Pigtronix. Co, nebo kdo se skrývá za tímto pozornost vzbuzujícím názvem? Poměrně mladá firmička z tzv. druhé generace amerických výrobců boutique pedálů, kteří se pokoušejí takříkajíc redefinovat význam výrazu kytarová (potažmo basová či jiná) krabička a stavět efekty v prvotřídní kvalitě, z kvalitních součástek, v některých případech dokonce ručně. Ne náhodou si obecně tyto boutique pedály díky produkování typicky velmi přirozeného a muzikálního tónu v posledních letech získávají stále větší oblibu. A ačkoliv si myslím, že u nás nad nimi spousta lidí „ohrne nos“ kvůli jejich vyšší ceně a zůstane u těch svých „bossů“ a „bůhvíčeho“, dovolím si vyjádřit přesvědčení, že je chvályhodné, že se čím dál více těchto efektů dostává i k nám.
Výrobce z Long Islandu se přitom podobně jako většina jemu podobných hlásí k odkazu klasických a nesmrtelných vintage tónů a pokouší se jej posunout zase o stupínek dále. Ostatně jeho krédo zní „Futuristický Analogový Tón“. A skutečně, řada krabiček – či v některých případě spíše krabic – Pigtronix je už na pohled nějakým způsobem inovativní, ať už z hlediska zapojení, nebo možností ovládání zvuku.
Týká se to i dvojice efektových pedálů, které představíme v následujícím testu. V podstatě jde o krabičky starající se o zkreslení. Ale jak už jejich vtipné názvy napovídají, každá z nich je trochu „poohnutá“ tak, aby kromě kvalitního zkreslení nabídla něco netradičního navíc.
Pigtronix Disnortion (5 669 Kč)
Větší z testovaných pedálů s názvem Pigtronix Disnortion nese „podtitul“ Parallel Fuzz & Overdrive w/ Octave Up. Tedy v kostce je to paralelní fuzz a overdrive, tedy dva zkreslovače, které mohou běžet zároveň „vedle sebe“ a zvuk kytary zpracovávat současně, ale odděleně. Navíc jsou doplněné o zdvojovač frekvencí Octava, který ke zvuku přidává o 12 půltónů vyšší tón. Všechny tři efekty, včetně oktavéru, se pyšní originálním analogovým designem, mohou být používány nezávisle na sobě nebo v libovolných kombinacích.
Myšlenka k nezaplacení je to už proto, že zatímco overdrive patří k základním zvukomalebným prvkům většiny rockových, bluesových, ale i třeba jazzových kytaráků, řada lidí asi váhá, zda si pak fuzz, který většina z nich použije pro chlupaté zkreslení ve stylu 60. a 70. let jen pro některé pasáže či skladby, dokupovat zvlášť. A oktavér, to je další klasický efekt oné éry, který se používá k dobarvení právě v kombinaci s těmito efekty.
Elektronika Disnortionu je vsazena do většího šasi z kovového odlitku (jehož rozměry jsou 18,5 x 11,5 x 3,5 cm). Jeho ovládací panel je logicky uspořádán do tří opticky oddělených částí podle jednotlivých efektů.
Overdrive používá speciální šestistupňovou architekturu gainu, navrženou pro to, aby obvod při zkreslování reagoval podobně jako lampový zesilovač, co nejlépe zachovával dynamiku a přirozený tón nástroje. Ovládání tvoří jednoduše trojka obvyklých potenciometrů Gain (zisk), Tone a Level.
Fuzz přetékající bohatým zesílením je postaven opět na vlastní architektuře Pigtronixu, která pomocí ořezávání signálu diodami produkuje výraznou kompresi a kontrolovatelnou zpětnou vazbu. Kromě ovladačů Gain a Level je vybavený především flexibilním tvarováním tónu pomocí šestipolohového přepínače Shape. Ten nahrazuje klasickou tónovou clonu a nabízí šest různých ekvalizačních křivek (pasivních filtrů) nastavených pro dosažení muzikálních tónových barev.
