Dlouho jsem očekával, jak se firma Jima Marshalla postaví k tři roky se již valící vlně a zvukovému stylu lampových simulací. Má pořád „jen“ tu svoji klasiku, tam se asi nic neděje a spoléhá se na konzervativnost muzikantů, říkal jsem potichu. Ale co, stejně nejsem „maršálista“, preferuji barevnější zvuky, a Jim asi stárne, říkal jsem o něco potišeji.
A pak to přišlo. Razantní odpověď na ještě nevyřčené otázky zní - Mode Four.
Zajímavé také je, že spousta výrobců Marshally simuluje, některé vývojové typy jeho zesilovačů a boxů jsou už téměř standardní součástí seznamu modelingů sestav aparatur... a Marshall nesimuluje nikoho. Jako kdyby říkal – já jsem jeden ze standardů, já budu vždycky u všeho, co se bude dít na čtyřech, pěti, šesti a (zejména) na sedmi strunách. K jeho osmdesátinám (oslavil 29.7.) si dal moc pěkný dárek v podobě nadčasového zesilovače, který bude mít co říct ještě dlouho po datu výroby a který nereaguje pouze pasivně na to, co se dnes hraje, ale svou koncepcí napomůže rozvoji a určení dalšího směru muziky – protože ta je dnes především o barvě zvuku. S úsměvem a stejnou svěžestí, s jakou neúnavně podepisoval zájemcům na hudebním veletrhu cokoliv, co si k podpisu donesli (nevím, jestli i nějaká mladá děvčata nabídla k podpisu své holé bříško) – tak se stejnou svěžestí a nadhledem hraje i tento aparát.
Měl jsem k dispozici téměř měsíc sestavu, která potom přijela i na veletrh, tedy hlavu MF350, dva boxy MF280 A,B a jeden MF400B. Pokud jste to při předváděčkách slyšeli, trošku už víte, o čem tato vlajková loď stáje Marshall je.
Dva v jednom...
Kdysi dávno v televizi běžela reklama na šampon „dva v jednom“ uvozená štěpným veršem „.. dvě lahvičky do sprchy? Já tedy ne!“ A tak by se mohlo nyní parafrázovat – dva zesilovače na koncert? (do studia, na turné)... Já tedy ne. Kromě toho, že na to nemám, je vždycky poměrně obtížné funkčně zrealizovat bezchybně pracující propojení několika zesilovačů či jiných zařízení k dosažení více barev zvuku. Pokud máme, jako muzikanti, odlišné požadavky na „klasický“ a „moderní“ tón a jeho barvy, řešíme to různě – několika preampy, koncovými zesilovači, modelingem, stomp-boxy, plným rackem anebo jednoduše rezignujeme, najdeme jeden „svůj“ zvuk s ostatním se smíříme. Hodně zesilovačů ostatně proklamuje, že nabízí oboje – klasický i moderní zvuk (což v posledních dvaceti letech znamená obrovský záběr barev zvuku), ovšem málokdy jsou obě polohy stoprocentní, což je dáno samotnou výchozí konstrukcí konkrétního zesilovače. Marshall si uvědomil, že pokud chce nabídnout dnešnímu kytarovému světu tón, odpovídající současným požadavkům, musí jít dál, než jen k jednoduchému přepínání několika komponent v preampu při změnách kanálů. Z tohoto požadavku vyrostla koncepce MF – mít možnost přepínat mezi dvěma zesilovači. Tato koncepce se zrodila v myslích mnoha kytaristů už hodně dávno, ale ještě hodně nápadů a vlivů bylo nutno vyřešit a probrat tak, aby výsledek měl profesionální podobu, flexibilnost a ovladatelnost.
