Když se řekne minulost, představí si člověk něco, co již dávno odvál čas, co leží kdesi na zaprášené půdě a je mírně cítit zatuchlinou. Dnešní generace není hrabání se ve starých časech většinou příliš nakloněna. Tedy pokud zrovna nenosíte klobouk, koženou bundu a bič. Když jsem nad tím tak trochu přemýšlel, napadlo mě, že vlastně kromě archeologie nebo nástrojového řemesla není tolik oborů, kde by se tvůrci „nového“ tak často a rádi vraceli zpět ke „starému“…
Jen si to vezměte. Když jsem se nedávno při výuce hudební výchovy zmínil jen letmo o elektronkách v zesilovačích, málem jsem dostal poloprázdnou lahví od Coly. „Jé, kde to žijete, my máme kompy, muziku posloucháme z MP3ky, prostě jsme virtuální děti“. Těžko jsem jim vysvětloval, že právě všichni ti metalisté, hardrockeři a další jejich (i moje) idoly by si bez lamp v aparátech ani neuprdli; že stejně nejlepší zvuk bigbeatu je z magnetofonového pásu a že zařízení okopírovaná z roku 1960 hrají nejměkčeji; a že ty jejich kytary a basy - ty se stejně od toho „pravěku“ už moc nezměnily. Proč taky měnit něco, co stále funguje. To je jen doména softwarových produktů.
Přiznám se, že na mě vždycky působila trochu magicky ona houslová Hoffnerka Paula McCartneyho. Nikdy jsem nic podobného v ruce nedržel, tedy až do tohoto testu. V černém koženkovém elegantním futrálu se zlatým kováním se mi ale do studia dostala baskytara kapkovitého tvaru. Svou velikostí sice připomínala populární Paulovu basu, spojena je však s úplně jinou hudební ikonou minulého věku…
Kameny a slzy se valí
aneb jako Fénix z popela…Abychom si tedy uměli představit odkud se vlastně tato reedice vzala, musíme se vrátit v čase téměř o celé půlstoletí. Na počátku 60. let (v roce 1962) – pár let před tím, než přišel čas chlápků s mohutnými kníry, dlouhými vlasy, s rozdrbanými „zvonáči“ a květovanými košilemi – vyrobila firma Vox unikátní elektrickou kytaru Phantom s netradičním pětibokým korpusem. O rok později vyšel z jejich dílen další zajímavý nástroj, a sice, Vox Mark III, jemuž se pro kapkovitý tvar těla brzy začalo říkat Teardrop. Prototyp této elektrické kytary byl původně vyroben (podobně jako řada dalších nástrojů této značky) pro zakládajícího člena Rolling Stones – kytaristu a multiinstrumentalistu Briana Jonese. Především kvůli němu se tento model stal vyhledávanou raritou, k jejíž reedici sáhl Vox nejen na konci devadesátých let, ale i v roce 2007.
Stejnou službu jako Jonesovi nabídl Vox i jeho kolegovi z kapely – baskytaristovi Billu Wymanu, jemuž na zakázku postavil basovou verzi. Wyman díky svým malým rukám používal nástroje s menší menzurou a tento Teardrop nebyl výjimkou. Na druhou stranu se říká (internetová šuškanda), že Bill Wyman tuto basu nijak zvlášť v oblibě neměl, ale jako poctivý endorser firmy Vox ji přesto v kombinaci s firemními zesilovači používal. Wyman měl během své kariéry na krku vůbec „pěkně divný basy“. Pro připomenutí vyberme kromě Vox Teardrop namátkou například ještě Framus Star Bass, Ampeg Dan Armstrong, basy Travis Bean, Fender Mustang Bass, Gibson SG, kopii Rickenbacker 4005 či nověji oblíbené nástroje Steinberger.
Tak jako tak, znovuzrozený nástroj, který už na první pohled neskromně přiznává svoji přepychovost, je pečlivou kopií Wymanovy baskytary, což platí i o dnes v podstatě raritní menzuře 770 mm. Tvar těla basy VBW-2000 Teardrop společně se sunburstovou povrchovou úpravou a rezonančním otvorem připomíná větší mandolínu. Jediný rezonanční otvor, který tvarově ladí s korpusem nástroje, najdeme nad snímači. Spodní polovinu nástroje vkusně vyplňuje chromovaný pickguard a stejně provedený kryt přepínače snímačů a potenciometrů hlasitosti a tónové clony. Nástroj je samozřejmě pasivní. (Už vidím máničku běžící na tripu ze zkoušky do „Elektry“ pro devítivoltovou baterii!) Uvnitř baskytary jsem narazil pouze na jedno žebro procházející napříč nástrojem zhruba ve třetině těla. Jeden zpevňovací trámec je pak pod hmatníkem a druhý (basový) pod kobylkou nástroje. Prostor mezi snímači je částečně dutý, což ovlivňuje barvu tónu a přidává na kontrabasové perkusivnosti. Duté nástroje mají obecně kratší sustain než celomasivy, ale o to více plnější první tónový atak.