Nu a Octava, frekvenční dělič, posouvá hrané tóny o oktávu výše. Potenciometry jsou zde dva, Level a Filter. Filter slouží k tomu, abyste dosáhli zpívajících o oktávu vyšších tónů bez toho, abyste museli manipulovat s tónovou clonou na kytaře (na což se pak často zapomene, když se vracíte k normálnímu zvuku). Zapojení Octavy je vůči fuzzu a overdrivu sériové, je zapojena před nimi a ovlivňuje signál vstupující do obou z nich.
Pod každou efektovou sekcí je samostatný nožní spínač s indikační LEDkou, což implikuje, že každý z trojice efektu lze aktivovat/deaktivovat nezávisle na sobě. Zadní panel skýtá kromě napájecího konektoru (v balení je adaptér) celkem tři jacky – vstupní a výstupní, ale mezi nimi ještě Clean.
Clean je samostatný výstup, na němž vždy dostanete čistý, nezefektovaný signál. Beru to jako dobrý bonus, těm, kdo mají krabiček více a používají více větví, tahle drobnost může ušetřit třeba investici do samostatného A/B přepínače nebo něčeho podobného. Výstup je bufferovaný (tedy ne true bypass), čímž to trochu srovná ztráty na kabeláži a impedanční skoky, pokud používáte více efektů zapojených za sebou. Ovšem díky vysoké kvalitě se nemusíte bát, že by vám buffer váš čistý zvuk nějak „zmršil“.
Disnortion v praxi
Disnortion nabízí Overdrive a Fuzz jako dva samostatné obvody v jedné krabičce tak, že je můžete používat oba současně. Paralelní zapojení přitom v praxi znamená, že můžete nakupit kvanta gainu bez toho, abyste rezignovali na srozumitelnost, dynamickou odezvu nebo obětovali údernost a „spodek“ frekvenčního spektra. Jak se tedy projevil v praxi?
Overdrive je popisován jako na dotek citlivý zkreslovač a fakt je, že se vyznačuje výbornou reakcí na dynamiku hry a úspěšný je i po té stránce, že výborně zachovává charakter nástroje a aparátu. Což považuji za velice důležité. Je příjemné cítit, jak se zvuk postupně více a více láme s tím, jak přidáváte na síle úhozu. Výborně je to vidět, když si nastavíte vyšší gain a změnami dynamiky pravé ruky přecházíte od takřka čistého tónu či jemně nakresleného, nebo mírného nakřápnutí k pěkně „nadrajvovanému“ a průbojnému marshallovskému „Plexi zvuku“ – efekt v tomto reaguje naprosto skvěle, zvuk je masivní a plný. Nemluvě o tom, že když tyto přechody děláte rukou a ne změnami kanálů či přepínáním krabiček, dostává samotná hudba úplně jiný náboj a drama. Tone vytočený zcela doprava znamená, že je clona „naplocho“, tj. nijak výstup neovlivňuje. Otáčením vlevo pak postupně ubíráte na výškách. Overdrive umí být pěkně zvonivý, jiskrný ve vyšších polohách Tone. Osobně mi nejvíce vyhovovalo, když byl Tone vytočený téměř naplno, ale poměrně brzy začne znít zastřeně až temně, což potěší milovníky vintage zvuků.
Fuzz produkuje opět klasický „chlupaťoučký“ a „křupavoučký“ saturovaný zvuk, který dělá čest svým jmenovcům ze 60. a 70. let. Gainu je o poznání více, ale přesto si zachovává velmi solidní dynamiku. Opět tu máme pěkně plný zvuk s vyšší mírou komprese, který zvláště ve vyšších nastaveních hezky přechází do zpětné vazby tak, že ji můžete prsty levé ruky krásně ovládat. Za pozornost stojí šestipolohový filtr, který v první poloze hraje na plocho (tj. dává plný rozsah tónu) a dále nabízí potlačení či mírné pozdvižení středů, spíše výškový či zastřený basový zvuk. Každá poloha je přitom dobře vyladěná.
