Vox StompLab IIG

Kytarový multiefekt
Výrobce: 
Distributor: 
Cena: 
2 290,00 Kč
Vox StompLab IIG

Jak dlouhá může být cesta od lampových varhan k digitálnímu kytarovému multiefektu? Dozajista nebude náležet k těm kratším, ale zároveň nebude ani patřit k těm málo uvěřitelným. Značka Vox, jež je vlastní oběma produktům, totiž představuje právě jednu takovou cestu, na kterou se v padesátých letech minulého století vydal Thomas Jenkins. Tehdy samozřejmě vůbec nemohl tušit, kam po ní on a jeho pokračovatelé dojdou.

Původně pouze výrobce varhan se tehdy nechal částečně strhnout vlnou rock'n'rollu, který na světlo světa vynesl do té doby netušenou sílu elektrických kytar, a začal vyrábět kytarové aparatury. Dnes jsou komba AC15 a AC30 jedny z nejznámějších, jejich zvuk je tak typický pro šedesátá léta a pro jména jako The Beatles, The Doors, ale i pro nespočet dalších hudebníků této slavné dekády. Ovšemže v současné době nejsou tyto aparáty vyhledávány o nic méně. Ačkoliv efektové pedály nenáleží ke zcela typickému artiklu firmy, například mezi kvákadly si Vox V847 vydobyl své čestné místo. V současné době na sebe poutají pozornost echo/loop efekty DelayLab nebo lampové multiefekty ToneLab. Zmíněné efekty se však nacházejí na spíše profesionální úrovni, proto o nich mnohý kytarista možná raději ani nepřemýšlí. Jenže v současné době se na scéně objevila série StompLab, totiž cenově dostupná, přesto na kvalitě neslevující řada digitálních multiefektů. Na své si přitom navíc přijdou jak kytaristé, tak i baskytaristé. A pro každý nástroj je na výběr buď menší či větší varianta daného efektu.

Konstrukce 

Poněkud tradičním, neagresivním designem, který je firmě Vox vlastní, na sebe krabička v přehršli všemožných multiefektů zcela jistě upozorní. Nevelké kovové tělo působí bytelně. Hned na první pohled je přitom možné si povšimnout, že oproti ostatním malým multiefektům má tento něco navíc. Tím „něčím navíc“ je expression pedál, který bych já osobně očekával u efektů o mnoho větších a dražších. Ale vraťme se k popisu: k ovládání vybraných funkcí jsou určeny tři potenciometry, které bíle svítí na elegantním černém lesklém laku kovového těla. Prvním vybírá hudebník vhodný preset nebo jednotlivé efekty. Druhé dva slouží k přesnému nastavení parametrů efektu nebo jako potenciometry gain a volume na zesilovači. O tom však o něco později. 

Součástí, kterou nelze opomenout, jsou dva nožní spínače. Ke každému patří jeden LED indikátor. Uprostřed vrchní strany těla efektu je namontován dvoumístný display, který podstatně usnadňuje orientaci mezi všemožnými nastaveními. Vše výše uvedené by ale bylo docela zbytečným, kdyby se kytarový signál neměl jak dostat dovnitř a samozřejmě také ven. Pedál je proto opatřen dvěma 1/4'' jackovými zdířkami. Tou první je běžný kytarový vstup. U té druhé, výstupní, si může hudebník nastavit, zdali chce využít stereo nebo mono výstup a navíc se nabízí několik variant úpravy signálu pro různá komba či jako line-out. Musíme také pamatovat na to, že je nutné efekt něčím živit. V této věci se nám nabízejí dvě možnosti: buď běžný 9voltový adaptér, nebo 4 AA baterie. Jak to ale u krabiček od Voxu bývá, přístup k bateriím není úplně snadný. Je třeba odšroubovat spodní kryt, který je k tělu přichycen čtyřmi šroubky. Nejedná se ale o žádnou složitou operaci, třebaže lehko otvíratelné bateriové skříňky, jak to mnohdy mívají vyřešené jiné firmy, jsou přece jen příjemnější. Výrobce na svých stránkách uvádí, že výdrž baterií by měla odpovídat přibližně sedmi a půl hodinám.

Nabídka zvukových možností

StompLab IIG nabízí hráči 100 přednastavení, které jsou vždy po deseti rozděleny podle žánrů. V nabídce tak čteme: ballad, jazz/fusion, pop, blues, rock'n'roll, rock, hard rock a metal hardcore. Úplně poslední kolonka je pro nezařaditelné zvuky (označená je jako other, tedy ostatní). Ovládání efektu je vskutku velmi snadné: krajním potenciometrem vyberete žánr a nožními přepínači se procvakáte k jednomu z deseti kanálů, které každému žánru náleží. Uvedu příklad: hraji bigbít a chystám se předvést parádním sólem. Zvuk mi ale připadá chudý, proto se budu prokousávat jednotlivými kanály, dokud nenajdu jeden s pěkným zkreslením, chorusem a troškou reverbu. V další skladbě zase zatoužím po kvákání. Několikrát proto sešlápnu přepínač, až se dostanu na kanál s kvákadlem. Je to sice pohodlné (žádné točení potenciometry apod.), ale má to své mouchy. Na ty však přijde řada (resp. ty se slétnou) později.

