Schecter SGR SA-1

Elektroakustická kytara
Kategorie: 
Výrobce: 
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
5 498,00 Kč
Schecter SGR SA-1

Schecter Guitar Research – přesně to znamená zkratka SGR v názvu této krásky. Takhle označena už je dávno vyprofilovaná, pro nás Evropany jako cenově dostupná, a přitom v dostatečné míře kvalitní. Někdy sice s přimhouřením oka, někdy je však všechno „v pohodě“. Spousta lidí na Shectery hraje a jsou nadmíru spokojeni, ostatně jejich C-1 i jejich sedmistrunky patří mezi opravdu dobré nástroje. Valná většina muzikantů, vlastnících nástroje této značky, je spíše z tábora tvrdé (a třeba i ještě o něco tvrdší) muziky, a právě elektroakustika, kterou jsem dostal na test, do tohoto tábora přesně zapadá. Hned na první pohled evokuje všechny možné goticko-hardrockové asociace, tedy přinejmenším více než rockové, takže je jasné, že tady se pocitově žádný „džezzzík“ hrát nebude.

Tedy – ne že by i tyto polohy kytara neuměla přenést, to hodně záleží na vašich prstech. Ale dost často je hraní o pocitu, a prostě semilubovku si na metal nevezmu, ačkoliv je ten zvuk zrovna do toho metalu dost inspirativní. Pojďme se podívat na konstrukci nástroje, která mnoho napoví o chování a zvuku. Horní ozvučná deska je smrková, což slibuje možnost dotvarování a zrání tónu během času (na rozdíl od desky cedrové, která je tak nějak zvukově „hotová“). Nebude se asi jednat o nějak zvlášť vybíraný či označkovaný smrk (Engelmann či Sitka), ale je to smrk. Luby a dno ozvučnice jsou z javoru (tak je psáno v podkladech, mně však tato struktura dřeva a krátké tmavé žilky spíš ukazují na mahagon, což mi sedí i zvukově…). Každopádně krk je mahagonový s palisandrovým hmatníkem, kobylka je také palisandr. Celá kytara má krásné „vintage white“ lemování jako staré LP Customy, čímž je celkově její gotický vzhled ještě více umocněn. Gotické kříže jako intarzie v polohách na hmatníku, tvar hlavy, kobylky a foliové rozety – je to prostě rocková kytara.

Nástroj je zhotoven v Číně, dle popisu pod dohledem a dle technologie Schecter, takže všichni víme, o co jde. Můj zkoumavý pohled do nitra zvučnice odhalil zkrátka celkem slušně odvedenou dílenskou práci, žádné vážné nedostatky, ale také žádné nadšení, tedy přesně to, co se dá očekávat – tohle zkrátka není Taylor za šestimístnou sumu, ale o to také vůbec nejde. Ano, je tu troška lepidla, „tuhle a támhle“, a ano, je tu také troška“ „otřískovaného“ dřeva – ale říkám si: no a co? Užitek automobilu nespočívá ve tvaru zrcátka nebo ve způsobu přichycení koberečků k podlaze. Celkově jsou detaily dobře opracované, spoje čisté. Ve výsledku tak před sebou mám poměrně poctivý nástroj z normálního krásného dřeva, solidní a pevné konstrukce, s velmi zajímavým zvukem a za příznivou cenu, takže jsem spokojený.

