Rockbass Artist Line Robert Trujillo 4

Signovaná čtyřstrunná baskytara
Kategorie: 
Cena: 
38 209,00 Kč
Rob Trujillo

RockBass Artist Line Robert Trujillo 4 Black Satin je elektrická čtyřstrunná baskytara od německé firmy Warwick. Jedná se o signovaný model, nesoucí v názvu jméno současného světového hráče Roberta Trujilla, kterého známe především z kapel Metallica, Black Label Society (Zakk Wylde) či jako baskytaristu Ozzyho Osbourna.

Už jen z tohoto krátkého úvodu je mnohým z vás více než jasné, o jaký nástroj se jedná anebo, jak se říká, na jakém hřišti se při hraní na tuto nekompromisní krasavici budeme pohybovat. Ano, máte pravdu… Pohybujeme se v kategorii H&H – Hard and Heavy – a proto, vy, co máte rádi hudbu, při níž praskají skleničky ve vitrínách, trhají se parkety z podlahy a vaše bránice funguje pod náporem akustického tlaku jako membrána reproduktoru, když do ní pustíte pěkných pár decibelů, nastražte uši, pusťte si nějaký ten klasický heavy metal a já se vám při tom pokusím popsat unikátní signovaný model baskytary, která by mohla být možná i tou vaší nastávající. Tím samozřejmě nechci odradit i „jemnější hráče“, protože věřím, že i u takových, si tato baskytara získá po chvíli hraní respekt.

Není novinkou, že firma Warwick se specializuje především na rockové nástroje moderních tvarů. Testovaný model není výjimkou, neboť i na této base můžeme najít designové prvky typické pro nástroje vycházející pod stejnou značkou. Jedná se především o drobné tělo s dlouhým horním rohem, malou hlavou a mechanikami směřujícími proti hráči. Tyto znaky jsou pro baskytary, které vzešly z dílny Warwicku, přímo typické, pro některé pak tento vzhled představuje vrchol moderního designu nástrojů, pro některé právě naopak. Posouzení, zda se vám nástroj líbí či nikoli, však nechám zcela na vás a mezitím, co budete tuto modelku hodnotit, se budu já zabývat její technickou stránkou.

Kráska zblízka

Co se týče konstrukce tohoto nástroje, má baskytara javorový krk proložený tenkými proužky tmavého dřeva. Krk je pak přišroubován k poměrně lehkému tělu z olšového dřeva. Celý nástroj váží 3,8 kg. Tato váha umožňuje velmi snadný pohyb na pódiu (např. MusicMan je cca o půl kilogramu těžší). Rozměry baskytary jsou 1130 mm na délku a 300 mm má basa ve svém nejširším místě. 

Osobně na mě velmi pozitivně zapůsobilo použití kvalitního a tvrdého dřeva na hmatníku. Podle téměř černé barvy a tvrdosti je na první pohled jasné, že se jedná o eben (Tigerstripe Ebony). Velmi dobře také vypadá i skutečnost, že na hmatníku nejsou poziční značky (tedy kromě označení dvanáctého pražce dvěma blesky, které připomínají iniciály Trujilla). Basa je tedy stylově celá v černé barvě. Tělo nástroje je ošetřeno lakem s matovou složkou. Menzura je klasická 34“ se čtyřiadvaceti pražci, což je pro moderní basy již vlastně standardem. Na nultý pražec je použit „warwikovský“ Just-A-Nut III, vyráběný z tvrdého plastu. Zbylé pražce hmatníku jsou typu jumbo – tedy extra vysoké. Pochromovaná mechanika – dvoudílná kobyla a zámky na popruh, struny Red Label 45 – jsou stejné značky, jako samotná basa. Stvořitelem těchto komponentů je sama firma Warwick. Baskytara je osazena třípásmovou elektronikou Active MEC a aktivními snímači EMG, k jejichž ovládání slouží čtyři potenciometry s pochromovanými knoby. 

Poměr mezi oběma snímači lze rychle a snadno nastavit jedním z potenciometrů. Dalším ovládacím prvkem je kombinované volume. Při vytažení tohoto potenciometru (funkce push/pull) je signál ze snímačů ještě více „zboostřen“ a tím přikopnut. Následuje společný dvojitý potenciometr pro basy a výšky s nulovou aretací. Posledním do party „čtyř“ je potenciometr určený pro samostatné ovládání středových frekvencí. Dle mého ucha se rozsah této ovládané frekvence pohybuje někde mezi 1 – 4 kHz. 

