Už se vám někdy stalo, že jste měli pocit, jakoby se vás dotkla sama historie ve své jedinečnosti a velikosti? Já ano v okamžiku, kdy mi na letošním Huvelu podal ruku proslulý výrobce kytarových aparátů a vlastně tak trochu stvořitel rockového zvuku, pan Jim Marshall OBE.
Tři písmena za jeho jménem říkají, že jmenovaný je čerstvě držitelem Řádu Britského Impéria, což je vyznamenání, které panovníci této ostrovní říše pravidelně předávají těm, kteří velkou měrou přispěli k rozšíření významu Velké Británie ve světě. Je docela dobře možné, že až se tento neuvěřitelně vitální „kouzelný dědeček", holdující dobrým doutníkům, sejde s královnou příště, přibude mu před jménem nepatrná poznámka „sir".
A cože tak významného tento pán pro svou vlast udělal? Kromě řady různých charitativních aktivit (což je jistě hlavní důvod titulu OBE za jménem) má obrovský podíl na vytvoření hudebního fenoménu jménem ROCK.
Faktem je, že zatímco různí Pageové, Blackmooreové, Claptonové, Slashové či Malmsteenové a další jiní neustále přicházejí a odcházejí, mívají svá silnější či slabší období a občas jsou třeba i ve větším či menším zapomnění, pan Jim Marshall se svými kytarovými aparáty je zde stále a ať se to někomu líbí či nelíbí, je stále vepředu a stále první. Tuto „vedoucí úlohu" si udržuje již přes 40 let, čímž je pravděpodobně v rámci hudby jednou z největších stálic srovnatelnou snad jedině s Beatles, Elvisem a Karlem Gottem. Já osobně přiznávám, že patřím k těm, kteří z toho mají upřímnou radost.
Když včera znamená dnes
Nyní již ale zaměřme pozornost na lahůdku, která se mi k mému nezměrnému nadšení dostala do rukou a jíž mi bylo tímto dáno testovat a prověřit. Touto delikatesou je 20 Wattový plně elektronkový zesilovač Marshall 2061 X s příslušejícím 60 Wattovým 2 x 12" reproboxem 2061 CX z exkluzivní „Handwired" série. Jak název napovídá jedná se o výrobek, který je i v dnešní době automatizovaných továren vyráběn kompletně ručně, pájením na očka, bez použití obvyklých plošných spojů. Originální vzor tohoto zesilovače byl firmou Marshall nabízen v letech 1967 – 1973 a původní dochované exempláře jsou v současnosti ceněny mezi sběrateli velmi vysoko.
Aby bylo dosaženo co největší autenticity zvuku ve vztahu k originálu, aplikoval výrobce u této reedice mimo jiné i speciální vstupní a výstupní transformátory, které vyrábí firma Dagnall Transformers technologií konce 60. let s využitím tehdy používaných materiálů jádra, vinutí a izolace. U reproboxu zase pro jistotu reproduktory Celestion absolvují „kůru", během níž dojde k umělému „zestárnutí" magnetů.
Jak vidno dávají si u Marshallů velmi záležet na tom, aby i ti z nás, kteří díky datu a místu narození nemohli být u toho, když přicházel na svět rock, poznali co nejlépe pocity tehdejších hudebních novátorů a pionýrů (mám samozřejmě na mysli pionýry rockové, takže červené šátky můžete pro dnešek nechat ve skříni a stříhat dlouhý vlas rovněž nebude nutno).
Vše potřebné máme v hlavě…
Samotný zesilovač zachovává kontury proslulé Marshallské „Plexiny", tedy černou škatulku zdobenou zlatým lemováním, logem firmy ve stejné barvě a panelem zcela nečekaně rovněž zlatým.
Jen je to celé jakési miniaturizované, rozměry jsou 508 x 227 x 210 mm, oproti poctivému „třičtvrtěmetru" kterým disponují výkonnější bratříčci. Je to prostě takový „Maršálek" se vzrůstem Napoleona.
Ovládací prvky jsou velmi jednoduché, počítáno zleva najdeme na panelu páčkový vypínač, probouzející celou tu nádheru k životu (vypínač Standby zde není), dále proslulé indikační rudé oko jehož záři zmiňuje Katapult v jednom svém profláklém hitu, ovladače Tone a Volume se dvěma vstupy s rozdílnou citlivostí pro kanál „Lead" a totožnou výbavu pro kanál „Bass".
Na zadním panelu objevíme dva jackové výstupy, přepínač impedance reproboxu ve „Vintage" otočném provedení, síťový konektor (ten moc „Vintage" není, spíše je „Euro") a dva chlívečky pro nezbytné pojistky. Skrz zlatou ochrannou mřížku můžeme pozorovat opojnou záři dvou štíhlých výkonových elektronek EL84 a dvou drobných ECC83 v preampu.