... a přece nezávisle
Jde tedy o naprosto nezávislé hybridní zesilovače v jednom šasi, AMP1 a AMP2, které mají „společnou“ master sekci, ale jen pokud se týká potenciometrů. Aby byla nezávislost a tím zvuková dokonalost co nejvyšší, má MF nejen dva přísně oddělené lampové obvody (ECC83) preamp sekcí, ale při přepnutí režimů 1 a 2 se úplně rekonfiguruje (solid state) výkonová sekce v závislosti na volbě druhu Amp kanálu. A aby se flexibilita posunula ještě dále, každý z obou zesilovačů nabízí v preampu dva přepínatelné režimy gainu. A to je dohromady four. Sečteno to vypadá asi takto:
- dva oddělené zesilovače, každý s přepínatelným modem (clean+crunch, OD1+OD2)
- každý amp má oddělené korekce gain, volume, bass, middle, treble a přepínač scoop
- Amp2 navíc obsahuje třícestný ovladač Tone Matrix
- Digitální reverb s oddělenými ovladači pro Amp1 a 2
- Paralel/sériovou efektovou smyčku také s oddělenými ovladači pro Amp1 a 2
- Přepínatelnou úroveň Solo Level
- Master sekce obsahující Resonance, Presence a Level
- Výstup TunerOut s přepínačem Tuner Mute
- XLR a jackový výstup Emulated Line
- Footswitch – 6 spínačů - pro clean, crunch, OD1 a 2, solo, reverb; chybí už jen ovládání Tuner mute a efektové smyčky, ale to by pak bylo až moc dokonalé.
K tomu všemu je samozřejmě možné využít power sekce MF tím, že nějaký jiný preamp zapojíte přes return efektové smyčky – a v klidu si užíváte přepínatelného komfortu dvou nezávislých barev koncových stupňů MF.
Jeden...
AMP1 tvoří tu „klasickou“ část zvuku, dle výše řečeného, a uspokojí tradiční, klasické a stále „in“ styly jazz, blues, rock. Klasičnost je ale hlavně v konstrukčním „posazení“ zvuku, který je vystavěn na power sekci světově uznávaného modelu 100W SLP – Super Lead Plexi, což je reissue Plexi řady z 60.let , která má kořeny v JTM45, kde bylo pravděpodobné osazení 3xECC83 v preampu + 6L6(5881) power. Na tomto zvukovém základě zabírá AMP1 barevné charakteristiky zesilovačů od řady Plexi, řady 2203 (tzv.čtyřdíra), tedy včetně JCM800, až po řadu 2555 Silver Jubilee, na které je postaven signature model 2555SL (Slash) a které jsou osazeny EL34.
AMP1 produkuje velmi dynamický zvuk, na „maršalské” poměry hodně čistý a pevný. Pevnost hlavně „low-end“ částí zvuku je podobná jako u lampových modelů osazených koncovými lampami 6550. Vysoká rezerva ve výkonu je také jednou z hlavních příčin této pevnosti, protože koneckonců nejde o to řvát, ale mít čistý a konkrétní tón v co možná největším rozsahu. Gain čistého kanálu je slyšitelně poznamenán dvojitou triodou a čistým zůstává zvuk až do 3/4 rozsahu, samozřejmě v závislosti na snímačích, což je v kontextu master volume poměrně hodně. Crunch kanál nabízí velký rozsah crunche, poměrně širokých barev a možností, až „nemaršálovsky” bohatý, šťavnatý a přiměřeně jedovatý. Co je tu navíc jako bonus nové doby je rozsah crunche – maximální hodnoty gainu u JCM800 jsou pouze někde za polovinou rozsahu tohoto kanálu, gain MF tu má bohatší rozsah a tím pádem není potřeba žádných „nakopávátek“ a budících krabiček; crunch kanál je sám o sobě velmi bohatý a dostatečný pro velkou většinu rockových stylů. Plný, saturovaný, břitký zvuk, kde se ani akordy neslévají. Pokud použijete nějakou budicí krabičku k dokreslení či dobarvení zkreslení, vůbec originálnímu zvuku neublížíte, naopak získáte další rozměr zkreslení, posazeného hodně na kytarových klasických středobasových frekvencích; platí samozřejmě zásada, čím méně, tím lépe.