Vrchní smrková deska má výztužné žebrování klasického tvaru „V“ s paprsky, žebra jsou dobře opracovaná. Blok krku je do těla vpraven solidně, se začištěnými detaily, a spoj je pevný (zkoušel jsem „pákové“ vibráto, jde to jen jemně). Na horním lubu je umístěno ovládání snímání, pod spodním kolíkem na řemen je pak blok jackového vstupu a pouzdra pro 9V baterii. Ovládání obsahuje klasicky ovladač výšek, basů, volume, knoby jsou zacvakávací. Dále tu máme už jen LED indikátor slabé baterie a vypínač chromatické ladičky s modře podsvíceným displayem. Ladička je „ručičková“ a velice dobře a rychle se s ní ladí. Po naladění dle této ladičky bylo vše v pořádku včetně ladicích flažoletů v V.a VII. poloze, po kontrole centovou ladičkou nebylo potřeba nic dolaďovat. Kytaru jsem měl necelé tři týdny, takže první týden si pomalu sedaly struny a po zbytek času už se hrálo. Je velikou výhodou mít možnost kdykoliv si prosvištět naladění a během několika málo vteřin mít „jistotu“, tohle „pohodlí“ ze své klasické kytary neznám. Ladění v oktávách bylo uspokojivé, struny E až D jsou na XII. poloze mírně pod, což je v podstatě žádoucí, především s ohledem na rozkmit a nesymetrické zkrácení délky. Struny g a e jsou také „jakž takž“, struna h je více pod, než by být měla. Dostávám se takto k zajímavému řešení sedlového pražce kobylky. Je vyprofilován tak, že hrana pod strunou e je na vnitřní straně, hrana pod h je velmi blízko vnější hrany, a od g po E je spojitá šikmina, což je velmi zajímavá a účinná snaha eliminovat diferenciace v ladění oktáv v závislosti na tloušťce struny. Přes toto dobré řešení to však chce vzít do ruky nástrojařský pilníček a hranu pod strunou h lehce srazit, protože právě toto posunutí vzad zvedá strunu h nad sousední a mírný oblouk osazení strun je tak narušen. Při hře prsty to až tolik nevadí, při trsátkových arpegiích vás těch pár mikrometrů ale asi přivede k zoufalství. Já vždy na všech akustikách okamžitě piloval sedlo a snižoval dohmat, na Schecteru je všechno tak akorát; kdybyste snižovali, už by to nad XII. polohou drnčelo. Pod sedlem je osazeno piezzo snímání, elektronika v této kytaře je pod označením SGR ACUS-3TN. Snímač dělá dobře to, co dělat má a pracuje solidně.

Schecter SGR SA-1

Na téhle kytaře se mi velice líbí to řešení s nižšími luby, tvarem se tak kytara blíží konstrukci Grand auditorium. Řešení Dreadnought je pro mě osobně nepohodlné při hře vsedě s kytarou na pravém stehně, kdy mi vadí to veliké „bago“ napo- jení krku a lubů. GA konstrukce je pohodlnější, obvykle za cenu nižší hlasitosti na basech. Schecter mě však překvapil svojí výraznou a vyrovnanou hlasitostí, a tím pádem velkým prostorem pro dynamiku. Barva zvuku se nemění, ať do ní „řežete“, nebo ji jen hladíte bříšky prstů. Možná k tomu přispívá i poměrně velký otvor v ozvučné desce, je podle mě větší, než bývá u běžných kytar. Díky němu je také dobrý přístup ke šroubu pro nastavení výztuhy krku, který ústí v mohutném šikmém žebru pod kon-cem krku, spřaženém s kotevním blokem krku.

Luby se na spodní straně mírně zužují směrem ke krku, nejsou po celém profilu stejně široké, což opět napomáhá komfortu hraní. Úchyty pro řemen představují poctivý kus materiálu s dostatečně širokou hlavou, takže stačí už jen kvalitní kožený pás a nemusíte se bát vyklouznutí nástroje ze závěsu.

Krk a hlava asi nebudou z jednoho kusu, ale jen hádám, díky laku není vidět detail konstrukce. Hlava nástroje má krásný a výrazný tvar (velice se mi líbí zvuk Seagullů, ale ta jejich hlava…) a trochu mi připomíná tvar LP Custom. Osazená die-cast ladicí mechanika Schecter 15:1 vypadá spolehlivě a je v provedení krásného černého chromu. Mám pouze výhradu k šikmo nalepenému logu SGR na hlavě, ale asi v továrně zrovna spěchali, snad to tak nebude na všech. Takže jedinou větší výtku mám k pražcům – profil je v pořádku (medium), ale drát je měkký. Osazení pražců není příliš high tech, to by se dalo skousnout, ale jsou nedbale začištěné ze spodní strany, tedy tam, kde jsou vsazeny do hmatníku; o pár „pidimikrometrů“ občas vykukují ven a pro levou ruku je to nepříjemné. Tohle se pilníčkem spravuje obtížně, zabrousíte si i binding hmatníku.

To je ale asi jediná podstatnější výhrada, kterou k tomuto modelu mám. Den za dnem mi stále více kytara „přirůstala k rukám“, a svým tvarem i k tělu. Kytara má krásný cutaway, ostrý roh, žádné zaobleniny, jako u Crafterů, Yamah, Takamin a dalších (při vší úctě ke všem!). Tohle je prostě rocková kytara, takže žádné kotlíkářské oblinky.

Kytara je osazená strunami na styl phosphor bronze, tloušťku odhaduji na 13, čili na mě už „tvrdá“ volba. Samotné hraní bylo pro mě místy obtížné, protože i když má kytara celkem nízký dohmat, tah strun byl pro mé, kanceláří zhýčkané prstíky, už moc. Under the bridge jsem na to nezahrál a trochu mi dělalo potíže i Stairway to Heaven, ale tady je chyba plně na mé straně.