Přední javorová dýhovaná deska nabízí klasicky barevný sunburst. Luby a zadní deska jsou z tmavě žíhaného mahagonu, který zajišťuje výborné rezonanční vlastnosti a příjemnou váhu nástroje. Všechny hrany jsou lemovány vkusně zvoleným a řemeslně velmi precizně zapracovaným světlým žíhaným javorem. Lak je zřejmě polyuretanový a rozleštěný do vysokého lesku.
Trojdílný krk je vyroben ze tří kusů mahagonu a je opatřen palisandrovým hmatníkem s 21 pražci (22 s nultým). Celkově je basa 1115 mm dlouhá a 330 mm široká. Na nultém pražci měří krk 35 mm, na dvanáctém pak 45 mm. Teardrop je opatřen dvěma vintage single snímači z produkce firmy Vox. Jedná se o úzké, bílou umělou hmotou potažené snímače s odkrytými póly. Jsou zasazeny do pochromovaných rámečků.
Kobylka je osazena dvěma mosaznými kameny - vždy společnými pro dvě struny (stejné jako u Precisionu). K tělu nástroje je přichycena pomocí tří křížových šroubů. Za výtečný nápad považuji několik vedle sebe umístěných drážek po celém obvodu kamene. Hráč si tak může během pár vteřin upravit rozteč strun tím, že je pouze přehodí do libovolné drážky. To bych uvítal i u svých bas. Kobylka je stylově zakryta opět pochromovaným krytem. U jazzbassů se podobné kryty často dávaly pryč, ale zde by to byla vzhledem k estetické úplnosti nástroje svatokrádež.
Elektrika VBW-2000 je prehistoricky jednoduchá: třípolohový přepínač aktivuje buď krkový snímač, kobylkový snímač, nebo jejich společnou kombinaci. Potenciometry obsluhují celkovou hlasitost a pasivní tónovou clonu.
Ladící mechanika je typu Gotoh BG707-C. Má spolehlivý, příjemný chod a ladící kolíky padnou do ruky mnohem lépe než třeba ty od firmy Warwick (můj názor). Nad krkovým snímačem je ponechána mezera, která umožňuje uživateli bezproblémový přístup k výztuze krku. Hlavice, složená ze tří dílů, má krásnou medovou barvu a vypadá dokonale retro. Svým tvarem desingově opět dokonale koresponduje s kapkovitým tvarem nástroje.
Slzy rozhodně nejsou pro každého
Pokud někdo používá kytarovou techniku - tj. hru čtyřmi prsty na čtyři pražce - jistě ocení malou menzuru VBW-2000. Mně samotnému ovšem dělalo trochu problém vecpat se na poměrně úzký hmatník a srovnat tam prsty. Ne snad proto, že bych měl tak velkou ruku, ale proto, že používám kontrabasovou techniku. Na basu se dá hrát i nasucho díky její pololubové konstrukci. Perfektně ladí ve všech polohách (myslím, že potah tvořily struny D’Adario). Nakonec jsem se popasoval i se zvláštním tvarem nástroje. Co se herní techniky týče, jediná věc, která mě rozhazovala, bylo to, že se nedalo hrát vsedě. Na pravém koleni se nástroj nedal držet, protože sjížděl a na levém se špatně dosahovalo na hmatník. Proto jedinou cestou pro mne byla hra vestoje, s nástrojem zavěšeným na popruhu.
Co se týká zvuku, byl jsem velmi překvapen, jak naše milá retro basička duní a bublá. Čekal jsem něco jako Jolana Iris Bas, ale zvuk byl naprosto šťavnatý a plný. Každá ze tří poloh byla svébytná a měla co říci. Nejvíce mě oslovila kombinace obou snímačů. Zvuk pěkně chroupal a při trochu stažené cloně disponoval velmi měkkým basem. Vox jsem vyzkoušel jak na modernějších zesilovačích Hartke 3500 a Mesa/Boogie M6 Carbine Fathom, tak na zapůjčeném starém celolampovém aparátu Music Man 100 (hlava+bedna). Na každém z těchto aparátů měl zvuk svůj charakter. Každý byl něčím originální a to jsem si původně myslel, že se basa s Mesou nespojí. Opak byl pravdou.
Teardrop je basovou legendou, která stála u zrodu nového chápání hudebního umění jako takového. Zpočátku šlo o articifiální hudbu hranou však na amplifikované nástroje (komerční propad se dostavil později). Tento nástroj má duši a rozhodně jeho reinkarnace není jen onou pitomou snahou obnovit vše, na čem se dají vytřískat peníze. Na Teardrop je potřeba si zvyknout, ale on vás potom odmění plným kontrabasovým tónem.
Aby byla basa ve vašich rukou platnou zbraní, nemusíte umět padesát technik různých nadrcených slapů a umělých flažoletů. Rovněž si ale nevystačíte s drbáním E struny trsátkem. Musíte prostě umět chytře a úsporně vést basovou linku pod akordy a být tak platnou součástí kapely. Moc pěkné by bylo vidět Teardrop u nějaké britpopové kapely. Myslím, že by krásně dobarvil jejich image…