K transportu slouží zlacené ucho na horní stěně. Podotýkám, že vzhledem ke hmotnosti pouhých 10 kg je doprava tohoto mrňouse procházkou růžovou zahradou, ve srovnání s jeho plnotučnými stowattovými sourozenci.
Z hlediska konstrukce jde v podstatě o klasickou „čtyřdíru" s polovodičovým usměrňovačem, původně určenou pravděpodobně pro zesílení basáka i kytaristy současně. Jen ovládání je zjednodušené na absolutní minimum, což považuji za výhodu, neboť to umožňuje méně kroutit knoflíky a více hrát. Ač je aparát označen Lead&Bass, nepředpokládám, že by si ho dnes kdokoli koupil za účelem zesílení baskytary a tak tuto možnost s dovolením v dalším textu zcela pominu. Namísto toho můžeme využít oblíbený fígl protřelých rockových matadorů, kdy vstupy obou kanálů spojíme krátkým kablíkem. To nám umožní využít současně zvukovou charakteristiku obou paralelních kanálů a vytoužený zvuk namíchat jako poměr mezi nimi. Pro ty, co jsou zvyklí na moderní aparáty s řadami „knoflíků" a s tímto systémem ovládání se ještě nesetkali připomínám, že potenciometrem Volume se řídí současně hlasitost i zkreslení (jež narůstá úměrně hlasitosti), a potenciometrem Tone se dobarví (resp. dotlumí) zvuk jednotlivých kanálů. Výše uvedené je stejně téměř nepodstatné, jelikož zesilovač nejlépe hraje v pozici „vše naplno".
…a nebo v bedně?
Podobně jako zesilovač, tak i reprobox zachovává design klasického Marshallského „áčka" se zkosenou přední stěnou, jen rozměry jsou opět menší. Ono taky pro dva 12" reproduktory není nutno vytvářet nějakou extra velkou skříň. Velikost i tomu odpovídající váhu oceníte rovněž při transportu. Reprobox má zapuštěná ucha na obvyklých místech, kolečky nedisponuje a tak mu musí postačit čtyři gumové „špunty". Krycí síťka je v barvě pepř&sůl proložené zlatými vlákny, potah korpusu je proveden černou koženkou. Logo firmy a lemovky jsou ve zlaté barvě. Dva 30 W Vintage Celestiony mají souhrnnou impedanci 8 Ohmů. Nějaké zapojování do sterea a podobně nehledejte, neb to se tenkrát před lety (kdy začaly lítat rakety) příliš nenosilo a tak je zadní stěna vybavena pouze jackovým vstupem, postaru umístěným až u samého dna škatule.
Volty srší, lampy žhnou, sálem duní muzika…
Pojďme se podívat, co nastane po sepnutí stříbrné páčky „On" a nezbytném zapraskání v reproduktoru, provázejícím nažhavení lamp.
Pokud by někdo pohrdavě shlížel na papírově skromný udávaný výkon, tomu by tento Maršálek s rázností Napoleona uštědřil lekci, jíž by si dotyčný jistě do smrti pamatoval. S naprostou nonšalancí tento aparát dokazuje, že poměřování výkonů dle tabulkových hodnot je věc ošidná a nesmyslná. Znám jen málo 60 W tranzistorových aparátů, které by mohly této „dvacítce" svou hlasitostí alespoň trochu konkurovat (o barvě zvuku nemluvě) a myslím, že se bez potíží vyrovná i spoustě lampových „padesátek". Vzhledem k tomu, že už z dřívějška znám další „Re-issue Handwired" model – 18 W kombo 1974X, věděl jsem již před testem, co mě čeká alespoň z hlediska akustického výkonu. Čím mě ale prcek dostal, to byl charakter zvuku.
Na rozdíl od spíše čistého a bluesově kulatého komba 1974X má hlava 2061X obrovský drive, dynamiku a velmi solidní potenciál vytvořit nakřáplý hard rockový, možná až téměř heavy metalový zvuk. Bez skrupulí vyvrací pověsti šířené mezi mladšími kytaristy o tom, že Vintage Marshally nejsou schopny kreslit bez nakopnutí krabičkou. Pokud znáte desky AC/DC, Rainbow, KISS či ranných Accept, nebo Judas Priest, tak to vše je přesně ono. Jeho zvuk je ovšem velmi živý, s až neuvěřitelně širokou dynamickou odezvou, která dovoluje pouhou změnou síly úderu pravé ruky obsáhnout celé spektrum zvuků od čistého, přes Crunch až po sólově zpěvný, bez kroucení korekcemi, potenciometry na kytaře, přepínání kanálů, šlapání na krabičky a jiných od hry zdržujících záležitostí. Celkově je to i přes naprostou konstrukční jedinečnost, zvukově podobné klasické „Plexině". Výhodou je, že plného a šťavnatého vybuzení lze dosáhnout už při hlasitosti nehrozící proražením ušních bubínků. Při hře člověk úplně cítí, jak se mu pod rukou tóny zakulacují, jak napřed nabíhá jemná komprese, postupně přecházející ve žhavý drive. Samozřejmě se ale o nějaký Hi-Gain moderní zvuk nejedná, stále jsme v oblasti Vintage zvuků, kde se více cení „tučné" zkreslení s dlouhým sustainem než to jedovatě chlupaté, takže příznivci HC a Death metalu asi budou muset zůstat u svých Triple Rectifierů, Englů či Genz-Benzů, popř. dají starému dobrému Jimovi vydělat koupí modelu Marshall „Mode Four".