Unplugged

Jak se tedy tento nástroj chová a jaké má přednosti či nedostatky? Když jsem vzala poprvé basu do ruky, hned mě napadlo, že Trujillo má určitě o dost větší a silnější tlapy než já, což je více než na milion procent pravda. Dohmat je na můj vkus hodně vysoký a pražce jsou opravdu velké a masívní. Přestože je krk v nultém pražci hodně úzký (38,5 mm – srovnatelný s jazz bassem), působil na mě dohmat opravdu velmi tvrdě a neohrabaně. 

Tento nástroj vás tedy rozhodně rozmazlovat nebude. Naopak si myslím, že vás dokonale naučí mačkat struny tak, aby kolem nic nedrnčelo ani neskřípalo. Inu, však si zvyknete. Na druhou stranu, to jak působí baskytara svým nastavením a konstrukcí na techniku hráče, taky není zcela od věci. Sami uvidíte, že když s touto basou strávíte pár dní, naučí vás přitvrdit, být důrazným, a tím vám vnutí i trochu té muzikantské přesnosti a strojovitosti. Při hraní drobné techniky prsty budete mít ze začátku asi pocit, že vás co nevidět navštíví zánět šlach, ale časem si zvyknete. Naopak s trsátkem si basa rozumí velmi dobře. (Myslím, že tloušťka alespoň tak 1,30 by mohla stačit). Ještě před tím, než jsem stihla zapojit basu do aparátu, neodpustila jsem si vyzkoušet, jak tento nástroj bude hrát na sucho. 

No… asi takto: při pohledu na kus dřeva zalitého do matného neprůhledného laku je mi jasné, že dřevěný, zakulacený a barevný zvuk z HC basy asi lézt nebude. A taky že ano. Na zvuku se budou z veliké části podílet především aktivní snímače se silným signálem v kombinaci s třípásmovou elektronikou. Už při poslechu „nasucho“ je znát, že basa je dělaná jako ostrý a průrazný nástroj se silným, agresívně průrazným zvukem a nikoli jako vznešený kousek houslařských kvalit jemně ušlechtilého témbru. 

Plug in

Šup s ní do aparátu. K testu jsem použila aparát Eden (hlava WT-405 Traveler a box D410 XLT), a to hned potom, co jsem naivně basu zkusila ve svém pokoji na domácí 100wattové kombo. Pro vás, kteří budete kupovat aktivní nástroj se silným hutným signálem a s ostrými výškami, jako má právě Trujillova basa, mám jeden poznatek. Na tuto basu lze hrát pouze v kombinaci se silným aparátem, který je osazen pořádnými repráky, protože slabá chrastítka nejen, že znějí přímo příšerně (zvuk vesnického agrohardcoru), ale stejně byste o ně během chvíle přišli. Blány reproduktorů vám to totiž dají najevo hned jako první. Baskytara má velmi hutný zvuk a téměř nekonečný sustain. Ano, aktivní snímače jsou hodně znát. Výrobce snímačů EMG je zárukou silného aboostrovaného zvuku, a pro hráče tvrdých kapel je – dalo by se říci – legendou a též často nezbytnou součástí jejich vybavení, stejně jako je třeba kladivo nezbytným nástrojem kováře. Elekronika v kombinaci se snímači umožňuje velmi širokou škálu nastavení. Kdybych měla přesně pojmenovat zvukové možnosti, použila bych přívlastky ostrý – ostřejší – a nejostřejší. Berte to samozřejmě s nadsázkou. Krkový snímač až tak úplně ostrý není, pokud ještě podstatně stáhnete výšky, trošku přidáte středy a basy, vykouzlíte dokonce poměrně příjemný bublavý zvuk, na který lze hrát i na vyšších strunách a ve vyšších polohách tak, aniž by vás to bralo za uši. Takže není zcela pravdou, že si tato basa neumí s vámi i povídat, a pouze na vás bude hystericky řvát. Naopak kobylkový snímač už je o poznání ostřejší, ale i zde doporučuji zanechat výšky alespoň zčásti stažené. Tím se vyvarujete agresivních, uširvoucích frekvencí, 

které z basy lezou především, když trochu více zaberete za G strunu. Plesk! Stejně tak není dobré vytáhnout naplno středy. Nástroj začne kreslit, a v kombinaci s přebytkem basů máte už jen dunivý hukot bez barvy. Já se při nastavení pohybovala kolem středové aretace a výšky jsem spíše stáhla do mínusu. Pokud jsem přidala trochu basů, došlo ke zhutnění celkového zvuku a dalo se to poslouchat.

