře vedle popisu okna Routing je umístěné další okno s onou drobnou šipečkou. Jak už jsem zmiňoval, ovladač karet SERAPH podporuje práci s více kartami v jednom počítači, a tak právě pomocí tohoto „okénka“ si můžete vybrat, na které z karet (máte-li jich víc) chcete routing nastavit. Poslední dvě drobnosti, o kterých jsem se zatím v části routingu nezmínil, je pojmenování kanálu (jistě jste tušili, že tam bude) a také nezbytné ukazatele vstupní a výstupní úrovně, lidově zvané „metry“. Asi vám není třeba vyprávět, jak moc se metry hodí, pokud například potřebujete odhalit chybu v řetězci, tedy v momentě, kdy se studiem ozývá ono okřídlené volání „...proč to $#@&^% nehraje?!” Na druhou stranu bych zde autorům softwaru vytkl absenci cejchování, i když chápu snahu o jednoduchost (aspoň že nechybí výraznější označení CLIP). Až na tuto malou drobnost je ale okno routingu dle mého mínění velmi pěkně provedené, logicky uspořádané a tedy povedené.

Zvíře obletované mouchami

Druhou, dalo by se říci „sesterskou aplikací“, kterou jsem zmiňoval v úvodu předchozího odstavce, výrobce sebevědomě pojmenoval „The Beast”, neboli (přeloženo do naší mateřštiny) „Zvíře”. Tato utilita je vlastně virtuální mixážní konzole (no prostě pult) na té kartě nejbližší úrovni, což jí umožňuje vyhnout se latenci ASIO a aplikaci dovoluje pracovat s velmi, velmi nízkou latencí. Jakkoliv zní její pojmenování bizarně, musím uznat, že je to velmi silný pomocník. S její pomocí lze všechny kanály (které jste si předtím správně přiřadili a pojmenovali v okně „Routing”) směšovat do jedné hlavní a šesti pomocných sběrnic, tedy do MAIN a AUX1-6. Počítaje v to i osm interních kanálů SyncBusTDM umožňuje karta s The Beast smíchat až 64 kanálů. Když uvážíme, že se tak děje hardwarově na DSP karty a prakticky bez latence, a že interní bitová hloubka, na které je směšování prováděno, je 52bitů (což je opravdu obrovská dynamická rezerva), je to úctyhodný výkon. Jeho úkolem je především umožnit ve studiu bezlatenční poslech do sluchátek muzikantům, případně integrovat do systému studiový hardware (především tedy efektové procesory).

Na přiloženém obrázku jste si jistě všimli čtyř parametrických filtrů dohromady tvořících čtyřpásmový ekvalizér. Podíváme-li se do specifikací, zjistíme, že se jedná o IIR filtry, jejichž zpracování má opět na starosti DSP procesor karty. Každý z filtrů je možné zapínat jednotlivě a najdete na něm standardní ovládací prvky, které je asi zcela zbytečné popisovat (podívejte se na detailní obrázek). Sympatické je, že tento (mimochodem zvukově velmi dobrý) ekvalizér lze přiřadit také do vstupních kanálů, takže si můžete zvuk upravit ještě před tím, než vstoupí do záznamu ve vaší DAW. 

Vrátíme-li se k popisu kanálu, také tady najdeme v horní části možnost zvolit si pomocí menu zdroj signálu a to i třeba tentýž zdroj do několika kanálů. Takto lze vytvořit virtuální rozbočení signálu (tzv. „kalhotky“) a díky tomu například použít odlišnou ekvalizaci v různých poslechových sběrnicích a podobně. Také zde najdeme ovladač digitálního GAINu ve výchozí pozici nastavený na nulu. S jeho pomocí lze dorovnat například hlasitost podmodulovaného zdroje zvuku tak, aby z něj v poslechu bylo slyšet aspoň něco. Ve stejné sekci je také umlčovací tlačítko MUTE pro celý kanál a tak trochu zbytečné tlačítko pro otáčení polarity (to přece dnes umí každá DAW). Přeskočíme-li v cestě signálu již dostatečně popsaný ekvalizér, narazíme na pětici knoflíků k odesílání signálu do šestice pomocných výstupů AUX. Je-li vám na první pohled zřejmá nesrovnalost v číslech, pak vám musím osvětlit, že první sběrnice je stereofonní, a tedy pro odeslání signálu do AUX1-2 stačí knoflík pouze jeden. Velmi užitečné jsou metry, umístěné u každého knoflíku, díky kterým má uživatel jasný přehled, zda a kolik signálu z příslušného kanálu do sběrnice odesílá. Odesílání do sběrnic z každého kanálu se dá jednotlivě umlčet příslušným tlačítkem MUTE (aniž bychom ztratili knoflíkem nastavenou hodnotu) a dá se nastavit před nebo za faderem, stejně jako před nebo za EQ. 

