Marshall DSL 15H

Celolampový kytarový zesilovač
Kategorie: 
Výrobce: 
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
14 200,00 Kč
Marshall DSL 15H

Zesilovač JCM2000 DSL 100 Head přišel na svět už před lety a právě po těch pár letech by se dnes dalo říct, že je to v současné době nový standard marshallského zvuku, logická geneze a pokračování toho, co v roce 1965 začalo 1959 Plexi a pokračovalo v JCM800. Nemáte peníze na 100W hlavu a chtěli byste mít to podstatné z DSL? Pořiďte si patnáctku.

Celolampový zesilovač vychází zvukově z úspěšné série DSL (Dual Super Lead), což je fakticky Hot osmistovka s tím, že zvuk je na čistém kanále více čistý (v delším rozsahu gainu) a na zkresleném více „mastný“. Nízkowattové provedení s volbou výstupního výkonu 7,5 a 15 W je zásadní odlišností od původní (někdo by řekl plnokrevné, ale není to přesné) DSL řady. Preamp je osazen třemi ECC83, další ECC je v koncovém stupni a v něm je pak pro Marshall netypické osaze-ní 2 x 6V6, čili lampa typově „fenderovitá“. 

Zesilovač má příjemně menší rozměry i hmotnost, což ale může vadit těm, kteří preferují 50 a více wattová monstra, která rozměrově lícují s velkými reproboxy a podvědomě se tak může zdát, že tento drobek nebude dost hrát. Avšak mnoho nízkowattových celolamp dnes umí dosti razantně přesvědčit o opaku a rozpumpovat i větší prostory, takže se této patnáctce podíváme na zoubek.

Marshall DSL 15H

Vzhledově je to typický Marshall, rozpoznatelný z dálky – bílé logo, černá tkanina a tolex, bílé lemování a zlatavý panel se soudkovitými ovladači. První, co na čelním panelu chybí, je spínač Standby, je tu pouze „celkový“ vypínač Power. Osobně s tímto řešením nesouhlasím ani pro malé výkony, ale je fakt, že se občas u výkonově slabších zesilovačů typu class AB vyskytuje. Na panelu máme zprava vstup pro kytaru, hned vedle pak gain a volume tzv. čistého kanálu s názvem Classic gain. Tento kanál je odvozen z velké hlavy DSL 100H a měl by být zvukově tím, co produkovala hlava 1959 Plexi Super Lead. Tuto skutečnost těžko ověříme, pokud zmíněný zesilovač nevlastníme, navíc onen raný model byl osazen čtyřmi KT66 a disponoval 100W výstupem, takže těžko říct. Nicméně, ať je to jak chce, zvuk Classic Gain kanálu je výborný a nebudeme se šťourat v tom, čemu je a čemu není podoben.

Dále doprava je tlačítko ručního přepnutí mei kanály, gain a volume zkresleného kanálu s názvem Ultra Gain (název je výstižný…) a čtyři ovladače ekvalizeru, tedy včetně presence, což je pro tvarování zvuku skvělé. V sekci ekvalizace jsou ještě dva drobné spínače s velkým vlivem na zvuk – Tone Shift a Deep.

Zesilovač má dvourežimový koncový stupeň, takže můžeme volit mezi výkonem 7,5 a 15 W, a tedy mezi režimem triody a pentody. Z předchozích testování podobně konstruovaných malých zesilovačů jednoznačně vyplývá, že možnost volby mezi minimálně dvěma výkonovými možnostmi poskytuje velkou výhodu a nabízí značnou variabilitu, ale o tom dále. Spínač pro volbu režimu výkonu je na zadním panelu a výrobce doporučuje přepnout pouze při vypnutém zesilovači. Tedy žádné několikanásobné přepínání během koncertu, což je škoda a zároveň další důvod, proč by tu měl být Standby. Vox Night Train například přepínání výkonu řeší třípolohovým přepínačem právě přes pozici standby. Na druhé straně je fakt, že během hraní naživo nemá smysl přepínat často výkon, spíš je dobré si rozvrhnout dopředu, který zvuk kam dát. V takovém případě není potom nutné měnit výkon nějak často.