Co má tedy Trujillova basa ráda? Nejlépe zní v dolních frekvencích, basy jsou opravdu silné, proto metalové linky na spodních dvou strunách (ty leckdy stačí na odehrání celého koncertu) jsou přesně tou správnou vodou na její mlýn. Naopak ostrý charakter zvuku nemusí být vždy příjemný při hraní vysokých tónů, ale jak už jsem psala, i to se však dá vychytat pomocí nastavení. Tlaping (pseudoodborný název pro tappingovou techniku v situaci, kdy je místo konečků prsů nutné zapojit v podstatě celou ruku, tj. tlapu) a též slap palcem se mi zdál být na první pokus téměř nereálný. Vzhledem k tvrdému dohmatu jsem byla toho názoru, že tyto techniky jsou při hraní na testovanou basu jen pro odvážné. Opak je pravdou. Tapping je sice dost nepříjemný a náročný, neboť jsou ve vyšších polohách struny nad hmatníkem basy hodně vysoko a vy musíte tedy pořádně přitlačit, ale jste za to odměněni skvělým zvukem. O to více ještě funguje slapová technika. Pokud se smíříte s tím, že je nutné za struny trochu více zabrat, odměna v podobě zabijáckého, drnčivého a velmi průrazného zvuku vás nemine.

Hrajeme s kapelou

Nástroj je v kapele slyšet. To je to podstatné, to je chtěné. Máte záruku, že nezaniknete ve zvukové kouli, o kterou se velmi často postará velké množství kytar na pódiu. Taktéž nikdy nesplynete s kopákem. Zvuk vzhledem k svému aktivnímu charakteru může být při špatném nastavení ekvalizéru až vysloveně plechový, nicméně, vždy a za každých okolností je velmi průrazný. Co asi ocení každý basák, to jsou především „spodky“. Basa sama o sobě má silný dunivý basový tón, kdy tento jde ještě podstatně podpořit přidáním basů potenciometrem. A ve chvíli, kdy si myslíte, že větší „maso“ to už být nemůže, vytáhněte push/pull přepínač na volume ovladači, a uvidíte (spíš uslyšíte), co to udělá! Prozradím to… Zbytek kapely převálcujete, fanouškům zasadíte ránu do hrudi a vy… vy budete chtít křičet, jako byste jeli na centrifuze. 

Malým (bez)významným mínus je podle mého názoru cena nástroje. Warwicku sice nelze odepřít to, že vytváří kvalitní nástroje, na druhou stranu mi připadá, že 25 tisíc je na čínský nástroj poměrně hodně. Přibližně za tuto cenu jej můžeme momentálně nalézt na internetových obchodech v ČR, model je ale na našem trhu novinkou, tak uvidíme, jestli se cena ještě někam posune! Předpokládám, že pětistrunná verze bude ještě o něco dražší. Robertova signovaná basa se vyrábí i v korejské verzi a tento nástroj se od testovaného liší především tím, že má krk veden skrz jasanové tělo. 

Horní deska je 

z kvalitního javoru s výraznou „quilted“ kresbou, použita je elektronika od Bartolini a nástroj je dodáván s kufrem. Tato vyšší řada už vypadá velmi dobře, ale nechci raději vědět, o kolik více si bude muset zákazník připlatit, neboť jsem na něj v českých obchodech prozatím nenarazila. Vrcholným modelem Trujillovy basy je pak model vyráběný přímo v Německu. Součástí nástroje v „plné palbě“ je i certifikát originality a původu této basy. Od korejské verze se liší už jen drobnostmi, jako je kobylka Schaller apod. K tomuto mě napadá jen jedna pichlavá poznámka, kterou samozřejmě nesmíte brát vážně. Říkám si, že by mi klidně stačilo zahrát si na basu od sousedů z Německa, že se vlastně nemuseli obtěžovat s dovozem z takové dálky (až z Číny).