Jelikož tu máme (elektro)akustickou kytaru, jsou struny hnacím motorem zvuku a volba tloušťky strun vždycky představuje určitý kompromis mezi snadnou hratelností a sytostí zvuku. A tím se dostáváme ke zvuku. Nejprve tedy přirozený akustický projev – ten je prostě přirozený, závislý přímo na kvalitě strun. Ty třináctky se sice špatně mačkají, ale ten zvuk – to je nádhera. Plné, hutné akordy s přesnou projekcí vyšších středů. Díky tlustým drátům basových strun tady není poznat, že máte tenčí luby. Zvuk je opravdu vyvážený, nic tu nikde nečouhá ani neschází. Naposledy jsem takový zvuk slyšel u jedné Dowiny v hudebninách, ale to bylo o hezkých pár tisícovek jinde. Osazení tenčí strunou by znamenalo větší pohodlí, ale asi na úkor zvuku – začaly by se zcela jistě ztrácet vyšší struny v dynamice. Kytara hodně svádí k sólování – středy a basy jsou pěkně řízné, výšky mají kulatější charakter a jsou teplé, žádné přecinkané skřehotání. Hra prsty má příjemný syrový nádech, a i pro mě, jakožto téměř výhradně nylonkáře, bylo prstové rozehrávání inspirativní. Trsátko, v tomto případě doporučuji tloušťku více než 0.7, posouvá zvuk do více průrazného charakteru s teplými příjemnými výškami, se zřetelnými středy a s velmi dobře artikulovanými basy. Když do akordu D přihodíte to spodní Fis, tak to tam prostě zapumpuje a nikdo to nepřeslechne, což je obrovská deviza, tahle čitelnost. Kdykoliv se při akordovém hraní rozhodnete zvýraznit nějaký tón, máte ho tam mít, neboť rezerva dynamiky je výtečná. Kdyby byly luby hlubší, myslím že zvuk by byl přepumpovaný dolů a ta vyrovnanost by tam scházela, takže dobře, že je to tak, jak to je.

Schecter SGR SA-1

Nejvíc jsem byl zvědavý na elekrifikaci. Pro testování jsem měl kombo Marshall AS 50-D, které je prostě skvělé a za pár korun. Nepoužíval jsem žádné reverby ani chorusy (tyhle věci patří podle mě kytarám elektrickým…), ale jen surový zvuk. Basy výšky na EQ jsem dal na polovinu (těžko říct, kde je „nulová“ pozice), volume na 3/4, na kombu totéž a ejhle – vrzavě skřípavé plexisklo. Stačilo však malinko ubrat výšky na kytaře a hned to hrálo „jak z praku“. Stejná dynamika a vyrovnanost, čitelnost a plný rozsah frekvencí jako u přirozeného zvuku. To piezzo není špatné! Ale opravdu, pozor na výšky. Když přidáte, strašně to střílí, což je zase pro to piezzo v podstatě typické. Takže lehce stáhnout a všechno hraje jak má. Hrál jsem v místnosti cca 7x12m a kombo bylo ideální jako přirozené přizvučení, kdy se zvuk piezza dobře spojoval se zvukem přirozeným. Tohle byla asi ta nejpříjemnější pozice pro nazvučení. Nemohu posoudit sejmutí zvuku kytary z komba do mixu, to jsem neměl možnost otestovat. Ale vzhledem k předchozímu chování by tam neměla být žádná zvuková zrada. Výborně se hrají a prezentují takové ty staccatové tlumené rychlé běhy ve stylu McLaughlin-DiMeola, to jde z kytary opravdu (skoro) samo. Při sólování jsou vyšší tóny trochu upozaděné a s tenčí projekcí, chce to lehce oživit a nakopnout v presencích, pak je vše v pořádku. Jelikož je akustická kytara v podsta-tě melodicko-perkusivní nástroj, ani nečekám, že zde budou nějaké desetivteřinové sustainy, přesto je sustain akceptovatelný a přirozeně doznívá. Největší sílu a barevnost má zvuk při akordech typu sus4 a maj7, to se skoro ani nechce přestat hrát, jak to příjemně zní. No a ruku na srdce – nakonec i ten „jazzzík“ díky čitelným basům zněl docela hezky (jen to až tak hezky neumím hrát). Nejlépe je ale této kytaře v blues a rocku.

Takže sečteno a podtrženo – SGR SA-1AC by bylo možné popsat frázovitě třeba takto: velice dobrý poměr cena-výkon, přirozený a plný zvuk, slušná hratelnost. Bude ale asi potřeba „probrnkat“ si více kusů, než si domů odnesete ten svůj, ale určitě se vám takové případné probrnkávání vyplatí.