Gain potenciometr v sobě obsahuje funkční režim „sweet spot“, což je míra jakési vyváženosti hlasitosti a sytosti, kterou ovlivňuje svou mírou gain (v porovnání s absolutní mírou volume). Při přepínání preampů v režimu AMP1 totiž sami zjistíte, že kolísá relativní úroveň hlasitosti. Pracuje to asi takto: od nuly po cca „11hodin“ na stupnici gainu je crunch hlasitější než clean (téměř dvakrát), od 11hodin až do „tří odpoledne“ je režim clean a crunch relativně vyvážen a při dalším otočení je clean modus hlasitější, resp. přechází sám už do nakreslených forem. Při nízkých hodnotách gainu crunche a staženém volume na kytaře dostaneme na oplátku v tomto modu poměrně čistý zvuk, jinak zabarvený a alternativní k modu clean. Celkově je to hodně barevně bohaté a hlavně poměrně praktické pro živé hraní, zvláště, když to celé ještě můžete korigovat ovladačem volume a master volume. A pokud je potřeba ještě více upravit barevnost a druh zkreslení, použijeme přepínač Scoop, který v crunch modu váš zvuk „ovéčkuje“ odkrojením středů; věc zvukově naprosto nemyslitelná na modelech předchozích řad.
Veškeré korekce pracují v daleko větších rozsazích než je u Marshallů zvykem a jsou ve vzájemné interakci; rozsah jedné ovlivňuje práci ostatních. Řekl bych, že zvukem na AMP1 Marshall definitivně uzavírá kapitolu řady JCM800, jejího vývoje, její oblíbenosti, vlastnostech i nectnostech a jejímu znovuobjevení v poslední době. A teď zbývá učinit krok vpřed, do současné budoucnosti.
... a druhý: matrix reload!
AMP2 je speciálně vyvinut pro moderní a tvrdé směry. Na co už jednička nestačí, protože je to „classic“, tam teprve dvojka začíná a nabízí více gainu a zkreslení, než kterýkoli Marshall předtím. Předčí svým pojetím už tak dost nabuzené řady DSL a TSL, a to už je co říct; má totiž mnohem více možností k ovládání zvuku. Gain je při nízkých hodnotách nastavení podobný právě zmíněným posledním vývojovým řadám, je dynamický a ostrý. Za polovinou rozsahu se to celé brutálně zahustí, avšak nezahltí – tento kanál je totiž konstruován s ohledem na plné využití barev podladěných a sedmistrunných kytar; umí věrně a hlavně pevně přenést hloubky, tu tlustou plnost ve vší agresivitě a naléhavosti, přesně tak, jak to současné směry vyžadují. To zásadní na tomto modu je třípolohový ovladač Tone matrix. Při úplně stejném osazení jako u AMP1, tedy včetně Scoop, tak dostáváme plnou kontrolu nad nejdůležitějšími frekvencemi kytary a zkreslení vůbec. Tone matrix funguje jako inverzní exponenciální (v-křivka) filtr, a to s minimem (tj. s maximem útlumu) pro frekvence cca 330, 450 a 600 Hz. Je to jiné než jen parametrický ekvalizer, neboť basy a výšky zůstávají nadále v interakci s ovladačem středů. Tři pozice matrixu dávají tři poměrně odlišné zabarvení distortionu preampu a otvírají tak naplno možnosti experimentování a jemného nastavování vzájemné souhry ekvalizace. Je tak možné dostat dříve nemyslitelné nuance zvuků, zvýrazňovat libovolné důrazy ve hře – jestli raději hrajete „dole“ nebo „nahoře“ nebo máte rádi attack trsátka... Matrix umožní dostat do zvuku barvy dřevního charakteru roztavených Marshallů, přechodu ke kovovému nabroušení sólového tónu až po nízkých středů zbavené mohutné širokorozsahové pumpování za každým tónem, o dvě třídy lepším než na všech Valvestatech (při vší úctě k nim). Scoop je samozřejmě naladěn jinak, než u AMP1, kde má trochu odlišné poslání; pracuje s ohledem na zvukovou charakteristiku kanálu a upravuje zvuk za ekvalizérem.
Vzájemný rozdíl mezi OD1 a OD2 je v sytosti zkreslení a hlavně mírném posunu do „metalova“ u OD2; dvojka je víc attackovější, napumpovanější a napísknutí pravou rukou je možné i u horších nástrojů téměř ve všech polohách hry, jde to jaksi samo. Tento kanál je opravdovou lahůdkou pro nejtvrdší styly a věrný přenos a čitelnost těch nejmohutnějších akordů.