Vzadu ještě najdeme vstup pro jednoduchý nožní spínač (přepínání mezi kanály) a nakonec výstupy na repro – jeden 16 Ohm a dva pro 8 Ohm bednu. Zesilovač nemá efektovou smyčku, takže žádné „dýlejkování“ ani reverbování po preampu, všechno lze zapojit pouze mezi kytarou a zesilovačem. K zesilovači doporučuji pořídit nějaký signálový booster nebo jemný overdrive – ne, že by to zesilovač nutně potře- boval, ale dostaneme mnohem víc možností.

Marshall DSL 15H

A teď hurá na test – nejdřív čistý 

Před zapnutím zesilovače rozhodně nejprve připojte reprobednu. Kvůli absenci Standby doporučuji také zapojit kytaru, stáhnout gain i volume na nulu a nechat zesilovač chvilku rozehřát. Classic gain je velmi příjemný a dobře znějící čistý zvuk. Čistota je zhruba do poloviny rozsahu Gainu, potom postupně, také podle síly snímačů, nastává lehké až silnější nakreslení. Ten čistý zvuk se mi velice líbil, dobře reaguje na přepínání snímačů a také na různé typy snímačů. Skoro se mi ten charakter zvuku jevil jako referenční, daly by se na něm testovat nástroje. Zdálo se mi lepší nechat gain tak někde ve spodní třetině a spíše víc potrápit volume, než naopak. V režimu triody je zvuk dynamicky vyrovnanější, lehce sušší, jiskrnější, mírně twangový. Pokud půjdeme s gainem za polovinu, nebo spíše na maximum, dostaneme skvělý tvrdší crunch, bez kudrlinek, což je „to pravé“ na nakreslená kila. A tato poloha gainu je víc než vhodná pro nakopnutí aparátu overdrivem, kdy na efektu spíše než drive přidáme volume. Hlava totiž vytváří naprosto skvělý základ pro další nakreslení a byla by škoda toho nevyužít. Barva od poloviny gainu do maxima je přesně to, jak od nuly vzniká crunch. Takže ve spolupráci s overdrivem v této fázi dostaneme vlastně dvou až tříkanál – malý crunch, šťavnatější crunch, a k tomu všemu druhý kanál Ultra gain a podobné variace s více či méně zkresleným či čistým zvukem na Classic gainu jako základ pro další práci.

Celkový výsledek totiž ještě ke všemu může-me dotvarovávat jednak presencí (přiostřit a zvýraznit vyšší středy zejména pro sólovou hru nebo zřetelné tóny na basových strunách), a jednak v koncovém stupni zařazenými filtry Deep a Tone Shift. Deep přidá pořádnou basovou kouli kolem 100 až 150 Hz a Tone Shift funguje jako vyřezávač středů. Jejich vzájemnou kombinací dostaneme výrazný V-zvuk („ví-šejp-íkjů“, abychom zněli světově). Někdy se nesprávně tento middle-cut sound označuje jako metalový, ovšem až spustí metalový bubeník s metalovým basákem své mašiny, tenhle zvuk zůstane za oponou, takže vím bezpečně, že na live metal to není, tam musí být i středy, abyste se dostali ven.

Doporučuji však tento véčkový charakter použít právě na čistý zvuk a lehký crunch Classic gainu, nevěřili byste totiž, jaké z toho dostanete zajímavé barvy. A ještě něco ke zvuku nakřápnutému – zkuste si přidat presence alespoň tak do poloviny rozsahu a zároveň sepnout Tone Shift. Každý totiž ošetřuje trošku odlišnou část spektra středů. Tam, kde se presence začnou stávat příliš řezavými a jedovatými, je právě Tone Shift krásně vysuší, očistí a postaví na nový základ. Je to skvělé pro mezipolohy se singly a stejně tak v novém světle uslyšíte vaše humbuckery (nikdy bych nevěřil, že se tohle všechno dá napsat o Marshallech, což jsou ve své podstatě stále dokola jednodušší hot rod Fender schémata zapojení, přesto je to tak).