Za rozsáhlou částí AUX SENDů přichází signál konečně na fader určující sílu signálu do hlavní MIX sběrnice. Pokud nepoužíváte externí efekty a tedy nepotřebujete hlavní sběrnici pro „výjezd míchačky“ v reálném čase, můžete ji použít klidně také jako další poslechovou stereofonní sběrnici nebo jak je vám jinak libo. Ani tady nechybí nezbytný MUTE a SOLO, přičemž na rozdíl od tlačítka MUTE na vstupní části kanálu, které vypne celou signálovou cestu včetně AUX sběrnic, tento MUTE umlčí pouze hlavní MIX sběrnici. Sousedící metry jsou poměrně podrobné (dokonce přepínatelné PRE-POST FADER) a nad nimi najdeme tentokrát také PANPOT neboli ovladač směrování signálu do panorámy (ten mimochodem platí i pro první stereofonní poslechovou sběrnici HP nebo-li „HEADPHONES”). Jednoduchá master sekce hlavní mixážní sběrnice nabízí vedle dvojice hlavních faderů a master metru také příslušné master ovladač pomocných sběrnic, logicky umístěných nad sebou (ani u nich nechybí master metry). Mimo to zde najdeme také tlačítka pro hromadné vypínání MUTE a SOLO, což (jak sami jistě potvrdíte) je funkce velmi šikovná (ono prohlížet, na kterém z 64 kanálů jste zapomněli zapnuté SOLO, dokáže při práci pěkně otrávit). Tolik k obecným možnostem a vybavení mixážní aplikace The Beast. V dalším odstavci si „pošpitáme“ o prin-cipech ovládání mixážní aplikace The BEAST, o jeho kladech, ale také o několika „muškách“, které jej obletují. 

Zvířecí otěže

Tak trochu účelově jsem se příliš nezmiňoval o detailech práce s mixem The BEAST a o způsobech jeho ovládání. Účelově proto, abych této problematice mohl věnovat vlastní odstavec, který právě čtete. Z předchozích řádků jste jistě pochopili, že The BEAST je mocný pracant, ale jako každé tažné zvíře jej obletuje (jak bylo naznačeno výše) také několik „mušek“, které si postupně pojmenujeme. Ovládání mixu je logické, fadery utlumují (ne nadarmo se jim správně česky říká „tlumič“) a tlačítka plní svoji funkci. Protože okno mixu nelze proporcionálně zvětšit, a nacpat 64 kanálů v plné výbavě na šířku obrazovky je zhola nemožné, je pro obsáhnutí všech kanálů potřeba vodorovně posunovat okno napříč všemi kanály. To zní vcelku jednoduše, bohužel k posunování slouží dvě tlačítka s šipkami napravo od master sekce mixu. Ne, že by byl problém se do nich trefit, ale přece jen o poznání jednodušší by bylo, kdyby se pro takový posun daly využít například šipky klávesnice, a tedy by nebylo potřeba tolik rejdit myší. Další „muška“, která mi při ovládání pije krev, je příbuzná s tou první a týká se druhé dvojice šipek, tedy těch svislých. Ty slouží pro posun horní části mixu v případě, že jste si jeho okno zmenšili tak, že se vám na něj nevejdou všechny AUX knoflíky. Také tady by výrazně usnadnilo práci, kdyby uživatel nemusel rejdit myší sem a tam mezi AUX knoflíky a šipkou, a kdyby se zobrazení dalo posouvat klávesami (třeba opět šipkami). Další otravná „muška“, která mi bzučela kolem hlavy, je uniformní vzhled všech ovládacích prvků a dokonce i obou oken „The Beast” a „Routing”. Obě okna mají totožné barevné provedení bez rámečku, takže když si je částečně překryjete přes sebe, splývají spolu a uživateli se hůř orientuje. Stejné je to s knoflíky, kde si musíte pozorně číst, čím to vlastně kroutíte, místo abyste se jen podívali na barvu a suverénně ubrali na basech. Škoda, protože jsou to drobnosti, které by podle mě nebyl problém upravit, aby se člověku pracovalo zase o něco lépe. Co na druhou stranu musím pochválit je možnost přímo vkládat numerickou hodnotu nastavení prvku. Pro „naposílání“ signálu do pomocné sběrnice nebo vynulování filtru tak stačí jedno- duše udělat dvojklik, napsat nulu a stisknout enter.