Já sám jsem spíše než jednotlivá nabízející se přednastavení používal uživatelská nastavení, tedy taková, která si každý hráč může vytvořit a seřadit podle vlastního vkusu. K dispozici je tak celkem 20 kanálů; 104 různých efektů je rozděleno podle typu do 8 skupin, z každé může být zapnut právě jeden. Skupiny jsou takovéto: pedálové efekty (kvákadla, kompresor, tónová clona, simulace akustické kytary – samozřejmě ovládané expression pedálem), simulace různých aparátů a zkreslení (opravdu široký výběr od jazzového čistého zvuku přes lampová zkreslení po nejpodivnější fuzzy), všelijaké reproboxy, modulační efekty (různé chorusy, phasery, flangery, tremola), dealey/echo efekty, reverb a na závěr redukce šumu. Výčet zní možná na zapamatování složitě, ale není vůbec těžké naučit se multiefekt ovládat. Po chvíli už ani není potřeba nahlížet při každé další volbě do manuálu. (Ostatně jak moc je důležité pro hru samotnou to, jak se ten který efekt jmenuje? Potřebuji především vědět, jak daná volba zní a k tomu přece postačí sluch, ne?)

Samotné hraní

Jak jsem již zmínil, přednastavení řazená podle žánrů jsou sice snadno přístupná, má to ovšem jisté mouchy, kvůli kterým jsem je postupem času úplně přestal používat. Představte si třeba takové Pixies. V jejich skladbách se střídají úderné, zkreslené pasáže s momenty poněkud méně razantními, které jsou hrány na čistý zvuk. Ale jak toho dosáhnout se StompLabem? Při používání předem nastavených kanálů bychom museli otočit potenciometrem z polohy „Rock“ do polohy „Jazz“ a pak se ještě procvakat ke kýženému zvuku. A pak, jakmile skončí klidná pasáž, můžeme s naším „kroucením“ začít znovu. Proto je podle mého názoru lepší (ač trochu pracné), nastavit si uživatelské kanály za sebou tak, aby stačilo jednou šlápnout na přepínač a nestarat se o žádnou další manipulaci s ovládacími potenciometry. Tato „výtka“ je však tuším záležitostí týkající se nejen StompLabu, ale většiny malých multiefektů – a tedy ji nelze, domnívám se, pojímat jako cosi výlučně negativního. 

Nyní už ale k samotným efektům. Jako první jsem vyzkoušel kvákadlo, hodně mě zajímalo, jak se s ním „Voxík“ popere. Bohužel jsem nebyl příliš spokojen, zvukově nestačilo na běžné wah-wah pedály a navíc jeho průběh nebyl úplně plynulý. Asi uprostřed rozsahu pedálu to pokaždé škytlo a škrtlo, takže jsem od kvákání brzo upustil.

Ostatní efekty jsou na tom podstatně lépe. Mezi imitacemi různých aparátů si najde svůj zvuk snad každý kytarista. Výběr čistých zvuků je velmi bohatý. Začal jsem s mírně zahuhlaným jazzem, jenž je vlastní stylu, který předvádí John Pass. Byl jsem nad míru spokojen, skutečně „měkoučké“ basy a kulaté výšky zněly přesně tak, jako by byly přímo stvořeny pro mírně uspěchaný wallking doprovod či pro skákavý jazzový beglajt. Stačilo pak jen malou chvilku „pošlapat“ ovládací knoflíky a najednou jsem stál uprostřed vod alternativního rocku: ve stále ještě čistém, ale velmi průbojném a zvonivém zvuku ne zrovna rozjetých pasáží jinak divokých Pixies.

Zkreslených kanálů je na výběr také nemálo. Začal jsem s hřejivým bluesovým overdrivem, kterým by tuším nepohrdl ani John Lee Hooker. Když jsem přehrál všechny své bluesové vyhrávky, rozhodl jsem se mírně přitvrdit. Nacházeje se stále v poli lampových overdrivů, vychutnal jsem si různé varianty hutného a úderného tónu zeppelinovských riffů. A musím napsat, že jsem rozhodně nebyl zklamán. Ačkoliv nejsem příznivcem ječivých distorsion, také těmito krajinami jsem se prošel a naznal, že multiefekt je opravdu slušně vybaven. Jako poslední na řadu přišly fuzzy. Variant je zde několik, z nichž asi jen jednu nebo dvě jsem byl ochoten akceptovat, protože zrovna nemiluji přílišnou extravaganci, jimiž se vykazují tato zkreslení.