Zajímavé také je, že v levé krajní poloze umí overdrive i fuzz takřka až čistý boost, takže tam, kde krabičku nevyužijete pro kombinaci overdrive/fuzz, můžete kombinovat jeden z efektů a boost pro nakopnutí lampové hlavy či komba. Ačkoliv oba efekty jako takové mají své nesporné kvality a pedál tak může oslovit všechny, kdo chtějí mít ve svém arzenálu oba typy efektů samostatně, je to právě kombinace obou zkreslení, která mne nejvíce zaujala. Z krabice leze hezky masivní, tlustý a artikulovaný zvuk, jednoho by ani nenapadlo jak snadno se dá vytvořit (tím myslím, bezpočtukrát jsem měl ovedrive a fuzz vedle sebe, ale nikdy mě nenapadlo je zapojit paralelně). Tady pochopíte jak funguje jeden z fíglů pro dosažení dobrého kytarového zvuku na řadě nahrávek – když si nastavíte hezky robustní a plný zvuk na overdrivu a ten máznete trochu špinavým, „výškovějším“ fuzzem (Shape na polohu 4, Treble; Level na stejné, nebo stačí i malinko nižší úrovni jako u overdrivu), dostanete přesně to, co má pořádná hardrocková kytara dávat. A musím říct, že ačkoliv jsem spíše zastáncem jednoduchosti, co do počtu současně znějících efektů, zvuk, který nabízí Disnortion kombinací overdrivu a fuzzu je velmi nakažlivý. Přistihl jsem se, že se mi nechce žádný z těch efektů vypnout a hrát jen s jedním.
Octava je zapojena před zkreslením a ovlivňuje signál pro obě paralelní větve. Přitom Level je účinný pouze pokud používáte pouze oktavér bez zkreslení, což samozřejmě také lze. Filter umožní oříznut přebytečné výšky tak, aby zvuk nebyl zbytečně štiplavý či syntetický. Nejlépe, nejartikulovaněji přitom oktávy vyzní ve vyšších polohách, řekněme od 9. výše. Velmi dobře se efekt chová nejen v melodických linkách, ale skvěle čitelný je i při akordické hře, zejména v durových akordech. Příjemně drsně a neotesaně zní třeba kvarty a kvintakordy. „Moly“ a mnohé další intervaly jsou často trochu jako z jiného světa, ale to je prostě vlastnost analogového oktavéru obecně. Můžete to ale využít ve svůj prospěch – doma budou ti, kdo mají rádi efekty typu ring modulator. Tady je dobré poexperimentovat s různými hmaty či polohami na hmatníku (úzké vs. široké hmaty). Pokud Tone trochu stáhnete a přepnete na krkový snímač, můžete se docela úspěšně přiblížit ke klasickému hendrixovskému zvuku na způsob Octavia, zvláště se snímači typu single coil. Celkově povedený efekt.
V kombinaci s fuzzem či overdrivem se k tomu všemu přidává sustain a vyšší agresivita, výsledek zní hezky osobitě a celkově i dosti čitelně, a to díky čitelnosti a kvalitě jednotlivých efektů. Opět se vyplatí vyzkoušet možnosti tvarování tónu fuzzu. (Tady si ale neodpustím poznámku, že v kombinaci s přirozeným overdrivem lampového zesilovače – zkoušeno na Marshall, Mesa, Engl – fungovala Octava ještě lépe.) Nu a všechny tři dohromady… výrobce doporučuje dát všechny ovladače na 3:00 a Shape u fuzzu na polohu 2 (označvanou F.A.T.). Přesně tak zní „disnortion“.
Disnortion je továrna na klasické zvuky a sestává z tradičních efektů, přičemž ale nabízí vysokou kvalitu zvuku plus přidanou hodnotu v podobě různých kombinací. Za zmínku stojí celkově nízká úroveň šumu (s jakou byste bojovali, kdybyste jedno zkreslení nabalili na druhé při sériovém zapojení) i to, že nedochází k „poškození“ signálu v případě vypnutého efektu (narážím na to, že nemá true bypass). Disnortion má plný zvuk v celém frekvenčním spektru, který efekt činí ideálním i pro jiné nástroje – typicky hlavně pro baskytaru. Ačkoliv je vždycky trochu zavádějící a poněkud marketingovou slámou vonící uvádět slavná jména, která ten který efekt mají na svém pedalboardu, tak konkrétně tady mě zaujalo, že kromě jmen jako Joe Perry a Brad Whitford (Aerostmith) nebo Adrian Bellew (od King Krimson až po Nine Inch Nails) jsem v seznamu našel třeba basisty Bootsyho Collinse, Douga Wimbishe (Living Colour) nebo Tonyho Levina.