Další věc, kterou na mixu The BEAST musím vyzdvihnout, je trojice příručních předvoleb a také možnost ukládat si nastavení mixu do souboru na disk. Nejčastějším využitím nízkolatenčního mixu totiž bude pravděpodobně míchání studiového poslechu a je velice příjemné mít možnost vyvolat nastavení poslechu z předvolby uložené při minulém natáčení (tedy pokud jste si ji nezapomněli uložit). Tak trochu nadstavba předvolbové automatizace je možnost ovládat jednotlivé prvky mixu pomocí MIDI hlášení, i když, přiznám se, že s výjimkou například míchání živého koncertu v reálném čase (na což ovšem známe lepší software) pro ni nenacházím důstojné využití (třeba ho ale najdete sami).

V provozu

Zvykli jsme si, že ve skutečném světě často není vždy všechno tak, jak to vypadá na papíře, ale na MARIAN SERAPH A3 si v tomto směru stěžovat nemohu. Za celý měsíc, co jsem měl zvukovku k dispozici, se mi nestalo, že by karta přestala fungovat, pouze mi jednou spadl ovládací software, a to když jsem s ním dělal opravdu velké „psí kusy“. Nutno ovšem podotknout, že i při tomto ojedinělém pádu jela karta normálně dál a ovládací software bylo možné poklepáním na příslušnou ikonku na ploše znovu bez problémů spustit. Co se kompatibility týče, karta pracovala bez problémů s valnou většinou programů, co jich mám: tedy mojí oblíbenou Samplitude počínaje, přes Vegas, Cubase a Sound Forge, až po exotické DAW jako Reaper, Mu.Lab či Zynewave Podium. Bohužel v zájmu objektivity na tomto místě musím uvést, že několik nekompatibilních programů jsem přece jen také nalezl. První nekompatibilita se projevila ve spolupráci s programem RML Labs SAW Studio. Požádal jsem o vyjádření k problému hlavního vývojáře programu a dostalo se mi vysvětlení, že programy od RML Labs zatím nepodporují formát, který ASIO ovladač karty pro komunikaci s audio aplikací používají. Z nějakého důvodu se ovladače ASIO Seraph A3 neobjevily ani v nabídce programu Izotope RX a co mě mrzelo nejvíce, podobně se choval i můj MAGIX Music Maker 12. Nevím, zda za to, stejně jako v případě SAW Studia může výrobce programu, faktem ovšem je, že ve všech ostatních zmiňovaných aplikacích se ovladače chovaly bezproblémově a „mravně“.

Potěšilo mě, že i na mém stařičkém počítači jsem v Samplitude 11 byl schopen dosáhnout překvapivě nízkých hodnot latence a sice 1,3 +1,3 ms interně a 6 ms včetně latence převodníků. Takové hodnoty by neměly činit problémy ani tomu nejnáročnějšímu provozu nahrávacího studia, i kdyby mělo pro monitoring používat sběrnice v DAW aplikaci. Suma sumárum - přes výše popsané drobné „mušky“ mě celková koncepce řady MARIAN SERAPH přijde smysluplná a možnost složit si více různých karet tak, jak pro své studio potřebujete přímo geniální. Karta A3 samotná funguje jak má a to je to, co od ní asi většina z nás ve svém studiu očekává: zasunout, nainstalovat, nakonfigurovat a zapomenout.

Melodramatický (až patetický) závěr

Na obloze nebyl ani mráček, slunce se v duchu olympijského zápolení snažilo překonat loňské rekordy, a přesto pršelo. Drobné kapky smutně stékaly po zašedlém skle vchodových dveří, když jsem drobnou červenomodrou krabičku předával pošťákovi, aby jí doručil do redakce. Malá drobná Seraphinka už nesedává na počítači, aby si se mnou povídala o hudbě a o jejích barvách. Nová zvuková karta s éterickým jménem zmizela s poštovním vozem a mně nezbylo, než přestat myslet na její krásné filtry a roztomilé předvolby a vrátit se zpět, ke svojí „staré“. Hustě mrholí a slunce svými paprsky na drobných kapkách kouzlí šedivě smutnou pestrobarevnou duhu. Proč ten soused sakra nemůže tu svou zahrádku zalévat až večer?