O německé důslednosti jsem se v tomto časopise zmiňoval již několikrát, a to vždy v souvislosti s jejich různými výrobky hudebního světa. Psát tedy o tom i teď by bylo zřejmě nošením dříví do lesa, či zkoušením trpělivosti čtenářů. Nicméně cenová příznivost některých modelů firmy Warwick nutně oslovuje celou řadu muzikantů různých stylů či věkových kategorií a to samo již o něčem vypovídá.
Upozornění: tato recenze není vhodná pro mladistvé basisty a mohla by svým obsahem narušit jejich dospívání a potažmo celý harmonický vývoj…
Na slovíčko…
Firma Warwick se již mnoho let těší velké popularitě nejen mezi špičkovými hráči celého světa, ale též mezi začátečníky či středně erudovanými basisty. Jejich top modely jsou stavěny na míru z exotických dřevin s nádhernými kresbami dřeva a osazovány zvukově „našlapanou“ elektronikou. Dokonce i český „Jaco" tedy Pavel Jakub Ryba - jazzman a dnes již světově uznávaný virtuoz, který si k natáčení svých alb zve světová esa amerického moderního jazzu velikosti Mika Sterna, je firemním hráčem Warwicku.
Nechci úvod příliš „rozmatlávat“, protože kolega Martin Včelák, který testoval v minulosti Streamera, vyčerpal informace téměř nadoraz a na mě zbylo jen paběrkování. Protože mě opisování skutečnosti jinými slovy už nebaví přikročím rovnou k „jádru pudla" a vrhnu se na test.
S basou v pokoji...
Nástroj již na první pohled nezapře designérskou dílnu svého původu a přesto, že je opatřen logem „Handcrafted in China" – při analýze stěru je ve šroubovici DNA jasně zřetelný protein „Made in Germany".
Jde o čtyřstrunnou baskytaru s charakteristickým tělem ala Warwick a pasivní elektronikou, jejíž zvuk zajišťují dva „single" snímače Mec s vizáží singlů např. u JazzBasse. Tyto snímače mají zachytit veškeré jemné nuance hráčovy hry. Nesou hrdý přídomek Dynamic Correction. Tedy, měly by reagovat na veškeré dynamické odstíny vaší hry a přitom zachovat přirozený výraz typický pro pasivní nástroje, jak je tomu např. právě u zmiňovaného Fender Jazzbasse. Po odšroubování plastové krytky skrývající elektronická střeva, se na mě usmívaly čtyři potenciometry s klasickým korekčním řešením - tj. hlasitostí, úrovňovým poměrem mezi jednotlivými snímači s nulovou aretací, což znamená, že pokud mám poenciometr v nule snímají oba snímače stejnou intenzitou a posléze tónová clona přiřazená ke každému jednotlivému snímači zvlášť. Elektronika jednoduchá, ale účinná. Kvalita spájení spojů zcela odpovídala cenové relaci nástroje a nikterak mě neurážela. Snad jen samořezné šrouby do dřeva mohly být vyvrtány s větší pečlivostí a pod stejným úhlem. Basa je v kohoutku dlouhá 1130 mm, v nejširším místě těla jsme naměřili 310 mm. Na nultém pražci vědecká měření ukázala 40 mm a v místě, kde pro určité hráče hra končí a pro jiné začíná, jsme nastřelili 55 mm. Těm, co pravidelně čtou moje recenze (děkuji jim), musím oznámit, že se mi zdála na první pohled i omak malá, lehoučká, subtilní. Připomínala mi spíše astenickou gymnazistku, kterou jsem sbalil na maturitním večírku, kde jsem jakožto známý místní rocker sršel vtipem a ona se ve společnosti svého spolužáka - přítele nudila. Samozřejmě, že věkový rozdíl posléze ve vztahu sehraje své, ale prvotní okouzlení její jemností a elegancí mladistvých křivek probudilo ve starém zjizveném vlku touhu dálek. Vzhledem k tomu, že jsem neměl v ruce žádné materiály a ani digitální media se nepředháněla v usnadnění pomoci analyzovat původ materiálu z něhož je nástroj vyroben, mohu jen říci toto: jde o velmi příjemně zpracované tělo (zřejmě ze dvou kusů) medového zabarvení, typuji olši. Pod polyuretanovým, vysoce vyleštěným lakem krásně vystupuje souměrná dřevokresba.
Nikde žádné zádrhele v podobě suků či špatně opracovaných míst. Tzv. „bílá práce" musela být velmi pěkně zvládnutá. Nástroje z přírodní úpravou vždy mnohem hůře zamaskují dřevokazné průšvihy, než např. různé metalízy či jiná barevná provedení. Lak mně osobně byl sympatický, moc si nepotrpím na voskované povrchy (samozřejmě pokud nejde o Foderu, Modulus apod.). Ze tří kusů slepený - zřejmě javorový krk, je taktéž proveden velmi precizně a je zakončen standardní „RockBass" hlavicí osazenou značkovou chromovanou zapouzdřenou mechanikou se desetimilimetrovým průměrem navíjecího bubnu. Tento typ mechaniky jakožto vyznavač fenderovsko-musicmanovsko-g&lovských tlustých průměrů nesnáším. To je ale můj problém. Nicméně ladění nástroj drží obstojně a citlivost na pootočení ladícím kolíkem je také dobrá. Hmatník šacuji na palisandr. Zapuštění pražců do hmatníku je provedeno velmi precizně, hrany jsou zapilovány, takže si k potrhání rukou do krve pro zvýšení sado-maso dojmu z vaší hry budete muset donést z domova nějaký nástroj neboť o pražce to jaksi nepůjde. Pražců jsou dva tucty čili dvacet čtyři. Toto je velké plus například pro hráče používající tapping, neboť mají tříoktávový rozsah na rozdíl od jiných modelů s dvěmi oktávami a kvintou. Pokud též nějaký úchylný baskytarista holduje interpreataci kontrabasové literatury (zejména koncertů), taktéž větší rozsah zaručeně uvítá. Zepředu je k hlavici přilepen černý plát s logem Rock Bass, který ji drží pohromadě (je slepena z pěti dílů). Nepodařilo se mi rozpoznat, zda plát je z umělé hmoty, či ze slabé vrstvy nějakého ušlechtilého dřeva-eben apod. Zbývá už jen opravdu umělohmotná krytka zaslepující výztuž krku s logem Warwick. Zde dávám za pravdu kolegovi Martinovi, že přístup k výztuži je poněkud obtížnější. Pokud si koupíte nový nástroj, bude se s krkem stoprocentně hýbat i když bude používat stále stejný typ a tloušťku strun. On se vám totiž, bez ohledu na značku a kvalitu nástroje, klidně bude vlivem náhlé změny vlhkosti a teplot ohýbat, a vy ho budete rovnat. Některé firmy tento otvor nekrytují a nechávají ho volně přístupný. Zde musíte krytku pokaždé odšroubovat. Ale dá se s tím žít.