Pigtronix Philosopher’s Tone (4 319 Kč)
Název „Filosofův tón“ sice působí v kombinaci s „prasečím“ logem poněkud kontroverzně, nicméně kompaktní a elegantní kovová krabička druhého testovaného kousku působí už svým designem velmi sympaticky.
Compressor Sustainer & Distortion, to zní na první pohled možná trochu fádně, ale zařízení pojmenované Philosopher’s Tone se záplavám většiny kompresorů na trhu se svým pojetím docela vymyká. A to nejen tím, že kromě čisté komprese a sustainu můžete do zvuku přimíchat i zkreslení, ale především bych řekl tím, jak se při hraní chová. Ale pojďme postupně.
Zatímco třeba Disnortion byl vestavěn do poměrně velkého šasi, tento kompresor má rozměry pouhých 11 x 5,8 x 3,2 cm. Z boku a zezadu najdete vstupní, výstupní a napájecí konektor (adaptér je opět v balení) a na horním, ovládacím panelu jediný nožní spínač, indikační LED a na sebe stěsnaných pět potenciometrů s příjemně tuhým během (podobně jako u výše popisovaného efektu). Ovladače fungují následovně: Grit přidává k efektu vrstvu distortionu, Sustain nastavuje práh komprese, tj. zvyšuje úroveň komprese a přidává sustain, Blend určuje poměr nezefektovaného a zefektovaného signálu, Treble dokáže ořezat, ale také zvýraznit výšky a Volume určuje celkovou úroveň hlasitosti na výstupu.
Základní funkcí je komprese, která se ovládá Sustainem. Pro čistý zvuk kompresoru/sustaineru jsem ponechal Grit na minimu a pak už jen stačí přidat Sustain zhruba někam do poloviny a pro zachování přirozené složky původního zvuku nastavit mix (Blend) také zhruba doprostřed. Získáte krásnou tzv. transparentní kompresi, která dodá původnímu čistému zvuku jakoby větší náboj. Přestože je zvuk komprimovaný, zachovává si kytara při akordické hře trsátkem krásný čistý „džžžn“ či zvonivost s příjemně průrazným atakem. Potěšilo mě, jak snadno se dají z krabičky dostat výborné zvuky, nevyžaduje příliš mnoho elaborování, aby hrála použitelně, atak je napevno a zachovává přirozenou reakci nástroje (s rychlým náběhem), prostě si jen nastavíte práh komprese a hrajete. Sustain dosažitelný u obyčejného čistého zvuku je opravdu úctyhodný. Líbí se mi i myšlenka Blendu, možnosti komprimovaný signál a s ním žádoucí sustain přimíchat k originálu, aniž byste museli zcela „zabít“ původní zvuk.
S přidáváním Sustainu až k maximu získáte nádherný čistý sustain, který podtrhnete přidáním Blendu opět až k maximu. Kouzlit se dá i s ovladačem Treble, který pracuje kolem frekvence 2 kHz. V poloze 12:00 se na zvuku nijak nepodepisuje, ovšem hrajete-li s čistým, komprimovaným zvukem, je skvělé, jak můžete zvuku dodat krystaličtější vyznění, pokud přidáte výšky otáčením doprava. Nejenže efekt není tak zastřený, jako se to stává u jiných kompresorů, ale fakticky dokáže zvuk ještě „přikopnout“. U čistých zvuků tak můžete dosáhnout výraznější twang, zvonivější, šťavnatější funky akordy nebo úžasně výrazný čistý sólový zvuk. Výborně to zní při použití technik zapojujících současně trsátko a prsty jako hybrid či chicken picking, což potěší country nebo fusion hráče. Kompresor takto krásně rozsvítí jakýkoliv zesilovač, dodá mu úplně novou dimenzi, zvuk pěkně ožije. Podobně jako Blend funguje i Grit – není to tak, že by zvyšoval gain, spíše přimíchává signál zpracovaný distortionem s pevnou mírou zkreslení k čistému komprimovanému tónu. Nejvíce se mi líbilo jen mírně podmáznout čistý zvuk zkreslením s Gritem nastaveným cca na 9:00 nebo zvuk „dvou zesilovačů zároveň“, kdy Grit na 12:00 dává stejnou úroveň zkreselného signálu k současně znějícímu (zkomprimovanému) čistému signálu. To zní skvěle. Pro zkreslené tóny se u Treble vyplatí vyzkoušet nastavení kolem 12:00 či mírně nad, kde získáte příjemně organický, šťavnatý zvuk, po zhruba 9:00, což je vhodné pro agresívnější, dalo by se říci brutálnější zvuk. Zkreslení je zvoleno dobře, poměrně univerzálně, generuje příjemné harmonické, ani moc uhlazené, ani moc skřípavé, a je použitelné s jakoukoliv kytarou.