Ale jak vidím, stále jen chválím a chválím, takže by se nakonec mohlo zdát, že StompLab je souborem naprosto perfektních zvukových možností. Vězme tedy, že nabídka nejrůznějších zvuků je tak široká, že se do ní vloudilo i mnoho efektů podivných, podle mého soudu snad i nepovedených. Mnohá overdrive připomínají spíše onen zvuk, při kterém se všichni přítomní chytají za nos. Co se modulačních efektů týče, těm není příliš co vytýkat. Chorusy mohu jen pochválit. Mají poměrně velký rozsah frekvence i hloubky kmitu. Znějí příjemně, jsou pěkně plynulé a netrpí nahluchlostí, jak to může být u některých levnějších zařízení. S efekty jako flanger, phaser nebo tremolo, si osobně moc dobře nerozumím, i přes to jsem se s nimi dost pobavil a určitě jsem na nich nenašel nic, co bych měl hanět. Na druhou stranu ale také ani nic, co bych měl chválami vynášet do výšin. Snad jen to, že u celé této skupiny efektů se mi zalíbila možnost využít expression pedálu. Pomocí něj totiž můžeme při hraní měnit souběžně frekvenci a hloubku kmitů efektu, aniž by bylo třeba sehnout se k zemi a otáčet potenciometry. Expression pedál slouží také k ovládání pitch schiftu, tedy mění interval mezi původním a přidaným tónem. U tohoto efektu jsem však narazil na sice opravdu téměř nepatrné zpoždění transponovaného tónu, které však při rychlejší hře vyplulo na povrch. Proto je lepší si uměle harmonizované pasáže v klidu užít a nikam nespěchat. 

U echa jsem se trošku potýkal s absencí tap funkce nebo možnosti při hře aktivně měnit délku odezvy. Bohužel v tomto případě nebylo možné použít expression pedál ke změně parametrů efektu, jako tomu bylo u modulační sekce. Jinak se jedná o úplně jednoduché echo, neoplývající žádnými dalšími funkcemi, které by překračovaly rámec tohoto efektu v jeho nejjednodušší podobě (mám na myslí různé triolové ozvěny, lo-fi delay a podobné vymoženosti).

Vybírat si ale můžeme v případě reverbu a to hned ze tří možností. Tou první možnou volbou je Spring, tedy imitace fendrovských pružinkových reverbů. Každému je přitom jistě jasné, že digitální imitace v levném multiefektu nebude dost dobře srovnatelná s analogovým originálem. Rozhodně ale nemohu říci, že bych byl s tímto reverbem nespokojen. Při maximální délce i síle dozvuku sice nebyl jeho rozsah srovnatelný s reverbem pružinkovým (nedošlo ke „koupelnovému“ efektu, čím mám na mysli téměř až syčivý dozvuk fendrovských komb), ale ve středních hodnotách mi to, co poskytoval, znělo hodně sympaticky. 

Hall skutečně se ctí dostál svému jménu, skoro jako kdyby inspiraci pro svou prostorovost čerpal z gotické architektury vrcholného středověku. Tón jako kdyby se svobodně rozléhal mezi příporami vnitřního opěrného systému a jen zvolna utichal a hasl v závratné výši křížové klenby. Dozvuk je opravdu dlouhý, mírně šumivý. Považuji jej za stejně povedený jako Spring.

Přepnutím hallu na room se přemístíme z katedrály do menší tělocvičny. Zde se nám dozvuk podstatně zkrátil, vytratil se i šumivý pocit rozlehlosti prostoru. Po pravdě se mi tento poslední reverb příliš nezamlouval, působil na mě dojmem, jakoby pozbyl jakéhosi „ozvěnového ducha“ a byl než jen prodlouženým dozvukem. Tím ale neříkám, že je špatný.

Resumé

Jestliže podtrhneme a sečteme vše výše uvedené, vyjde nám z toho, že v případě StompLab se jedná o poměrně dobrý multiefekt ve své kategorii. Několik věcí jsem mu sice vytkl, ale i přesto si dovoluji tvrdit, že poměr mezi cenou a výkonem je výborný (je ovšem třeba mít na paměti, že cena není vysoká). V rámci testu nám tak zbývá ještě poslední otázka: komu (a zda vůbec) bych mohl efekt doporučit? Určitě bych jej doporučil hráčům, kteří začínají objevovat bohatý svět efektů. Všem, kteří chtějí poznávat nové zvukové „krajiny“, ale kteří se zároveň nehodlají vydat ze všech svých úspor. Velmi dobře by StompLab posloužil i jako doplnění pedalboardu, nikoli však jako jeho kompletní náhrada. Díky charakteru, jež je ale vlastní většině malých multiefektů, se tento „Voxík“ příliš nehodí pro pódiové zvukové exhibice. Samostatné krabičky prostě nahradit nemůže, ale to se po něm přece ani nežádá. To, co by umět měl, to mu však rozhodně jde, svého úkolu se tak zhostí jistě dobře.