Závěrem

Jak jsem již v úvodu naznačila, přestože náš testovaný nástroj je určen do rukou především „tvrdým hráčům“, překvapilo mě, že si umí získat i hráče jiných stylů. Já sama sebe řadím spíše k obdivovatelům klasik typu Musicman či Jazz bass, ale musím uznat, že i tento „heavy-death-evil-black-modern“ kousek na mě udělal svým způsobem dojem. Mou poklonu má především v tom smyslu, že si „jede tu svou“. 

Co tím myslím? V dnešní době je totiž spousta výrobků, které chtějí být jaksi pro všechny a na všechno. Jsou takzvaně „univerzální“. Slovo univerzální je zde schválně v uvozovkách, protože dle mého názoru by se nástroje, stejně jako aparáty či jiné komponenty, které se podílejí na vašem zvuku a na vaší hráčské osobnosti, měly vybírat právě pro jejich specifický charakter, pro jejich unikátnost a ne proto, že jsou „univerzální“. Toto ale není případ Trujillovy basy. 

Ta naopak jasně dává najevo, k čemu byla stvořena. Když ji vezmete poprvé do ruky, jako by říkala: „Jsem tu od toho, aby mě bylo slyšet, jsem ostrá holka a ty to tak chceš! Nebudeme si nic nalhávat a budeme k sobě sice tvrdí, ale o to více upřímní. Proto sis mě vybral a já ti za to dám nekompromisní zvuk a naprosto unikátní pocit z hraní.“ A vy, kdo hledáte ostrý zvuk, který pronikne skrz kapelu, nenechte se odradit kritikami jazzmanů, sáhněte po tomto „zlém“ nástroji. Uvidíte, možná nakonec prožijete ten pocit, jaké je to „hrát jak Robert Trujillo“.

Prubni a řekni (Petr Los)

Dorazil jsem na předkoncertní zkoušku trochu ve spěchu. Rychle jsem si poupravil nastavení soupravy bicích a neměl tak příliš času věnovat se svým spoluhráčům. Když jsme spustili, něco mě na zvuku překvapilo. Pak jsem si všiml, že basistka nemá svoji basu, ale cosi černého se jí houpá okolo krku. I zvuk byl zcela jiný. Byl velmi ostrý a průrazný. Jakoby kdosi řezal dubové fošny na staré zrezivělé cirkulárce s ohromným kotoučem a silným motorem vyndaným z elektrické mlátičky. Uvědomil jsem si, že hraje na Warwick/RockBass model Trujillo. Zvuk basy zaplnil celou, poměrně velkou zkušebnu. O pauze mi to nedalo a basu jsem si půjčil. Na první omak to nebyl žádný zázrak. Přišla mi velmi tvrdě seřízená s nepříjemným dohmatem. Navíc, dle mého názoru, byly snímače příliš vysoko a téměř se dotýkaly strun. Nemám toto nastavení rád, protože z přírodního zvuku dřeva tam toho moc není. Při slapu je navíc nebezpečí, že budou struny práskat o snímače. Jsem zvyklý hrát poměrně tvrdě a agresivně, ale zde jsem po chvíli odpadl. Chvíli jsem haněl a nadával, ale pak mi kdosi vrazil do ruky trsátko. Naráz bylo všechno jinak. Tento nástroj je dle mého názoru opravdu určen pro tvrdé styly, kde basa duní celou dobu a k hraní stačí některým jedincům tlusté Éčko. Na nějaké pauzy, mrtvé noty či jiné parádičky si vyznavači HH příliš nepotrpí. Tato basa dokáže spolehlivě vytvořit onen natlakovaný basový fundament bez všech příkras. Díky svému jedovatému středobasovému zvuku se dobře pojí s high-gainovými kytarami s kulatým neroztřepeným zkreslením. Linka pak nezaniká v kapele. Jsem přesvědčen, že své místo zcela jistě nalezne. PS: Chtěl bych si zahrát na německý originál.