…a mikrofony snímají
Samozřejmě jsem neodolal nabízené příležitosti a vzal Maršálka s sebou do bzeneckého studia Shaark, kde jsme ho neprodleně zapojili do nahrávacího procesu při produkování opusu nadějné brněnské formace Gate Crasher. Trochu mi k prosazení prcka jako jediného a hlavního aparátu (kromě mojí nepopiratelné autority a veleváženosti dané čestnou funkcí producenta) pomohla náhoda, kdy druhý zapůjčený, kapelou favorizovaný zesilovač Mesa Boogie odmítnul hned první den spolupráci a rozloučil se s námi velkolepým ohňostrojem. Myslím, že této volby kluci z kapely, která hraje rock někde na pomezí Pearl Jam a Nirvany určitě nemusejí litovat.
Při nahrávání jsme střídali dva kusy kytary Fender Stratocaster (jeden vyrobený v Mexiku a druhý u pana J. Vebra v Čáslavi) a Epiphone Les Paul signature model Slash.
Pro doprovodné crunchové zvuky jsme využili především kanál „Lead" s oběma ovladači zcela doprava, který jsme obohatili o hutný základ kanálu „Bass" s Volume na cca 50% a ovladačem Tone naplno. Kytara byla zapojená do vstupu s vyšší citlivostí.
V několika málo případech, kdy bylo nutno vytvořit moderní a hutně zkreslený sound a zkreslení samotného zesilovače tudíž nestačilo, odvážili jsme se malé „prasárny" a předřadili mu preamp Rocktron Piranha. Kupodivu se Maršál Napoleon nijak neurazil a nechal se bez odmlouvání „nakrmit" čili „nakopnout". Výsledkem bylo moderní, hutné a syté zkreslení, zachovávající detaily kytarové hry, použitelné prakticky pro všechny současné tvrdší hudební styly od Dream Theatre přes Limp Bizkit po Rammstein. V tomto případě se více osvědčila možnost postavit zvuk spíše na kanálu „Bass" a kanálem „Lead" výraz jen přiměřeně naostřit. Podotýkám, že zkreslení z Piranhy jsme vůbec nevyužívali, jen jsme jejím prostřednictvím vybuzovali lampový vstup.
Při obou uvedených variantách zesilovač perfektně respektoval charakter jednotlivých nástrojů, takže Les Paul byl krásně tlustý, Fender zpěvný a Strat od mistra Vebra agresivní s dlouhým sustainem.
Ke snímání jsme využili následující mikrofony: Sennheiser MD421 u jednoho reproduktoru, AKG C1000S u druhého a AKG C3000 ve vzdálenosti cca 3 m a poněkud výše, jako ambient. Výsledek zatím nemohu nabídnout ani ve formě mp3, neb nahrávka je stále ještě ve fázi výroby.
Jak se mi líbí?
Na tomto místě by mělo asi zaznít něco o kladech a záporech, nicméně všechna pozitiva jsou uvedena výše a negativa takto koncipovaného zařízení snad může hodnotit pouze člověk dokonale znající původní předlohu, což já bohužel nejsem (zajímalo by mě, kolik originálů 2061 se nachází v ČR). Možná je malým minusem cena, která u celého kompletu činí hodně přes 50 000,- Kč, ovšem mě osobně nepřijde zas až tak vysoká, když uvážíme, že existuje spousta aparátů, které stojí stejně či více, ale poskytují méně. Watty jsou při srovnání nepodstatné, protože tento zesilovač disponuje slušnou hlasitostí na to, aby se prosadil vedle živých bicích ve zkušebně, ve studiu, v klubu, v sokolovně a pravděpodobně i venku. Zvukařům ve studiu i na koncertech bude svým charakterem a hlasitostí jistě velmi sympatický.
Počet přepínatelných kanálů také není důležitý, neb zde si můžete díky obrovské dynamice, citlivosti a odezvě na způsob hry vytvořit nekonečné množství zvuků jen vlastníma rukama a prací s ovládacími prvky na kytaře. Tak co napsat na závěr? Snad jen „…dobrá práce, díky Jime!!!".