Marshall DSL 15H

Na kanálu Classic gain se nejvíce projeví vliv volby výkonu na zvuk. Při přepnutí na režim pentody, tedy plný výkon, dostane zvuk „headroom“ – tedy grády, rezonanci, větší dynamiku. Trochu se mu vytratí jemnost a křehkost. Je více reaktivní na práci s volume kytary, ovšem kvalita čistého zvuku je ještě o malinko vyšší, než v režimu triod. A na to, že je to Mar-shall, tak po sérii JVM bych řekl, že je to jeden z nejlepších čistých zvuků - u Marshalla vůbec, a vedle těch ostatních svojí kvalitou sahá skoro na boutique aparáty. Ovšem pozor na připojené repro – ale o tom později.

Režim plného výkonu také jinak pracuje s gainem za polovinou, tedy s rodícím se crunchem. Nakreslení je více dravé, hrubší, a v maximální poloze se dá i lehce bluesově zasólovat, protože už je tam cítit větší odezva a zvuk více dýchá než na triodách. Signálovým nakopnutím se všechno ještě vylepší a dostáváme krásný rockový crunch, svým charakterem blízký právě oné zmiňované osmistovce (pro nakopávání jsem používal Rocktron Nitro, Austin Gold, Hardwire Tube Overdrive, Danelectro V2 Transparent Overdrive). Tón už se pěkně táhl a byl tvárný, krásně lampový, dostatečně průrazný a zřetelný i v basech. Veliké plus na zvuk v tomto spektru mají „slabší“ – ale barevné – humbuckery typu PAF. O hodně se tu ochudíte používáním kerami-ckých magnetů, rozhodně hlasuji spíše pro Alnico.

Význam a dopad přepnutí režimu výkonu je, myslím, stvořený hlavně pro tento kanál – Classic gain. Celková obálka zvuku se mění především ve zpětné reakci zesilovače na vaši hru. Také se významně mění styl dynamiky zvuku a odezva ve změnách amplitudy signálu. Dalo by se to velmi nepřesně přirovnat k efektu kompresoru - v režimu triody je zvuk více „tight“, sevřený, signálově vyrovnanější, než v režimu pentody, kdy zvuk více „pumpuje“ a dýchá a odměňuje se hlavně citlivým hráčům, kteří umí pracovat s volume a používat všechny výrazové prostředky dynamické hry včetně práce s prsty a trsátkem. 

A teď Ultra

Kanál Ultra je nazván přesně. Tohle není overdrive, ani lead nebo super lead. Tohle je ultra. Už na minimu rozsahu kreslí a svým charakterem je to spíše lampový distortion. Nepotřebuje vůbec nijak dopomáhat k většímu zkreslení. Všechno, co je typické pro rock, hardrock, metal a myslitelné odnože, se tu odehrává v rozsahu ovladače gain od 9. hodiny do max jedné po poledni. Další přidávání gainu zvuk zbytečně zahltí a zmasakruje do zkreslené koule. Ale to, co slyšíte do poloviny rozsahu, je přesně to, co rocková muzika potřebuje. Korekce jsem měl na třičtvrtě, plus-mínus, možná malinko méně středů, presenci skoro nepotřebujete, k tomu gibsonovský typ kytary a ten zvuk je vlastně hotový: daný, správný a jediný možný. Tenhle kanál dle mého nepotřebuje Tone Shift ani Deep, tohle uděláte výběrem repra. Režim triod lehce zkomprimuje dynamickou odezvu, ale dopad není tak markantní, jako na Classic kanálu. Pro rocková kila je to dost možná referenční zvuk. V režimu pentod potřebujete trochu lépe ovládat kytaru, protože tato hlava na plný výkon potřebuje krotitele, a kdo by jen tak ubrnkával, toho převálcuje. Zajímavé je, jak i singly zněly krásně kulatě a typicky barevně, tento kanál je přes svoji dravost nechává vyznít, a singly na Ibanezce se mi tady dokonce líbily víc (skoro) než humbuckery, nebo přesněji – zněly hodně dobře – líp, než obvykle znějí na zkreslených kanálech. Citlivost na vstupu je tu asi posunuta hodně dolů (nebo nahoru?), takže i se slabším signálem nemáte problém se prorazit k dobré-mu zkreslenému tónu. Dobře se tu sóluje i „kiluje“, zvuk neztrácí tah a má přesně ty „škaredé“ frekvence, které vylezou nad basu a bicí a dotvoří celkový sound.