Pootočením Grit přes polovinu až na maximum jsem získal naopak spíše smíšené pocity. Zkreslení už sice jednoznačně dominuje, ale ve zvuku jakoby se někde vespod sotva rozpoznatelně projevuje původní čistý signál, který se zkreslením koliduje a zvuku ubírá „spodky“, takže efekt působí agresívně, ale postrádá masívnost a hloubku, je takový vrčivý. I tato poloha své využití určitě najde, ale není to tak, že by vám krabička nahradila distortion. Nicméně pokud chcete hrát se zkreslením, nemusíte se omezovat na vestavěný distortion. Doporučuji krabičku použít jako čistý sustainer a zapojit před běžný overdrive nebo nadrajvovaný kanál kytarového aparátu, a takto funguje pro klasický zkreslený zvuk skvěle. A pokud nastavíte vyšší volume, dodá nejen krásný sustain, ale také boost pro sólovou hru.
Potěší tak třeba i hardrockery, kteří mají rádi dlouhý sustain bez toho, aby museli používat highgainová nastavení. Mimochodem, efekt dobře pomůže u moderních high-gainových hlav, které mají typicky velmi mdlý čistý kanál, který je často potřeba pozvednout chorusem či něčím jiným – což už ale není úplně čistý zvuk. Sustain, který tato malá krabička nabízí, je skutečně působivý. Po nabalení zkreslení prakticky nekonečný. Philosopher’s Tone vyniká krásným přirozeným tónem a bude skvělý pro ty, kdo si rádi hrají s čistými zvuky, styly jako country jazz, ale i rock pop. Vestavěná vrstva zkreslení všemu propůjčuje nový rozměr a kompresor jako takový si rozumí i s „externími zkreslovači“. Efekt je to skutečně nadžánrový. Hladina šumu je prakticky neslyšitelná, frekvence po celé šíři spektra vyrovnané, takže mezi jmény používajícími Philopher’s Tone najdete kromě kytaristů jako Dweezil Zappa, Andy Summers, Sonny Landreth či Omar Rodriguez-Lopez (Mars Volta) opět i basisty Billyho Sheehana nebo Tonyho Levina.
Na závěr
Oba zkreslovací pedály, myslím, mají na to uspokojit opravdu náročné, pokud vám zkrátka jejich tón, který je určitě osobitý a alespoň při detailním zaposlouchání mezi jinými krabičkami rozpoznatelný, bude v uchu lahodit. Což je samozřejmě individuální. Ona kvalita a muzikálnost v nich ale nesporně je, dána jak specifickým zapojením, tak výběrem kvalitních, highendových součástek a možná i proklamovanou výrobou v USA. Vše je tedy podle mne jen otázkou sympatií k určitému zvuku.
Oba jsou ale zároveň svými možnostmi něčím víc než jen obyčejným distortionem či overdrivem, a sice další zajímavou variací a kombinací možností, které jsou a budou kytaristy vždycky vyhledávany. Výrobců podobného ražení je dnes více – a řada z nich se už dostala i na náš trh, ale pokud hledáte prvotřídní krabičky k prvotřídním nástrojům a aparátům, máte před sebou přinejmenším další zajímavou alternativu. A jen dodám, podobně zajímavých trumfů má tento výrobce v rukávu mnohem více.