RockBassy mají zajímavě řešený nultý pražec. Je vyjímatelný a můžete si sami nastavit výšku strun a tím přispět k pohodlnému dohmatu. Pražec sedí v jakýchsi kolejničkách, které brání aby při prvním tónu nevylétly struny z krku. Vše je dost pečlivě opracováno a působí solidním dojmem.
Na opačném konci nástroje přidržuje struny docela masivní kobylka konstrukcí ne nepodobnou té klasické, od Jazzbasse. Tato je jen o poznání masivnější. Umožňuje standardní nastavení výšky strun pomocí imbusu a seřízení oktáv pomocí křížových šroubů. Potěšily mě úchyty řemenu. Jsou velké a pěkně pevně přišroubované. U laciných nástrojů se velmi často vytrhnou a na problém je zaděláno. Kovové knoby na potenciometrech drží velmi bytelně a potenciometry mají příjemný tuhý chod (ale stačí pár fernetů, pár pádů nástroje a všechno bude jinak :-). Konstrukčně mi vadila jediná věc - vývod pro kabel. Když jsem nástroj připojil, jack směřoval přímo do země a basa se špatně stavěla do stojanu, nebo hrozilo, že jack urazím. Výrobce ho mohl dát více od osy nástroje. Jinak je zdřířka velmi precizně udělána a zapuštěna do nástroje. Krk je k nástroji připevněn čtyřmi chromovanými šrouby.
Já ti zabrnkám…
Jaké mám pocity ze hry samotné? Krk je těžší než tělo a basa má tendenci přepadávat. Mně to ale nevadí, s tím já nemám problém - jak říkají naši vylízaní politici. Hlavně mám ve zvyku mít pravou ruku hozenou přes nástroj, takže stabilita je zvýšena. Na první dojem mi přišlo, že krk je v první poloze dost úzký (asi jako u Jazzbasse), ale na šířku je masivnější. Některé nástroje mají profil krku plošší, náš Warwick je spíše kulatější. Srovnal jsem se s tím za chvilku. Při hře na G struně se mi občas stalo, že jsem i s ní vyletěl z hmatníku. Bylo to hlavně při ohýbaných a glissandovaných tónech (kdybych si dal basu až ke kolenům a pravačkou trsátkem prdlal na éčku a áčku, tak by se mi to nestalo). Po chvilce hry jsem už neměl problémy. Spousta hráčů by určitě žehrala nad tvrdším dohmatem, mně jako kontrabasistovi to naopak vyhovovalo. Jistá zahraniční hvězda řekla, že čím tvrdší dohmat, tím lepší možnost práce s tónem. Kdysi jsem hrál, či lépe řečeno pokoušel se hrát na jistou Jolanu, která měla tak tvrdý dohmat, že se struna nedala pomalu promáčknout na hmatník. Tóny bylo lepší tvořit přitisknutím prstu ze strany, tak jako to kdysi předváděl v Itálii virtuózní kontrabasista Domenico Dragonetti, který hrál v podstatě po celém rozsahu umělé flažoletty, pěkně ve dvojhmatech a v ďábelském tempu. Ne, to opravdu není případ našeho Warwicka. Je to velmi přítulná basa a ani jí nevadilo, že moje prsty byly po čertu cítit neřestnou pyšnou nafintěnou americkou paničkou G&L. Poté, co jsem nenašel baterii, jsem více upřednostnil zadní snímač (asi tak 40/60%), lehounce stáhl clonu a ejhle - mručivý vyšlapující jazzbasoidní zvuk byl na světě. Oba snímače fungují naprosto spolehlivě a rozsah snímané hry je plastický - beze ztrát. Zvuk struny E je vyzařován plně a rovnoměrně. Barva zvuku je skutečně podobná jazzbassu. Basovou ztrátu pak obvykle doháním na aparátu. Pokud chci slapovat, obrátím poměr a už to hraje. S mým čtyřdesítkovým Hartke se Warwick snášel velmi dobře. Původně jsem výrobu zvukových showrealů zavrhl, neboť tato mladá slečinka mně sečtělému světa znalému matadoru připadla příliš fádní a unylá, ale nakonec se starý bizon zbláznil a nechá i vás poslechnout její tlumené vzdechy vyvolané vysokou mírou rozkoše… Slečna je totiž (s odstupem času hodnoceno) „šikovná" a tuhle pozornost si zcela jistě zaslouží.