Master sekce
to všechno zvýrazní, zvláště ovladače Resonance a Presence. Resonance přidá nový rozměr tloušťky a pumpující mohutnosti, který není dosažitelný ekvalizérem, a pracuje v součinnosti s ovladačem basů. Presence je nejnávykovější korekční obvod; když ji po čtrnácti dnech stáhnete na nulu, divíte se, jak jste někdy mohli hrát bez ní. Nejvíce se mi v Master sekci zalíbila možnost Solo level, samostatného nastavení úrovně a skokového zesílení (až 6dB!) bez nutnosti volume pedálů či halekání na zvukaře a podobně; nastavíte a v danou chvíli skočíte po přepínači. Zůstává barevnost, zkreslení, korekce, všechno kromě hlasitosti vaší nezapomenutelné hry. Pro tiché nahrávání je tu také k dispozici emulovaný výstup, který je zapojen před master volume, takže je stále „on“.
Boxy
Výraznou měrou přispívají k celkovému dojmu z řady Mode Four. Jsou „laděné“, svým osazením přizpůsobené ke zvukové charakteristice a určení MF. Boxy MF280 jsou osazeny Celestiony MF Vintage 30, boxy MF400 pak CelestionyG12T 100, vyvinutými (rezonančními frekvencemi apod.) pro MF. Pro zapojování reproboxů má zesilovač speciální Load Protection obvod, takže když zapojíte cokoliv s nižší impedancí než 8W, odpojí se výstup a na zadním panelu bude svítit dioda. Výrobce jinak důrazně doporučuje zapojovat buď plný stack 2x280 nebo 1x400, a to hlavně z bezpečnostních (a následně ekonomických) důvodů.
Obě sestavy a typy boxů mají své opodstatnění a rozdílný zvuk, svými rozměry pak evokují vintage reproboxy. Full stack MF280 (ale tak funguje každý full stack) hraje hodně doširoka a na pódiu vás zaručeně nikdo nepřeslechne. Je zajímavé vůbec pozorovat zvukový rozdíl mezi A a B bednou, kdy A je tonálně mnohem agresivnější a vyberou si ji především ti, kdo potřebují více středovýšek a výšek, které se mají proříznout přes všechny možné herní situace. B naproti tomu dává více bohatších středů v rovnováze, bez agresivních výšek; kontrolovatelnější basy a jemnější středy s výškami jsou hlavní devizou boxů B a více se hodí pro monitorování či snímání než boxy A. Porovnáním 280B a 400B jsem došel k závěru, že čtyřstovky hrají tvrději, dávají více čitelný zvuk ve „spodcích“ a budou asi vhodnější pro nu-apod. styly; 280 se mi jeví lepší pro hardrock a na obě strany hudebního spektra doleva i doprava. Čistý zvuk přenášely oba typy boxů výborně, čtyřstovka s více basy, ale ne zásadně, dvoustovka je více konkrétní a „attacková“. Nicméně platí, že pokud chcete dvoustovku, musíte pořídit A i B, pokud čtyřstovku, stačí jedna.
DSP
Ani tady se nevyhneme DSP, pokud je někdo odpůrce, nemusí se lekat, zvukové purrum zůstává zachováno – DSP jednotka s velkým TexasInstrument procesorem ovládá křišťálový reverb. Jeho množství je opět individuálně regulovatelné v každém kanále (vlastně zesilovači) zvlášť.
Kytary nakonec
Měl jsem pro testování MF velké štěstí, neboť kromě pár „klasik“, jako je Kramer, Epiphone a Ibanez, se u mě doma nacházel ještě na chvíli Variax od Line6. Takže vlastně tu stál zástup Gibsonů, Fenderů, Gretschů a jiných a bylo zajímavé pozorovat, jak se snáší s MF. Marshall reagoval na všechny simulované i nesimulované typy kytar a snímačů velmi dobře, v každé pozici zachovával charakter té které kytary a bylo krásně slyšet dřevitost „classic“ módu a našťavenost „modern“ módu.
K tomu všemu obrovská výkonová rezerva pro dokonalý přenos zvuku i v těch nejkrajnějších frekvencích dělá z tohoto aparátu horkého favorita pro současnou muziku; cena je, s ohledem na šíři nabídky, ještě lepší (mimochodem – footswitch nelupe!).
No, Jime, ještě chvilku to směrujte se svými zesilovači tímto směrem a stane se ze mě na stará kolena maršálista …