Marshall DSL 15H

A nakonec všechno do bedny

O vlivu reproduktorů na zvuk už se psalo, takže to jen shrnu – pro tento zesilovač, s ohledem na výstupní výkony, doporučuji sestavu reprobedny 2x12“. Lepší je sámovaná konstrukce, ideálně s rybinovými spoji, s pevnou zadní stěnou a s repry „front loaded“, aby se nemusela zadní stěna šroubovat vruty a mohla tak vše-chnu energii vracet dopředu. Taková bedna bude dobře pumpovat a tlačítko Deep nebudete v podstatě potřebovat. Na kanál Classic gain doporučuji použít Greenback nebo Heritage („G12H/55“ zněly lépe než 75), G12H30 byly tak na hraně použitelnosti. Univerzálnější zvuk spíše produkovaly Greenbacky, zvláště s ohledem na crunch, ale Heritage byly takové sametovější.

Na zkreslený zvuk je mnohem lepší Vintage nebo zmiňovaný G12 H30 (70th Anniversary). Vintage zní špičkově, rockově a ten zvuk si zamilujete, jsou tam (což je konstrukčně dáno) lehce potlačeny středy. Naproti tomu H30 je vyrovnaný, ve srovnání s Vintagem středový, ale po chvilce hraní si uvědomíte, že tento zvuk mnohem lépe pronikne ven z kapely, protože nikdo jiný takovéto frekvence neprodukuje. Lépe s ním vyniknou sóla a třítónové akordíky s terciemi, a mnohem lépe než z Vintagů tu slyšíte singly, které jsou sametové a kulaté. Těžko říct, kdo je vítěz, bude záležet na stylu hry. 

Reprobedna typu 1x12“ hraje také dobře, ale je potřeba v ní mít dobré repro. Hodně se samozřejmě zúží „pumping“ efekt a tlak, a hodně se tu setře rozdíl Vintage-H30-Greenback. Ovšem s Alnico Gold je to parádní, a takový box se také lépe dává do auta, než 2x12“. Po delším testování jsem nakonec došel k (již několikrát) osvědčené kombinaci – bedna 2x12“, repro smíchané z Vintage a G12H30 – to je sestava pro rock a „hrubší“ styly. Pro blues nebo jemnější styly považuji za nejlepší volbu bednu 2x12“ s Greenback NEBO Heritage (Greenback ani Heritage se s ničím jiným nemíchá). Naprosto neutrální jsou Classic Leady, použitelné dobře pro oba kanály, protože umí dobře jak čisté, tak zkreslené barvy (ve vztahu cena-výkon je to dobré řešení). Lehce nepoužitelné k této hlavě jsou G12T-75, protože tyto je potřeba trochu probudit vyšším výkonem, mají nízkou citlivost, takže jsou vhodné spíše pro zesilovače s výkonem 50 a více wattů. A pokud bednu 2x12“ nemáte, zkuste firemní JVMC 212, kde je právě kombinace zakázkového Vintage s H30 (bedna má otevřenou zadní stěnu, ale to se dá „poléčit“ kouskem laťovky).

Ve srovnání s ostatními „malými“ Marshally (nejspíš jen Haze, neboť Class 5 je zvukově jinde) je DSL univerzálnější a se svými dvěma volitelnými kanály i praktičtější. Trochu tu možná vadí nepřítomnost smyčky, ale podmínečně (na rockové ploužáčky) by se dal například chorus k čistému zvuku předřadit před zesilovač a při přepnutí na Ultra by se prostě vypnul. Tato hlava je totiž hlavně rocková. Bez příkras, kudrlinek a efektů zní nejlíp tak, jak je. A jen malinko, a jen někdy, se vyplatí ji nakopnout – ale to by se o mnoha muzikantech dalo říct také. Hrejte, zkoušejte, poslouchejte srdce a zase hrejte. A tuhle hlavu si běžte vyzkoušet, i když už třeba aparát máte. Třeba vás inspiruje a „nakopne“, stejně jako mě.

Marshall DSL 15H
Marshall DSL 15H
Marshall DSL 15H